Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 3 > Kacper Szulecki: Vítězství hněvu

Kacper Szulecki

Vítězství hněvu

V prezidentských volbách v Polsku zvítězily hněv, sociální inženýrství a politický marketing. Prohrály arogance současné vlády a nabídka menšího zla. Co to bude znamenat pro Polsko, ukáže čas. Hněv a vyčerpaná trpělivost, které vynesly Andrzeje Dudu do prezidentského křesla, mohou mít podoby, které ani Právo a spravedlnost, ani žádná existující politická strana nebudou schopny zvládnout. Je to hněv „Polska-mikro“, o kterém neumí přemýšlet generace roku 1989 uvažující v makro-rozměru.

Několik změn. Když jsem hlasoval v Oslo v neděli 24. května, cítil jsem se trochu jako v Haagu v roce 2007 (když se rozhodovalo, zda bude pokračovat vláda Práva a spravedlnosti, a nakonec zvítězila Občanská platforma a premiérem se stal Donald Tusk pozn. překl.). Samozřejmě při zachování všech proporcí, protože několikaminutová fronta není to samé co fronta přes tři ulice. Ve vzduchu byla ale cítit atmosféra mobilizace. Nevím, jestli moc slabá nebo, možná lépe řečeno, ne taková, jakou jsem naivně očekával. Zjistíme to za několik dní, až budou výsledky hlasování z 24. května rozložené na prvočinitele.

Pohár hořkosti vůči arogantnímu vládnutí Platformy se přelil, a to na všechny strany. Výsledky Bronisława Komorowského ukazují, že se vyčerpala důvěra, kterou Občanská platforma řadu měsíců dostávala na dluh. Přemýšlení v kategoriích menšího zla přestalo být přesvědčivé. Namísto rituálně opakovaného „donutím se, protože je možná zle, ale když vyhraje PiS, tak to teprve bude tragédie“ nastoupilo rezignované „všechno je mi jedno“, pokud ne rovnou „hůř už jednoduše být nemůže“.

Osm let je v politickém životě velký kus času. Pro stovky tisíc letošních voličů je doba vlády Práva a spravedlnosti v koalici se Sebeobranou a Ligou polských rodin z let 2005–2007 i prezidentský mandát Lecha Kaczyńského (2005–2010) minulostí tak dávnou a mlhavou, jakou je pro mé vrstevníky tzv. noc složek (s lustracemi spojená aféra, která v Polsku vedla v létě 1992 k pádu vlády – pozn. překl.).

Karolina Wigura na stránkách týdeníku Kultura Liberalna nejednou psala, že polopatistické strašení policejním státem Práva a spravedlnosti se čím dál tím víc stává prázdným heslem. Čím dál tím méně přesvědčuje starší lidi (protože nezakrývá zneužívání moci a aroganci každodenního vládnutí), pro mladší je to pak něco jako pokřikování v cizím jazyce. Podporovat PiS přestalo být průšvihem. Buď v tom smyslu, že „všichni ti kravaťáci jsou stejní“ a není rozdíl mezi póly duopolu PO-PiS, anebo mladí skutečně chtějí vyjádřit svoje znepokojení a znudění konzervativně-národním jazykem.

Ve střetu spokojenosti s hněvem zvítězil hněv. Anebo možná lépe: „naštvanost“, i když to není moc hezké slovo. Hněv je významnější, naštvanost může trvat chvíli, jako když vzplane sláma, být nekonkrétní a posílená únavou. Vcelku to není divné – negativní emoce lépe mobilizují k činu. Musíme se ale zamyslet nad původem těch nálad, které se odrazily v podpoře Andrzeje Dudy, ukázaly Občanské platformě žlutou kartu a Bronisławu Komorowskému dveře. I pokud opravdu převzal Duda hlasy voličů Pawła Kukize a těch, kteří mají dost samolibé vlády Občanské platformy, nemusí se to jednoznačně odrazit v dobrých výsledcích Práva a spravedlnosti za několik měsíců.

A jak je to s tím hněvem? Skutečně nikdy v Polsku nebylo tak špatně? Záleží, jak se na to dívat. Problémem Občanské platformy, ale také, jak se rychle ukáže, Práva a spravedlnosti, je úhel pohledu. Generace Kulatého stolu si zvykla myslet o Polsku a politice v makro-rozměru. Důležitý je růst HDP, veřejný dluh, NATO, Evropská unie, Mezimoří (historický projekt středoevropské unie pod vedením Polska, pozn. překl.) a církev, čísla, velké projekty, procenta – ne jednotlivci. A že je někomu špatně? Což, když se kácí les...

Když se podíváme na Polsko-makro, skutečně můžeme být spokojení. Dívat se na Polsko-mikro léta vládnoucí a v politickém klinči sevřené elity odvykly – čehož je nejsmutnějším příkladem nešťastná odpověď Komorowského na otázku „jak žít“ za dva tisíce zlotých. Odpověď možná i správná a pragmatická, ale zbavená i jen zbytku sociální citlivosti. (Komorowski v kampani na otázku mladíka, jak má jeho sestra žít za dva tisíce zlotých, když předtím tři roky hledala práci, odpověděl, že si má najít jinou práci a vzít si na byt hypotéku. A dodal, že v Polsku nezaměstnanost klesá, kdežto v Anglii stoupá, takže není důvod odjíždět do ciziny. – pozn. překl.)

Paweł Kukiz postavil svůj úspěch právě na mikro-rozměru. V Polsku-mikro také působí městská hnutí, která mají úplně jiný ideový profil. Skutečným politikem Polska-mikro je (starosta města Słupsk a populární gay aktivista, pozn. překl.) Robert Biedroń – a nejde tu o jeho ideové nastavení, ale o přístup. Andrzej Duda takovým politikem není – je konvenčním příslušníkem establishmentu, který ovšem v kampani zvládl skvěle dělat gesta ve stylu mikropolitiky.

Právo a spravedlnost se řadu let v kampani snažilo hodně koncentrovat na mikrorozměr, ale obvykle se to omezovalo na přehnaný předvolební populismus. Proměnit ho ve skutečnou změnu rozhodující činitelé PiS nezvládnou ani dnes, i když Duda jistě bude s to hodně pro svou stranu udělat, když bude v nejbližších měsících bombardovat parlament návrhy úplně nereálných zákonů, které ale budou ohlasem skutečných potřeb elitami zapomenutých skupin obyvatel.

Skutečná změna v parlamentních volbách přijde tehdy, když dělící linie bude právě ta rozdílnost míry, a ne mýty, ideje a fobie. Jestli se prezidentem může stát málo známý europoslanec, jestli ve volbách dvacet procent může získat rocker Kukiz, kandidát bez stranické podpory, znamená to, že když se chce, je to možné. To je jediná dobrá zpráva vyplývající ze změny stráží v Belvederu.

Čas na dobrou změnu. Teď už doopravdy.

Přeložil Patrik Eichler. Text v polském originálu vyšel v internetovém týdeníku Kultura Liberalna – v čísle 21/2015 (333) dne 26. 5. 2015.

Kacper Szulecki (1984) je politolog a sociolog, asistent v Institutu politických věd Univerzity v Oslo, zakladatel Institutu pro životní prostředí a politiku (ESPRi), člen redakce internetového týdeníku Kultura Liberalna.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.