Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 3 > Vladimír Claude Fišera: Miloš Jakeš I – Nenápadný škůdce

Vladimír Claude Fišera

Miloš Jakeš I – Nenápadný škůdce

Poslední tvůrce srpnové invaze ve světle zdrojů KGB a jiných nově dostupných materiálů

„... bojte se těch, kteří dávají socialismu barvu svých tanků.“

(Charles Tillon, hrdina francouzského odboje, vystoupil z KSF kvůli invazi do Československa)

Rok 2014 byl úrodný: na jednu stranu byly v Churchill College v Cambridge zveřejněny dokumenty zahraniční rozvědky (Piervoje glavnoje upravlenije, PGU) KGB z let 1972–1984, rozmnožené v tisících hlavním archivářem Vasilijem Mitrochinem; na druhou stranu pak četné rozhovory, z nichž jeden z prosince 1989 nebyl doposud vydán, a prohlášení Miloše Jakeše, posledního všemohoucího generálního tajemníka KSČ (tuto funkci vykonával v letech 1987–1989). Je zjevné, že se z jeho strany jednalo o hřmotný „comeback“ po dobrých deseti letech v ústraní, o okázalé předvádění stalinsko-brežněvovsko-putinovských názorů, jež jsou v  rozporu s českou demokratickou prozápadní orientací. Navíc se tak stalo v době, kdy Rusko obsadilo Krym a neskrývalo své expanzivní ambice vůči Ukrajině. Jakeš se veze na vlně „návratu Ruska“ a hrdě se hlásí k normalizačnímu dědictví v jeho celku, včetně sovětské okupace, ačkoliv v prosinci 1989 a v době svého procesu v letech 2001–2002 si zdaleka nebyl tak jistý. Využívá toho, že mu současná oficiální ruská reprezentace popřává sluchu. 10. února 2014 se ruský velvyslanec po jeho boku zúčastnil pohřbu ultranormalizátora Vasila Biľaka, na nějž Jakeš pěl chválu novinářům. 19. září 2014 pak poskytl dlouhý rozhovor pro RU Facts, polooficiální ruský elektronický deník v angličtině, v němž schvaluje „pevnou ruku“ ruského prezidenta a „události na Krymu“. Bez rozmýšlení prohlásil, že Jelcin byl „kriminálník“ a že perestrojka skončila katastrofálně, stejně jako „náš šedesátý osmý“, a že srpnová invaze „byla logická“. Dodal, že je chybou říkat, že sovětští vojáci byli všude: „byli... ve svých kasárnách“! To vše z něj dnes dělá jednu z největších hvězd médií, rozhodně jednu z těch nejkomičtějších. Jakeš je navíc jedním z pouhých dvou ještě žijících čelných stranických představitelů z let 1969–1989 (tím druhým je tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal).

Čtvrtstoletí od sametové revoluce se zdá být vhodným okamžikem, abychom se zastavili u osoby tohoto československého politika, nejméně nápadného z těch neotřesitelně věrných předgorbačovskému SSSR. Než se stal generálním tajemníkem KSČ, byl Jakeš po dvě desetiletí předsedou obávané Ústřední kontrolní a revizní komise, která rozhodujícím způsobem ovlivňovala osud politický, profesní i společenský i osobní svobodu půldruhého milionu členů strany a jejich blízkých.

Mitrochinův archiv

7. července 2014 byly zveřejněny na stroji opsané kopie dokumentů archivu zahraniční rozvědky KGB, zejména jejího 11. oddělení, pověřeného „socialistickými zeměmi“, to jest zeměmi východního bloku. Pocházejí z období 1972–1984 a tajně je opsal V. Mitrochin, tehdy pověřený jejich přestěhováním na nové místo. Jedná se o 19 krabic archivních dokumentů psaných na stroji (rozsah 2000 stran) z celkového počtu 33, uložených v Churchill College v Cambridge. Internetové stránky Churchill Archives Centre uvádějí ve zprávě z téhož dne, že tyto dokumenty byly archivu předány v letech 2012–2013 synem V. Mitrochina, který zemřel v roce 2004. Britové vytřídili dokumenty kvůli ochraně osobních údajů a nyní jsou přístupné veřejnosti pod označením GBR/0014/MITN.

Z hlediska našeho tématu jsou zajímavé ze dvou důvodů. Za prvé máme nyní k dispozici originální text, většinou v plném rozsahu, dokumentů, které byly patnáct let známy pouze v souhrnu nebo parafrázi V. Mitrochina a britského historika Christophera Andrewa, spoluautorů dvousvazkového díla The Mitrokhine Archive. První díl se jmenuje The Sword and the Shield a zabývá se Evropou a USA, druhý nese název The KGB and the World, the Mitrokhine Archive II a pojednává o ostatních částech světa. Československo zde znovu figuruje, ač pouze epizodně, jako druhotný partner Sovětů a jako jakési „hřiště“. V těchto dvou svazcích máme k dispozici v nejlepším případě zlomky nebo krátké úryvky, a to pouze ty, které si autoři vybrali pro svou argumentaci.

