Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Jaroslav Šedivý: Vídeňský kongres, Waterloo, Rothschild

Jaroslav Šedivý

Vídeňský kongres, Waterloo, Rothschild

V roce 1803 si Napoleon vlastnoručně posadil na hlavu císařskou korunu a jeho vojsko začalo rozvracet Evropu. V listopadu 1805 slavně porazil ruské a rakouské vojsko u Slavkova a byl k nezastavení. Chtěl obsadit Anglii, ale zatím si netroufl. Anglické loďstvo bylo neporazitelné. Ruská, pruská i rakouská vojska bojovala, Anglie je ve svých subsidiích platila. Anglické libry na evropské peníze převáděly zejména dva bankovní domy ve Frankfurtu, Bethmann a Rothschild, samozřejmě s velkou provizí. Napoleona zlomilo až tažení do Ruska na podzim 1812. Ruskou armádu a ruskou zimu nepřekonal a stěží počátkem roku 1813 dojel v kočáře do Paříže. Šel ale do dalších bojů, až v létě 1813 prohrál bitvu u Lipska s anglo-rusko-prusko-rakouskou koalicí. Po pařížském míru v březnu 1814 byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba.

Začátkem června 1814 se spojenečtí panovníci a ministři přeplavili přes průliv La Manche a navštívili prince regenta Jiřího v Londýně. Měli se tam dohodnout na základních ustanoveních kongresu, na kterém chtěli vytvořit příští systém evropské rovnováhy a bezpečnosti. Nebylo to však jednoduché. Společný nepřítel, který sjednocoval, byl tu již minulostí a politická mapa Evropy se začala měnit. Evropa se začala obávat spíš silného Ruska, bálo se jej i Prusko. Příliš silné Prusko mohlo být i ohrožením Rakouska a sjednocení Německa by mohlo znamenat hrozbu pro Francii opět s králem Ludví­kem XVIII. na trůně. Klíč se zdál být v carově politice, která ovšem nebyla jasná.

Proto se spojenci rozhodli chystaný kongres ve Vídni zahájit až 1. listopadu a během října vést přípravné dvoustranné rozhovory.

Byl to podivný kongres, na němž se odehrávalo všechno možné, nejvíce plesy, hostiny, milostné aféry, ale i intriky, to znamená, že tu vznikala tu instituční diplomacie. K plenárnímu zasedání se ale sešel pouze jednou, když se na ukončení podepisoval závěrečný dokument, finální akta. Byl to ale také úspěch rakouského ministra zahraničí Metternicha. On dosáhl jeho uspořádání ve Vídni, on byl také jeho neformálním předsedou a hostitelem.

Předběžnou dohodu dopracovali ministři „velké pětky“ 11. února 1815. V podstatě se pokusili o nastolení určité rovnováhy sil, vlivů a zájmů v Evropě. Naskýtala se možnost dosáhnout relativní bezpečnosti. Byl to jakýsi koncept zřeknutí se války jako prostředku k dosažení politických či územních cílů, ale také k udržení starého pořádku, „legitimity“ historických dynastií vládnout nad státy a národy. Je ironií, že na tomto řešení se podílela jako velmoc i poražená Francie.

Ministři ovšem přestavěli mapu Evropy a stanovili i nové hranice. Z roztříštěného Německa se stal federalizovaný útvar „Německý spolek“, na přání ruského cara Alexandra bylo znovu rozděleno Polsko, Rakousko obdrželo polskou Halič a Tarnopolskou oblast, Prusko získalo Sasko a zpět poznaňskou oblast a město Toruň. Zbytek Knížectví varšavského s 3 miliony obyvatel byl změněn na polské království pod vládou ruského cara. Rakousko si zajistilo vliv v celé Itálii, o které se Metternich vyjádřil, že „je to jen geografický pojem“. Potvrzeno bylo připojení Belgie k Holandsku, které bylo změněno na Nizozemské království. Velká Británie rozšířila na účet Francie a Španělska své kolonie. A Švýcarsko nepatrně zvětšilo své území a kongres je prohlásil za věčně neutrální stát.

„Finální akta“ kongresu byla téměř připravena k podpisu, když všechny účastníky ve Vídni zdrtila nečekaná zpráva. K ránu 7. března doručili kurýři Metternichovi zprávu o tom, že Napoleon zmizel z ostrova Elba!

Zatímco se ve Vídni rozčileně diskutovalo, kde se chce usídlit, pochodoval už Napoleon s tisícem mužů a jedním dělem údolím řeky Rhôny směrem na Paříž. Když do ní v noci na 20. března vstupoval, měl za sebou už celou armádu. Všichni generálové a maršálové, kteří byli proti němu posláni, přešli na jeho stranu. Nikdo nepochyboval o tom, že potáhne do dalších bitev.

