Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Zdeněk Víšek: Zapomenutí osvoboditelé

Zdeněk Víšek

Zapomenutí osvoboditelé

Rumunská královská armáda se na osvobození Československa významně podílela. Během svých bojů v Československu měla po Rudé armádě druhý největší počet padlých, nezvěstných a raněných vojáků. Její oběti ovšem zůstávají i sedmdesát let po válce téměř zapomenuty.

Nadcházející sedmdesáté výročí ukončení bojů druhé světové války na našem území se jistě stane příležitostí k připomínání osvoboditelských zásluh především dvou spojeneckých armád – sovětské a americké, přičemž podíl americké armády bude nepochybně opět mediálně zdůrazňován a v západních Čechách i spontánně oslavován, kdežto zásluhy Rudé armády, která osvobodila s výjimkou Plzně například všechna další krajská (nebo župní) centra Čech, Moravy a Slovenska, budou v České republice pravděpodobně připomenuty jen z jakési oficiální povinnosti.

Dobové proměny vnímání rumunských osvoboditelů v ČSR

Podíl rumunské armády na osvobozovacích bojích v ČSR byl za minulého režimu připomínán spíše sporadicky, a to z několika důvodů. Tím hlavním byla nepochybně skutečnost, že za jedinou „armádu-osvoboditelku“ mohla být komunistickou propagandou v letech 1948–1989 označována z ideově-politických důvodů pouze sovětská Rudá armáda, a proto bojové zásluhy (i bojové ztráty) jiných zahraničních osvoboditelských armád zmiňovány příliš nebyly, což se týkalo kromě rumunské armády také polských vojsk v severních Čechách, či dokonce byly znevažovány – jako v případě americké armády, přičemž specifický problém vždy představovalo – a stále ještě vlastně představuje – hodnocení úlohy Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova v Čechách, zvláště pak v Praze na jaře roku 1945.

Důvodem „nezdůrazňování“ podílu rumunské armády na osvobození ČSR mohla být ovšem i její velmi komplikovaná válečná minulost, kdy v letech 1941–1944 bojovala na straně nacistického Německa a spojeneckou antifašistickou armádou se stala až na podzim roku 1944.

Dalším ovlivňujícím faktorem bylo také napětí panující ve vztazích mezi československým a rumunským politickým vedením po roce 1968, kdy Rumunská socialistická republika, byť byla členem Varšavské smlouvy, odmítala – z obav o svou suverenitu – přímou vojenskou spolupráci s jejími dalšími členskými státy (tedy též s ČSSR), neboť tyto země tehdejší rumunský vládce Nicolae Ceauşescu považoval za příliš prosovětské.

Navzdory těmto skutečnostem byla přesto v roce 1975 v Brně vydána publikace Pavla Beneše a Františka Mainuše Ve jménu přá­telství. Rumunská armáda v bojích za osvobození Československa, což však byl ediční počin v době normalizace spíše ojedinělý.

Vývoj vzájemných vztahů po roce 1989 ale také nebyl nakloněn nějakým výraznějším projevům „česko-rumunského přátelství“, neboť postkomunistické Rumunsko – zmítané velmi závažnými politickými, hospodářskými i národnostními problémy – bylo našimi politiky, novináři a podnikateli považováno za ekonomicky nezajímavý stát a kooperace s ním by naši cestu „do Evropy“ mohla pokud ne přímo zkomplikovat, tak alespoň pozdržet, a proto společné vazby – třebas před rokem 1989 zamlčované – ani v devadesátých letech 20. století často připomínány nebyly.

V současné době, kdy Česká republika i Rumunsko mají svůj vstup do Evropské unie i NATO již dávno za sebou a jejich vzájemné vztahy jsou postaveny na roveň vztahů spojeneckých zemí, by proto výraznějšímu připomínání osvoboditelské mise rumunské armády v Československu (rovněž dalších událostí společných dějin) již nemělo nic bránit – snad kromě přirozeného vyhasínání historické paměti.

