Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Jan Novotný: Tříšť dojmů z Balkánu

Jan Novotný

Tříšť dojmů z Balkánu

Hranice Maďarska se Srbskem připomene, na co už jsme během tří desetiletí zapomněli – vyletět z rodného hnízda nebývala legrace. Před půlnocí nás budí maďarská pasová a celní kontrola (obě najednou se zřejmě odbýt nedají) a po půlnoci, sotva jsme zamhouřili oči, zase kontroly srbské. K ránu se kolegyně vrací z vycházky trochu pobledlá – když chtěla přejít do zadního vagónu, kde měli lepší umývárnu, otevřela spojovací dveře do prázdného prostoru – vagón někde cestou odpojili a nezamkli. Inu Balkán, říkáme si a tento dojem v nás posílí ranní zastavení v restauraci, kde je velmi hustě zakouřeno.

To je ale poslední „balkánský“ zážitek, pak už poznáváme Bělehrad jako moderní, čilé a k hostům vlídné město – s odstupem nejvíce vzpomínám na výbornou kávu. Krásu mu dodávají zejména řeky, jedna z nich vskutku obří. Naproti vtoku Sávy se v Dunaji rozkládá zalesněný ostrov, který nenese žádnou stopu lidské činnosti – možná, rád bych věřil, chvályhodná starost o přírodu, ale snad jen nezbytnost počítat s povodněmi.

Město připomíná Varšavu zálibou v připomínání hrdinů pomníky. Svého druhu pomníkem je i muzeum velkého rodáka Nikoly Tesly, který měl kromě zdokonalování elektrotechniky zálibu ve sbírání obrazů. Rychle upoutá dvojjazyčnost v písmu – někde užívají cyrilice, jinde latinky, je to tak půl na půl. Pravopis je v nevídané míře fonetický – země je Srbija, ale srbská koruna se píše srpska kruna. (Jak se později dovídám, byl to Vuk Karadžić v 19. století, který doporučil svým krajanům: Piš, jak slyšíš, a čti, jak vidíš.)

Taxikáře, který nám má za dvě hodiny ukázat to hlavní z Bělehradu, necháme, aby sám volil, co bychom měli vidět. Snad nám ta volba něco řekne i o něm samém a o jeho prostředí? Začínáme chrámem svatého Sávy, což je prý největší pravoslavný chrám na světě. Začali ho stavět již po první světové válce, ale za vlády komunistů byla výstavba přerušena a dokončuje se až dnes. Poznáváme Zemun, dávný protějšek Bělehradu na opačném břehu Dunaje, i elegantní mosty přes veletok, které přinesla postkomunistická éra. V novějších částech města se vícekrát objeví vzpomínka na Tita – zdá se, že je už vnímán jako nějaký dávný, v podstatě dobrý, ale poněkud výstřední panovník. Co mi však při vzpomínce utkvívá v paměti nejvíc, je stopa ne tak dávného bombardování: demolovaná budova čínského velvyslanectví, která je patrně záměrně ponechávána ve stavu ruiny jako kdysi drážďanská katedrála. Později potkáváme ve městě pamětní desku věnovanou náhodným civilním obětem jednoho z nepřesně zacílených „chirurgických zásahů“.

Uvědomuji si, že jsem na půdě země, kde většina ještě živě pamatuje válku. V mládí jsem také vídal památky na válku, která nebyla tak dávno (její poslední rok byl mým prvním), ale pociťoval jsem to jako minulost, která se mě už nijak přímo netýká – nemohu za ni. Tady v Bělehradě je to náhle poněkud jinak. Byly důvody bombardování oprávněné a bylo dosaženo jeho proklamovaných humanitárních cílů? Jak se zdá, je v tom dnes daleko méně jasno než před patnácti lety. Nemohu si pomoci, zůstává ve mně cosi ze třeba iracionálního, ale hlubokého pocitu sounáležitosti s Jihoslovany, který kdysi tak působivě vyjádřil Havlíček v Národních novinách a který u nás ožíval za světových válek či v roce 1968. (Cítil jsem kdysi už ten imaginární pocit viny, když jsem v olomouckém parku procházel kolem zpustošeného památníku s nápisem VĚRNOST ZA VĚRNOST, LJUBAV ZA LJUBAV.) A jako cítím jakousi miniaturní vinu, cítím i miniaturní uspokojení, že se v Bělehradě účastníme miniaturní konference pořádané zajímavou organizací People of Tomorrow, která se snaží dávat dohromady lidi z různých, někdy znesvářených zemí – je tu dokonce i účastnice z Kosova, která přijela navzdory obavám svého okolí, co se jí může mezi zlými Srby stát.

Bude budoucnost Balkánu a Evropy patřit těmto lidem zítřka?

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.