Druhou zásluhou těchto nových kopií je, že přinášejí obrovské množství dosud nepublikovaných dokumentů. Najdeme zde například dokumenty k operaci Progres spuštěné „v květnu 1968“, přesněji hned po rozhodnutí Politbyra KSSS z 6. května připravit vojenskou invazi do Československa, jejíž princip byl přijat 21. března. V operaci Progres šlo o špionáž osobností, institucí a spolkových nebo profesních sdružení, které byly příznivě nakloněny zákonnému dubčekovskému vedení a jeho reformám. Dozvídáme se, že patnáct agentů mělo být rozmístěno „nejpozději ke 12. květnu“. Na to měla navázat operace Vltava připravující přímo invazi 21. srpna; i zde měli být obejiti agenti KGB legálně umístění při československých institucích. V obou případech se jednalo o „ilegální (sic) sídla“ nebo „ilegální zahraniční aparáty (zagranapparaty)“, dočasné a podřízené nikoli 11. oddělení zahraniční rozvědky KGB, které mělo na starosti socialistické země, ale velitelství S, jež se staralo o „ilegální agenty“. Dozvídáme se také, což je zásadní, že po Dubčekově pádu v dubnu 1969 přešla československá politická policie po důkladných čistkách pod kontrolu KGB a zůstala tak až do roku 1989 s tichým souhlasem a za spolupráce nových velitelů tajných služeb, počínaje jednotlivými ministry vnitra, kteří všichni horlivě sloužili Sovětům. KGB zde vystupuje pod svým „zastoupením“ neboli „sídlem“ v Praze a jemu nadřízeným ústředním vedením v Moskvě, jemuž předsedal v letech 1967–1982 velmi aktivní a schopný Andropov. Ten byl jakožto velvyslanec v Maďarsku vrchním tvůrcem potlačení maďarské revoluce v roce 1956 a posléze v letech 1957–1967 řídil oddělení ÚV KSSS pověřené dbát na vztahy s komunistickými stranami východního bloku; v roce 1968 byl hlavním tvůrcem invaze do Československa.

Archivy zmiňují i další sítě, které pracovaly ve prospěch některých vůdčích představitelů a nátlakových skupin a prováděly špionáž svých kolegů-rivalů, a dokonce i oficiální StB, informujíce KGB – zjevně – nezištně a z vlastní iniciativy. Někdy dokonce obcházely pražské zastoupení KGB a obracely se přímo na moskevské vedení, případně na sovětské klany v opozici k oficiálnímu vedení. Jakeš, jak bude uvedeno dále, bude jednat právě tímto způsobem, a to od roku 1972.

Rok 2014 přinesl také první ruskou dokumentaci – polooficiální, pokud ne oficiální – ohledně zahraniční rozvědky (PGU) KGB v letech 1972–1984, kdy Jakeš už byl jeden z vůdčích představitelů Československa. Jedná se o biografii jejího posledního velitele (načalnik) Leonida Šebaršina, který ji řídil od 23. ledna 1989 do 19. září 1991; předtím byl zástupce velitele – ještě pod Andropovem, jemuž byl blízký – pro operační analýzu a posléze pro hodnocení rozvědky, nakonec povýšen do pozice zástupce velitele celého PGU v dubnu 1987, osm měsíců předtím, než Jakeš získal nejvyšší moc v Československu. Biografie obsahuje dlouhé úryvky nevydaných textů samotného Šebaršina, osobní deník a různé osobní poznámky; zahaluje však částečně jejich demokratickou a protibrežněvskou stránku z pozdější doby. Autorem výběru je totiž jistý Žitnuchin, který je, což dnes vyhovuje Moskvě, zuřivý odpůrce perestrojky otevřeně sympatizující s pučisty ze srpna 1991.

Je zajímavé, že nic v tomto díle se netýká evropských zemí východního bloku, zejména klíčového období pádu jejich režimů mezi 23. lednem 1989 a létem 1990. Tato pasáž je z knihy úplně vynechána a nahrazena třemi tečkami. A to navzdory tomu, že recenzentem knihy je Nikola Leonov, doktor historie a především bývalá pravá ruka Šebaršinova v KGB; je zde zmíněna hlavně činnost KGB v Afghánistánu nebo v Indii, ale chybí, stejně jako v případě evropských zemí východního bloku, jakákoli zmínka o Kubě, kromě jedné nedatované skupinové fotografie, na které je i Šebaršin. Vůbec nic se u Žitnuchina/Šebaršina neuvádí ohledně „armádní vojensko-politické zahraniční rozvědky“, která byla velice aktivní v zemích východního bloku a původně známá jako Komitět, celým názvem Komitět informacii, instituce soupeřící s ministrem vnitra, známější pod názvem GRU; u Mitrochina se o ní dozvídáme jen velmi málo. Žádná zmínka o GRU není ani v dalších sovětských zdrojích (např. ve sborníku Čechoslovackij krizis 1967–1969 g. g. v dokuměntach CK KPSS – viz Listy 2013/1), ani v historických zdrojích československých nebo v prohlášeních bývalých představitelů československé normalizace. Jediné nové informace v Žitnuchinově knize se týkají čistě domácích a „korporativních“ záležitostí. Nejprve zjišťujeme – řečeno je to však velmi diskrétně, protože Moskva se na to dnes dívá s nelibostí –, že Šebaršin se postavil proti KSSS od léta 1990, po pádu bloku; osvobozením zahraniční rozvědky od poručnictví KGB ji chtěl depolitizovat a osamostatnit. Šebaršinovu roztržku s KSSS lze dovodit z diskrétní poznámky, že odmítl nabídku předsedy KGB a budoucího šéfa pučistů Krjučkova, aby ho jmenoval do ÚV KSSS. Stejně jako Štrougal v Praze byl tedy Šebaršin spojencem Jelcinovým, kterého podpořil v době potlačení pokusu o státní převrat 19. srpna 1991. Šebaršin přispěl k neúspěchu puče, když odmítl zapojení svých speciálních sil do ozbrojené akce. Mimochodem, ve stejné době se angažoval v Ruském svazu průmyslníků a podnikatelů (RSPP) a jeho volební odnoži, Občanské alianci; v září 1991 podal demisi z KGB a o dva měsíce později našel, zřejmě díky této lobby, místo jako předseda zcela nové Ruské národní služby hospodářské bezpečnosti (RNSEB).

