Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 2 > Knihy 2/2015

Knihy 2/2015

To

– Kniha nositeľa Nobelovej ceny za literatúru (1980) je nielen básnickou zbierkou, ale aj súborom krátkych esejí i básňami v prózach majúcich povahu rodinnej a osobnej kroniky či rozhovorov s miestami a ľuďmi. Ide o texty, ktoré zanechali hlbokú stopu v živote i diele ich autora, keďže ho vracajú ku koreňom. Napokon, litovskú obec Šetejny, kde sa Czesław Miłosz (1911–2004) narodil, zrovnali Sovieti so zemou. Ak máme na mysli korene, v súvislosti s noetikou a poetikou veľkého básnika zvykneme uvažovať o zmysle vecí, o zmysle ľudského bytia a jeho existenciálnej ťarche, o zmysle sveta a umeleckých prostriedkoch, ako ho uchopiť v jeho neurotickej premenlivosti. Miłoszovo úsečné zámeno „to“, ktoré si on sám „netrúfa pomenovať“, je akiste aj príslovkou „tu“. Kde inde, ak nie tu, čiže na tomto svete, možno zakúsiť takú ťarchu, bolesť, toľko smútkov, nárekov, také zúfalstvo?! A predsa Miłosz v jednej z básní píše: „Ak sa po smrti dostanem do Neba, musí tam byť ako tu, akurát sa zbavím neostrých zmyslov a unavených kostí.“ Knihu s doslovom Básnický génius s teologickým sluchom od Josefa Mlejnka možno miestami čítať ako súbor bilančných úvah a mravných ponaučení: „Naučiť sa, že dostaneme nie to, čo sme chceli, a že dve najväčšie cnosti sú rezignácia a zanovitosť“, „Vyňať sa z myšlienok na samého seba“, tak znejú dve z nich. Zvyšné obsahuje napríklad báseň Čo som sa naučil od Jeanne Herschovej (spisovateľky a prvej profesorky filozofie vo Švajčiarsku): „Že si musíme byť vedomí svojej uzavretosti v kruhu vlastného poznania; že pravdovravnosť je dôkazom slobody, a podľa klamstva sa spoznáva otroctvo; že správny postoj k bytiu je úcta; že zlozvykom intelektuálov dvadsiateho storočia bolo baratin, nezodpovedné táranie; že v hierarchii ľudských činností stojí umenie vyššie ako filozofia, ale zlá filozofia môže pokaziť umenie...“ Tak. To.

Czesław Miłosz: To, preložili Marián Milčák a Peter Milčák, Skalná ruža, Kordiky 2014, 114 s.

-mah-

Nejlepší české básně 2014

– Nad antologií vzpomínám na Básnický almanach, který vycházel v letech 1953–59 a s odstupem nabyl na hodnotě jako svědectví o tom, jak byla poezie formována i deformována dobou a jak se začala od společenského tlaku pozvolna emancipovat. Od roku 2009 nakladatelství Host svým způsobem oživilo myšlenku Almanachu „seznámit čtenáře s celou širokou frontou naší poezie“. Nyní dostáváme do rukou už pátý svazek ročenky, doprovázený vysvětlením editora, jakým způsobem prováděl finální výběr 53 básní, a studií editorky snažící se postihnout styčné rysy soudobé české básnické tvorby. I tyto ročenky budou jistě stárnutím získávat na ceně alespoň pro ty, kdo si uchovali zájem o poezii, který se oproti padesátým letům patrně omezil v souvislosti s jejím stažením do užšího a soukromějšího prostoru. Básně almanachu jsou většinou reflexemi niterných pocitů, často ztrácejí povahu „řeči vázané“ a blíží se spíše lyrické próze vhodně rozložené do řádků. Básnickou formu a osobitý jazyk si uchovávají spíše starší autoři jako Šiktanc či Král, u mladších vyciťujeme zejména jakýsi společný pocit hlubinné skepse. Podrobnější zhodnocení ročenky ze dvou rozdílných úhlů pohledu najde čtenář v 2. čísle letošního Tvaru.

Petr Hruška, Olga Stehlíková (editoři): Nejlepší české básně 2014, Host, Brno 2014, 153 s.

