Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 1 > Alena Zemančíková: Hráč na struně mezi teorií a poezií

Petr Maděra

Zlatý Kopec

Básníci a jejich místa (37)

Zlatý Kopec je vlastně údolí těsně u hranic. Pr téká jím Goldenhöher Bach a při jeho březích zůstalo pár domů. Jak dobře vědí i obyvatelé Božího Daru, v údolí je zvláštní klima a vláha. Když nikde v širém okolí nerostou houby, zajedou na ně tam. Z prvního několikadenního zavítání do těch míst jen toto: Zlatý Kopec, údolí u hranic říše. Se synem v lese za mírného deště. Kapénky tu a tam skanou z větví, páry v jádrech lesa, na pasekách. Jakoby ojíněné mladé modříny, vodou rozrytá půda, zvláštní rovnováha. Jako ve filmu Tarkovského, my, obestřeni skupenstvími vody.

Zápisník, kde jsem měl postřehy a zážitky z tohoto místa, mi kdosi k ránu ukradl, zatímco jsem spal. Na rozdíl od klíčů, dokladů, peněz a čísel v mobilu to byla ztráta nenahraditelná. Z chatrné paměti už jsem rekonstruoval jenom nepřesný zlomek zápisu o vlahém obestření zkrápěným lesem a možná ještě něco o potoce šumícím pod okny osamělé hájenky, osluněných vrcholcích stromů (několik světelných skvrn v menších listnáčích při západu, jakoby jen tam propuštěné paprsky) a motýlu uvízlém v pavučině uvnitř domu.

Ačkoli jsem se narodil nedaleko, o Zlatém Kopci jsem v mládí nikdy neslyšel. Nikdo tam nechodil, nesmělo se tam. Bylo to pohraniční pásmo, kam se prý, jak jsem se později dozvěděl od svého otce, vydával na houby jen můj nevlastní strýc.

Před válkou tu bylo živo – čtyři hostince, pět obchodů, tři trafiky a důl Gustav. Osamělý dům u potoka, který nám skýtal přístřeší, byl těsně před okupací určen pro jediného Čecha. Hajný měl v neklidném pohraničí posílit český živel. A pak už přišlo to temné zemětřesení, které z údolí udělalo kopec. Od místních jsem se dozvěděl, že německý název Goldenhöhe (volně bych přeložil spíš jako Zlaté výšiny), byl odvozen od sluncem ozářených vrcholků mohutných buků, z nichž tu dnes zůstaly jen zbytky. V potoce žádné zlato nikdy nebylo (těžil se tu cín, také stříbro, magnetit, smolinec...). Lidé ze saského Rittersgrünu prý kdysi z dáli hleděli směrem k údolí, jež se celé i s úbočími porostlými bukovými hvozdy slévalo ve zlatě. Sám jsem mohl pozorovat zvláštní světelné úkazy při západu, třebaže už většinou na špičkách smrků...

Zlatý Kopec

Slunce zapadá, zářivý pás nahoře ve svahu vstřebává listí stromu: světlem se živí samostatný před stěnou zatmavlých smrků. Sluneční střecha, zurčení nepostihnutelného pohybu vody za trávou. Poslední zlato vysoko na špičkách smrčí, čarovný chlad potoka.

Noční samota s potokem připomínajícím poniklý déšť. Rašelina, černý smolinec a uprostřed unášivých vod rýžování bosků. Lesem prozařují naše aury, tepy, dech, okny do dálky na nepřístupná místa a smazané cesty horalů.

Kolísání proudu v půlnočních žárovkách, čerpadlo na vodu jim pouští žilou, klapání, šumění, převalování.

Uzly na špinavé splachovací šňůře. Pavučiny, srdeční chlopně lesního domu, jsou plné ulámaných křídel. Vodou se šeptá modlení, zaniklé obce, dobré nebe. Přepady do tůní, z nichž nemůže noční sen.

V tichu porušovaném jenom základními zvuky, obnažení a zranitelní. Něco jako neznatelné hlasy v konvi, šalba větraného prostoru, sladké přivírání víček a knih v ušáku. To cinkání vody do kovového prázdna, v neurčitých souřadnicích hloubky domu.

Osudové pletivo přikrývá zářivý kořen. Zvukové klamy při zahučení někde v komíně. Jedině mezní zážitky jsou spojením mezi sférami. Tělo se choulí pod režnou dekou. Mysl váží spásu, obklopená noční hranicí.

Stěny smrků v oknech tohoto domu a před nimi sotva znatelná přerušovaná vláknice deště. Prší na obrovské klády u silnice. Zvuk vymetávaných vyhaslých těl u kamen. Dunivé kroky na prknech. Včelí dutina její lásky někde hluboko v lese u smolných pecí.

V úplné samotě v úvalu při potoce kontemplace s travou, se svážným lesem za stavením.

Jemná podhoubí hranic. Ve vlhkém měříku samé pošvatky a rozpraskané maso růžovek. Vítr utváří nápěv rezavých smrčin. Padáme zvolna hlouběji do šumy údolí.

Podzimem

Vzrušené hlásání
nedomykavé chlopně ve větru, dravá řeka
unáší kruh chladem rána.
Přísahy stromů, že vytrvají ve vichřici,
stěhování dechu do jiných hrudí,
ohnisko jednoho.

Conspire – dýchat spolu.

* * *

Prodíral ses k horké čáře,
pak tě rozdrásali psi s vlhkými tlamami.
Vyvřelá hranice ráje a pekla, se vzdušnými mosty,
které nenáleží ani jedné straně
větrem stírané
pozemské ražby.
Stříbrné doly napájí blatenský příkop
územím nikoho, alchymista ve stopě,
srpek života dorůstá do horoucí soulože,
nepochopitelný proud somnambulního textu
víří bílý mlýn.

* * *

Večer v horském bazénu se zavátými okny,
jako zatopený barevný film: v něm
běží zkřehlá Němka na lyžích,
život ji těší, barví, cítí hranici,
rejžovnu, vymýcený kostel,
spřežení psisek smýká zimní slunce
se stíny po zamrzlé kře. Dne lednového
střídání zimy, tepla, zimy,
vody a vzduchu, páry, suchých úst,
krůpějí ve vířivé lázni.
Stopou umrzlou na cestě
okolo podsvícených smrků
se potmě vrací, srpek měsíce
zaskví se nad lednovým časem nehybným
tam u božího prázdna v mínus deseti.
Střídá se sníh na těle s horkou bílou vodou.
Blaženost, teplo, světlo na cestě k probuzení.

* * *

Pavučina s prachem a kousky staré omítky,
celý posvátný les prochází dovnitř nehybným
motýlem, jeho temný obrys, slovo uvnitř sevřených křídel na hřbetě,
cítíme jejich barvitý líc s jemným pelem, slepené pohlaví,
duši nedotknutelné,
temný obrys krásy.

Petr Maděra (1970) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Působil jako vychovatel a krajinný ekolog. Nyní je redaktorem publikací zaměřených na vědy o Zemi. Žije v Praze. Vydal básnické sbírky Krevel (1997), Komorní hůrka (2001), Filtrační papíry (2014), novelu Černobílé rty (2007) a pro děti rýmovaný atlas hub Houbeles pictus (2008).

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.