Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Jan Gruber, Lucia Zachariášová: Pohled zvnějšku

Jan Gruber, Lucia Zachariášová

Pohled zvnějšku

V New Yorku každý den zasedá tzv. noční trestní soud. V ponurých jednacích síních jsou jako na běžícím pásu souzeny méně závažné trestné činy, ke kterým došlo třeba jen několik málo hodin předtím. Soudce zopakuje nutné naučené formulky, obviněný vše v ideálním případě odkývá a přijme navržený trest, nejčastěji pokutu.

Tyto noční soudy jsou veřejně přístupné. Poněkud zarážející je, že například deník New York Post tento noční soud dokonce řadí mezi nejzajímavější turistické atrakce ve městě. Na první pohled také zarazí, že mezi souzenými jsou většinou Afroameričané. Bílí muži se mezi nimi nacházejí zřídka, o ženách nemluvě. Často se jedná o lidi chudší, sociálně vyloučené, bez domova.

Neočekává se, že se budou odvolávat nebo obracet na právníka, který je z toho „vyseká”. Nemohou si to dovolit. Za deset minut dostanou záznam do trestního rejstříku, pokutu, kterou třeba ani nejsou schopní zaplatit, a jede se dál. Jen jejich sociální statut se zase o malý kousíček propadl.

Při pozorování tohoto vysoce formalizovaného výkonu spravedlnosti, který zřídka poskytuje jinou možnost než odkývat a jít, se nabízí otázka, o kolik kupředu se Spojené státy posunuly ve své antidiskriminační politice.

Tahle historka mimo jiné říká, že někdy třeba jen krátké nahlédnutí systému zvenčí může ukázat souvislosti, kterých si lidé, kteří v něm žijí, třeba ani nemusejí všimnout. Přijdou jim samozřejmé, známé, normální.

Pohledem na systém očima cizince je i kniha Tábor smrti Lety. Vyšetřování začíná: 1992–1995 amerického aktivisty, spisovatele, básníka a genealoga Paula Polanského (1942), který na počátku devadesátých let objevil v třeboňském okresním archivu tisíce dokumentů o genocidě českých Romů a Romek během druhé světové války.

Polanského kniha není historickou studií o táboře v Letech u Písku, ale jakýmsi deníkem, který si autor vedl při svém pátrání. Sám říká, že na něj na dlouhou dobu zapomněl a objevil jej až takřka po dvaceti letech. Některé záznamy jsou datované, u jiných datum chybí. Polansky se pohybuje na hraně deníkových záznamů, pamětí, popularizační práce, detektivky a reportáže. V předmluvě píše, že kniha „představuje faktický popis jeho prvních výzkumů tragédie Romů a Sintů v Čechách za druhé světové války“.

Celý příběh začíná nenápadně. Polansky již od sedmdesátých let cestuje střední a východní Evropou, ze zájmu i na zakázku hledá předky svých krajanů, kteří během devatenáctého století odešli do Ameriky. Vypadá jako tulák, neumí česky a přejíždí v karavanu z místa na místo. Jednoho dne se v září roku 1992 probouzí ve svém pojízdném voze s knihou Václava Havla na prsou. Havel je pro něj hrdinou. A Československo šťastnou zemí, neboť v jeho čele stojí takový odvážný muž. A najednou v zapadlém českém městečku nachází dokumenty o existenci zapomenutého koncentračního tábora. Vyšetřování začíná.

Polansky seznámil české i světové publikum s příběhem jedné z nejúspěšnějších genocid druhé světové války. Z šesti a půl tisíce českých Romů a Romek přežilo válku necelých pět set. Často byli zavražděni v Osvětimi. Ostatní ještě předtím strávili několik měsíců v koncentračním táboře v Letech u Písku, který byl na rozdíl od jiných vedený českou správou. Romové a Romky zde zažívali šikanu a nelidské zacházení. Umírali v důsledku podvýživy a hrůzných životních podmínek. V táboře podle dostupných informací zemřelo 326 lidí.

