Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 3 > Jaroslav Bican: Život ve společnosti práce

Jaroslav Bican

Život ve společnosti práce

Společně s úbytkem práce mizí i její různé role – schopnost strukturovat čas, socializovat lidi, dávat člověku pocit zadostiučinění. Umíme tyto role práce nahradit? A jak máme o společnosti práce přemýšlet do budoucna?

Napříč historií vznikají různé pokusy odpovědět si na otázku, v jaké společnosti chceme žít – jako lidstvo, jako rozličná společenství lidí obývající různá území – za deset, dvacet, padesát let, v blíže neurčené budoucnosti.

V českých zemích máme docela dlouhou tradici si tuto otázku neklást, anebo se při snaze na ni odpovědět držíme zbytečně při zdi. Už Hubert Gordon Schauer ve svém textu Naše dvě otázky z roku 1886 píše: „Co je naší základní vadou: žijeme den ze dne! Naše politika nesahá dále než od případu k případu, nanejvýše že tu onde v nějakém úvodním článku si vzpomeneme na svoje kardinální potřeby...“

Snad nejdále naopak zašel Bernard Bolzano ve svém spisu O nejlepším státě. Odpoutal se od aktuálních problémů a bez ohledu na to, nakolik se to zdá být z dobového pohledu jen stěží uskutečnitelné, zformuloval, co je podle něho ideální uspořádání státu, jakou podobu společnosti je třeba si vzít za vzor a pokusit se jí dosáhnout.

Podobné radikální vize se u nás objevují zřídka a po roce 1989 absentují zcela. Naše veřejná debata se soustředí na každodenní agendu. Politika se zabývá problémy, jak postupně přicházejí a podle toho, nakolik jejich řešení nesnese odkladu. Pokud se něco mění – dokonce i samotná Ústava –, je to až pod tlakem toho, co se nepovedlo, ostudy či nějakého průšvihu, ne na základě celkové představy toho, jak by mělo vypadat společenství lidí žijících na našem území.

Přestože politické strany mají své programy, nejenom že se vytrácí, jak by měla vypadat společnost, po které ti kteří straníci touží, dokonce se zdá, že na programových dokumentech příliš nezáleží, že existují snad jen ze setrvačnosti, protože se to zkrátka tak nějak sluší a patří, aby strany měly něco takového sepsané.

Připravují se sice různé dílčí strategie zabývající se dlouhodobými výhledy, které načrtávají, kam by se různé oblasti života společnosti měly ubírat, to, co jim chybí, je ale perspektiva celku. Tyto strategie jsou nutné a potřebné. Musí být ale formulovány až s vědomím určité komplexní vize toho, jak by podle nás měl vypadat život lidí, kteří v následujících desetiletích budou obývat naše území.

Absenci těchto úvah střídá v poslední době minimálně stejně škodlivá představa, že přemýšlení o tom, kam bychom rádi, aby se naše společnost ubírala, se může odehrávat jaksi odděleně od politiky, že společenskou vizi lze formulovat z odborných či manažerských pozic.

Pokud chce dnes někdo navazovat například na Jana Antonína Baťu a jeho knihu vydanou v roce 1937 Budujme stát pro 40 000 000 lidí, v níž Baťa navrhl cestu, kterou by se tehdejší Československo mělo vydat směrem k většímu bohatství, je třeba říct, že Baťa prosazoval jistý politický program, byť se na první pohled může zdát, že se jedná o něco neutrálního a sám Baťa píše, že se na tom přece všichni shodnou.

Už jen rozhodnutí, že hlavním kritériem, kolem kterého se celá tato vize točí, je ekonomická vyspělost, a ne třeba demokratická participace, je politické a vyvěrá z určitých politických pozic.

Na jakých hodnotách a principech ale stavět naši představu společnosti, která by mohla sloužit jako alternativa k těm, které se spokojují s ekonomickými ukazateli či hladkým fungováním všech segmentů života společnosti? Zkusme vyjít z toho, co je dnes oceňováno na práci – tedy činnosti, za kterou člověk dostává mzdu.

Kromě toho, že se pomocí ní vytvářejí hodnoty, které nám umožňují přežít a zpříjemňují nám pobyt na světě, mezi její důležité funkce patří to, že nás každý den donutí vstát z postele, přiměje nás být v pohybu (alespoň do určité míry) a většinu také přivede k interakci s druhými lidmi. V ideálním případě nám také dává dobrý pocit z toho, že vytváříme něco užitečného nebo jsme jinak platní zbytku společnosti.

Zkusme si představit společnost, ve které vše potřebné k pohodlnému životu vyrobí stroje. Jak zachovat zmíněné funkce, které dnes práce má? Jedna cesta by byla vymyslet nějaké další potřeby a práci, která by vedla k něčemu, co by je naplnilo. Vždycky můžeme přijít s nějakým dalším sektorem – kvintérem či sextérem –, který bude produkovat další zboží či služby a občané za to budou dostávat plat.

