Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Pavel Lukeš: Seismograf společenských otřesů

Pavel Lukeš

Seismograf společenských otřesů

K předčasnému odchodu sociologa Ulricha Becka

Ulrich Beck (1944–2015) nebyl v Německu uznávanou levicovou ikonou a sám se za ni určitě nepovažoval; jeho myšlení na to bylo přece jen příliš pestré. Také se nespokojoval se společenskou diagnózou, ale ptal se, jak se z ní dá něco použít pro řešení konkrétních problémů. Nekrolog věnovaný pojmům, kterými Beck obohatil nejen odbornou debatu, pro Listy napsal jeden z jeho studentů.

Kdo první lednovou sobotu v Süddeutsche Zeitung zabloudil na stránku úmrtních oznámení, tomu se naskytl neobvyklý pohled. Jedna celá stránka největšího německého listu nestačila, aby se na ni vešly kondolence k úmrtí Ulricha Becka. Seznam těch, kdo vyjadřovali svou upřímnou lítost, se četl jako Who's who současné německé sociologie, k tomu několik koryfejů oboru ze zahraničí. Přitom to není tak, že by na odchod jednoho z nejznámějších německých intelektuálů bylo třeba upozorňovat. Zpráva o tom, že podlehl infarktu, zahajovala 1. ledna 2015 večerní zpravodajské relace. Ona více než jedna stránka vyjadřovala vděk za to, co Beck za půl století stihl pro svou disciplínu udělat. Výčtem bychom došli k nějakým třiceti vydaným knihám, což má samozřejmě omezenou výpovědní hodnotu, kromě toho by představení byť jen těch hlavních neúměrně pokoušelo čtenářovu trpělivost. Následující řádky se raději pokusí připomenout Ulrich Becka v několika pojmech, kterými svůj obor obohatil.

Když v sedmdesátých letech začínal na mnichovské univerzitě svou akademickou kariéru, neskýtala tehdejší německá sociologie dvakrát útěšný pohled. Po lesku předchozí dekády následoval úpadek a notorická rozhádanost mezi těmi, kdo byli nějakým způsobem inspirováni Marxem, a těmi, kdo se z nějakého důvodu považovali za jejich oponenty. Co Ulrichu Beckovi vadilo především, nebyly ani tak zákopové války, jako spíše skutečnost, že v nich používané pojmy už přestaly vystihovat realitu, že je skutečnost „přestala poslouchat“, jak se k tomu vyjádřil. Řešení neviděl ani v pozdější předponě „post-“, která se snažila situaci zachránit v osmdesátých letech. Výraz „post“ označil za slepeckou hůlku intelektuálů, protože nám v nejlepším případě popisuje, co už není, neříká ale nic k tomu, co je. Tím, že společenské vědy selhávají ve schopnosti zřetelně pojmově uchopit současný svět, nesou spoluodpovědnost za jeho stav, protože „úkolem intelektuála je vyvinout pojmy, s jejichž pomocí se dají společnost a politika nově definovat a organizovat“. Co udělá myslitel nespokojený s dosluhujícími pojmy? Ovšemže, vymyslí si nové. Málokdo byl na tomto poli tak originální a kreativní jako Ulrich Beck.

