Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Antonín Rašek: Ukrajina prochází krutou zkouškou

Antonín Rašek

Ukrajina prochází krutou zkouškou

Není na místě zostřovat konflikt dodávkami zbraňových systémů, zvláště má-li druhá strana potenciál udělat totéž. Eskalace nemůže skončit jinak než špatně.

Když se Rusko rozhodlo anektovat Krym, bylo logické, že bude usilovat i o pozemní přístup k němu. Nemůže poloostrov zásobovat jako kdysi Američané Západní Berlín letecky, nemůže to dělat ani po moři. Most přes Kerčský průliv nebo tunel pod ním nepostaví dřív než za pět let, i když se o tom ve spolupráci s Čínou uvažovalo.

Každý národ má právo zvolit si budoucnost, jakou si přeje, musí ale se všemi důsledky respektovat, má-li pro to podmínky a neohrozí-li jiné země. Do komplikované situace se národní společenství může dostat nejen vlastní vinou. V konkrétním případě se víra spoléhat na asociační smlouvu ukázala pro Ukrajince jako ošidná. Evropská unie pro její přijetí nepřipravila půdu a narazila na zájmy Ruska. To počítalo s tím, že se Ukrajina stane součástí Euroasijského svazu, na němž Rusko staví svou budoucnost.

Kritické bezpečnostní prostředí se pro ukrajinské strategické rozhodnutí vytvářelo dlouho před tím. Ukrajina se pro užší vztahy se Západem rozhodla v situaci, kdy Rusko začalo usilovat o významnější mocenské postavení. USA to chápaly jako ohrožení svého hegemonního postavení. Rusko se přesto rozhodlo Krym anektovat, protože NATO na ně zřejmě jako odstrašující faktor nepůsobilo.

Chuť Ukrajinců být integrálnější součástí Západu s jeho hodnotami demokracie a svobody je po našich nepříliš šťastných zkušenostech s šířením demokracie ve světě jistě potěšující. Ukrajinci ovšem dostali příležitost prokázat, že jde o zkoušku mimořádně krutou.

Je třeba vnitřní přesvědčení

Ukrajinská armáda tváří v tvář hybridní válce selhává. Vojáci na ni nebyli připraveni. Roli sehrály i faktory, na které se při budování profesionálních armád zapomínalo. Připomněl je bývalý náčelník našeho generálního štábu Jiří Šedivý, když řekl, že sebelépe vyzbrojená a vycvičená armáda bez vnitřního přesvědčení nezvítězí.

Ukrajinci nešli do střetnutí s odhodláním. Neuposlechne-li více než polovina povolanců mobilizační výzvu, dobré vysvědčení vlastenectví to není. Možná zapochybovali, jestli příslib lepšího příštího za tu oběť stojí. A neobětují-li se proto, aby se upevnila moc oligarchů. Už by to zažívali potřetí. Ani v budoucnosti nebude snadné předpokládané desetitisíce mladých mužů a žen do armády získat. Dávají už nyní otevřeně najevo, že mají strach.

V ukrajinské armádě sloužilo v roce 1991 přibližně 780 tisíc vojáků. V roce 2012 disponovalo velení asi 198 tisíci převážně profesionálů, nyní asi 150 tisíci vojáky, z nichž asi 39 tisíc je schopno bojového nasazení. Vojska jsou vyzbrojena sovětskou technikou špatně udržovanou pro vedení klasické války. Její část ukořistili separatisté, v jejich prostoru byl dislokován jeden ze tří vojenských okruhů – oděský.

Průběh bojů ukázal, že vojáci nebyli dostatečně vycvičeni. Ani jejich odměňování nebylo na potřebné úrovni, někdy byli placeni i v naturáliích. První selhání se ukázalo již na Krymu, kde se posádka bez odporu vzdala. Polovina vojáků na poloostrově zůstala a druhá se vrátila na Ukrajinu.

Slabiny a jejich příčiny

Největší slabinou bylo, že velení armády nedokázalo bojové operace řídit komplexně. Jednotky nebyly připraveny nejen na boj převážně v městských aglomeracích, ale nezvládali ani dostat se z obklíčení. To se zvláště v ilovajském a debalcevském případě vymstilo.

Hlavní příčinou nejspíš bylo (ve srovnání s naší armádou), že se dostatečně neprosadili vojáci, kteří absolvovali západní vojenské školy. V armádě nezůstala ani část vojáků, kteří na alianční náklady studovali angličtinu, protože v civilu je platili lépe, resp. přeplatili.

Proti ukrajinským jednotkám operovali separatisté, kteří byli vyzbrojováni stále modernějšími zbraňovými systémy a za pomoci ruských dobrovolníků je byli schopni i efektivněji využívat. Ukrajinská armáda se tak ocitla ve zjevné nevýhodě. Pro její vyzbrojování nebyl dostatečně využit ani poměrně moderní ukrajinský zbrojní průmysl.

Paradoxní je, že ozbrojený boj údajně lépe zvládaly tzv. dobrovolnické sbory jako prapory Azov a Dněpr. Jejich podstatná část je majetkem oligarchů, čtyři prapory např. patří oligarchovi Kolomojskému. Některé nebojové aktivity těchto praporů proti civilnímu obyvatelstvu se vyšetřují.

Po porážce v Debalcevu se sedmnáct těchto praporů oddělilo od armády a vytvořilo si vlastní generální štáb. To může do budoucnosti znamenat nebezpečí. Není jasné, jak se budou chovat se svým nacionalistickým zaměřením a vazbami na soukromé subjekty. Není vyloučeno, že se pokusí o výraznější postavení v mocenských strukturách, zvláště pravděpodobnou podporou ukrajinského premiéra Arsenije Jaceňuka (Kolomojský koncem března rezignoval pod tlakem prezidenta Porošenka na funkci dněpropetrovského gubernátora, pozn. red.).

Může to ohrozit budoucnost prezidenta Petra Porošenka, na kterého západní společenství včetně naší vlády spoléhá jako na záruku dalšího pozitivnějšího vývoje. Signálem nestability vládnoucí moci je, že její představitelé začínají pro jistotu posílat své rodiny do zahraničí.

Pomohly by dodávky zbraní?

O vojenských konfliktech platí, že rozhodnutí o nich nejsou dobrá nebo špatná (dobrá jsou jen výjimečně), ale špatná nebo méně špatná. Proto je respektován princip tzv. předběžné opatrnosti. Za dané situace není na místě zostřovat konflikt dodávkami zbraňových systémů, zvláště má-li druhá strana potenciál udělat totéž.

Pro ukrajinské vojáky by ani nebylo jednoduché nové zbraňové systémy zvládnout, zvláště pokud jde o jejich komplexní využití v bojových operacích. Vojenští odborníci odhadují, že by si to vyžádalo přinejmenším dobu jednoho roku, ale spíše více let.

Proto zatím západní vlády přes naléhavé ukrajinské žádosti s oficiálními dodávkami zbraňových systémů na Ukrajinu váhají. Nemluvě o tom, že vlády, které posílají do jiných zemí zbraně, zvláště na nekomerčním základě, mohou být obviněny z toho, že vlastně vedou tzv. proxy válku, tj. válku za své zájmy prostřednictvím vojáků těchto států. Eskalace nemůže skončit jinak než špatně. I jaderný pat nemusí působit věčně. I preventivní použití jaderných zbraní mají Rusové i Američané ve svých vojenských doktrínách.

Antonín Rašek (1935) je sociolog a spisovatel, spolupracovník Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK v Praze.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.