Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 1 > Antonín Rašek: Opustili nás v roce 2014

Antonín Rašek

Opustili nás v roce 2014

Na přelomu roku se dívám na internet, kdo nás navždy opustil, o kom jsem se to možná nedozvěděl. Z obsáhlého seznamu jsem jich pro Listy vybral sedm, se kterými je spojena i nějaká má osobní historie.

První je shodou okolností Petr Příhoda († 14. 9.), psychiatr, křesťanský pedagog a pro mne hlavně publicista. Setkal jsem se s ním několikrát na konci pražské Vladislavovy ulice, kde sídlil. Diskutovali jsme většinou právě o tom, co jsme publikovali a kde jsme se jaksi moc neshodli. Petr byl vzdělaný člověk a příjemný společník. Přibližoval mi jako ateistovi víru. Jeho nevlastním otcem byl generál František Bedřich. Toho jsem poznal jako náčelníka pražské posádky. Zapomněl jsem mu jednou jako pomocník dozorčího posádky podat při jeho příchodu hlášení. V osmašedesátém se stal k velkému překvapení náčelníkem Hlavní politické správy ČSLA, když se generál Egyd Pepich ke svému neštěstí stal slovenským ministrem vnitra.

S generálem Bedřichem jsem měl příležitost se setkat mnohokrát. Nikdy nezapomenu epizodu, když jsem se po poledni 21. srpna 1968 vrátil od rozhlasu a vyprávěl mu, co se tam děje. Měl v očích slzy: „Co nám to udělali, co nám to udělali.“ Poté se jistě vzpamatoval, ale v těch dnech armádní sociologický výzkum zjistil, že proti okupaci bylo 99 % příslušníků armády. Víc než desetina, téměř deset tisíc vojáků z povolání, byla z armády propuštěna. Byla to nejpostiženější profesionální skupina, stejně jako za nacistické okupace. Ale koho to dnes zajímá? Generál Bedřich se mne razantně zastal, když mě tři dny před Dnem armády 3. října 1968 při přijetí u ministra Martin Dzúr napadl za mé postoje v osmašedesátém. Bedřich se mě zastal asi proto, že jsem byl přítomen jeho slabší chvilce. Jeho zastání ale stejně bylo k ničemu.

V té době, v druhé polovině srpna 1968, jsem poznal i generála Wojciecha Jaruzelského († 25. 5.), velmi kontroverzní osobnost. Přijal mě spolu s několika mladými československými důstojníky, když jsme byli na setkání armád ve Varšavě. Tehdy byl ministrem obrany. Informoval jsem ho o tom, co se u nás děje, a o dění v naší armádě. Poslouchal s nehybnou asketickou tváří, ale k mému vystoupení neřekl ani slovo, jen nás také formálně informoval o tom, co se děje v Polsku a v armádě polské. To generál Szydłowski z ministerstva obrany mě alespoň živě poslouchal, i když několikrát zareagoval pochybovačným „Nevím, nevím“.

My jsme se ale s přítelem Petrem Paduchou dozvěděli o Polsku mnohonásobně víc od dvou našich tlumočnic, Polky a Maďarky. Obě byly židovského původu. Seděli jsme s nimi až do ranních hodin v nejznámějším nočním podniku v centru Varšavy a nestačili jsme se divit, co všechno o Polsku a jeho armádě věděly. Nebylo divu, že jsme zpáteční cestu do Prahy v letadle prospali. Bylo to 20. srpna 1968. Druhý den mi bývalý náčelník Hlavní politické správy ČSLA generál Václav Prchlík, který byl už v červenci po známé tiskové konferenci odvolán z funkce vedoucího 8. oddělení ÚV KSČ, řekl: „Kdybyste se dívali z okna, tak jste ta intervenční vojska mohli vidět!“

To jsme ještě zdaleka netušili, jakou roli Jaruzelski paradoxně sehraje v roce 1980, kdy zorganizoval vojenský převrat a vyhlásil výjimečný stav, aby proti Polsku, stejně jako v roce 1968 proti Československu, nezasáhla vojska Varšavské smlouvy – i za naší účasti. Jaruzelski se stal prezidentem, jeho čin polskou společnost rozdělil. Byl sice postaven před soud, ale do vězení se nedostal. Generál Prchlík si na Borech odseděl dvaadvacet měsíců.