Na pěti stech stranách Polansky vypravuje o nelehkém studiu archivního materiálu, které přináší stále nové a nové objevy. Píše o drobných lstech, kterými loudil z lidí informace. Hořekuje nad neochotou českých úřadů. Stěžuje si, že mu při pátrání všichni házejí klacky pod nohy. Cítí se sám, zcela sám. Obklopen spiklenci, kteří se ho snaží zbavit, umlčet, diskreditovat, propadá beznaději.

Je přesvědčen, že bílé Čechy a Češky tento problém nezajímá. Má pocit, že by Romy a Romky raději zase poslali do plynu, než by jim postavili v Letech důstojný pomník. „Ve skutečnosti však má česká vláda blíže k tomu, aby Lety znovu otevřela jako koncentrační tábor, než aby z nich učinila národní památník.“ V této křeči kope a útočí na všechny strany. V první řadě na Havla. Až se zdá, že jeho prvotní obdiv k prezidentovi byl především dobře promyšlenou spisovatelskou figurou. Postavil Havla na piedestal, aby jej mohl mocně srazit k zemi.

Z Polanského psaní v mnoha místech čiší jistá přepjatost. Rád vedle sebe až účelově staví protiklady. České putyky jsou plné rasistů a neochotné obsluhy. Romské hospody naopak září čistotou a všichni jsou zde milí a úslužní. O Letech důsledně hovoří jako o „táboře smrti“ a uvádí, že v něm zemřeli ne stovky, ale tisíce lidí, které zavraždili čeští dozorci. Důkazy pro svá obvinění však zřídka přináší a jiné názory odmítá. Všichni zkrátka lžou a pokoušejí se zakrývat hrůzy minulosti.

Právě absence podložených tvrzení a nehistorický přístup k faktům usnadnil marginalizaci Polanského bádání. Na počátku devadesátých let byl tiskem prezentován jako blouznivec. Osočováním okolí a útoky na Havla si rovněž na důvěryhodnosti nepřidal. Petr Pithart v předmluvě ke knize píše: „Bylo zřejmé, že někdo, nějací lidé vytvořili kolem Polanského atmosféru podezřívavosti; mělo to nakonec vypadat, že jde o cílevědomého škůdce české pověsti: někdo nás chce očernit před velkým světem! Polansky byl persona non grata, člověk nevítaný.“

Historie koncentračního tábora v Letech stále chybí. Přestože Polansky nashromáždil spoustu údajů, svědectví přeživších a archivních materiálů, jejich shrnutí a interpretace nadále čeká na uchopení. Budoucí psaní o Letech – bude-li jaké – si tak vyžádá ještě spousty práce. Jeho psaní o Letech ovšem rozbouřilo v českém prostoru debatu. Poukázalo na silné předsudky vůči romské menšině, které bohužel přetrvávají až do dneška. Možná i proto by kniha zasluhovala vydavatelské doplnění v podobě uvedení do širšího kontextu, překladatelské poznámky o zvoleném jazyce nebo jmenný rejstřík. Nejcennější na Polanského knize tak zůstává jeho pohled zvnějšku. Představil českou společnost jako veskrze rasistickou a xenofobní, což se ukázalo pro přijetí jeho práce jako jeden z největších problémů.

Dodnes na místě utrpení Romů a Romek stojí páchnoucí prasečí farma a opodál se v zápachu choulí malý pomník. O budoucnosti „prasečáku“, který měl být podle četných slibů politiků a političek rozličných politických příslušností již dávno zbourán, se nadále diskutuje. Nedávno schválená Strategie romské integrace na roky 2015–2020 zavazuje vládu přijmout taková opatření, „která by vedla k ukončení provozu velkovýkrmy prasat v bezprostřední blízkosti pietního místa v Letech u Písku“. Možná se do konce roku 2018 skutečně dočkáme jejího odstranění.

Paul Polansky: Tábor smrti Lety. Vyšetřování začíná: 1992–1995, Antifašistická akce, Československá anarchistická federace a Institut kritických studií, Praha 2014. 501 s.

Jan Gruber (1987) je publicista, píše do Listů, Deníku Referendum a A2.

Lucia Zachariášová (1982) je právnička, působí v oblasti lidských práv.

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.