Jeho s odstupem nejznámější termín přinesla hned první – a co do vlivu už nepřekonaná – kniha s programovým názvem Riziková společnost. Ta vyšla v roce 1986, shodou okolností několik týdnů před výbuchem černobylské elektrárny. To nepochybně přispělo k tomu, že se stala bestsellerem, ukazuje to ale, jak výstižně dokázal Beck trefit nerv tehdejší doby. Její teze říká, že tak jak byla pohlcena agrární společnost industriální společností, jsme nyní svědky přerodu té druhé do rizikové společnosti. Jestliže byla industriální společnosti utvářena konfliktem mezi prací a kapitálem, tedy v zásadě konfliktem o rozdělování bohatství, je riziková společnost charakterizována problémy a konflikty, které vyplývají z produkce a distribuce rizik. Beck vysvětluje, že riziko je něco jiného než nebezpečí, se kterým byla společnost konfrontována vždycky. Riziko, slovo vzniklé na počátku novověku, znamená kalkulované nebezpečí, tedy takové, které záleží na našem rozhodnutí. Vypravit, či nevypravit loď, která může s jistou pravděpodobností ztroskotat, ale s větší pravděpodobností se vrátí se zbožím, jehož hodnota vysoce převyšuje vynaložené náklady. Otevřít či neotevřít výnosný uhelný důl, jehož provoz je vždy spojen s možností důlního neštěstí. Oba uvedené příklady nás stavějí před otázku, proč mluvit o rizikové společnosti až nyní. První důvod vidí Beck v tom, že s rozvojem vyspělých technologií se rizika nejen zvětšují, ale dochází k oddělení „producentů“ a „konzumentů“ rizik, tedy těch, kdo na riziku profitují, a těch, kteří nesou případné následky. V případě ztroskotané lodi nebo výbuchu v dole jsou v první řadě postiženi ti, kdo byli s podnikem nějakým způsobem spjatí, jakkoliv to může vyznívat cynicky. Ale v případě havárie v chemické továrně (jako příklad uvádí Union Carbide v Bhópálu v roce 1984) nebo selhání v jaderné elektrárně? Ekologické katastrofy ukazují jeden důležitý rozměr rizikové společnosti, zdaleka však ne jediný. Právě tak nebezpečná jsou ekonomická a sociální rizika fungující na stejném principu: ti, kdo pociťují následky, nemají s produkcí rizik nic společného. S přibývajícím časem – explicitně nejpozději v roce 2000 – varoval Beck stále důrazněji před finančními spekulacemi, které mají potenciál způsobit „ekonomický Černobyl“. S jakým úspěchem se tato varování setkala, si čtenář dokáže představit. Což souvisí s druhou charakteristikou rizikové společnosti. Rizika jsou čím dále abstraktnější, mnohdy mimo možnost vnímání těch, koho ohrožují. K jejich zviditelnění je zapotřebí specialisty na straně jedné a média na straně druhé. Což s sebou ale také nese možnost inscenovat a konstruovat rizika k odvrácení pozornosti od těch reálných, právě jako stav otupělé lhostejnosti, do kterého může veřejnost snadno upadnout – kde je nebezpečné všechno, tam svým způsobem není nebezpečné nic.

Vědomí rizika a s ním spojené nejistoty je charakteristické pro další z Beckových pojmů, a sice „reflexivní“ nebo také „druhou modernu“. V jeho interpretaci je tzv. první moderna v hrubých obrysech časově vymezena od osvícenství do poloviny dvacátého století a charakterizována, v tom se Ulrich Beck nijak neodlišuje od klasiků své disciplíny, fenomény, jako jsou racionalizace, industrializace, byrokratizace nebo individualizace. Druhá moderna sice pokračuje v projektu té první, ale původní nadšení – více a více od všeho uvedeného – bylo vystřídáno pochybnostmi. Moderna se stává sama sobě tématem a problémem, učí se sebereflexi. První moderna našla na politické úrovni svou typickou formu v buržoazní společnosti a národním státu – jenže především posledně jmenovaná instituce ve druhé moderně naráží na své hranice. Problémy, které dnes vážně zasahují národní státy – migrace, nezaměstnanost způsobená odlivem výroby do zemí s nižšími náklady, napjaté státní rozpočty v důsledku možnosti vyhnout se placení daní ze strany velkých korporací, globální oteplování; pokračovat by se dalo dlouho –, se z podstaty věci nedají řešit na úrovni národního státu. Beck proto předpokládá pozvolnou erozi politických, sociálních a kulturních systémů ukotvených v jeho rámci. To, že na stále více problémů nemůže národní stát nabídnout účinnou odpověď, pro něj bude v konečném důsledku znamenat ztrátu legitimity v očích jeho obyvatel. Mimo jiné podotýká, že další typický rys první moderny, a sice postupně vytvořená aliance mezi trhem, demokracií a národním státem, se v druhé moderně nemusí dočkat prodloužení.

Národní stát je v jednadvacátém století typickým příkladem „zombie kategorie“, abychom se dostali k dalšímu důležitému Beckovu pojmu. Tedy fenoménem, který sice už nežije, na druhé straně se nechystá zemřít. Kvůli stále rostoucímu počtu aktérů nacházejících se mimo jeho reálný dosah, je efektivně čím dál bezmocnější.

Nechtěně jsme zde zavadili o jiný z pojmů Ulricha Becka, a sice „subpolitiku“ coby typickou formu politiky naší doby, politiku mimo institucionalizovaný rámec, jak ji provádějí neziskové organizace, občanské iniciativy, různá protestní hnutí – odmítnutí etablované politiky je také politické stanovisko –, ale třeba i nadnárodní koncerny.