Na Šebaršinově biografii zaujme, lze říci v negativním smyslu, absence pozornosti všech složek sovětského vedení k evropským satelitům v oněch letech 1987–1990 a jejich výlučný zájem o vnitřní politiku (sovětskou i ruskou) na úkor zahraničí, dokonce i „blízkého“; a to i v případě zahraniční rozvědky.

Co se ruských zdrojů týká, je přínos nových dokumentů z Mitrochinova archivu (které ovšem končí rokem 1984) vpravdě unikátní, tím spíše, že přístup k archivním dokumentům, týkajícím se těchto otázek a těchto let, se v Rusku znovu uzavřel po nástupu V. Putina k moci v roce 2000. Pro léta 1984–1989 vycházíme zde z jiných zdrojů, zejména ze svědectví samotného M. Gorbačova a některých protagonistů československých.

Od 13. srpna do 20. října 2014 byly publikovány první části nových dokumentů z Mitrochinova archivu (s doslova citovanými úryvky), vybrané v Cambridge dvěma pražskými historiky, Prokopem Tomkem z Vojenského historického ústavu a Petrem Blažkem z Ústavu pro studium totalitních režimů, a také Františkem Prachářem, zvláštním londýnským zpravodajem bulvárního deníku Blesk. Tyto výňatky týkající se „normalizátorů“ včetně Jakeše, publikované prakticky tak, jak vznikly, bez nadbytečných komentářů, a šířené ČTK, se okamžitě objevily na prvních stránkách hlavních českých médií, tištěných i elektronických, od nejserióznějších po nejbulvárnější. Současná česká politická elita, jinak v médiích velmi výmluvná, ale zachovává v případě těchto odhaleních „dunivé“ ticho. Kostlivci vylézají ze skříně a v Jakešově případě jsou dokonce živí!

Typický aparátčík poválečné generace

Jakeš – vůdce spíše v malém než ve velkém – se doma stal velmi známý po svém tajném projevu ze 17. července 1989, který ilegálně zaznamenali novináři (přitom pečlivě prověření stranou). Byl okamžitě vysílán západními rozhlasovými stanicemi a doma v tajnosti masivně šířen; improvizace určená pro uzavřené setkání s předsedy okresních výborů se stala bestsellerem sametové revoluce. Jakeš v ní předvedl – když projednou nelouskal předem napsaný text – svou neznalost syntaxe, klopýtaje o slova a opakuje dětinské fráze. Podstatou projevu byla Jakešova závist vůči populárním umělcům, kteří „berou mnohem víc než my“ – umělcům, kteří, což neřekl, právě podepsali petici Několik vět, požadující dialog moci s obyvatelstvem –, dále pak do očí bijící neznalost fungování ekonomiky, slibující mezi jiným řádné zásobování pekařství, „když se do toho všichni dáme“. On, který až do té chvíle přisluhoval SSSR, se postavil proti němu, neboť „jsme proti nepořádku a nekonečnému diskutování“. Jménem vedení prosil své podřízené, zde vedoucí kádry KSČ Západočeského kraje, ať „mu pomohou, aby už nebyl na vrcholu sám“, „jako kůl v plotě“. Tento výraz se proslavil, stal se příslovečným jako typické směšné vyjádření, výstižné pro režim, který je zahnán do kouta. Jakeš se stal symbolem špatného výběru kádrů poslední generace a zosobnil implozi režimu, stejně jako v Moskvě o dva roky později oni amatérští alkoholičtí pučisté.

Jakeš neuznal svá pochybení, nepřiznal ani své napojení na KGB. A od nedávné doby jde dál, hrdě a otevřeně se přiznává k nenapravitelnému brežněvismu, k nenávisti k pluralismu a k Západu a podporuje – není-li nic vhodnějšího – Vladimíra Putina a jeho anexe území, obhajované podobnou „agresivitou“ USA. V českém veřejném mínění se změnil z muže ztělesňujícího končící diktaturu, spoluodpovědného za kruté potlačení manifestace 17. listopadu 1989, v politického klauna a spíše neškodného „žvanivého Milouše“.

