Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Jaroslav Bican: Jak se diskutuje o uprchlících

Jaroslav Bican

Jak se diskutuje o uprchlících

Domácí politická debata našla v posledních měsících své brizantní téma. Jsou jím uprchlíci. Podle redakce Listů je třeba k tématu přistupovat věcně, nakonec i s ohledem na československou historii, jejíž součástí je uprchlictví v mnoha podobách. I zakladatel Listů Jiří Pelikán byl ostatně politickým uprchlíkem. Zveřejňujeme přímo k tématu dva texty. Jeden níže o české politické debatě. Druhý v zahraniční rubrice přináší kromě jiného potřebná čísla.

Jedním z hlavních témat společenské diskuse u nás se v posledních měsících stala otázka uprchlíků a islámu. Přispěla k tomu celá řada faktorů, vlna uprchlíků ze severní Afriky, Blízkého východu a tzv. Afrického rohu, série teroristických činů od útoku na Charlie Hebdo po atentáty v Tunisku a samozřejmě zvažované unijní kvóty na přijímání uprchlíků.

Výsledkem je stav, kdy se uprchlíci jako téma usídlili nejen ve veřejném prostoru a na sociálních sítích, ale stali se i běžnou součástí hovorů mezi lidmi. Těžko říct, nakolik se jedná o bublinu, která splaskne, či jde o téma, které bude hýbat českou společností a potažmo politikou dlouhá léta. Z velké části záleží na jeho přítomnosti v mediálním prostoru.

Ještě před posledními evropskými volbami v květnu 2014 byla v ČR migrace marginálním tématem, které nemělo potenciál oslovit veřejnost. Některé strany se ho sice pokusily uchopit a pomocí strašení a hyperbol na něm získat politické body, ale reakce voličů byla mizivá. Úsvit přímé demokracie, v té době ještě Tomia Okamury, získal 3,12 % a Jana Volfová se svojí Českou suverenitou, která se už tehdy ve svém klipu zahalená od hlavy až k patě snažila hrozit islamizací, jen 0,13 %.

Současná situace je odlišná. Téma migrace společensky rezonuje zásluhou neustálého připomínání a neurčitého strachu, který je s ní spojený. Ten má dnes dvě složky, se kterými se snaží pracovat Tomio Okamura, Adam B. Bartoš či Islám v ČR nechceme, resp. Blok proti islámu Martina Konvičky a Jany Volfové. Jednu můžeme nazvat sociálně-ekonomickou, druhou civilizačně-kulturní. Směs obou rovin najdeme v červencové tiskové zprávě Bloku proti islámu: „Vysoký populační růst islámských imigrantů nepřispěje k ekonomickému růstu cílových zemí, protože tito přistěhovalci mají tendenci vytvářet ghetta, která se vyznačují dlouhodobou nezaměstnaností, parazitací na sociálních dávkách a izolací od neislámské společnosti. Islámští imigranti patří v západoevropských zemích k nejhůře integrovatelným cizincům, jsou zdrojem řady asociálních jevů (nucené sňatky, vraždy ze cti, ženská obřízka, násilí na původních obyvatelích), vykazují tendenci k politické radikalizaci.“ Migranti jsou zde vylíčeni jako hrozba ekonomická i kulturní.

Ačkoli se to nemusí zdát, nebezpečnost Bloku proti islámu je větší než skupiny kolem Tomia Okamury či Adama B. Bartoše, přestože ta vykazuje větší sklon vyhrožovat svým odpůrcům násilím. Tolik skloňované šibenice byly na akci, na níž řečnil zmíněný Tomio Okamura, kdežto Martin Konvička byl v té době na cestě do Calais.

Blok proti islámu se snaží budovat celorepublikové hnutí s rozsáhlou regionální strukturou. Spíše než na jednu osobnost sází na co největší zapojení dobrovolníků a budování místních organizací. Důležité jsou rovněž výstupy, které Blok proti islámu šíří do veřejného prostoru. Jedná se o směs štvavosti a osobních útoků vůči obhájcům příjímání uprchlíků na jedné straně a kusých či zavádějících informací, jež vyznívají podle potřeby Bloku proti islámu, na straně druhé.

Hlavním problémem celé debaty o uprchlících a islámu je, že ti, kteří se snaží Martinu Konvičkovi a Bloku proti islámu oponovat, reagují nejčastěji na onu štvavost a osobní ataky, a to výsměchem, případně obecnými či souhrnnými argumenty, kterými se snaží vyvrátit Konvičkovy postoje jako celek. V mnohem menší míře už polemizují s konkrétními zrnky faktů, zkreslenými informacemi a polopravdami, jež Blok proti islámu plodí.

