Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 3 > Jana Stárková: Odešla novinářka Dagmar Vaněčková

Jana Stárková

Odešla novinářka Dagmar Vaněčková

(28. 2. 1933–4. 5. 2015)

K těm signatářům Charty 77, kteří se rozhodli přijmout nabídku kancléře Bruna Kreiského poskytnutí azylu v Rakousku, patřili také manželé Dagmar a František Vaněčkovi. Jako desetitisíce dalších občanů byli za aktivní účast na Pražském jaru a nesouhlas s normalizační politikou po srpnové invazi potrestáni ztrátou zaměstnání, zákazem publikační činnosti. Oba dva se podíleli na různých aktivitách disentu, samizdatu a patřili k první skupině signatářů Charty 77. Paní Dagmar o ní ve svém článku Velmi osobní ohlédnutí zpět, publikovaném ve sborníku o vídeňských Češích 1945–2005, napsala: „Společenství Charty, lidí s větší či menší odvahou, v nejednom případě doma i v zahraničí známých, snad každého z nás, prostých pěšáků, neobyčejně obohatilo a doživotně poznamenalo v dobrém slova smyslu. Pro některé z nás to zároveň byla malá splátka na dluh za dřívější životní etapu v přízni totalitního režimu, kdy jiní, nevinní spoluobčané trpěli a nejednou končili na popravišti.“ Rozhodnutí opustit Československo v roce 1980 po procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) s rozsudky mnohaletého vězení, stupňujících se šikanách, výsleších, zkušenostech přechodného zadržení paní Dagmar označila za „selhání“, protože „opustila společenství lidí, nejen chartistů, s nimiž jsem po určitý čas sdílela společný osud. Proto jsme s mým mužem považovali za samozřejmé, že exilem účast na tomto společenství nekončí.“

Přestože ve Vídni, kde již žily jejich dvě dcery a kde se jim dostalo z rakouských míst podpory zajištěné na první měsíce pro signatáře Charty 77, nebyl začátek jejich života v Rakousku jednoduchý, hledání stálého zaměstnání v relativně pokročilém věku (57 a 47 let) téměř beznadějné. Postupně se jim také díky nabídkám ke spolupráci v exilových periodikách a nakladatelstvích podařilo navázat na novinářskou profesi a publicistickou činnost.

Nakladatelství Sixty-Eight Publishers vydalo koncem roku 1988 publikaci Františka Vaněčka Stalo se v kraji zvykem obsahující také text Sto bodů, který se stal součástí programu Plastic People of the Universe a brzy byl známý díky překladům v několika zemích západní Evropy.

Paní Dagmar se podílela na vydávání manželova periodika kapesního formátu určeného čtenářům doma Výběr. Právo na informaci patří k základním právům občana. Výběr zpráv a zajímavostí z Československa i ze světa, který vycházel a byl pašován do vlasti v letech 1984–1989.

Její články vycházely ve Svědectví Pavla Tigrida, o jehož vídeňskou administrativu se delší dobu starala, v Listech Jiřího Pelikána a dalších, jako byly v Římě publikovaný časopis Nový život, Právo lidu vydávané ve Wuppertalu, Rozmluvy vycházející v Anglii a časopisy ZpravodajMagazín ve Švýcarsku. Psala příspěvky též pro zpravodajskou agenturu Associated Press, její relace byly vysílány v Radiu Svobodná Evropa a Deutschlandfunk. Postupně začala publikovat v předních rakouských novinách a časopisech jako Kurier, Die Presse, Wochenpresse a Furche. Krátkodobě spolupracovala s vídeňskou odbočkou American Fund for Czechoslovak Refugees (AFCR).

Paní Dagmar založila ve Vídni Československý výbor organizace Mezinárodní společnosti pro lidská práva (Internationale Gesellschaft für die Menschenrechte, IGFM) s hlavním sídlem ve Frankfurtu n. M., organizovala pomoc pro pronásledované osoby v Československu. Ta se vztahovala na zásilky léků, finančních prostředků, potravin rodinám vězněných a zveřejňování zpráv o porušování lidských práv v ČSSR, které vycházely také v bulletinu IGFM Menschenrechte. Prostřednictvím Karla Schwarzenberga získala pro humanitární spolupráci i několik příslušníků šlechtických rodů jako Emmanuel Mensdorff-Pouilly, Johann von Morawitz, Wilhelm Hohenau-Liechtenstein.

Jako novinářka byla v druhé polovině osmdesátých let dva roky akreditována při zasedání Konference pro spolupráci a bezpečnost ve Vídni. V rámci aktivit českých spolků uspořádala ve Slovanské besedě program Seifertovský večer. S manželem navštěvovala pořady Společnosti pro vědy a umění a Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku. Jako katolická konvertitka chodila na bohoslužby v českých kostelích, přátelila se s P. Josefem Novotným, provinciálem řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Nečekané zhroucení se totalitního režimu v listopadu 1989 a následný vývoj umožnil časté návštěvy a setkání se starými i novými přáteli, cesty do rodných Českých Budějovic. V prvních letech „pendlovala“ mezi Vídní a Prahou, kde od roku 1990 vycházely její články v mezitím z Říma do vlasti přesídlených Listech, Revue Prostor, Akord, psala dále pro Svobodnou Evropu až do ukončení činnosti stanice. Ve Vídni publikovala v časopise Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku, v posledních letech ve Vídeňských svobodných listech.

V roce 2012 paní Dagmar vydala knihu Od Islandu po Madeiru, kde popisuje to, co občas nazývala svou „cestovatelskou posedlostí“, přičemž k jejím preferencím patřily cesty k mořským krajinám. V knize najdeme zajímavá pojednání o cestách a kontaktech jak z let exilu, tak i po roce 1989. Bohužel se jí nepodařilo dokončit paměti, které v posledních letech sepisovala. Občas přátelům krátce líčila, na kterých kapitolách pracuje, tak se mohli dozvědět např. i některé detaily z jejího dětství. S matkou, která se narodila ve Vídni, musela prožít léta druhé světové války sama, jelikož jejího otce zatklo gestapo a strávil následující léta v nacistickém vězení. Po válce byl její první článek publikován v dalekém Chicagu, kam jako třináctiletá napsala své tetě dopis, v němž vylíčila situaci v poválečném Československu. Text vyšel v tamějším krajanském listu.

Závěrem slova Václava Buriana, kterými v předmluvě k její knize výstižně formuloval pohled paní Dagmar na okolní svět: „Zamyšleně porovnávající svět vlastního dětství a mládí se světem dnešním, ale natolik dychtivá, že nemůže být sentimentální ani protivně přesládlá.“ Paní Dagmar Vaněčková zůstane v paměti přátel a čtenářů jako příklad angažované novinářky a nebojácného člověka sršícího iniciativami, především pro druhé.

(Na straně 89 přinášíme rozhovor Dagmar Vaněčkové s Pavlem Landovským z roku 1982.)

Jana Stárková (1954) je historička, překladatelka a publicistka. Autorka studií o československém exilu v Rakousku a spoluvydavatelka sborníků k česko-rakouským dějinám a kultuře.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.