Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Jaroslav Bican: Když se slabý zastává silného

Jaroslav Bican

Když se slabý zastává silného

Na sněmu hnutí ANO upoutalo značnou pozornost vystoupení filozofa Václava Bělohradského. V samotném příspěvku, následné polemice a různých rozhovorech od Bělohradského zaznělo několik úvah a poznámek k tomu, v jakou demokracii věří a proč se ve vztahu k ní rozhodl na sněmu hnutí Andreje Babiše pronést svůj projev.

Václav Bělohradský prohlašuje, že je bezbřehý liberální relativista. Svoji celoživotní filozofii shrnuje takto: „Nejsem loajální k žádné ze stran, které si konkurují v demokratickém antagonismu, jsem loajální k demokratickému antagonismu. Vše, co se v něm vynořuje, je legitimní, protože je to obraz toho démos, kterým společně jsme.“ (Václav Bělohradský, Mezi vlaštovkou a vránou, 2. 3. 2015, Právo)

Tímto svým postojem Bělohradský vysvětluje, proč se v různých dobách zastával odlišných politických uskupení. Nešlo mu o jejich program, ale o roli, kterou hrají v daném systému. Žádná politická síla by podle něho neměla být z proudu demokratického antagonismu vyháněna jako nelegitimní, tedy pokud by „nehledala konsensus mobilizací nenávisti proti slabým a ‚odlišným' nebo třeba vyvoláváním vln nostalgie po minulosti či po homogenních pospolitostech rasového nebo nacionalistického založení“. (Václav Bělohradský, Podpora role není podporou programu, 10. 3. 2015, Deník Referendum)

Václav Bělohradský se odmítá hlásit ke konkrétní politice a politické ideologii. Klíčový je pro něho proud demokratického antagonismu, objevování a mizení politických stran a hnutí, jejich střídání u moci a víra v to, že v demokracii špatná vláda přináší reakci, která to nejhorší napraví. Bělohradský věří v tento proces a vystupuje na jeho obranu. Podle toho, co říká, jeho příspěvek na sněmu ANO byl motivován tím, že vnímá silné volání, které považuje toto hnutí za nelegitimní a které usiluje o to vytěsnit ho z proudu demokratického antagonismu. Bělohradský ale trvá na tom, že tam patří a přináší mnoho pozitivního.

Filozof se naopak vymezuje proti těm, kteří si osobují právo někoho vylučovat. Hovoří o tom, že „v českém veřejném prostoru je zřetelně vidět pomyslný stupínek, na něm stojí zástup vybraných mužů a žen, kteří káravě zdviženým prstem ukazují na to, co přináší anarchický proud demokratického antagonismu, a poučují nás, co z toho do politiky smí a co ne“. (Václav Bělohradský, Působím ve stínu moci, 22. 3. 2015, Lidové noviny)

Stejně jako se Bělohradský v minulosti zastával sociální demokracie před stupínkem v podobě médií a těch, co házeli vajíčka po Jiřím Paroubkovi, nyní se snaží bránit hnutí ANO například před Jakubem Patočkou či Jiřím Pehe. Tehdy to také podle něho na chvíli vypadalo, že ČSSD nemá být součástí demokratického antagonismu, a volit ji se zdálo nelegitimní morálně i historicky, proto se rozhodl vystoupit na řadě akcí této strany.

Zastávat se muže tak mocného

Stavět oba případy vedle sebe ale nedává smysl. Pozice Andreje Babiše a hnutí ANO je nesrovnatelná se situací, ve které se před volbami v roce 2010 nacházel Jiří Paroubek a sociální demokracie. Paroubek neměl ani zlomek Babišovy současné moci, a i kdyby se stal premiérem, stejně by si mohl nechat jen zdát o takové, jakou má dnes předseda ANO.

Stejně tak nedává smysl zastávat se muže tak mocného, jako je Andrej Babiš, před nějakým stupínkem. V pojetí Václava Bělohradského se dokonce zdá, že demokracii v podobě antagonistického proudu škodí více onen stupínek než naopak Andrej Babiš a hnutí ANO, kteří jsou součástí tohoto proudu a přinášejí leccos užitečného. I kdyby lidé na tomto stupínku stokrát chtěli, stejně není v jejich silách Andreje Babiše delegitimizovat.

Jediné, čeho mohou jeho kritikou a poukazováním na nebezpečí, které představuje, dosáhnout, je vytvoření spojenectví proti němu a pokračování rozvoje na něm nezávislých médií. Teprve následně se to může odrazit i v demokratickém antagonismu, kdy se objeví subjekt, který svoji předvolební kampaň postaví výhradně na vymezování se vůči ANO. To vše je legitimní.

Proč ale Václavu Bělohradskému tolik vadí pomyslný stupínek? Člověk si nemůže nevzpomenout na Václava Klause a jeho kritiku nikým nevolených intelektuálů. Bělohradský podobně rozlišuje demokratický antagonismus složený ze subjektů, které se ucházejí o přízeň voličů, a onen stupínek, který si troufá tvrdit, kdo je pro demokracii nebezpečný. Není to ale nakonec tak, že součástí demokratického antagonismu nejsou jen volené strany a hnutí, ale občanská společnost v celé své šíři i se všemi různými stupínky, ze kterých se ozývá, že demokracii ohrožují komunisté, kmotři a zkorumpované strany, neoliberálové, Miloš Zeman anebo třeba Andrej Babiš?