V procesu v letech 2001–2002 byl osvobozen, protože neexistuje písemný důkaz jeho účasti na invazi v srpnu 1968 (nefiguruje mezi pěti signatáři zvacího dopisu z počátku srpna, ačkoli k nim měl blízko před invazí, během ní i po ní) ani toho, že nařizoval násilnou represi a věznění za opoziční názory v letech 1987–1989, zejména pak extrémní policejní násilnosti 17. listopadu 1989. Masivní čistky, které řídil od roku 1969 a které postihly statisíce osob, mu dokonce nebyly ani vyčítány. Navíc princip právní kontinuity přijatý Václavem Havlem a jeho pokračovateli způsobil, že mnohá z těchto konání nebyla ilegální vzhledem k tehdejší legislativě, která slouží jako referenční rámec pro dané období. Byla to však legislativa totalitního státu, která nadto protiřečila mezinárodním právním závazkům, jež tento stát přijal. Pouze Jakešův hlavní podřízený Miroslav Štěpán, odpovědný za represivní složky v Praze v den tvrdě potlačené manifestace a tím vystavený veřejné touze po zadostiučinění, byl 23. prosince uvězněn a později si odseděl jedenáct měsíců za provedení rozkazů, aniž by se vědělo, kdo je vydal nebo kdo jej nechal takto konat. V roce 1990 se k němu přidal pouze poručík politické policie Ludvík Zifčák, který 17. listopadu fingoval omdlení, aby vytvořil dojem, že jeden z manifestujících je mrtev, což mu vyneslo pouze devět měsíců vězení. Stejným způsobem byl jediným odsouzeným – na stejně krátkou dobu – za srpen 1968 Karel Hoffmann; jako ministr dopravy vydal (ve skutečnosti předal na příkaz Moskvy) rozkaz přerušit komunikace médií.

Ve skutečnosti se rozhodnutí ministrů a regionálních představitelů moci přijímala v Předsednictvu ÚV KSČ, nejvyšší mocenské instanci státu a strany. Navíc byl Jakeš prostým členem ÚV a pouze předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ v letech 1968–1979, jmenován na tento post 28. března 1968 za plného Pražského jara samotným Dubčekem proti vůli reformátorů, jako byl např. Zdeněk Mlynář, který ve svých pamětech Mráz přichází z Kremlu uvádí, že „námitky se týkaly prokázaných vazeb Jakeše na policii, a to nejen na tu pražskou“.

Jakeš se nicméně, což je unikátní, účastnil od roku 1966 všech schůzí Předsednictva, vyjadřoval své mínění, ale nemaje hlasovací právo, nebyl odpovědný za jeho rozhodnutí. Sověti mu však ve veškeré oficiální komunikaci přiznávali stejné postavení jako členům Předsednictva. V seznamu šíření sovětských tajných zpráv figuruje mezi pěti či šesti prioritními kontakty z československého vedení. Tato skutečnost se málo zamlouvala Gustávu Husákovi, hlavnímu představiteli strany a státu od dubna 1969 do prosince 1987; jeho vybrala Moskva, protože byl v roce 1969 přijatelnější pro obyvatelstvo; nepatřil totiž mezi odhalené zrádce ze srpna 1968. Proto Husák jmenoval Jakeše do Sekretariátu ÚV teprve v roce 1977 a do Předsednictva až v roce 1981.

Během sametové revoluce se mu od veřejného mínění dostalo jen posměchu a pohrdání; stal se předmětem nesčetných urážlivých vtípků. „Jakeše do koše!“ skandoval výsměšně dav a na pražských zdech jej zpodobňovali „trůnícího“ na Pražském hradě v kanceláři, která pro něj byla příliš velká, s šaškovskou čepicí na hlavě. Tak tomu bylo od 18. do 24. listopadu, kdy došlo k jeho nucené demisi. Přitom i později zůstal pro stoupence starého systému živým symbolem: na Nový rok po jeho pádu, když byly obrněné transportéry československé armády pracně vyzdobeny vlajkami v národních barvách, aby se zabránilo jakékoli záměně s jednotkami okupantů, zdravili je při jejich průjezdu Kladnem opilí flamendři pokřikem „Ať žije Jakeš!“, domnívajíce se, že armáda provedla státní převrat a svrhla nového prezidenta Václava Havla (viz Listy č. 1/2015).

Z Jakeše se stal obyčejný důchodce, přičemž zůstal oblíbený u starých členů a sympatizantů komunistické strany. Zhostil se role hvězdy, a i když už se nepodílí na vnitřním životě strany, nechybí na jejích mítincích, zejména na těch prvomájových. Nezmeškal ani jediné veřejné představení pamětí svých kolegů vedoucích představitelů z doby před rokem 1990 (s výjimkou pamětí dlouhodobého rivala Štrougala) ani žádný z pohřbů. Pokaždé se k němu obracejí mikrofony a kamery. V roce 2014 se zúčastnil pohřebů Biľakova a Štěpánova a veřejně na ně pěl chválu, ačkoliv se od nich distancoval – nejprve v roce 1988 a podruhé od prosince 1989. Od procesu v roce 2002 veřejně nevystoupil.

