Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 3 > Václav Jamek: Národ pomatených vlastníků aneb Vlastivěda

Václav Jamek

Národ pomatených vlastníků aneb Vlastivěda

Poslední dobou mívám často dojem, že mým spoluobčanům vlezlo soukromé vlastnictví na mozek. Tuhle mi například v pravoslavné části Olšanských hřbitovů, kousek od vojenských hrobů, nějaký mladý muž tvrdil, že hřbitov není veřejný prostor. Fotografoval jsem jakýsi náhrobek, a jemu stálo za to ujít kvůli tomu ke mně asi sto metrů; nevím, jakým právem usuzoval, že mu ten hřbitov patří víc než mně, kostlivec to zrovna nebyl, ale přimělo mě to nastudovat hlavu III zákona o pohřebnictví, takže nadále mohu podobné soukromníky posílat do háje s čistým svědomím a s oporou v zákoně, když na to holý rozum nestačí.

Jindy jsem v dost úmorné části Veselí nad Lužnicí zvané Mezimostí prošel kratinkou boční uličkou na jakési zaplevelené prostranství se sloupy elektrického vedení. Vpravo za drátěným plotem zchátralá kolna, vlevo za jiným plotem poskládaná prkna, zřejmě dřevozpracující podnik, a o nějakých padesát metrů dál stařík s dvoukolkou, zabývající se čímsi jako polním pychem. Samé běžné věci, z hlediska vlastivědy nic zajímavého: vyfotografoval jsem kolnu i prkna a bral jsem se pryč, když jsem si všiml, že stařík zanechal pychu a vykročil ke mně. Nechtěl jsem budit dojem, že nerad promlouvám s prostým lidem, jsa přec také jeho kdys nevolnickým výhonkem, a zdvořile jsem proto vyčkal, s čím na mě vyrukuje; i dostalo se mi otázky, jaké že štěstí tam hledám. Ujistil jsem toho dobrého venkovana, že tam naprosto žádné štěstí nehledám a že si jen měsíc po měsíci vedu jakousi obrazovou kroniku jeho města, abych si chůzi zkrátil, když mě tam okolnost životní už takto zanáší a nádraží tak šikovně umístěno na sám opačný okraj, než kam mířím, aniž lze drožky nějaké či omnibusu využíti, ježto se v tržně nezajímavém hnízdě tom neprovozují, a jedinou veřejnou dopravou tak ostává jednou či dvakrát do roka o pouti řetízkový kolotoč.

Dědek však tímto vyznáním nezjihl a poručil mi, abych odtud hned vypadl, protože stojím na jeho soukromém pozemku. Podotkl jsem, že nic jiného nemám ani v úmyslu a byl bych už dávno ten tam, kdyby mě svou řečí nezdržoval; ale když už na to řeč přišla – dodal jsem –, kde je tu nějaká cedule neřkuli plot, který by mne před vniknutím na soukromý pozemek varoval nebo mi v něm bránil? Nebo jak jinak mám poznat, že svou šlápotou činím cizí peluni, pěťouru a sveřepu újmu a násilí? Dědek na to: láry fáry, a prý abych se nesnažil ho rozčilit. Milý pane, řekl jsem, to se jen beze všeho rozčilte, ale když si svůj majetek neoznačíte, nemáte si na co stěžovat. I požádal jsem ho, aby mi v té lebedě nakreslil čáru, kde jeho pozemek začíná, a ustoupil jsem za ni.

Mohl jsem ještě vyjádřit rozumné očekávání, že když si vlastník svůj údajný majetek s ú­ředním souhlasem neohradil ani neoznačil, má jistě u sebe písemné doklady, které jeho vlastnictví prokáží, protože jinak bych naopak já měl volat policii, že vidím divné individuum zanedbaného zevnějšku, jak krade na obecním (i když nevím, co by tam asi tak kradlo, kromě kostivalového kořene proti hemoroidům). Ale raději jsem si to nechal pro sebe, neměl jsem chuť Pánubohu předvádět, jak se ctihodné stáří rve kvůli akru šťovíku a polehlé psárky.

A tohle vás teď může potkat všude, na kterémkoli rumišti se na vás může vrhnout nějaký divous, prohlásit se za majitele toho úhoru a vyhánět vás odtud. A bude si jist, že vám vlastnictví nemusí prokazovat, protože to je nadřazeno všemu. Kdepak byste si jen tak běhali výšinou, skalami, lesní pustinou, rokytím nebo úskalím: všude číhají vlastníci. I kdyby to byl jenom kus bažiny s pěti neduživými bludičkami nebo svah plný kamenné suti, majitel si na tom zakládá a vetřelce svinským krokem žene.

Můžete v takové situaci zaujmout postoj malebný a dotyčnému zarecitovat Rousseaua: První, koho napadlo vyhradit si kus země a prohlásit: Tohle je moje, a měl kolem sebe lidi dost prostoduché, aby mu uvěřili, ten byl pravým zakladatelem spořádané společnosti. Od kolika zločinů, válek, vražd, od kolika běd a hrůz by lidstvo byl uchránil ten, kdo by vytrhal kolíky nebo zahrabal příkop a vzkřikl na své bližní: „Střezte se tomuto lháři naslouchati; jste v prdeli (vous etes perdus), zapomenete-li, že plody patří všem, a země nikomu!“

Kdež také jsme. Pořádkové síly na vás zavolá sebevědomý vlastník močálu a ministr vnitra, pyšnící se nálepkou „sociální demokrat“, vás prohlásí za levicového teroristu, protože po těch je zrovna u policie poptávka.

