Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 1 > Stanislav Křeček: Lidská práva bez práv sociálních?

Stanislav Křeček

Lidská práva bez práv sociálních?

K Listům č. 5/2014

Debata o lidských právech se zejména díky svému zahraničně politickému rozměru stala zřejmě nejvýraznější domácí politickou debatou uplynulého roku. Jako její součást zveřejňujeme polemický příspěvek Stanislava Křečka.

Proměny světa, které přicházejí po roce 2000 a které se bezpochyby dotýkají i problematiky lidských práv, jsou mnohem hlubší, než si připouští Petr Uhl (Nežádejme jen toleranci, nýbrž i právo, Listy 5/2014). Sám se obávám, že s některými tradičními představami o lidských právech se budeme muset rozloučit.

Svět a společnost, v jejichž existenci doufali například autoři Všeobecné deklarace lidských práv, pokud vůbec někdy existovaly, dnes již neexistují. Na formulaci tehdejší Deklarace se ostatně tehdy nepodílely ty národy, které v té době neměly stát – žily např. v koloniálním područí – ale dnes je jejich vliv na podobu světa téměř rozhodující.

Již samotná představa vyjádřená v čl. 1 Všeobecné deklarace se ukázala být jen intelektuální představou lišící se od pozdější reality. Lidé se nerodí rovni v právech a lidské důstojnosti.

Je zcela zřejmé, že dítě narozené v rozpadlé chatrči kterékoli světové „favely“ ve skutečnosti má – na rozdíl od dítěte narozeného v rodině disponující často obtížně představitelným majetkem – zcela jiné možnosti realizovat a determinovat svůj život tím, co jsme si zvykli nazývat „prvotní“ nebo „základní“ lidská práva.

Parcelizace práva

Kdykoliv se dnes hovoří o lidských právech, máme kupodivu většinou na mysli především práva jednotlivců (nejvýše však malých či větších skupin).

Jde jak o situace, ve kterých je namístě hovořit o zvláštním postavení (tedy i právech) skupin z povahy věci zasluhujících rozdílné zacházení (např. pacienti, spotřebitelé nebo nájemci bytů), tak o definování a prosazování zvláštních práv plynoucích z víry a náboženského přesvědčení, práv národnostních nebo rasových menšin, práv vyplývajících ze sexuální orientace.

Nejde o to, že by skutečná a samozřejmá práva těchto osob – právo na slušné zacházení, právo na svobodnou volbu svého jednání atd. – neměla být šetřena. Problém vzniká tehdy, pokud je vytvářen dojem, že realizace těchto „práv“ je prosazována proti většinové společnosti. Vzniká tak totiž nebezpečná představa o permanentní diskriminaci coby charakteristice celé postmoderní společnosti. Důsledkem toho pak je parcelizace práva.

Jeden z pohledů na tento problém popsal dnešní ústavní soudce Ludvík David před deseti lety v článku Fungují záruky právního státu? „Tvorba většiny předpisů,“ napsal tehdy v Revui Politika, „je motivována snahou zakotvit alespoň relativní jistotu a podepřít zájmy určitých společenských skupin, reprezentujících jednotlivé obory lidské činnosti, jichž v tzv. civilizovaných zemích stále přibývá. Příslušníci těchto skupin ‚své' právní normy znají nebo se to u nich alespoň předpokládá. Od ostatního obyvatelstva se samozřejmě znalost takových předpisů nečeká.“

A jak to ještě razantněji nedávno zformulovala Irena Válová: „Zaplevelen ve všech možných normách všemi druhy antidiskriminací (...) vytvořil ve skutečnosti sám tento stát svými zákony menšiny. V normálním státě platí obecné právo pro všechny občany stejně bez ohledu na různosti jednotlivců a speciální práva jsou udělována jen mimořádně. Takový stav činí stát respektovaný, stát všech občanů a pro všechny občany.“

Vědomí souvislostí

V některých případech se tak dostáváme až k tomu, že od teritoriálního působení právních norem přecházíme k jejich personálnímu pojetí. Jako kdyby si po středověkém vzoru někteří „občané“ nosili svá práva s sebou, a měli tak ve skutečnosti jiná „práva“ – možná spíše reálné možnosti – než většina členů společnosti.

V již zmíněném článku se Petr Uhl obsáhle zmiňuje o nedávném a dodnes veřejností hojně sledovaném případu údajné diskriminace, kdy mělo být „jedné somálské dívce kvůli jejímu šátku zabráněno studovat v Praze střední zdravotní školu“.