S malířem Zdeňkem Hajným († 1. 3.) jsem se seznámil někdy na začátku osmdesátých let minulého století, když jsem k němu doprovázel kamarádku Pavlou Grünthálovou. Navštívili jsme ho v jeho právě dostavěné vile, kde měl i vlastní galerii. Zdeněk vystudoval psychologii a Pavla za něho vzala nějaké přednášky a on jí za to slíbil obraz. Při té příležitosti jsem si od něho jeden obraz koupil také a později jej daroval synovi. Z jeho obrazů je patrné, že studoval psychologii, resp. přesněji proč se dal na psychologii. Daleko více z nich ale byla patrná jeho závislost na matce. Komplikovala mu i jeho vztahy k ženám. Rozhodující vždy bylo, jestli se líbily jí. Většinou ne, jak pravil.

Také Jaroslav Šerých († 23. 3.) byl malířem. Osobně jsem ho nepoznal. Ale k padesátinám jsem od svých nejbližších a dnes již zesnulých kamarádů Jaroslava Jandy, Miroslava Purkrábka a Františka Novotného dostal Šerýchovu grafiku. Visí v našem obývacím pokoji, aby mi je připomínala. S nimi jsem si uvědomil, že přátelství je neskonale víc než jakákoli ideologie nebo víra.

Richard Sacher († 27. 2.) byl polistopadovým ministrem vnitra. Vedení ministerstva národní obrany s ním ve složitém polistopadovém období muselo úzce spolupracovat. Stačí připomenout situaci na Silvestra devětaosmdesátého po Havlově amnestii, kdy propuštění vězňové řádili na nádražích, že musela spolu s policií zasmáhnout i armáda. Aby to lidi nevyděsilo, na transportérech měly jejich posádky československou vlaku. Přesto si to na Kladensku někteří opilci vycházející z hospod vyložili jinak a začali skandovat „Ať žije Jakeš!“. Mysleli si, že armáda chce znovu vrátit starý pořádek. Richard Sacher se po několika měsících rozhodl tuto spolupráci ocenit. Přijel zrovna v době, kdy zasedalo kolegium ministra. „Pane ministře,“ oslovil generála Miroslava Vacka jeho pobočník Dan, „je tu pan ministr Sacher a chce vás a náměstky vyznamenat.“ Nastoupili jsme do řady v ministrově kanceláři a ministr vnitra Sacher k nám vedl řeč, na jejímž konci k našemu překvapení řekl: „Pánové, chci vás vyznamenat, ale jediné vyznamenání, které ministerstvo vnitra má, je medaile Za ostrahu hranic!“ Tou nás také vyznamenal. Dostávali ji pohraničníci za minulého režimu.

Vasila Biľaka († 6. 2.) bych nevzpomínal, kdyby se na jedné konferenci ke čtvrtstoletému výročí listopadových událostí v Evropském domě diskutující neshodli na tom, že normalizace nebyla ani tak husákovská jako spíš biľakovská. Vasil Biľak paradoxně neúspěšně zasáhl i do mého osudu. Někdy na začátku roku 1970, kdy už jsem byl v civilu, předložil tehdejší ministr národní obrany Martin Dzúr sekretariátu ÚV KSČ návrh na vyloučení 38 vojáků ze strany. Byli to vesměs generálové a já jediný tehdy v hodnosti majora. Jak mi později vyprávěl Vladimír Diviš, který se jednání zúčastnil, diskuse se nečekala. K překvapení všech se ozval Biľak: „Soudruzi, já tedy nevím, ale pokud jde o toho majora... mladý člověk... z dělnické rodiny. Uvažte, jestli by nestačilo mu dát důtku s výstrahou...“