Oč bezmocnější se politická reprezentace na úrovni národního státu stává, o to křečovitěji se snaží předefinovat realitu tak, aby zapadala do z dřívějška dochovaných a tehdy ještě fungujících schémat. Reálně působící síly jsou „překládány“ do prostředí národního státu, aby tak bylo uchováno zdání efektivně jednajícího subjektu. Mimochodem zombie kategorie nacházejí širší uplatnění než jen ve sféře politiky. Pokud byla v úvodu řeč o Beckově nespokojenosti se stavem sociologie, jde jedna z výtek právě tímto směrem. Velké pojmy této disciplíny pocházejí z evropského zkušenostního horizontu přelomu devatenáctého a dvacátého století, který byl nutně zakořeněn v existující společnosti, tedy společnosti v rámci národního státu. V globalizovaném světě se musíme ptát, jestli si sociologie, ale i mnohé politické teorie mohou svůj „metodologický nacionalismus“, svůj původní „teritoriální bias“ ještě dovolit.

Jen tak bezděky teď padl další pojem, který musíme s v souvislosti s Beckem zmínit. Výraz „globalizace“ samozřejmě není jeho vynálezem, ale není bez zajímavosti zmínit, jakým způsobem ho pojmově rozvinul. Rozlišoval totiž mezi globalizací a „globalismem“. Na první pohled hraní s koncovkami, na druhý chytrý pokus o rozlišení mezi podstatou a ideologií globalizace. Globalizace je nepopiratelný jev, který má ekonomickou, politickou, kulturní stejně jako ekologickou dimenzi. Ostatně celosvětové rozšíření tohoto pojmu považoval Beck za půvabný důkaz globalizace samotné. Oproti tomu označil jako globalismus snahu redukovat zmíněné dimenze na první z nich a současně jí propůjčit zdání nutnosti, vyšší skutečnosti, proti které je odpor stejně nesmyslný jako nesouhlas s přírodními zákony. Globalismus je ideologií, která tvrdí, že politické jednání je možné pouze jako přizpůsobení se pravidlům světového trhu. Ideologií v původním slova smyslu, protože se přitom ztrácí ze zřetele, že ve jménu akceptování reality se realizuje program zájmových skupin, které se pod nálepkou světového trhu skrývají.

Možný důsledek tohoto zastíracího manévru popsal Beck termínem „brazilianizace“, který je na rozdíl od všech dosud zmíněných pozdějšího data, poprvé byl použit koncem devadesátých let. Tehdy se Ulrich Beck začal intenzivněji věnovat problematice sociologie práce, jakési back to the roots, v sedmdesátých letech s ní svou akademickou kariéru začínal. Brazilianizace – při výběru termínu se nechal inspirovat výrokem arcibiskupa ze Sao Paula, který své město charakterizoval jako jedno Švýcarsko, kolem kterého leží tři Biafry – předpovídá, že pokud se dále budou prosazovat tendence flexibilizace práce, čti prekérních pracovních podmínek, ocitne se Evropa na cestě, kterou se před sto lety vydala Latinská Amerika. Mnohé její státy byly ještě ve dvacátých letech dvacátého století v mnoha ohledech srovnatelné s evropskými, poté však začala v Latinské Americe strmě narůstat příjmová nerovnost, což s sebou přineslo nejen rozpad střední vrstvy, ale i relativní hospodářský úpadek.