Nebo je možné se spoléhat na to, že důležité funkce práce se samy zachovají, protože člověk má přirozenou potřebu něco dělat a dát svému životu smysl. Lidí, kteří by se jen tak váleli, nakonec bude velmi málo. Stejně tak existuje potřeba vídat se s druhými, i když nebude organizována chozením do práce. Člověk si už sám najde cestu jak s nimi být v kontaktu.

Skepse, že existuje něco jako lidská přirozenost, na kterou se lze v tomto ohledu spolehnout, nás však vede k tomu, že funkce, které dnes práce má a které stojí za zachování, samy v takovém rozsahu nepřežijí, pokud zanikne práce za mzdu, na kterou jsou nyní navázané.

Přesto ale nesdílíme názor některých, že jediné východisko z této situace je držet status quo, a pokud se práce nedostává a nějaký ten sextér sám od sebe nepřichází, je třeba tomu pomoci a dát lidem práci uměle. Co na tom, že je zbytečná? A že se tím dostáváme do paradoxu, kdy na jedné straně vymýšlíme technologie, aby lidem práci usnadnily, ale zároveň, když se tak děje, jsme zoufalí, že zanikají pracovní místa, a tak raději vymýšlíme jiná – už od pohledu zbytečná.

Je to samozřejmě vedené dobrými úmysly, jednak chceme lidem umožnit, aby si vydělali na své živobytí, a zároveň si jsme vědomi toho, že pro život společnosti je důležité, aby příliš velký počet lidí nebyl frustrovaný, případně neměl moc volného času na hlouposti.

Mohla by ale existovat společnost, kde lidé nepracují, protože musí, ani protože je to součástí jejich přirozenosti? Představme si společnost – nebo lépe společenství lidí žijících na určitém území, kde se pracuje proto, že je to součástí jejich identity. Člověk zde plní funkce, které jsme výše přiřkli placené práci, ne protože za to dostává odměnu, ale z toho důvodu, že identita tohoto člověka se zakládá právě na tom, že vstane z postele, je v pohybu, v kontaktu s druhými a dělá něco, co má smysl.

Lidé v tomto společenství přijali a ztotožnili se s tím, že stejně jako chodí oblečení, nikoli nazí, tak je běžné, že ráno vstanou, sdružují se s ostatními a buď sami či spolu s nimi vykonávají nějaké činnosti – ať už sportovní, kulturní či vzdělávací. Jak by mohl vypadat každodenní život v takovém společenství?

Řada lidí je ráda, že práce jim dnes strukturuje jejich čas. Mají zkušenost, že když měli několik dní volno a nenaplánovali si třeba nějaký zahraniční pobyt, vůbec nevěděli, co si s tímto časem počít, jak ho naplnit.

Společnost, ve které většinu služeb a zboží budou vykonávat a vyrábět stroje, musí být na něco takového připravená. Neobejde se bez bohaté sítě různých spolků, sdružení, přátel a příznivců toho či onoho. Už dnes se můžeme setkat s různým přístupem k trávení volného času u lidí na penzi. I spousta relativně zdravých seniorů se poté, co přestanou chodit do práce, stáhnou do svých domovů a většinu času sledují televizi.

Nelze se tomu divit, pokud už během pracovního života nebyli zapojeni do dostatečného množství různých zájmových činností či spolkových a společenských aktivit, většinou jim nic jiného než ta televize v důchodu nezbude.

Proč by tedy, stejně jako dnes je součástí identity to, že člověk má mít práci za mzdu, a spousta lidí upadne do špatného psychického stavu, když o práci přijde (a vůbec nemusí jít i existenční ohrožení), někdy v budoucnu nemohl mít člověk stejnou psychickou potřebu plnit zmíněné funkce placené práce bez ní samotné – třeba s partou lidí sázet stromky, spravovat boží muka, chodit do kroužku hraní na kytaru, malovat obrazy, psát povídky, chodit se sousedy hrát fotbal anebo třeba pořádat debaty o aktuálních politických otázkách?

Člověk, který si dopoledne bude číst historické romány, se pak rád může s pár kamarády sejít v komunitní zahradě, kde bude okopávat ředkvičky, a večer třeba složí písničku. Stroje nám sice ještě všechno nevyrobí, ale už teď máme na výběr, zda budeme vymýšlet umělá pracovní místa anebo se vydáme cestou, kdy začneme měnit své myšlení a spolu s ním i dnes platný status quo. Bez dlouhodobé vize a odvážné strategie – v něčem možná i radikální – se to však neobejde.

Text volně vychází z debatního projektu 2031, který v letech 2012-2014 realizovaly Friedrich-Ebert-Stiftung a Masarykova demokratická akademie.

Jaroslav Bican

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.