Rumunsko spojencem Československa 1921–1938

Vztahy vlád Československa a Rumunska prošly v relativně krátkém časovém úseku 1918–1945 několika zásadními zvraty – od úzkého spojenectví přes politicko-vojenské nepřátelství až po opětovné obnovení spojenectví, což zásadním způsobem pochopitelně ovlivňovalo i situaci tehdejšího rumunského vojska.

Po skončení první světové války se Rumunské království stalo – společně s jugoslávským státem (oficiálně až do roku 1929 označovaným jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) – v rámci spojeneckého systému tzv. Malé dohody politickým a vojenským spojencem nově utvořené Československé republiky.

Tento alianční systém tří východoevropských států, jehož vznik je datován do let 1921–1923, byl orientován především proti předpokládané hrozbě maďarského územního revizionismu, nikoliv však vůči německému expanzionismu, který později začal ohrožovat především ČSR.

Vojenská spolupráce Rumunska a ČSR měla rozmanitou podobu, především se ale projevovala v oblasti exportu zbraní – například již v období 1925–1926 bylo do Rumunska z ČSR dodáno 135 000 kusů pušek. V letech 1933–1939 bylo pak tomuto spojeneckému státu prodáno dalších 750 000 pušek, 17 000 lehkých kulometů a 176 tanků.

V souvislosti s nástupem Adolfa Hitlera k moci na počátku třicátých let ale dochází nejpozději v roce 1936 k ochladnutí československo-rumunských vztahů a o dva roky později – po přijetí mnichovského diktátu čs. vládou – i k faktickému zániku malodohodového spojenectví.

Navzdory těmto skutečnostem bylo ale Rumunsko na přelomu let 1938/1939 československou veřejností stále většinou vnímáno jako náš jediný spřátelený sousední stát a společná dvousetkilometrová hranice v oblasti Podkarpatské Rusi, kde kromě Rusínů, Maďarů, Židů, Poláků, Slováků a Čechů žilo v několika vesnicích také 15 000 etnických Rumunů, byla jediným klidným hraničním úsekem tehdejší republiky.

O tehdejším postoji královského Rumunska k Československu a jeho následném politickém vývoji historik Miroslav Tejchman uvedl:

„Za mnichovské krize v roce 1938 vykonala přesto rumunská vláda pro ČSR více než kterákoliv jiná. Svým rozhodným varováním a částečnou mobilizací paralyzovala v zářijových dnech agresivitu Maďarska. Postoj rumunské veřejnosti byl pak ve svých pročeskoslovenských sympatiích ještě zřetelnější a srovnatelný s jugoslávským.

Za situace, kdy byla Československá republika rozbita a Maďaři začali ohrožovat slovenskou hranici, Rumunsku, kterému bylo jasné, že teď může přijít na řadu ono, nezbylo než hledat zahraničního silného protektora. Poté, co se král Carol vrátil z Londýna a Paříže s prázdnou, nezbylo než hledat pomoc u Německa, ve kterém by Bukurešť ráda viděla i spojence proti Sovětskému svazu, jehož útoku se rovněž obávala.“

Na nepřátelské straně 1940–1944

Od roku 1939 – po zániku ČSR a po porážce Polska – se zcela změnila geopolitická situace Rumunska, které začalo postupně přecházet do sféry vlivu hitlerovského Německa.

Rumunsko se původně snažilo pod vedením krále Carola II. udržet neutrální postoje, avšak létě roku 1940 za to zaplatilo obrovskou cenu v podobě značných územních ztrát ve prospěch Hitlerovi trvaleji či dočasně nakloněných států – horthyovského Maďarska (severní Sedmihradsko), Stalinova Sovětského svazu (Besarábie a Severní Bukovina) a Bulharska (Jižní Dobrudža). V důsledku těchto zahraničních neúspěchů král Carol II. počátkem září 1940 abdikoval ve prospěch svého devatenáctiletého syna Michala a opustil zemi. Rumunsko se poté za vlády nového krále Michala I. a premiéra Iona Antonesca, který se stal faktickým vládcem země, v listopadu 1940 připojilo ke státům fašistické Osy.