Evropa ve dvacátém století zažila jiný vývoj, pro který Beck razil pojem „sociální výtah“. Co se tím myslí? Možnost sociálního vzestupu existovala v každé dosavadní společnosti, ale z podstaty věci se týkala jen velmi omezené skupiny obyvatelstva. Pro Evropany dvacátého století je ale typický široký sociální vzestup. Můžeme ho ilustrovat na osudu rodiny, ve které dědeček přišel jako nevyučený dělník do továrny, jeho syn s průmyslovkou v ní pracoval jako vrchní mistr a vnuk, vystudovaný inženýr, se stal vedoucím provozu. Každá generace dosáhla vyššího vzdělání, vyššího postavení, vyšší životní úrovně, aniž by pro to musela podniknout něco mimořádného. Zkrátka nastoupila do výtahu a ocitla se o jedno společenské patro výše, než byla generace rodičů. Což ale neznamená, že by ve společnosti dál neexistovala jednotlivá patra. (V češtině zaužívaný překlad sociální eskalátor neodráží Beckovu metaforu tak, jak by měl.) Jen se posouvají směrem vzhůru. Možná by správné označení bylo oběžný výtah, lidově známý také jako páternoster (k vidění třeba na poště u brněnského hlavního nádraží). Jenže kdo takový výtah skutečně viděl, ten si vzpomene, že po dosažení nejvyššího bodu se směr pohybu obrátí. Ulrich Beck v osmdesátých letech, kdy se svým pojmem přišel, s ničím takovým nepočítal. V devadesátých letech prohlásil, že výtah se zasekl, v další dekádě už dokumentoval jeho sestup. Výjimečně tady uveďme titul knihy, protože narážka na klasickou dystopii Aldouse Huxleye je stanoviskem sama o sobě: Krásný nový pracovní svět. Beck se zamýšlí nad tím, jaké důsledky bude mít prosazování nových, neplnohodnotných forem práce pro společnost, která byla dosud na práci založena. Práce je stále ještě nejen zdrojem příjmu, ale i identity a sociálního statutu. Ostatně i všeobecně akceptované rozdělení na mládí, střední věk a stáří kopíruje pracovní linii: příprava na práci, práce, odchod z aktivního pracovního života.

Nekonvenční, nikoli nesmyslný

Dosud napsané se snažilo zachytit hlavní z témat Ulricha Becka, spousta dalších musela zůstat nezmíněna. Například nedávné úvahy o obrácení pro modernu typického sekularizačního trendu nebo pozoruhodné vystižení podstaty „války proti terorismu“, jak o ní mluvil v projevu před ruskou Státní dumou v listopadu 2001 (sic!). Mimochodem Beck byl obdařen schopností brilantně formulovat, takže někdy vydala jedna věta za menší studii. Jako například když v knížce Svoboda nebo kapitalismus narazil na termín „Friedenseinsatz“ („mírové nasazení“, česky „humanitární mise“). Ten z důvodů, které netřeba vysvětlovat, udělal v posledních letech ve Spolkové republice kariéru jako málokterý jiný. Jediné, co k němu Beck lakonicky dodává: „srdečné pozdravy od Orwella“. A je třeba něco víc? Ve stejné knize předpovídá, že striktní zastánci neoliberalismu by prosazením svého projektu nakonec přispěli k vlastnímu zániku. Proto je charakterizuje jako „kapitalistické Gorbačovy“. Nebo když v jednom článku pro Spiegel z roku 2012 vystihuje německou politiku vůči Evropě slovem „Merkiavelli“.

Před samotným závěrem by tato vzpomínka ještě ráda zmínila jednu skutečnost, kterou její autor považuje za důležitou. Kvůli své neortodoxnosti bylo Beckovo myšlení často jednoduše orazítkováno jako utopie. Přitom se jednalo o člověka, který byl – alespoň na univerzitního profesora – velmi úzce propojen s praktickým životem. Projevovalo se to už tím, že si zakládal na tom, aby srozumitelně prezentovat své myšlenky široké veřejnosti. Se studenty se pouštěl do diskusí, jejichž otevřenost by většinu jeho kolegů uvedla do rozpaků. Ostatně nepřednášel jen na akademické půdě, ale i před politiky a nevyhýbal se ani vystoupením pro šéfy velkých firem (pokud by dosavadní text budil opačný dojem: Ulrich Beck nebyl v Německu uznávanou levicovou ikonou a sám se za ni určitě nepovažoval; jeho myšlení na to bylo přece jen příliš pestré). Také se nespokojoval se společenskou diagnózou, ale ptal se, jak se z ní dá něco použit pro řešení konkrétních problémů. Jednalo se, pravda, o nekonvenční návrhy, ale nekonvenční není totéž co nesmyslný.

Jen pro představu: na otázku, kdo má rozhodovat o nasazení takových technologií, se kterými se pojí výrazná rizika, navrhl, abychom to přenechali pojišťovnám. Tím se myslí: koncerny, které chtějí provozovat rizikové technologie, by podle jeho návrhu musely mít to, co důvěrně zná běžný občan, přinejmenším pokud riskuje život a zdraví v autě – povinné ručení. Jestliže je zákonem požadováno, aby jej měl každý řidič, který ve skutečnosti může napáchat jen velmi omezené škody, proč nepožadovat tutéž záruku po těch, kteří mohou výrazně zasáhnout do osudů celé země? Odpadnou tak diskuse o geneticky manipulovaných potravinách stejně jako ty o bezpečnosti jaderné energetiky. Ve vašem zařízení je možnost havárie fakticky vyloučená? Výborně, v tom případě vám totiž každá tržně uvažující pojišťovna vystaví pojistku fakticky zadarmo. Můžeme ji vidět?