Abych sám nelhal, všechen soukromý majetek samozřejmě není tak zubožený: chtěl jsem jen ukázat, jak vlastnická posedlost domácím obyvatelstvem mává a k čemu až vede. Ale všiml jsem si během svých vlastivědných procházek ještě jedné zvláštní věci: soukromý vlastník osvědčuje jakousi podivuhodnou formu abstraktního myšlení. Ze všeho světa, který ho obklopuje a který se neomezuje jenom na jeho majetek, vnímá jenom tento svůj majetek. Udělá si pěkný úhledný domeček, u domečku zahrádku, všechno vypiglované, záclonky, tu obloučky a tam zas trojhránky, hustý a pěkně zastřižený trávník, keříčky, záhonky; ale je mu úplně jedno, jaká spoušť je kolem, za jeho plotem, třebaže se tudy dnes a denně brodí, aby se do svého malého ráje dostal. Prostě si tu spoušť, která (jak je přesvědčen) není jeho, dovede odmyslet. Někdy je to vidět i u větších usedlostí či areálů: vlastník si vybere malý kousek, ten dá do vzorného pořádku, nepotřebný zbytek nechá chátrat a ruiny nabízí k pronájmu. Žije uprostřed těch ruin, ale nevidí je, má oči jen pro to svoje pěkňoučké. (Někteří jistě nemají hned na všechno prostředky a dávají věci do pořádku postupně, ale velmi často jde o ruiny nenapravitelné, chronické a notorické: viz některé pověstné budovy v Praze.)

Tato zvláštní schopnost abstrahovat od nepořádku se pochopitelně nejvíc podepisuje na všem, co je veřejné. Čím je co od soukromého vlastnictví dál, tím hůř se o to dbá. To mi připomnělo, že se už asi rok chystám sprostě psát ministrovi pošt, což je shodou okolností ten sociální demokrat zaměstnaný honem na levicové teroristy, ani Mládek, ani Chládek: Chovanec. Četl jsem si tenkrát na oficiálním internetu (ve stavu značné zuřivosti poté, co jsem na poště zrovna zažil), jak Česká pošta ustavičně zlepšuje své služby, i když drobné nedostatky, přiznejme si to, soudruzi, se pořád ještě najdou, například doručování balíků občas neprobíhá, jak by mělo.

Ministr vnitra, říkal jsem si, v důsledku levicového teroru asi nemá na poště dost zvědů, nebo je jim to jedno, měl bych ho jako uvědomělý občan informovat: pošta, kterou znám, totiž ta v Praze 6, už dlouhá léta kromě obyčejné pošty nedoručuje nic! Pan ministr to snad neví? Nerozvážejí se balíky (pokud člověk ještě nepřiplatí), nedoručují se doporučená psaní, pošťáci házejí do schránek rovnou předtištěné výzvy k vyzvednutí zásilky. Ubohý klient se musí trmácet na poštu, která tu zbyla jedna, a tam vystát nekonečnou frontu, aby mu zásilku milostivě vydali. Komunisti hadr. Tomu se říká rozvoj veřejné služby v konkurenčním prostředí: spolehlivá cesta k její likvidaci. Nejspíš je to tak i zamýšleno: musí se přece dokázat, že veřejná instituce takovou službu nezvládne. Dopálený zákazník si dobře uvědomuje, že poplatek za doporučený dopis je pořád vyšší než za dopis obyčejný, a opravdu nechápe proč, když služba je horší. Pošta ostatně tarif brzy zná­sobí a za tu cenu bude zákazníka informovat, že pro něho kdosi uložil doporučenou zásilku na pardubické, vizovické, slušovické, prčické poště a že si pro ni má dojet do těch Pardubic, Vizovic, Slušovic nebo Prčic. Jen pro doporučené dopisy z Austrálie nebude se muset až do té Austrálie, ale jen do české zóny v hamburském přístavu (aby se nějak využila, když nám úspěšně netrestaný soukromník Kožený rozfofroval mořeplavbu).

Divil jsem se ostatně, jak mohl mít Český statistický úřad tu drzost a zveřejňovat vůbec nějaké výsledky posledního sčítání lidu, vzhledem k tomu, jak Česká pošta sbírala data: komisaři opakovaně nedocházeli na domluvené termíny, a když pak člověk pod pohrůžkou zákonné sankce opět musel na poštu sám, poště chyběly formuláře. Groteska jako všechno.

Všechno soukromé zatím na ruinách obecného pořádku jen kvete, stát dokonce zřídil na ochranu soukromníků před veřejností zvláštní úřad. Nedávno jsem si všiml, že tentýž stát zřídil také jakýsi úřad pro zastupování státu, což mi při důkladnějším lingvistickém zamyšlení přišlo jako schizofrenie. Nemůže se snad stát zastupovat sám? Koneckonců si ho platíme za to, aby ve věcech obecného zájmu zastupoval nás!

Kde už to soukromničení vezme konec?

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.