Jde o veřejnosti známý případ a není asi nutné popisovat jeho věcnou stránku. Jde ale o problém mnohem hlubší, totiž o vědomí souvislosti s jinými právy a skutečnostmi, jako je třeba požadavek na rovnost občanů. Přednost, která je dána výlučně jednomu z domnělých práv – např. aktuálně právo žákyně nosit náboženské symboly při vyučování – vede k tomu, že je paradoxně (diskriminačně) nezbytně zpochybněno právo jiných.

Petr Uhl tvrdí, že „už naše Listina, tedy ústavní zákon, skýtá svobodnému projevování víry a náboženství větší ochranu než třeba politickému přesvědčení či členství v politické straně“. Nesdílím toto přesvědčení. Čl. 16 Listiny sice hovoří o právu občanů svobodně projevovat své náboženství a víru, ale stejně a stejnými slovy („Občané mají právo...“) se v čl. 19 hovoří o pokojném shromažďování nebo v čl. 20 o sdružování v politických stranách. Hierarchii těchto práv zde nenalézám.

Právem lze tedy konstatovat, že žádný náš právní předpis nestaví „náboženské symboly“ nad ostatní symboly lidské činnosti a identifikace. Zejména když v §2 odst. 3 antidiskriminačního zákona (zák. č. 198/2009 Sb.) výslovně uvádí, že nikoho nelze omezovat „z důvodů rasy, etnického původu, pohlaví, sexuální orientace, věku zdravotního postižení, národnosti, vyznání, víry či světového názoru“.

Pak by ovšem mohl jiný žák – neměl-li by být diskriminován – mít na hlavě i pokrývku vyjadřující jeho světový názor nebo národnost, čímž se ovšem dostáváme do stavu sotva slučitelného se spořádanými poměry ve školách, tak jak jsme si je dosud představovali. Z celé diskuse nad tímto problémem se zcela vytratilo, že původně nešlo o šátky, o to co kdo může nebo nemůže nosit ve veřejném prostoru na sobě, ale zejména o to, že jde o chování nezletilých školaček, u kterých svobodné přihlášení se k čemukoliv je jistě třeba posuzovat opatrně. A navíc o chování žákyň ve třídě v době školního vyučování! Takže poukazování na to, že „naše babičky také nosily šátek“ a že „dámy ve společnosti nemusejí pokrývku hlavy sundávat“, jsou zcela nepřípadné. Tam, kde naše babičky a dámy nosily a nosí šátek, nikdo nebrání nikomu mít na hlavě cokoliv.

Jiným příkladem stavu, kdy při těchto úvahách chybí vědomí souvislostí, je snaha o odstraňování tušené diskriminace z důvodů pohlaví. Sňatek muže a ženy má po celou historii lidstva (bez ohledu na formu tohoto spojení) zcela zjevný cíl, totiž „vytvoření“ dítěte a péči o ně. Důraz na párovost tohoto spojení a na rozdílnost obou pohlaví je zde zcela zřejmý a z hlediska smyslu tohoto spojení také odůvodnitelný. Je jistě možné považovat za rovnocenné tomuto spojení i „sňatek“ osob stejného pohlaví (jak je to dnes v diskursu o lidských právech zcela nezbytné), ale pak patrně nelze přehlédnout, že argumenty pro takové soužití nikterak neodůvodňují párovost takového spojení.

Jinými slovy – argumenty pro sňatkem „posvěcené“ soužití dvou mužů jsou stejné jako pro soužití dvou mužů a jedné ženy, pro soužití dvou žen a jednoho muže – kombinací je bezpočet. Je-li jediným argumentem to, že chtějí žít spolu, neboť se mají rádi (a rády) pak soužití v páru opravdu nezbytné není. Tím ovšem nikterak nehodlám taková soužití a takovou sňatečnost zpochybňovat, jen upozorňuji na ono vědomí souvislostí.

Romové mezi námi

Druhou závažnou skutečností, kterou je nutno brát v úvahu, chceme-li se dobrat skutečné podstaty lidských práv, je to, co přispívá ke kvalitě člověka v dnešním světě, kam směřují tužby a úsilí většinové společnosti.

Moje již několikrát publikované tvrzení o tom, že základní lidská práva jsou přinejmenším zcela rovnocenná právům sociálním, je rozporováno nejen „zprava“ (R. Joch, J. Kalvoda), ale překvapivě i „zleva“. Mému loňskému článku (Základní práva neřeší nerovnost, Lidové noviny, 11. 11. 2014) oponoval např. i Karel Holomek, předseda Společenství Romů na Moravě tvrzením, že základní lidská práva jsou rozhodující a ostatní – tedy i sociální práva – mohou být zajišťována jen „operativně“.

