Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Václav Jamek: Kam až sahá ruská propaganda aneb Zpověď našeptávače

Václav Jamek

Kam až sahá ruská propaganda aneb Zpověď našeptávače

Měl jsem za to, že z mccarthismu, který ukázal jednu odpudivou tvář Ameriky, naše západní společnost už víc jak před půlstoletím vyrostla, nejpozději od chvíle, co autor této nechvalné kampaně propadl alkoholismu. Dokonce George Bush ml., jeden z nejhorších amerických prezidentů, odbýval útoky, které se z různých důvodů často snášely na jeho hlavu, poukazem na svobodu slova; i když ta mu sloužila tak trochu jako nepromokavý plášť, po kterém se každý příval svezl: poukázal na ni, a dál dělal, co si usmyslel. (Šlo koneckonců jen o svobodu slova.) To už je výhoda skutečné či domnělé světovlády, nikdo na vás nemůže, tak ať si ostatní mluví.

Odlesk této moci dost dlouho ulpíval i na české pravici a dodával jí sebevědomí: kritiku nebrala na vědomí, nemusela. Svoboda slova byla neškodná, protože to důležité (prachy) se za spřízněného mlčení sektářských médií zařizovalo pěkně potichu, až to tu najednou bylo a nikdo s tím už nehnul. To je taková česká zvláštnost, náš normalizovaný kutilský příspěvek globální anticivilizaci, a kdo by byl řekl, že se z Cimrmana stane hlasatel zbytečnosti občanských svobod a obhájce mocenské zvůle, pokud je to pravá zvůle? Cimrman Topolánek použil Svěrákův či Smoljakův zbabělý výrok o marnosti protestů výslovně, Cimrman Nečas ho uplatnil prakticky, když ho na Václavské náměstí přišlo vypískat sto tisíc lidí, a Dominik Jára Cimrman kardinál Duka to dorazil, když začal (řecky) blábolit o luze (že by fakt mezi demonstranty nebyl ani jeden křesťan?); a kdyby mu za to někdo vlepil zasloužených pár facek, pokládal by se za mučedníka víry.

Mimochodem: co by mohl být jasnozřivý povzdech umíněnce, pokud i přes tu marnost dál protestuje, z toho se pro ustrašenou většinu stala omluva ubohosti a ubíjející hluchoty, a v těch neskonale povýšených tlamách už jenom výsměch všem disidentům. To všechno se souhlasem autorů.

Jenže časy se mění, v polovině desátých let české pravici teče do bot; a z občanských svobod se najednou nejen pro některé politiky, ale i pro intelektuály pravého vyznání vyklubala překážka.

Přihodila se mi totiž taková divná věc. Mluvil jsem asi před měsícem s jedním svým známým, kterého mám (i nadále) rád a jehož díla si cením. Mezi řečí jsem vyjádřil nějaký názor na ukrajinskou krizi, dobře věda, že s ním můj protějšek nebude souhlasit. Ten se však k mému užaslému překvapení vůbec nesnažil předestřít důvody, které by dokazovaly, že se mýlím (což by bylo vedlo k ujasnění a zpřesnění, neřkuli sblížení stanovisek, a běžně tak v rozepřích postupuji já); prostě mi jen sdělil, že tvrdím totéž co ruská propaganda, a jsem tudíž jejím nástrojem. Což zřejmě zároveň znamenalo, že s mými názory polemizovat nemusí.

Namítl jsem, že mě tak lacino dostal, protože já nevím, co tvrdí ruská propaganda, a tudíž nemám jak jeho obvinění vyvracet; ale zároveň mohu sotva dopustit, aby povaha mých názorů byla jen na jeho posouzení, když si nejsem jist ani tím, co o ruské propagandě ví on sám, a nemohu mu v tom přiznat povolanost jen proto, že mě postrašil. Co když za ruskou propagandu jednoduše prohlásí všechno, co se mu nelíbí? Pokud mohu ze své hlavy o nějaké propagandě mluvit, pak stejně jako většina lidí u nás vnímám především velmi hlasitou, hrubou a drze prolhanou propagandu euro-americkou, která se valí z většiny hlavních médií a zvlášť z těch veřejnoprávních; ke kteréžto propagandě patří i stále výhružnější odkazy na potměšilou propagandu ruskou, tím nebezpečnější, že vůbec netušíme, jakými cestami se šíří. (Čímž dospíváme k jiné podobě slavného a zdánlivě neřešitelného „paradoxu lháře“.) Možná kdyby se toho kraválu trochu ubralo, lidé by měli menší nutkání myslet si pravý opak toho, co se do nich hustí (pořád jich bohužel dožívá příliš mnoho, kdo na to mají výcvik od komunistů), a též zlověstný hlásek ruské propagandy šířený cestami černé magie bylo by potom lépe slyšet a tím snáz bychom se mu ubránili.

Vzápětí jsem byl podroben inkvizičnímu výslechu ohledně mých informačních zdrojů. Bylo mi vypočítat, co všechno čtu a poslouchám, včetně internetu, a vyslovení některých titulů setkávalo se s velikým vraštěním obočí. Naštěstí čítám i Britské listy, jejichž stanoviska jsou po celou dobu ostře protiruská, takže jsem unikl tomu (prozatím) nejhoršímu.