Dnes si užívá velmi slušného důchodu a bydlí stále v nejlepší pražské čtvrti ve staré luxusní vile, kterou mu státostrana dala v polovině 60. let, když „vystoupal“ do hlavního města. Od roku 2014 tam přijímá četné novináře se vstřícností a přátelskostí, jež jsou v ostrém protikladu k jedovatým řečem v otevřeně brežněvovsko-putinovském duchu, které klidně vyslovuje během svých interview.

Léta 1952–1969: stálý vzestup

Jakeš se narodil v roce 1922 jako syn chudého šumavského rolníka v tehdy sudetské oblasti. Otec i syn se připojili ke KSČ v roce 1945. To může vysvětlit, proč ve stejném roce dostala rodina se šesti dětmi v jiné vesnici dům, jehož německy mluvící majitelé byli vyhnáni spolu s dalšími třemi miliony československých Němců. A krátce po únorovém převratu se Jakeš starší stal předsedou státního statku a poté předsedou národního výboru své obce.

Jakeš mladší se vyučil elektrikářem v obuvnické továrně Baťa ve Zlíně a díky straně se stal odpovědným za místní mládežnickou organizaci. Od roku 1946 byl členem předsednictva okresního výboru zlínského okresu. V roce 1950 se stal předsedou národního výboru ve Zlíně, který byl mezitím přejmenován na Gottwaldov. Právě tehdy se spojil se dvěma muži, kteří byli klíčoví pro Sověty až do roku 1989: s Aloisem Indrou a Oldřichem Pavlovským. V roce 1952 byl na plný úvazek tajemníkem ústředního výboru mládežnické organizace v Praze, zatímco zuřily čistky a krvavé procesy. Jako blízký spolupracovník Antonína Novotného, po roce 1953 muže v čele a moskevského vazala, studoval v letech 1955–1958 na Vysoké stranické škole v Moskvě; postavil se tu – samozřejmě diskrétně – proti chruščovismu, jak nedávno sdělil v rozhovoru pro jedno ruské médium. Novotný později z Jakeše udělal člena Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ, jedné ze struktur, které byly důležitější než ministerstva; Novotný byl dříve jejím předsedou. Ovšem podle nedávno zveřejněných dokumentů sovětského Politbyra byl Novotný nejaktivnějším informátorem a nejčastějším tajným návštěvníkem sovětského velvyslanectví v Praze, počínaje lety 1951–1952, když se stal členem politického sekretariátu ÚV. Donášel Sovětům – svým přirozeným „nadřízeným“ – na své kolegy ve stejném nebo vyšším postavení. Od roku 1952 prosazoval svoji účast v delegacích nejvyšší úrovně, které jezdily do Moskvy. I v tom jej Jakeš bude umět v 60. a 70. letech napodobit.

Stejně jako později Jakeš dával Novotný svým bratislavským kolegům najevo nepřátelský vztah ke Slovákům a stále si stěžoval na slabost spolupracovníků a na jejich nedostatek pravověrnosti a oddanosti Moskvě. Od Novotného se Jakeš naučil, že se nemají příliš rehabilitovat ti, na jejichž sesazení, případně popravě, se podílel: stejně jako Novotný v případě Slánského a jeho spoluobviněných se Jakeš zachoval k Rudolfu Barákovi, ministru vnitra za Novotného. Když byl totiž Barák, hlavní rival Novotného, v roce 1962 najednou bez důvodu odstraněn, stal se Jakeš okamžitě náměstkem ministra vnitra a zejména členem ÚV.

Vlastně hned po svém návratu z Moskvy v roce 1958 dostal Jakeš stálé místo funkcionáře v aparátu v ÚV KSČ, kde byl postupně odpovědný za energetiku a za obecní správu. Byl rusofonní a rusofilní; udržoval osobní přátelství s Brežněvem, který v říjnu 1964 svrhl Chruščova. Krátce poté byl povýšen do Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ, zůstávaje však přitom náměstkem ministra vnitra. Později neřekne ani slovo o klíčové roli sovětských poradců, kteří byli podle ruských historiků masivně od roku 1949 posíláni do Československa a dalších zemí východního bloku, a to zejména na ministerstva vnitra a státní bezpečnosti. Dnes tvrdí, že na ministerstvu byl pověřen vnitřní administrativou, a nikoliv prováděním represí. Když Brežněv v prosinci 1967 odmítl podpořit nepopulárního Novotného, učinil Jakeš totéž a náhle se připojil na stranu Dubčekovu, který 5. ledna 1968 Novotného svrhl.

Jakeš patřil podle Brežněvova hlavního diplomatického poradce Alexandrova-Agentova společně s „prvním mužem“ Sovětů Vasilem Biľakem (Slovákem rusínského původu) a také Jozefem Lenártem a Václavem Davidem k lidem, kteří „měli nejblíže“ k Brežněvovi už před rokem 1968, a to bez ohledu na protokolární řád. Účastnil se systematicky schůzí Předsednictva od dubna 1968 a všech setkání se Sověty; byl dokonce demonstrativně jako první přijat Brežněvem a získal tím speciální výhody pro československou stranu. Tak se 23. srpna setkal s unesenými členy zákonného československého vedení v Moskvě. Byl připojen k jejich „delegaci“ a osobně zajistil osvobození Františka Kriegela, kterého Sověti drželi v izolaci, neboť odmítl podepsat Moskevský protokol. Ve výše zmíněném interview pro RU Facts Jakeš uvedl, že jej Brežněv pozval samotného, dříve než přijal ostatní Čechoslováky, a že jej „udivil, fascinoval“.