Je to paradoxní právě proto, že postavení Romů v českém prostředí podle mého názoru situaci dobře ilustruje. Romové mají – což patrně nikdo nezpochybňuje – zajištěna u nás všechna základní lidská práva, mohou se svobodně shromažďovat, vyjadřovat se k čemukoliv, mohou svobodně kamkoliv cestovat, vyznávat jakékoliv náboženství, aniž by to ovšem mělo nějaký podstatný vliv na jejich ekonomické a materiální postavení ve společnosti.

Lidskoprávní selhání

Koncepce sociálního bydlení v České republice, kterou nedávno vypracovala vláda, používá termín, který se mi líbí. Hovoří o „tržním selhání“ v případech, kdy ona rádoby mocná a neviditelná ruka trhu k překvapení některých není schopna vyřešit ani základní problémy společnosti. Mám však za to, že o podobném lidskoprávním selhávání lze hovořit i v souvislosti s realizací a stavem lidských práv ve světě.

Realizaci lidských práv – ať již jakýchkoliv – dnes významně ovlivňuje zcela nový jev: lidé nepřipustí realizaci jakýchkoliv práv bez povinnosti a odpovědnosti. Dobře je to vidět na probíhajících diskusích týkajících se problematiky sociálního vyloučení a sociálního bydlení, ale i v již zmíněném problému „muslimských šátků“.

Každé absolutistické pojetí lidských práv (každý má jen právo!) determinuje společenský nesoulad, zničující nejednotu společnosti a ohrožuje i realizaci práv jinak nesporných. Stejně tak je tomu tam, kde je bez onoho vědomí souvislostí vystupováno na „obranu“ jakoby dotčených práv způsobem, který je pro společnost obtížně přijatelný.

Není snad zcela zjevným lidskoprávním selháním povyk, který část aktivistů spustila kolem oblečení Matta Taylora, vědce, který měl významný podíl na přistání sondy Philae na kometě 67P, když v televizi vysvětloval tento fenomenální úspěch? „Je mi fuk, jestli jsi přistál na kometě, tvá košile je sexistická a ostrakizující,“ psali mu na sociálních sítích ti, kteří se domnívají, že obhajují lidská práva.

Avšak nejen to. Obávám se, že tradiční pohled na lidská práva, jak je popisuje ve zmíněném článku Petr Uhl, nepřihlíží dostatečně k míře respektu a pak k míře naléhavosti, jaké se ona práva v současné společnosti těší. Neznamená snad dnes svoboda slova pro mnoho lidí spíše „pište a říkejte si, co chcete“ bez vlivu na běh událostí? Nemá snad v Evropě ale i jinde stále více lidí dojem, že svoboda politického projevu je bez významu, pokud v ulicích nebudou barikády a nebudou tam hořet zapálená auta?

Není snad mnoho lidí přesvědčeno o tom, že míra politických práv se posuzuje spíše podle ratingu než podle svobodného mínění občanů? Nemá snad většina společnosti za to, že právě svoboda některých lidí zcela volně nakládat se svým majetkem je příčinou ekonomických potíží současného světa?

Naopak velmi vítám tvrzení Petra Uhla, že „zužování ochrany lidských práv na ochranu práv občanských je přitom častým nebezpečným bludem dnešní doby“. Kdy naposledy demonstrovali lidé za ona základní, přirozená práva? Není naopak pravdou, že co týden lidé na celém světě demonstrují za ona „nepřirozená“ sociální práva? Ostatně, není právě názor na druhořadost a nepřirozenost sociálních práv tím, proč se podstatná část společnosti dosud nedokázala „vyrovnat“ s minulým režimem, který zcela jistě nezaručoval ona „přirozená“ práva, ale zato garantoval ona „nepřirozená“ práva v míře, která je dnes pro mnoho lidí nedostupná?

„V zemích, kde nejsou garantována práva osobní, politická či občanská,“ napsal v Lidových novinách Roman Joch, „se lidé nemohou na režimu domoci práv sociálních ani ekologických. Naopak tam, kde mají práva osobní, občanská a politická, se mohou dohodnout i na míře sociálních a ekologických práv.“

Podle mě je tomu přesně naopak. Jedno z poučení z tragických událostí 20. století přece spočívá právě v tom, že, řečeno básníkem, „vlky z lesů žene hlad“. Že pokud v míře, kterou lidé budou považovat za potřebnou, nebudou uspokojena jejich sociální práva, dříve či později budou i ostatní lidská práva vyvrácena. V době volání po zásadních změnách ve společnosti, v době přehodnocování minulých jistot bych rezignaci na toto poučení považoval za mimořádně nebezpečnou.

(Redakčně zkráceno, mezititulky Listy.)

Stanislav Křeček (1938) je právník, zástupce veřejné ochránkyně práv.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.