-jn-

Spiatočný lístok

– Básnická zbierka súčasnej ukrajinskej poetky Oleny Husejnovej (1979) získala v roku 2012 ukrajinskú literárnu Cenu Vasyľa Symonenka za najlepší básnický debut. Útla knižka ponúka subtílnu lyriku tlmeného výrazu, myšlienkovej a tvarovej vyváženosti i civilného básnického gesta. Husejnovej verše vyrastajú zo samoty, z práva byť sama, no zjavne tu ide len o iný druh prítomnosti. Poetkina samota je spôsob, ako intenzívnejšie prežívať svet s jeho podnetmi a ako lepšie ochrániť a zachovať všetko cenné z inštrumentára intímností: city, sny, predstavy, spomienky. Súčasne tento stav ponúka možnosť sústredeného, zaujatého písania. Na ulici pod autorkinými oknami noc čo noc rachotí polievacie auto s vodičom vyzerajúcim ako zlodej a vždy nadránom sa objaví zametač, ktorý zametá ako predtým zametali jeho otec i dedo. Zavše sa pod jej oknami presúvajú lode, obtierajúc sa o ňu hrdzavými bokmi. A predsa platí, že „hovoriť tu teraz o samote by bolo absurdné“. Odpoveď sa skrýva aj v básni On mi píše. V nej poštový doručovateľ nesie list. Nástojčivo búcha na dvere a autorský subjekt aj tentoraz podľahne onej nástojčivosti a otvorí, hoci ani tento list si nepriloží na srdce (odolá!), ale ho neotvorený uloží do skrine k ostatným. Husejnovej poézia je i napriek všadeprítomnej téme istého odcudzenia komunikatívna. Neinventarizuje len vlastný mikrosvet, presnejšie: vďaka tejto inventarizácii objavuje svet iných ľudí v iných a širších súvislostiach. Dodajme, že tak robí modernými jazykovými prostriedkami, ktoré Marián Heveši v plnej miere zohľadnil. Napokon, patrí k znalcom ukrajinskej poézie. Prekladal či prekladá verše T. H. Ševčenka, I. Franka, P. Tyčynu, I. Drača, M. Vinhranovského, V. Korotyča, avantgardistov M. Semenka, V. Poliščuka, ba aj ukrajinských básnikov, žijúcich na Slovensku: S. Hostiňáka, J. Zbihleja, M. Bobáka, M. Ňachajovú.

Olena Husejnová: Spiatočný lístok, preložil Marián Heveši, FO ART, Bratislava 2014, 76 s.

-mah-

dva hrby ťavy, veda z časopisu .týždeň

– Autor pokračuje v knižním vydávání článků o vědě, které pravidelně publikuje v časopise .týždeň. Již dříve vyšel jeden výdych koňa a nejnověji tri hlavy draka. Knížka se čte jedním dechem, autor spojuje kvality odborníka ve fyzice, poučeného i v přírodních vědách a ve filozofii, s nevšedním literárním talentem. Své texty seřazuje do pentalogií, první je věnována „nejslavnějším číslům“, za něž byly zvoleny 1, 0, ?, e, i. Neméně zajímavé jsou kapitoly o moderních lékařských přístrojích (zde se pacient může dovědět, co znamenají nesrozumitelné zkratky jejich názvů a o jaké principy se jejich činnost opírá), o problematice pravdy (kde dojde i na důkazy existence Boha) či o zákonech biologické evoluce (zde je zodpovězena např. otázka, proč Inkové nedobyli Španělsko). Kapitola o všestranné roli vodíku končí zjištěním, že kyslík a vodík by si vlastně měly vyměnit jména. Neváhal bych postavit autora po bok nejlepších světových popularizátorů vědy – je to ovšem popularizace, která nemá nic společného s populismem. Dovoluji si tu připomenout článek Pavla Janouška v letošním třetím čísle časopisu Vesmír, kde se podávají důvody, proč by se psaní o vědě nemělo omezit na angličtinu.

Martin Mojžíš: dva hrby ťavy, veda z časopisu .týždeň, W Press, Bratislava 2013, 223 s.

-jn-

Utváření socialistické modernity. Bydlení v Československu v letech 1945–1960

– Dvouletka z let 1946–1948 si kladla za cíl postavit 125 tisíc nových bytů. Ty chyběly v bombardovaných městech; v dostatečné kvalitě se nedostávaly v pohraničí; potřebovaly je továrny, aby mohly do svých provozů lákat nové dělníky. Nedostatek bytů byl problém, který spolu s architekty řešila poválečná politická reprezentace, a je to téma, které si americká historička Kimberly Zarecorová vybrala, aby odpověděla na svou otázku: Jak a proč se z meziválečné individuální až umělecké práce architektura stala prací technickoinženýrskou, využívající do velké míry prefabrikovaných materiálů i postupů.

Zarecorová konstatuje, že většina nejvýznamnějších československých architektů válku přežila, nevidí ani významnější emigraci architektů, která by následovala po únoru 1948, jmenuje zde jen prvorepublikového Jaromíra Krejcara. Díky obšírnému výkladu o meziválečné avantgardě naopak můžeme vnímat kontinuitu levicového programu architektonické práce.

Kimberly E. Zarecorová: Utváření socialistické modernity. Bydlení v Československu v letech 1945–1960, přeložila Alena Všetečková, Praha 2015, 420 s.

-pe-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 2/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.