V dubnu 1968 musel nicméně opustit své místo na ministerstvu vnitra vzhledem k požadavku nekumulování funkcí; výměnou za to se stal předsedou jednoho z oddělení ÚV, pověřeného „kontrolou a revizí“, ve skutečnosti odpovědného za kádry a nomenklaturu, rozhodujícího o jejich jmenování, povýšení a odvolání. To ukazuje, v jakém smyslu byla tato funkce ve skutečnosti důležitější než ministerstvo. Jako předseda kontrolní a revizní komise, konkrétně pověřené čistkami a rehabilitacemi, odmítl Jakeš v roce 1968 zcela rehabilitovat Baráka. Dubčeka v průběhu Pražského jara ale příliš nepodporoval. K rehabilitacím obětí divokého československého stalinismu (který pokračoval s popravami i po Stalinově smrti) přistupoval pouze proti své vůli a po velmi malých dávkách. Trpělivě čekal na svůj čas, skrývaje se za úkoly předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise.

Na schůzi ÚV KSČ 17. července 1968 po obdržení dopisu pěti zemí Varšavské smlouvy odsuzujícího obrodný proces tedy Jakeš nechal Koldera samotného ve vyjádření několika výhrad k rozhodně odmítavé odpovědi Předsednictva ÚV KSČ a omezil se na prohlášení o podpoře členů „své“ komise dubčekovskému vedení, které bylo populárnější než kdy dřív. 3. srpna na okraji schůze se sovětským vedením v Bratislavě neformálně odhalil své smýšlení setkáním s Dubčekovými odpůrci Kolderem a Biľakem, stěžuje si spolu s nimi Dušenu Havlíčkovi, odpovědnému v ÚV za média, na postoj tisku ke stoupencům Sovětů. Zdržel se však připojit své jméno ke zvacímu dopisu, který jeho dva kumpáni v té době předali Šelestovi, jednomu z „tvrdých“ v sovětské delegaci. I při schůzi Předsednictva 13. srpna, kde se signatáři zvacího dopisu Biľak, Indra a Kolder postavili proti Dubčekově měkkosti, zůstal Jakeš zticha; a ačkoliv strávil víkend 17.–18. srpna na zámku Orlík, vyhrazeném pro nejvyšší vedení, se třemi hlavními spiklenci Indrou, Kolderem a Pavlovským, na jejich stranu se přidal až tu noc, kdy došlo k invazi. Jeho jméno se nicméně neobjevuje při hlasování, neboť neměl hlasovací právo. Havlíček ovšem okamžitě předal záznam z jednání do rozhlasu, který začal pracovat v utajení, takže Jakešova, Indrova a Kapkova podpora invaze se stala ihned veřejně známou. Havlíčkovi to vyneslo pronásledování vedené Jakešovou touhou po odplatě.

Rozhodující den Jakešovy kariéry byl – spíše než 21. srpen, kdy odmítl podpořit odsouzení invaze – 22. srpen 1968, kdy otevřeně zradil Dubčeka a svůj vlastní princip demokratického centralismu a odmítání frakcionářství. V hotelu Praha se připojil ke třetině členů ÚV, kteří se tam sešli pod taktovkou Biľaka, jehož toto (ilegální) shromáždění pověřilo, aby spolu se dvěma dalšími vyjednával s představiteli sovětské armády. Všimněme si však, že Jakeš nebyl jedním z těchto vyjednavačů a znovu raději podle svého zvyku zůstal ve druhé linii. Dodejme, že o trochu dříve téhož dne, v pět hodin odpoledne, na sovětském velvyslanectví, kam se odebral sám (ne v sovětském obrněném transportéru jako autoři slavného „zvacího dopisu“), odmítl post ministra vnitra, který mu nabídli Biľak a posléze Indra, jak je jasně zaznamenáno v zápisu z archivu ÚV KSČ, fond Gustáv Husák. Jakeš však ve svém životopisném rozhovoru z dubna a listopadu 2003 tvrdí, že to byl Mlynář, kdo mu „nabídl konkrétně“ toto ministerstvo, a zakrývá tím roli těch, k nimž měl blízko; archivní zápis však uvádí pouze to, že Mlynář, spolu s Čestmírem Císařem hlavní ideolog dubčekovského vedení, „vyjádřil souhlas se sestavením vlády“. Jakeš se navíc ve zmíněném rozhovoru odvažuje prohlásit, že Mlynář ve svých pamětech Mráz přichází z Kremlu potvrzuje, že jej navrhl jako ministra vnitra a on odmítl. Ve skutečnosti Mlynář nic takového nenapsal a zmiňuje pouze to, že se během schůze navrhovala jména na obsazení „nejdůležitějších ministerstev, jako ministerstva vnitra“, a poznamená, že jej „překvapilo“, když Jakeš odmítl post, který mu ostatní (nikoli Mlynář sám) nabídli. Nejzajímavější však je Jakešovo podotknutí, že Mlynář „možná“ (sic) narážel na jeho roli v represivních orgánech ministerstva vnitra, když tam byl náměstkem ministra. Jakeš ujišťuje, že se samozřejmě zabýval pouze „civilními“ záležitostmi! V každém případě mu to nezabránilo, aby se onoho 22. srpna 1968 na sovětském velvyslanectví účastnil pokusu vytvořit zcela ilegální vládu.