Po nacistickém útoku na Sovětský svaz 22. června 1941 vycítilo Rumunsko šanci nejen na návrat Sovětským svazem okupované Besarábie a Severní Bukoviny, ale i na možné výrazné rozšíření rumunského území směrem na východ, a proto se společně s Maďarskem, Finskem, Slovenskem, Chorvatskem a Itálií připojilo k německé agresi. Na podzim 1941 v SSSR – především v oblasti Oděsy a Krymu – bojovalo přes 700 000 rumunských vojáků.

Tažení Rumunské královské armády proti Sovětskému svazu bylo zpočátku úspěšné, a proto rumunskou společností v převážné míře i podporované. Rumunské jednotky nejenže obsadily v roce 1940 zabraná území Besarábie a Bukoviny, ale postupovaly také dále jižní Ukrajinou a jižním Ruskem až ke Stalingradu, kde ale rumunská armáda společně s armádou německou utrpěla na přelomu let 1942/1943 zdrcující porážku, což se později projevilo ve změně vnitropolitické situace v Rumunsku.

Průběh rumunského vojenského postupu v SSSR a především následného politicko-mocenského zvratu v srpnu 1944 zhodnotil americko-maďarský historik István Deák takto:

„V roce 1941 a 1942 přispělo Rumunsko největším vojenským kontingentem ze všech satelitních zemí Hitlerovu antibolševickému tažení. Rumunské jednotky se v Sovětském svazu dopouštěly mnoha zvěrstev a u Stalingradu i na jiných úsecích východní fronty utrpěly velké ztráty. Jakmile však Rudá armáda dobyla severovýchodní část země, udělal král Michal, vláda, armáda i lid nevídaný obrat o sto osmdesát stupňů. Dne 23. srpna 1944 se jeden z nejoddanějších satelitů Německa stává jedním z jeho nejhorlivějších nepřátel a Rumunsko je brzy schopno poslat do závěrečného náporu proti nacistickému Německu čtvrtý nejpočetnější vojenský kontingent (hned po SSSR, USA a Velké Británii). Znovu utrpěla rumunská armáda těžké ztráty, ale Rumunsko vyšlo z války v neobyčejně příznivém politickém postavení.“

V období od 22. června 1941 do 23. srpna 1944 Královské rumunské ozbrojené síly (pozemní armáda, letectvo a námořnictvo) měly na východní frontě v bojích se sovětskou armádou a partyzány celkem 71 000 padlých, 243 000 raněných a 309 000 nezvěstných (většinou zajatých) příslušníků mužstva, poddůstojníků a důstojníků.

Sovětské zajetí přežilo jen asi 80 000 Rumunů; protisovětské tažení rumunské armády si tak vyžádalo téměř 300 000 zemřelých vojáků.

Do dobrovolnických jednotek vytvářených v SSSR naopak vstoupilo asi 20 000 bývalých rumunských válečných zajatců, kteří již od roku 1943 bojovali po boku Rudé armády.

Vojenských operací Rumunské královské armády v SSSR se také – na základě povinných vojenských odvodů – zúčastnily desítky (možná i stovky) příslušníků české menšiny žijící od 19. století v západním Banátu. Někteří z nich v bojích padli, jiní byli zajati Rudou armádou a vrátili se do svých domovů až po válce. Zda se někteří banátští Češi také zúčastnili v řadách rumunské armády osvobozování své původní vlasti, není známo.

Rumunsko opět spojeneckým státem 1944–1945

Úspěšný protinacistický převrat 23. srpna 1944 vedl nejen k sesazení (a následné internaci a později i popravě) dosavadního premiéra maršála Antonesca, ale i k zásadní změně zahraniční politiky rumunské monarchie, která vyhlásila válku Německu a Maďarsku – tedy svým dosavadním spojencům.

Po tomto převratu sice ještě vznikla ve Vídni proněmecká tzv. rumunská národní vláda v čele s předákem fašistické Železné gardy Horiou Simou, avšak její ozbrojené složky, které se skládaly ze dvou pluků dobrovolníků (podřízených Waffen SS) na rozdíl od rumunských ozbrojených sil, jež tak rychle změnily bojující strany, nesehrály z vojenského hlediska žádnou významnější roli.