Právě ty ale následně žijí svým vlastní životem a v široké veřejnosti podporují strach a nejistotu. Pokud například Islám v ČR nechceme popisuje, jakým způsobem se Evropská unie snaží zavést mechanismus na přesidlování imigrantů v rámci jednotlivých členských zemí, je třeba reagovat nanejvýš věcně a zabývat se jednotlivými informacemi, které jsou zde obsažené:

„Evropská komise k tomu volí salámovou metodu k otupení odporu veřejnosti skrze nejprve omezená čísla zastropovaných pilotních programů. Následně na základě nich chce zavést konečnou legislativu na povinné přerozdělování předem neurčitých počtů imigrantů. Následně ještě násobené o rodinné příslušníky. Pro ČR to v případě zavedení znamená nejprve nucené přijetí 525+1200 imigrantů v tzv. pilotních programech. Následně nucené přijímání desetitisíců imigrantů každý rok. Převážně muslimů ze Sýrie, Iráku, Somálska či Afghánistánu, kteří tvoří většinu imigrantů do EU.“

Snaha shodit to ze stolu s tím, že Konvička zase straší a píše nesmysly, nikam nevede. Buď je třeba jednoznačně a konkrétně doložit, že něco takového nehrozí, nebo říct na rovinu, že se sice může stát, že v následujících letech Česká republika bude přijímat tisíce uprchlíků ročně, ale úplně bez problémů to zvládne, stejně jako si poradila s přílivem uprchlíků v druhé polovině devadesátých let, kdy jsme přijali tisíce lidí ze zemí bývalé Jugoslávie. V následujících letech počet azylových žádostí klesal, ještě v roce 2001 jich však bylo přes osmnáct tisíc a v roce 2003 pak 11 400.

Podobné věcné informování a vyvracení mýtů musí probíhat také v souvislosti s islámem, o němž koluje řada fám s cílem vytvořit představu nepřekonatelné civilizační bariéry mezi islámskou a naší kulturou.

Vláda sice plánuje kampaň, která má rozptýlit strach české veřejnosti z příchodu patnácti set uprchlíků, k jejichž přijetí se zavázala, tato kampaň má ale směřovat na komunity, do kterých utečenci přijdou. Jde o to vyvrátit obavy místních. Něco takového musí probíhat i na celostátní úrovni, kde je nutné systematicky a dlouhodobě vytvářet opozici vůči nenávisti a zkresleným informacím, a to se znalostí věci a bez zbytečných emocí. Podobným směrem se ubírá iniciativa HateFree Culture. Tyto aktivity je však třeba posilovat.

Potřebné informace musejí být dostupné a ve veřejném prostoru stejně přítomné jako to, co dnes obavy z migrantů vyvolává. Směs zavádějících informací a štvavosti svádí k tomu reagovat na ni výsměchem a pohrdáním, v očích velké části veřejnosti to ale nic nemění na tom, že Martin Konvička a spol. upozorňují na problém.

Navíc pokud chce kdokoli dnes zabránit tomu, aby se nemalá skupina občanů stala součástí vlny nenávisti zaměřené proti uprchlíkům, musí vyvinout mnohem více snahy než ti, kteří tyto emoce vyvolávají. Blok proti islámu a další totiž pracují s náladami, které jsou v české společnosti už delší dobu, pouze je využívají a stáčejí jejich směr, kam se jim to hodí.

Ve společnosti sílí pocit, že máme svých starostí dost, člověk se musí ohánět, nemá na rozdávání a je frustrovaný z toho či onoho. Proč bychom měli někomu pomáhat? Ohrožovat svůj způsob života tím, že sem budeme přijímat velké množství lidí z jiné kultury? Co je nám do toho, že jsou nějaké státy v rozvratu a lidé odtamtud prchají, aby si zachránili holé životy?

Domyslet vlastní roli a odpovědnost ve složitých globálních dějích není jednoduché, přesto i Česká republika je součástí tohoto dění, na jehož konci jsou dnes statisíce lidí směřujících do Evropy ve snaze najít zde lepší život. Můžeme se tvářit, že jsme nikdy neměli nic společného s takovými událostmi, jako byly evropská kolonizace, vojenské zásahy v některých oblastech, nebo že jsme nepatřili do civilizace, která se pomocí často jednostranně výhodného obchodu snažila maximálně využít nejenom nerostné bohatství řady zemí, odkud sem migranti přicházejí.

Z pohledu jednotlivých občanů České republiky je tato odpovědnost stěží uchopitelná, těžko se ale tvářit v situaci, kdy celá evropská civilizace byla vybudována na kolonizaci a využívání velké části světa, kde měla svůj vliv, že nemáme nic společného s lidmi, kteří k nám z bývalých evropských kolonií míří. Pokud Evropa v minulosti expanzivně zasáhla do zbytku světa, těžila z něj a vystavěla na tom svůj blahobyt, nelze na tuto vazbu zapomenout v době, kdy se Evropě vrací jako bumerang v podobě migrantů.

Je jisté, že příliv uprchlíků Evropu změní, Evropané udělali to samé s kulturami, které kolonizovali. Rozdíl je v tom, že Evropa má dnes mnohem větší možnosti, aby celý proces, kdy se jí vrací to, co v minulosti zasela, skončil poněkud harmoničtěji, než když svojí kolonizací do jisté míry rozvrátila zbytek světa.

Jaroslav Bican

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.