Jiný příklad se týká růstu moci nadnárodních koncernů v éře globalizace. Beck začal konstatováním, že stará hra „kapitál“ versus „práce“ se v rámci národního státu pohybovala ve schématu hegelovské dialektiky pána a otroka. Pracující mohl kdykoliv sáhnout k účinné zbrani, kterou toto schéma nechává otevřené – odpírání práce. S nástupem globalizace přestává tato taktika fungovat. Situace se změnila tak zásadně, že dnes „je jen jedna věc, která je ještě horší než nechat se vykořisťovat nadnárodními koncerny, a sice: nenechat se vykořisťovat nadnárodními koncerny“. Ve svém hledání někoho, kdo by místo zaměstnanců mohl vytvořit protiváhu globálnímu kapitálu, upíral Beck své opatrné naděje k „politickým konzumentům“. Poukazoval na účinný bojkot benzínových pump Shell, který v roce 1995 tuto společnost odradil od záměru potopit vysloužilou ropnou plošinu Brent Spar. V obecné rovině argumentuje takto: stejně jako kapitál, neznají konzumenti žádné hranice. Proto nemohou být proti sobě rozehráni na bázi národní solidarity. Kapitál jim může jen stěží vyhrožovat přenesením výroby do jiné země. Stávka je pro zúčastněné vždy určitým rizikem, ne tak bojkot produktů nebo firem. Last but not least by i pro ty nejmocnější světové koncerny bylo problematické své konzumenty jednoduše propustit.

Variace na podobné téma: během finanční krize 2008 Beck poukazoval na skutečnost, že stát, který měl ještě včera akceptovat principy diktované trhy, je najednou tím, kdo trhy zachraňuje před kolapsem. Je zjevné, že stát nemusí být v konfliktu s kapitálem nutně v postavení slabšího. Jeho vyjednávací pozici by například posílilo, kdyby si uvědomil, že doposud je to pouze on, kdo může koncernům garantovat potřebný právní rámec, na který jsou tyto při svém podnikání odkázány.

Čtenář pozorně sledující současné dění tady asi namítne, že právě popsaný stav už nemusí trvat dlouho. Ulrich Beck byl konec konců sociolog, ne prorok. V mnoha věcech se mýlil. Kdo se jeho myšlením někdy zabýval, zřejmě mu neušlo, že tyto řádky opomíjejí tu tezi, která je považována za jeho vůbec nejdůležitější: individualizaci; možná se na ni dostane při nějaké jiné příležitosti. Nicméně mnoho věcí dokázal pojmenovat obdivuhodně trefně a kromě toho obdivuhodně rychle. Už od vydání své první knihy fungoval jako seismograf, který zachycuje otřesy společnosti dříve, než je pocítí ostatní. Někdy se jednalo o falešný poplach, jindy nikoliv. K tomu už jen poslední příklad. Loni v květnu s ním – zřejmě jako dárek k sedmdesátým narozeninám – natočila německá televize dlouhý rozhovor, ve kterém se stihlo probrat vše od jeho rodinného zázemí přes akademická působiště po současnou situaci Spolkové republiky. V závěru padla zmínka o nejnovějším důvodu hrdosti německých politiků, a sice stavu (blížícímu se) plné zaměstnanosti. Ve skutečnosti se tady evokuje falešný pocit normality a bezpečí, argumentuje Beck. U pracovních míst vzniklých v posledních letech se z ne nepodstatné části jedná o neplnohodnotná pracovní místa a „za fasádou plné zaměstnanosti narůstá nejen nerovnost, ale i nespokojenost“. Poslouchá se to jako komentář k drážďanským demonstracím přelomu roku.

Každý dobře míněný nekrolog musí dříve či později zavadit o formulaci jako „odešel příliš brzy“. Jestliže jí tento končí, je v tom něco více než jen zdvořilé rozloučení; jak německá společnost, tak sociologie budou Ulricha Becka postrádat. Odtud ta přeplněná stránka v Süddeutsche Zeitung.

Pavel Lukeš (1972) je filozof a sociolog, žije v Mnichově.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.