Rumunská královská armáda byla na podzim 1944 včleněna do sestavy 2. ukrajinského frontu Rudé armády pod velením maršála Malinovského a od prosince téhož roku se účastnila – společně se sovětskými i československými vojsky – bojů na území ČSR.

Jednalo se zejména o 1. armádu generála Vasile Atanasia a 4. armádu generála Nicolae Dascalesca. V Československu bojoval ještě 2. rumunský tankový pluk i rumunský letecký sbor. Rumunské ozbrojené síly operující v naší vlasti čítaly celkem 17 divizí a téměř 250 000 mužů.

První rumunští vojáci na území ČSR vstoupili 18. prosince 1944, kdy 90. pěší pluk 4. rumunské armády překročil jižně u Košic někdejší československo-maďarskou hranici a obsadil zde několik vesnic. Jinou formací rumunských vojsk, která překročila bývalé československé hranice, byl 26. prosince 1944 jižně od Lučence 4. armádní sbor rumunské první armády.

Postup rumunských vojsk byl ovšem ztěžován nepříznivými klimatickými podmínkami a především hornatým terénem středního a severního Slovenska. Těžké boje rumunských vojsk na Slovensku zhodnotil vojenský historik Vlastimil Schildberger starší:

„Rumuni se pomalu probíjeli náročným horským terénem bez podpory tanků, protože ty podle sovětské vojenské doktríny neměly v horách co dělat. Proto rumunský tankový pluk (podobně jako čs. tanková brigáda v SSSR) šel bok po boku se sovětskými motomechanizovanými svazy, a proto měly obě rumunské armády vysoké ztráty. Postup rumunských jednotek vymezoval koridor Lučenec – Dobšiná, Nitra – Martin, Piešťany – Prostějov, Křižanov – Boskovice až Pelhřimov – Humpolec. Na tomto směru podporoval vojska Rumunský královský letecký sbor zařazený do 5. letecké armády. Do bojů zasáhlo 240 letadel.“

Zvláště významná byla účast rumunských vojsk v tzv. bratislavsko-brněnské operaci (25. března až 5. května 1945), na které se celkem podílely tři sovětské a již zmíněné dvě rumunské armády. Do bojů za osvobození Bratislavy a Brna bylo kromě 266 000 sovětských vojáků nasazeno také 86 000 vojáků rumunských, kteří měli k 15. dubnu 1945 dispozici 46 tanků (z původních 79) a 999 děl.

Vojenské operace 1. rumunské armády ustaly 12. května 1945 v prostoru měst Německý Brod – Polná – Humpolec a 4. rumunské armády, která pronásledovala nepřátelská vojska ve směru Prostějov – Boskovice – Bystřice nad Perštejnem, téhož dne v okolí Nového Města na Moravě.

Další rumunskou jednotkou postupující v řadách Rudé armády byl 2. královský tankový pluk, jehož příslušníci se podíleli na osvobozování Galanty, Bratislavy a Devínské Nové Vsi.

Po těžkých ztrátách v oblasti na sever od Vídně byla tato vojenská formace přeměněna na tankovou rotu, která se společně se sovětskými tankisty zúčastnila ve dnech 10.–12. dubna 1945 bojů o nejjižněji položené moravské město Lanžhot.

Po zahájení Pražské operace vojsky 2. ukrajinského frontu 7. května 1945 tato tanková rota postupovala od Mušova přes Znojmo a Telč až do jihočeského Tábora, kam dorazila s posledními dvěma bojeschopnými tanky. Tyto dva rumunské tanky se pak zúčastnily – společně s vybranými rumunskými oddíly – 17. května 1945 slavnostní vojenské přehlídky v Praze.

Rumunské vojenské jednotky od prosince 1944 do května 1945 na území tehdejšího Československa osvobodily celkem 1722 obcí, z toho 31 měst, a v bojích zajali 16 000 nepřátelských vojáků. Československé řády a vyznamenání obdrželo 5559 rumunských bojovníků.