Sověti mu ostatně přichystali prostor, aby se mohl znovu zapojit do dění: v protokolu z 26. srpna, které Moskva vnutila Praze, nařizují v bodě 3, že „za šest až deset dní se sejde plenární zasedání ÚV KSČ (...) souběžně se zasedáním Ústřední kontrolní a revizní komise“, což nebylo v souladu se stanovami, ale lze to vysvětlit, víme-li, že komisi řídil Jakeš, který byl v té době v Moskvě, aby to svým sovětským „nadřízeným“ vnukl. V dokumentu, který podepsal – a který František Kriegel odmítl podepsat, následován Jaroslavem Šabatou o několik dní později v Praze –, to představuje jeden z prvních zásahů Moskvy do československých vnitřních záležitostí. Svou komisi využíval Jakeš od prvních zářijových dnů, kdy nechal jedním ze svých náměstků podepsat předvolání Dušana Havlíčka, odpovědného v ÚV KSČ za média, který podle tohoto předvolání „zveřejněním obsahu jednání Předsednictva v noci z 20. na 21. srpna v rozhlase vystavil život poctivých soudruhů ve vážné nebezpečí“, rozuměj Jakešův vlastní život a život soudruhů, kteří se podíleli na spiknutí. Jeho nejbližší spolupracovník Jan Piller, který se stejně tak „neoficiálně“ podílel na spiknutí, toto obvinění znovu přednesl na plénu v listopadu 1968, kde Jakeš zcela odhalil svou pozici. Tehdy Husák, předseda jednání, stručně prohlásil, že Havlíček popírá veškerý „únik“ informací ze své strany do médií. Ve své roli muže středu přerušil Husák tento útok „tvrdých“ slovy své česko-slovenské míchanice: „tak, to by bolo“, předstíraje, že se staví proti čistkám. K podstatě se však dostal jiným způsobem, protože na tomto plénu byl Jakeš pověřen (velmi pravděpodobně Husákem a Sověty) vytvořením hlavní zprávy, která poprvé odsoudila Pražské jaro jako takové. Dubčekovi se však v březnu 1969, tři týdny před svým pádem, podařilo dostat Havlíčka do Ženevy jako dopisovatele ČTK, Jakešovi navzdory.

Tím Jakeš neskončil, pokračoval ve své odplatě od roku 1972, jak víme z Mitrochinova archivu, nejen vůči bývalým Dubčekovým stoupencům v době Pražského jara, ale i vůči Husákovi, kterého udal přímo KGB v prosinci toho roku pro jeho měkkost vůči reformistům a jeho hanebnou perzekuci „skutečných internacionalistů“.

Jakeš obdivoval Brežněva, který byl obdivován rád. Posléze ale spolu s Andropovem a Gromykem zjistil, že Jakeš nemá potenciál Husáka či Štrougala, a nevsadil na něj. Také proto, že Jakešovi „přátelé spiklenci“ nedokázali převzít štafetu sovětských tanků a ustanovit takzvaně dělnicko-rolnickou vládu. Od srpna 1968 Moskva v podstatě nebrala Jakeše, „přirozeně“ a spontánně prosovětského, vážně. V dokumentech je uváděn až na čtvrtém místě „přátel“ Moskvy, až za „nepostradatelnými“ Husákem a Štrougalem, za nimiž následovali signatáři zvacího dopisu vedení Biľakem a tajní agenti jako Kempný, který je mezi osobami, jež měl sovětský velvyslanec informovat ústně a diskrétně, uváděn vždy před Jakešem. Jakeš často nefiguruje na seznamu adresátů tajných zpráv, kde je naopak vždy přítomen Kempný, ačkoli byl v té době pouhým prostým členem ÚV a jedním z tajemníků se stal až po invazi, 31. srpna 1968.

Co se týče fenoménu skalních komunistů, máme zde po roce 1945 dva typické jevy. Za prvé skutečnost, že nejskalnější stalinisté byli z řad starší generace, konkrétně ti, kteří se ke straně připojili před rokem 1939 a – jako Jakeš – před rokem 1948. Sonia Šmeralová z vedení sovětských tajných služeb, pověřená záležitostmi KSČ, zaznamenala již v předvečer únorového převratu v roce 1948 v tajné zprávě sovětskému ministru zahraničních věcí, že přívrženci ofenzivy proti parlamentní republice jsou velmi početní „mezi staršími členy strany“. Uvádí, že se stavějí proti umírněnosti Gottwaldově a také „proti těm malým postavám z ÚV sovětské KS a z velvyslanectví v Praze“, které, na rozdíl od Stalina a Ždanova, „nám nerozumějí a kritizují nás“.

