Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Josef Brož: Národní fronta jako strašák do zelí

Josef Brož

Národní fronta jako strašák do zelí

Strach má velké oči. Lokální volby na konci března ve Francii ukázaly, že pro vítězství v prezidentských volbách roku 2017 bude důležitá schopnost sjednotit. Bez nasazení strašáka Národní fronty to ale ani na levici ani na pravici patrně nepůjde.

Většina médií před prvním kolem – v souladu s výzkumnými ústavy veřejného mínění – předpovídala dramatické vítězství Národní fronty (FN), vedené charismatickou Marie Le Penovou. „Když Francouze mobilizuje, tak to jde“ – prohlásil premiér Manuel Valls.

Navzdory relativnímu posílení frontistů, se ale tato strategie vyplatila zejména jeho odpůrci, bývalému prezidentu a předsedovi Svazu pro lidové hnutí (UMP) Nicolasi Sarkozymu. Ten totiž na rozdíl od premiéra, jenž měl „strach, že FN rozbije Francii“, vyhlásil předsedkyni FN „totální válku“. A vyhrál masivně.

Konec bipartismu?

Výsledky lokálních voleb ve Francii, v nichž nakonec triumfovala pravice (v 67 ze 102 departementů), nabídly několik lekcí. Relativně banální je konstatování, že se kyvadlo vrací z levice na pravici. A podobně jako ve volbách téhož typu v roce 2011, v nichž triumfovala levice, se nyní ke slovu dostává pravice. Jenže část té pravice, nazvěme ji extrémní (i když přesnější by bylo národovecká nebo populistická), a nejde pouze o Národní frontu, posiluje navzdory základnímu rozdělení do dvou politických sil.

Mezi francouzskými politology je dnes módní mluvit a psát o tripartismu, tripartitě, nahrazující dosavadní bipartismus nebo bipolarismus. Je to přesné pojmenování?

Nejpřesnější je patrně ona „tripartita“, protože „tripartismus“ očekává, že tři politické strany či uskupení budou rovnou měrou určovat základní dělení společnosti. Svaz pro lidové hnutí (UMP) a Socialistická strana (PS) tvoří stále dvě základní ramena široké váhy demokratického režimu. Mohou jimi ale být pouze tehdy, dokáží-li se spojit i s dalšími. UMP s centristy ze Svazu demokratů a nezávislých (UDI) nebo Demokratického hnutí (MoDem). UDI nebo MoDem ale nejsou zajedno v základní orientaci (zvláště ve vztahu k hodnotovým otázkám). Socialisté také potřebují evropské zelené (EELV), ale i tzv. rebely, kteří se stále nacházejí významně uvnitř PS. Část z nich (Montebourg, Filippettiová, Hamon) tvoří velmi odhodlanou skupinu a mnozí (například Martine Aubryová) neskrývají své prezidentské ambice.

Třetím pólem jsou národní populisté. Za uplynulých dvacet let se Národní fronta, vedená nejprve otcem zakladatelem Jeanem-Mariem Le Penem, dostala do nejvyšších pater v zápasech, při nichž tuhla krev všem Evropanům. Z dlouhodobých 15 % se dostali za premiéra Jospina na 20 %, nyní v průzkumech dosahují až na 30 % a ve volbách do Evropského parlamentu dosáhli na 25 %. Nejostřejším výrazem tohoto pokusu byl 21. duben 2002, kdy se Le Pen dostal do druhého kola prezidentských voleb proti Jacquesi Chiracovi.

Levicový deník Libération k tomu vydal titulní stranu s velkými písmeny: NON (NE). Britský The Economist šel dál: France´s shame (Ostuda Francie). V druhém kole drtivě zvítězil Chirac, jemuž dala hlasy otřesená občanská společnost, včetně té levicové, byť by ho jinak nevolila.

Recept strýčka Mitteranda

Způsoby, jež volí Sarkozy, Valls i Hollande, připomínají ty osvědčené recepty „strýčka Mitteranda“, jak mu jeho nejbližší říkali. První socialistický monarcha V. republiky, památný Evropan François Mitterand, se totiž doma neštítil používat techniku kampaně strachu. Označil dávno před těmi nynějšími politiky sice frontisty za „nebezpečí pro demokracii“, ale v jeho očích nebylo to nebezpečí menší než vítězství neogaullistů. Sám Mitterand již ve svých 101 návrzích z roku 1981 vědomě posiloval volební proporční systém na všech možných úrovních, jímž favorizoval nárůst menších uskupení, včetně FN. Fakticky svým vlivem (podle mnohých svědectví) uvedl Le Pena do silně sledovaných televizních pořadů, jakými byla například L´Heure de vérité (Hodina pravdy) v letech 1982 až 1995. „Skončila omerta,“ řekl tehdy Le Pen.