Během střetů s německou armádou Rumunská královská armáda ztratila v ČSR podle nejnovějších údajů celkem 33 241 padlých a nezvěstných a 33 254 raněných vojáků.

Na čestném pohřebišti ve Zvolenu je pohřbeno 10 504 příslušníků rumunských královských vojsk a na Ústředním hřbitově v Brně pak dalších 1564. Ostatní jsou pohřbeni v hromadných i jednotlivých hrobech na místech bojového postupu rumunské armády Slovenskem, Moravou i Čechami.

Celkové ztráty Rumunské královské armády bojující po 23. srpnu 1944 ve své vlasti, v Maďarsku, v Československu i v Rakousku po boku sovětské armády dosáhly 21 000 padlých, 90 000 raněných a 58 000 nezvěstných.

Rumunsko do bojů proti německé a maďarské armádě v letech 1944–1945 postavilo celkem 538 000 svých vojáků, kteří zajali 118 000 a v boji usmrtili nejméně 19 000 příslušníků nepřátelských ozbrojených sil.

Rumunští vojáci pohledem dobové české kroniky

Přechod válečných front – zvláště za druhé světové války – pochopitelně představoval téměř vždy obtížnou situaci pro civilní obyvatelstvo dotyčného regionu, a to i tehdy, když přicházející vojsko bylo armádou spojeneckou – a tudíž osvoboditelskou. Málokdy se totiž bojující armády skládají vždy pouze z politicky vyspělých a morálně bezúhonných vojáků, většinu příslušníků téměř každého vojska tvoří statisíce či miliony na rozkaz nuceně odvedených mužů, jejichž nejvlastnějším zájmem je pochopitelně válku přežít – nikoliv padnout „v boji za svobodu“. Příchod cizích osvoboditelů – někdy drsných vojáckých mravů i způsobů – tak může mezi místními obyvateli místo projevů radosti či nadšení naopak způsobit nedorozumění, křivdy i bolestné ztráty, jejichž viníky (i oběťmi) mohou být někdy i obě strany.

Výjimkou nebylo pochopitelně ani chování některých příslušníků rumunské armády na její bojové cestě Československem. Regionální historik Filip Plašil na webových stránkách Klubu za historickou Polnou například takto reflektoval mnohdy napjaté vztahy občanů Polenska na Českomoravské vrchovině se svými rumunskými osvoboditeli:

„Doba prvních poválečných dní na Polensku se nedá označit za radostnou i přes ‚znovuzískání ztracené svobody', abych použil ve své době oblíbené klišé. Otázkou je, jakou měrou k tomu přispěl pobyt právě rumunské armády – o jakékoliv disciplinovanosti se nedá mluvit, nicméně v případě sovětské armády bychom s největší pravděpodobností shledali přinejmenším podobný stav (navíc je nutno uznat, že množství incidentů vyprovokovali sami obyvatelé Polenska svými neuváženými zásahy často se zbraněmi v ruce). Proto jsem na rozpacích, zda mám příchod Rumunů do Polné označit za šťastnou či snad neblahou událost; jistěže mnoho dobrého Rumuni nepřinesli, avšak pobyt v našem městě přinesl tragičtější důsledky rozhodně rumunské straně (z úředních dokumentů mohu potvrdit 18 mrtvých a nevylučuji další) a s příchodem armády jiného státu mohly zůstat v historii Polné následky ještě horší. Proto bych se rozloučil přiléhavými a mnohé vystihujícími slovy kronikářky Karoliny Tesařové z posledního dne rumunské přítomnosti v Polné, 13. června 1945: ‚Rumuni z Polenska již pomalu mizí. Odjíždějí. Nezvykli nám, ani my jim. V mnohém nás neuspokojili, ale to budiž zapomenuto, a těm z nich, kteří odpočívají na našich hřbitovech, budiž věčná vzpomínka.'“

Smířlivá (a přitom opravdu velmi výstižná) slova polenské kronikářky z června 1945 se tak mohou stát i po sedmdesáti letech epilogem tohoto připomenutí rumunských osvoboditelů naší vlasti.

Zdeněk Víšek

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.