Za druhé, jak uvádějí editoři sborníku dokumentů Sovětskij faktor v vostočnoj Evropě, nechalo sovětské vedení po roztržce s Titem 28. června 1948 protagonisty různých vnitrostranických konfliktů v zemích východního bloku (kterým mohlo být jako Jugoslávcům vyhrožováno „titoismem“, „nacionalismem“ a „antisovětismem“) „používat ,kartu' Moskvy, to znamená právo na zvláštní důvěrné vztahy a kontakty“ s Kremlem, „což moskevskému vedení dalo následující výhody: umožnilo mu to ,usměrňovat', řídit a být rozhodčím“. Poznamenejme, že v tomto sborníku se dozvídáme, že od května 1946 už to byl Michail Suslov, tajemník ÚV, který poté, co „znormalizoval“ Litvu, řídil v ÚV oddělení zahraniční politiky a osobně sledoval československé a jugoslávské záležitosti. Právě on dostával zprávy agentů MGB – budoucí KGB – a vojenské rozvědky a informoval o nich přímo „Fillipova“, to jest Stalina, stejně jako o dvacet let později Brežněva. Tento věčný odpůrce reforem později umravnil francouzské destalinizátory na sjezdu KS Francie v Le Havru v červenci 1956.

Značné množství československých občanů od prvního dne invaze vědělo, že Biľak a Indra zradili. Masové protesty způsobily, že „dělnicko-rolnická vláda“ a „revoluční tribunál“ zanikly hned po svém vzniku. Sám Indra, který měl podle plánů a záměrů moskevských důvěrníků těmto pučistickým orgánům předsedat, v podstatě uznal 22. srpna (než „zmizel“ do SSSR, odkud se vrátil o měsíc později, 28. září), že „zahanbující stigma zrady zůstane přilepeno na všech, kdo si přivlastní moc“. Jak ostatně ukazují dokumenty sovětského politbyra, Sověti si to rychle uvědomili a zaměřili se, na rozdíl od „tvrdých“ z velvyslanectví, na Husáka a Štrougala, které československé veřejné mínění nezavrhovalo. Štrougal jako náměstek předsedy vlády a po únosu Černíka do SSSR dočasný předseda vlády totiž ve jménu zákonné vlády „rezolutně a kategoricky“ odmítl připojit se k „dělnicko-rolnické“ vládě. Sovětská delegace v čele s prvním náměstkem ministra zahraničních věcí V. V. Kuzněcovem pak v září 1968 vyjádřila před československými představiteli svůj údiv: „Jak je možné, že za přítomnosti 30 sovětských divizí se u vás nenašel žádný Kádár (narážka na hlavní postavu maďarské normalizace, pozn. V. F.), dokonce ani žádný kádárčik?“ Stejně tak nebyl Kuzněcov „spokojen“ se svými setkáními se zákonným vedením, „trojkou“ Dubček-Černík-Smrkovský; následkem toho zaznamenal československý informátor na sovětském velvyslanectví, že se tam rozhodlo „jít hledat Husáka do Bratislavy“ a že Moskva výslovně požaduje, aby se s ním jednalo „s hlubokou úctou“, aby se „od něj nic nežádalo“, ale naopak aby „se velice slušně poprosilo“. Na konci prosince 1968 měla sovětská delegace vedená K. F. Kaťušovem (tajemníkem ÚV KSSS pro záležitosti zemí východního bloku) pověření politbyra doporučit Husákovi a Štrougalovi, aby v boji proti Dubčekovi a jeho stoupencům postupovali „krok za krokem“, s „taktickou pružností“ (slovo „pružnost“ se opakuje dvakrát), vzhledem k tomu, že „pracující ztratili hlavu“. Co se „zdravých sil“ týče, tedy (v tomto pořadí) Biľaka, Indry, Lenárta, Jakeše a Švestky, těm byly pouze předány výsledky rozhovorů s „československými představiteli“, mezi které nebyli v očích Moskvy (zatím) počítáni. Doporučovalo se jim postavit se proti Smrkovskému, kterého podporovalo veřejné mínění, proti „pravici“ (Dubčekovým stoupencům) a proti médiím, ale nebylo řeči o tom, že by v krátké době měli chtít převzít moc.

Jakeš je vnímán méně jako „kolaborant“, a to dokonce i po srpnové invazi: 21. srpna se neuchýlil na sovětské velvyslanectví jako zrádci Biľak, Kolder a Indra. Přijel tam až následujícího dne se zbytkem zákonného vedení, s těmi, kdo nebyli uneseni a deportováni do SSSR. Nedoprovázeli ho sovětští důstojníci, jako tomu bylo v případě zrádců, a na následné schůzi na rozdíl od nich zatím nezpochybnil XIV. sjezd KSČ, který ve stejnou dobu tajně probíhal. Na konci srpna tedy nebyl jako oni zbaven svých funkcí. Musel však stejně jako oni veřejně před ÚV přísahat, že svou zemi v posledních deseti dnech nezradil. Neměl totiž sice právo hlasovat, ale v den invaze prohlásil, že je proti odsouzení invaze většinou vedení Předsednictva. A to „zapomněl“ přiznat při přísaze.

(Dokončení příště.)

Vladimír Claude Fišera (1948) je politolog, historik, překladatel, spolupracovník Listů. Byl profesorem na univerzitách v Paříži,v Portsmouthu a Štrasburku (zde působil v Ústavu soudobých dějin). Žije ve Francii, kde se narodil.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.