K Biľakovi se připojil i tajemník Alois Indra. Gustáv Husák se prý podíval na Dzúra. Ten prý pohotově řekl: „Ten je horší než všichni ostatní dohromady! A ze strany vystoupil hned po vstupu vojsk!“ Nebylo to tak úplně pravda, legitimaci jsem odevzdal, až když jsem se dozvěděl, že budou stranické prověrky, kterým jsem se chtěl vyhnout. Dzúr se mi pomstil za to, že jsem nevyhověl jeho nabídce, abych mu dělal poradce pro sociálně právní věci. Slíbil jsem to totiž předtím jeho náměstkovi generálovi Jaromíru Machačovi.

Prověrkám, které měly rozhodnout o tom, co už bylo dávno rozhodnuto, jsem se přesto nevyhnul. Když už jsem byl poslední, volali mi z prověrkové komise a málem na kolenou prosili, abych přišel, jinak z toho budou mít malér. Takže jsem tam nakonec šel s přesvědčením, že nic nepodepíši. Už předtím jsem zažil služební hodnocení, které mi předložili k podpisu několikrát, vždy horší a horší. Ale teď jsem zíral. V životě jsem tak pozitivní hodnocení neměl. Jen v závěru byla taková neutrální věta: Navrhujeme vyloučení ze strany, protože během výkonu jeho funkce se rozpadlo mládežnické hnutí v armádě. Navíc tam na konci pod bodem číslo 7 bylo uvedeno: Komise doporučuje využít erudice hodnoceného ve vědecko-výzkumné práci. Všude se potom divili, proč mě vlastně z armády vyhodili.

Profesor Alexandr Ort († 14. 6.) byl můj přítel. Napsal dvě desítky vynikajících knih, zvláště o Francii a Evropě. Když se připravoval náš vstup do Severoatlantické aliance, zúčastnili jsme se spolu jakési konference o rozšiřování NATO v Madridu. Tam se stala epizoda, o které Saša píše i ve svých pamětech: Na konferenci měli být i dva zástupci Ruska. Ale přijel jen jeden, druhého Španělé do země nepustili, dozvěděli se, že je plukovníkem KGB. Ten druhý uměl jen rusky. Zprvu jsme ho o průběhu jednání informovali, a poté jsme mu zprostředkovávali kontakt s vojenským a leteckým přidělencem ruského velvyslanectví, kterého jsme poznali na recepci při zahájení konference, aby mu někdo tlumočil. Přišla blonďatá krasavice, o které jsme se dozvěděli, že pracuje v madridské bance. Zeptal jsem se jí, proč emigrovala do Španělska. „Patomu što zděs těpleje,“ nemohl jsem čekat jinou odpověď. „A nebyla vaší babičkou Dolores Ibárruri La Pasionaria?“ vystřelil jsem od boku. „Jak to víte?“ zarazila se, určitě takovou identifikační otázku nečekala. Já její přiznání také ne. Ten příběh jsem znal z druhého dílu knihy Alexandra Werttha Od Stalingradu po Berlín. Syn Pasionarii Ruben bojoval u Stalingradu, kde i padl. Velitel 62. armády generál a později maršál Ivan Vasiljevič Čujkov rozhodl, že do Moskvy to matce přijede oznámit nejbližší přítel jejího syna. Pasionaria měla i dceru. Tu si tento voják po válce vzal. Ta dívka byla jejich dcerou. Velký svět je někdy malý.

Ale nejen svět je malý, ale zároveň neuvěřitelně proměnlivý. Dožil jsem se toho, že žiji již v šesté republice a zažil jsem devět politických režimů. I když nerad, zamyslím-li se nad těmi epizodami ze svého života, málem abych na to reagoval jako Adina Mandlová. Tedy: Dnes se tomu už jen směju!

Antonín Rašek

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.