Angličané rychle organizovali odpor. Vojenské síly spojenců se již ale postupně demobilizovaly, nicméně dostaly rozkaz k pohotovosti, Rusové už byli daleko na východě, rakouská armáda zase v severní Itálii. Jedině generálové Wellington a Blücher mohli postavit do pole anglickou a pruskou armádu v Holandsku. A Velká Británie musela znovu k velké radosti frankfurtských bankovních domů, zejména Rothschildů, poskytnout finanční výpomoc.

Napoleon se rozhodl porazit spojenecké armády odděleně, dříve než dorazí jejich posily z východu. Vytáhl proti Wellingtonovi a 18. června 1815 u vesnice Waterloo nedaleko Bruselu prohrál svou životní bitvu. Tragické selhání francouzského maršála Grouchyho, který údajně zabloudil se svým vojskem, místo aby v rozhodující chvíli zasáhl tam, kde byl císařem netrpělivě očekáván, a naopak příchod Blücherův s pruskou jízdou v okamžiku, kdy už ke čtvrté hodině odpolední Wellingtonovo vojsko v deštivém a rozbláceném terénu umdlévalo, dokončily katastrofu Napoleonova posledního velkého vzepětí.

Byl zajat a 22. června 1815 podruhé abdikoval z císařského trůnu ve prospěch svého syna. Ale to už nikoho nezajímalo. V říjnu ho odvezla anglická válečná loď na skalnatý ostrov, nesoucí jméno Svatá Helena.

Výsledek jeho šíleného dobrodružství u Waterloo? Z bojujících 72 tisíc Francouzů zahynulo 32 tisíc, z 67 tisíc vojáků v anglické armádě padlo 15 tisíc, z 53 tisíc Prusů bylo zabito 7 tisíc. Několik dní před bitvou u Waterloo, 9. června 1815, se na posledním a jediném plenárním zasedání Vídeňského kongresu podepsala „finální akta“. Myšlenka legitimismu a restaurace zvítězila. Mocnosti podepsaly, že jsou odhodlány zachovat mír a dbát o neměnnost státních hranic. Těch, které byly dohodnuty v dílčích hádkách během kongresu.

Zřejmě nejspokojenější z průběhu bitvy u Waterloo byla bankéřská rodina Rotschildů. Bylo to v té době pět bratrů. Amschel s Karlem řídili rodinný dům ve Frankfurtu, Nathan vedl pobočku v Londýně, Salomon ve Vídni a James v Paříži. Důležitý byl Nathan, který v Londýně získal významné kontakty a dobré postavení u anglické vlády. Po opětném vstupu Napoleona do evropské hry ovlivnil další převádění britských liber na evropské peníze prostřednictvím svých bratrů. Ale též v té chvíli spolu s bratry položil veliký důraz na získávání podrobných informací o tom, jak se bojové události vyvíjejí, neboť to mohlo podstatně ovlivnit jejich finanční obchody. Nathan kupříkladu uplatil kapitány lodí, pendlujících mezi anglickým a evropským pobřežím, aby mu dodávali nejčerstvější informace o situaci na bojišti. Měl též své agenty na různých místech.

Jeden z nich byl v severobelgickém přístavu Ostende a podařilo se mu druhý den po bitvě získat čerstvé číslo holandských novin Gazette se zprávou o výsledku včerejší bitvy. Lodí přeplul do Anglie a už časně ráno 20. června předal výtisk Nathanovi. Ten zprávu postoupil britské vládě. Byla nedůvěřivá. Nathanovi se podařilo informaci rozšířit na londýnské burze. V nastalém zmatku se dobře orientoval v kursových pohybech a vydělal obrovské jmění.

Oficiální zprávu polního maršála Wellingtona doručil londýnské vládě major Percy až 21. června 1815.

Kolem této operace Rothschildů vznikla řada pověstí. První zprávu Nathan prý dostal proto, že zřídil holubí poštu. Jiná verze byla dobrodružnější. Nathan prý osobně sledoval z kopce bitvu, vystavil se nebezpečí, jakmile ale viděl nastupující pruskou jízdu, na koni vyrazil na pobřeží a do Anglie. Sporná je verze často tradovaná, že sice britské vládě dodal správnou informaci o výsledku bitvy, ale na burze rozšířil zvěst, že bitvu vyhrál Napoleon. V tu chvíli kurs libry výrazně klesl, a bankovní dům Rothschild ji okamžitě začal nakupovat.

I přes příznivý konec téměř šestidenního tažení protinapoleonských vojsk pokračovala Anglie ve vyplácení subsidií Rakousku a Prusku až do prosince 1815 a byl to dům Rothschildů, který byl v první řadě pověřen jejich převodem.

Jaroslav Šedivý (1929) je politik, diplomat a publicista, byl ministrem zahraničních věcí ve vládě Josefa Tošovského.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.