Zpětně jsem se jen divil, proč jsem na takovou zpověď vůbec přistoupil. K věcem politickým, literárním i jiným se veřejně vyjadřuji, odkdy to jde, tedy zhruba čtvrt století, několikrát jsem už byl – většinou nepřímo – označen za pitomce, ale dosud nikdo se neodvážil tvrdit, že myslím jinak než vlastní hlavou, včetně těch pitomostí. Od chvíle, co se rozpustilo ideologické oddělení ÚV KSČ, se také nikdo neodvážil tvrdit, že by čtení nějakých textů mohlo být infekční, dokonce prudce infekční v případě textů ruských; a že zvlášť snadnou obětí nákazy jsou někteří příslušníci pracující inteligence (například já), kteří se proto musí podřídit ideovému vedení společenského předvoje, tj. nikoli dnes už vymřelé dělnické třídy, ale našich uvědomělých manažerů, včetně restituovaných manažerů duchovních (dříve pastýřů).

Takže teď to máme zpátky.

Říkal jsem si: tihle lidé si to náramně usnadnili. Mají to vyřešené. S nikým nemusejí diskutovat, protože odlišné uvažování je přinejlepším bezcenné, přinejhorším zločinné. O ničem nemusejí pochybovat, neboť pochybnosti pocházejí od našeptávačů (prozatím jenom ruských), před nimiž si máme zacpávat uši. Zbývá už jen obnovit pořádnou inkvizici.

A co myslíte? Uplyne sotva den, a dočítám se (neřeknu, kde), že Alexander Tolčinský, zasloužilý redaktor rádia Svobodná Evropa, žádá s ohledem na jedovaté a nakažlivé Rusko omezit svobodu slova, a jistě tím nemyslí tu svou. Nato Martin Putna otevřeně v televizi: že prý kdo zastává jiný názor na Rusko než on a jemu blízcí, by měl stát před soudem za velezrádu. Říkám si, už to není kluk, měl by se vždycky třikrát nadechnout a trochu zapřemýšlet, než začne mluvit a provokovat. Nakonec tím znehodnotí všechno, co dělá. Ale myšlenka velezrády má úspěch: po Putnovi to opakuje „šéfredaktorka“ jakéhosi obskurního internetového časopisu, potom poslankyně TOP 09 Langšádlová (její strana možná časem přijde na to, že má ve svých řadách i někoho hloupějšího a přitom ještě drzejšího než ji a poslance Laudáta, které za sebe poslední dobou nechává nejčastěji mluvit); přisadí si nenapodobitelně duchapřítomná Miroslava Němcová, trochu Tomáš Halík, možná i jiní, o kterých nevím, a nakonec k dovršení všeho i jeden generál české armády.

Panu generálovi by měl sakra někdo vysvětlit, že je krajně nevhodné, že je v demokracii dokonce zakázáno, aby voják požadoval omezování občanských svobod. Nestojím o to končit svůj život v nějaké obdobě frankismu, i když ten náš by byl ve shodě s naším národním charakterem tak nějak útěšně přízemní a šedivý, stejně jako bude náš daleko pravděpodobnější berlusconismus.

O to přesně jde. Už jsem to jednou napsal, možná ne dost konkrétně: režim v Rusku se mi nelíbí, i když asi ne z těch důvodů jako Putnovi; vedle tamních oligarchů a tamního sprostého kapitalismu mi leží v žaludku také prohlášení blbého a neschopného cara Nikolaje II. za svatého; k tomu čtu zrovna v novinách, že se pravoslavné církvi nepozdávalo novosibirské představení Tannhäusera, a dala kvůli tomu odvolat umělecké vedení divadla: kéž se k nám nic z toho nikdy nedostane! Nelíbí se mi světonázor ukrajinských povstalců, přijdou mi otřesní, stejně jako ukrajinská vláda a celý společenský „systém“ na Ukrajině. Tamní oligarchové mi přijdou horší než ti ruští, a co je to za stát, který umožní existenci soukromých armád! Odtud přece hrozí demokracii větší nebezpečí než z Ruska! V žádné z těch zemí bych nechtěl žít.

Ale protože mi nic jiného nezbývá, byl bych docela rád, aby se dalo žít v zemi, do které jsem se narodil a ve které zůstávám; v zemi s inkvizicí by se podle mého názoru dobře nežilo.

Proto mě ruská lež a ruská propaganda trápí neskonale míň než propaganda a lži naše. Za ruský nemrav odpovědnost nemám; za ten náš ano.

Krom toho soudím, že politika se má dělat věcně a s chladnou hlavou. Politická úvaha se s hysterií nesnese. Úvahy o zájmech Ruska (jakož ani o zájmech našich, o zájmech USA, Evropy, Číny nebo Tanzanie) se nesmějí dostat pod kontrolu lidí, kteří jen při vyslovení slova Rusko (nebo USA, Evropská unie atd.) dostávají epileptický záchvat. Ti by měli hledat útěchu v lůně přírody nebo něco podobného. Pravděpodobnost, že Rusko na světě zůstane, je s prominutím (při chladném politickém úsudku) daleko větší, než že na světě zůstaneme my, takže je daleko vhodnější hledat cestu, jak s Ruskem vyjít, abychom pokud možno všichni nejmíň prodělali, než snít o tom, že Putina svrhne vzpoura ruských oligarchů a nikdo nebude vědět, který z nich ovládá jaký díl ruského jaderného arsenálu, ani kdy a proti komu ho kdo použije; a to jen proto, že někteří hloupí kupci na Západě by nejradši rozparcelovali Sibiř na řadu zdánlivě samostatných států pod svou nenápadnou kontrolou.

Jestli někomu připadá, že poslední představy jsou úplně šílené a jako takové patří k výplodům všudypřítomné ruské propagandy, pak musím odhalit (jak by řekl Miloš Zeman), že hlavními nástroji ruské propagandy u nás jsou – teď se držte! – český veřejnoprávní rozhlas a česká veřejnoprávní televize, protože odtud to mám. Takže veškerá západní propaganda týkající se ukrajinské krize je nakonec ďábelsky promyšleným výtvorem propagandy ruské! Tím se ledacos vysvětluje. My na Západě máme přece rozum.

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.