Málokdy se stane, že se toto volání v nějaké podobě nepromítne do programu či vzniku různých subjektů demokratického antagonismu, o kterém mluví Bělohradský. Ostatně i sám Andrej Babiš nejprve stál na takovém stupínku a hovořil o škodlivosti politických stran a teprve později si založil své vlastní hnutí. Bojovat proti různým stupínkům v rámci občanské společnosti, pokud jsou v souladu s naší Ústavou, nemá smysl. Mnohem podstatnější je pozorně sledovat, zda některý aktér tohoto politického reje, do kterého patří parlamentní politika, stejně jako celý občanský sektor, média či byznys, ve svých rukou nekoncentruje příliš velkou reálnou moc.

Jeden demokrat, jedno hnutí

V této souvislosti je nutné se zamyslet nad tím, co přesně nám vlastně proud antagonistické demokracie v podobě hnutí ANO přinesl. Václav Bělohradský sám popisuje jeden důležitý rys tohoto hnutí, který spočívá v tom, že se před volbami tvářilo, jako by den velkého střídání, které voličům slibuje přinést, měl být nevšedním dnem nápravy minulosti. Podle Bělohradského toho ale demokratické hnutí moc změnit nedokáže.

Bělohradský bohužel neříká, z čeho přesně pramení jeho víra, že se v případě ANO skutečně jedná o demokratické hnutí. Z jeho nových stanov, které vkládají prakticky veškerou moc do rukou nejužšího vedení i přímo předsedy? Nebo je charakteristikou demokratického hnutí to, že vzniká z popudu jednoho člověka a díky jeho financím? Či že jeho předseda označuje Poslaneckou sněmovnu složenou z volených reprezentantů za žvanírnu?

Už jen tím, že spolu se svým vstupem do politiky skoupil řadu významných českých médií, dal Andrej Babiš najevo, že hledá cesty, jak si demokratickou soutěž pojistit a mít pokud možno navrch. Proč by si podobným způsobem neměl pojistit i koaliční partnery ve své případné budoucí vládě tak, aby na nich nebyl závislý a měl co největší prostor pro své vládnutí?

To neznamená, že Andrej Babiš u nás nutně musí zavést nějaký autoritářský režim, ale pokud mu nic nebude stát v cestě (žádná kritika, opozice či stupínky), rozhodně se může pokusit upravit Bělohradského demokratický antagonismus tak, jak se mu hodí (nebo alespoň tak, jak se domnívá, že se mu to hodí). O první takové změně už nějakou dobu mluví: zavedení většinového volebního systému. Případně vlastní mocí a penězi může omezovat svoji konkurenci v rámci tohoto proudu. Že to tak funguje uvnitř hnutí ANO, je už zjevné. Proč by něco podobného nemohlo nastat i napříč různými politickými stranami? Jedná se o rizika příliš velké koncentrace politické, mediální a ekonomické moci.

Když se miliardáři zrovna nedaří

Andrej Babiš může přesto české společnosti v mnohém pomoci. V tom hlavním však pouze nepřímo. Vyšší úroveň občanské angažovanosti a demokratické participace může přijít pouze v reakci na Andreje Babiše, ve snaze se s tímto fenoménem vyrovnat a překonat ho, ale Babiš sám a jeho hnutí ji nepřináší, k ničemu ji totiž nepotřebují, naopak cítí, že ji musí držet v mezích, protože je pro ně potenciálně nebezpečná. Na už zmíněných stanovách hnutí ANO je to dobře patrné.

Václav Bělohradský věří, že Babišovo hnutí je tzv. „kritickým množstvím jednotlivců“, kdy se propojují v kolektivy aktivních občanů, kteří řeší krize nastolené mocenskými asymetriemi „tekutými“ kolektivními akcemi. Pokud by ANO skutečně bylo kolektivem aktivních občanů, kteří se rozhodli založit svoje hnutí, a ne strukturou, která vznikla na zakázku jednoho podnikatele, muselo by jeho fungování vypadat podstatně jinak. V první řadě by jednání Andreje Babiše jako předsedy hnutí a ministra financí nemohlo vycházet z jeho suverénní vůle jako doposud, ale muselo by být podložené kolektivním rozhodováním tohoto hnutí.

Václav Bělohradský se obává toho, aby nejmocnější aktér českého politického provozu náhodou nebyl delegitimizován a vyloučen z demokratického antagonismu. Je to asi podobné, jako kdyby chtěl ze svého platu poslat nějakou tu korunu Zdeňku Bakalovi, aby měl na chleba, když se mu teď s tím OKD nedaří úplně dobře. Takový postup je možný, působí ale poněkud naivně.

Jaroslav Bican (1987) je politolog, redaktor rubriky Domov Deníku Referendum.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.