Prezident Mitterand totiž věděl, že své oponenty může oslabit pouze tehdy, když na ně vypustí vlčáky, kteří štěkají, ale nekoušou. A image Národní fronty jako protisystémové, antisemitské a protievropské síly s hnědými stíny byla vhodným nástrojem pro takový postup. Proti neogaullistům Chiracova ražení, nasadil populistu, jenž se ovšem mnohem více svou rétorikou a gesty podobal zbožštělému generálu Charlesi de Gaullovi. A pro některé voliče nemohl Chirac, tento „politik na baterky“, být nikdy gaullistou.

Lokální, tzv. departementální volby (dříve kantonální), prodělaly před dvěma lety reformu, jíž se nejen snížil počet departementů, ale i kantonů o celou polovinu. Socialisté navíc vždy trvali na tom, aby se volby konaly ve většinovém dvoukolovém systému, tedy proti frontistům. Tvrdá a nekompromisní kampaň, do níž se zapojil i (z ústavy formálně nadstranický) prezident, ukázala, že se lze z Mitterandova receptu poučit. Rétoricky se z Národní fronty udělal strašák do zelí, v terénu se tomu ale navíc vypomohlo dobrou předpřípravou upravením volebního systému.

Opět starý duel Hollande vs. Sarkozy?

Výsledky, v němž levice opustila polovinu ze svých departementů (28), modelově napovídají (zejména podle rovnováhy prvního kola, v němž levice a pravice byly vyrovnaně kolem 36 %), že oba póly tolik popíraného bipartismus fakticky stále existují. Frontisté a jejich spojenci z kandidátky Bleu Marine se oproti minulým volbám vyhoupli z 15 % na 25 %, neobsadili ale ani jeden departement, i když získali 66 kantonů. Minimálně dva (Vaucluse a Aisne) ale budou výrazně ovlivňovat.

Ačkoliv jsou prezidentské volby vzdáleny ještě dva roky, již nyní lze rozlišit hned několik kandidátů, kteří usilují o to, aby byli vidět. Na pravici jsou to tři: bývalý prezident a předseda UMP Nicolas Sarkozy a bývalí dva premiéři Alain Juppé a François Fillon. Na levici, i když nepřiznaně, to je stále François Hollande, jemuž může být konkurentem Martine Aubryová, bývalá první tajemnice PS, ale třeba i Arnaud Montebourg, jenž v minulých socialistických primárkách dosáhl vysokého skóre, a nedávno opustil Vallsovu vládu.

Duel na pravici mohou rozhodnout centristé, síla levicového kandidáta otestuje kvalitu spojenectví levicových sil. Dojde ke starému duelu z roku 2012? Bude to opět Hollande vs. Sarkozy? Že by do druhého kola mohla jít Marine Le Penová, je zatím pouze přáním, jež je otcem myšlenky politických komunikačních stratégů a poradců. Máváním strašákem FN chtějí přesně tomuto scénáři za každou cenu zabránit.

Politolog Gaël Brustier se domnívá, že FN dosud neumí využít své „politické mašinérie“ v druhých kolech. Je sice třetí stranou pomyslného trojúhelníku, ale nedisponuje ani politickými silami, ani schopností širších aliancí. Její nejsilnější strategií ovšem zůstává schopnost svými tématy (imigrace, národní identita) nahlodat část svých oponentů na pravici.

A nebyl to nikdo jiný než Nicolas Sarkozy, kdo v roce 2007 po svém vítězství utvořil „ministerstvo imigrace a národní identity“. Na úrovni mezinárodní ale zůstávají frontisté, vedle úmyslu vystoupit z euro a Evropské unie, na vlně imaginárních os typu Berlín-Paříž-Moskva. Koketérie s Vladimírem Putinem připomíná spíše trochu grotesku, neboť ani Le Penová ani nikdo z jejího okolí nehodlá prosazovat žádné velkoruské vize. Je to jen politická maškaráda. Marine Le Penové, stejně jako jejímu otci, jde přece „především o Francii“.

Pro Evropu, stejně jako Francii, jsou ale stále politici z Národní fronty spíše tím koštětem, strašákem do jakéhokoliv dosud nenašlapaného zelí. Do nového kola kampaně strachu.

Josef Brož (1965) je publicista, novinář a kritik, dlouhodobě se věnuje frankofonním zemím.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.