Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Blanka Kalinová: Společenská odpovědnost firem – fikce, nebo nezbytnost?

Jakub Trnka

Člověk, čas a dějiny

Žijeme v době, která je oproti všem dřívějším epochám v kulturním vývoji Evropy charakteristická především svou střízlivostí a věcností. Nikdy dříve se nezdály být fanatismus, pověry a vzývání nejrůznějších ideologií člověku tak vzdálené jako dnes. Jsme hrdí na demokratické uspořádání našeho světa a na racionální diskusi jako základní princip jeho politické správy. Těžko si dnes lze představit – po všech našich historických zkušenostech –, že bychom ještě někdy mohli kolektivně podlehnout lákavosti nějakého velkého příběhu, který by náš civilizovaný svět potenciálně sevřel totalizující mocí... Ovšem jsou věci doopravdy tak jednoduché, jak se zdají být na první pohled? A je skutečně pravda, že už dnes nežijeme pod křídly žádného velkého příběhu, jak nás o tom ještě donedávna ujišťovala postmoderna?

Kdyby tomu tak doopravdy bylo, pak bychom se nacházeli v situaci, která by byla z hlediska lidské historie naprosto ojedinělá. Přinejmenším celé dějiny Evropy od antiky až do 20. století se ve zpětném pohledu jeví v podstatě jen jako intenzivní vytváření, proplétání a vzájemné ovlivňování různých velkých příběhů. Řekové žili zcela ponořeni do své mytologie, kultury a náboženských rituálů. Římané si osvojili velkou část jejich pohledu na svět, ovšem zarámovali jej svým vlastním příběhem, totiž ideou světového impéria a ideálem její správy. Křesťanství, které formovalo dění v Evropě po dobu dalších téměř dvou tisíc let, je velkým příběhem par excellence. A ze všech těchto zdrojů se živily příběhy další: reformace, osvícenství, romantismus, víra v humanitu, rozum a vědecký pokrok...

Jestliže je právě velký příběh tím, co tak zásadně přispělo k ustavení evropské civilizace jako paradigmatu pro civilizaci vůbec, pak se v jeho podstatě musí skrývat něco zcela pozoruhodného, co už nám dnes možná není tak docela srozumitelné. Jeho úspěch a zásadní historická role spočívaly v tom, že byl zřejmě hlavním katalyzátorem moderní kultury, jak ji dnes chápeme – nejen že byl vždy nezbytnou perspektivou, která orientovala a členila lidské rozumění a hodnoty, ale především byl klíčovou podmínkou pro ustavení dějin jako takových. Je to nakonec právě rozumění času prizmatem nějakého příběhu, co vnitřně propojuje různé časové momenty, co dává minulosti, přítomnosti a budoucnosti jejich vnitřní význam. Dějiny mohou existovat jen skrze příběh, který udílí jednotlivým okamžikům jejich dějovost, tj. jejich významovou souvislost. To je onou pozoruhodnou mocí velkého příběhu, který stál u kořenů evropské civilizace a kultury – velký příběh otevírá smysl lidského času.

Při zpětném pohledu do historie se téměř zdá, že sdílený příběh, skrze který člověk pojímá a vykládá sám sebe, je spojen s podstatou člověka jako takového. To však jinými slovy znamená, že lidský život může nabývat plný smysl pouze v dějinách, to jest v čase nějakého narativu, jehož je člověk sám hlavním aktérem; dějiny nelze myslet bez člověka, který je prožívá a vytváří. Proto je příběh právě tím, co ustavuje člověku jeho poslední významový horizont, co – Tillichovými slovy – zakládá nejzazší ‚odkud' a ‚kam' jeho existence a co mu tak zároveň umožňuje sama sebe dějinně uskutečnit. Kdyby proto bylo pravda, že dnes už žijeme v době oproštěné od všech ideologií a velkých příběhů, pak by nezbývalo než z toho vyvodit závěr, který jako první vyslovil na konci dvacátého století Francis Fukuyma – moderní člověk už nežije v dějinách. Žili bychom v době po konci dějin a naše vlastní lidství by se stalo otázkou a problémem.

Je zřejmé, že přes veškerou emancipaci a pokrok trpí náš svět a naše doba skutečně krizí, která se v mnohých ohledech projevuje také jako krize dějinnosti. Není náhodou, že onen čas, který strukturuje naši žitou skutečnost, se zdá být značně odlišný od času dějin. Je to čas, jehož různé části nepojímáme na prvním místě z hlediska jejich vnitřní provázanosti a vzájemné souvislosti, nýbrž naopak z hlediska jejich vzájemné exteriority; je to čas jakožto sekvence bodů na pomyslné ose, série okamžiků, jež nemají žádný vlastní obsah a nikomu nepatří. Moderní člověk sice svůj čas nadále měří a počítá, nadále si je vědom střídání měsíců a letopočtů, ale tento čas už nechápe jako dějinný čas svého uskutečnění. Stal se z něho chronologický čas fragmentárních a vzájemně nesouvisejících událostí, které se prostě jen kupí jedna na druhou. Už to není čas člověka, ale čas světa, který nad člověkem vládne.

Tato krize však neznamená, že by člověk doopravdy své dějiny definitivně pozbyl. Teze o konci ideologií a velkých příběhů není nakonec ve své podstatě ničím jiným, než jen dalším velkým příběhem – příběhem o radikální historické výjimečnosti, který moderní člověk vypráví sám o sobě. Je to vyprávění o absolutní, kulturně nezkreslené skutečnosti, k níž máme mít údajně přímý přístup branou přírodních věd a ekonomie, vyzbrojeni exaktním matematickým aparátem. Tento narativ v podstatě tvrdí, že dnes už žádné příběhy nepotřebujeme, protože už známe realitu samu o sobě. Můžeme nyní pohlédnout pravdě přímo do očí a přiznat si upřímně, že lidská bytost je ve skutečnosti pouhé bezpodstatné individuum, kultura je jen souhrnem ekonomických parametrů a žitý svět není než kupou surovin k vytěžení a energetickému využití. Jiné pohledy jsou sice také možné a často mohou být i značně přitažlivější, ale jejich hlavním nedostatkem je, že jsou – samozřejmě z perspektivy vládnoucího narativu – prostě nesprávné. Ba co více, zdají se být dokonce nebezpečné, protože jsou potenciálně ideologické...

Perverzní charakter tohoto velkého příběhu – této moderní ideologie nedějinnosti – ovšem nespočívá primárně v tom, že je v mnohých svých aspektech nepokrytě vulgární, nýbrž v tom, že pro člověka neotevírá žádnou skutečnou budoucnost. Dělá z něho naopak jen pasivního přihlížejícího vnějších událostí jako domněle holé – a proto i nezměnitelné – reality. Dnešní civilizovaný člověk se proto cítí být především zoufale bezmocný a žije tak v neustálém strachu z toho, co přijde. Místo aby byl tím, kdo svou budoucnost uskutečňuje, stává se jen jejím vyděšeným divákem. Právě v tom spočívá skutečný paradox dnešního člověka: ona nedějinnost, kterou se honosí a kterou považuje za hlavní důvod své nadřazenosti oproti dřívějším dobám či jiným kulturám, z něho nakonec činí pouhou pasivní oběť světa, nad nímž už nemá žádnou kontrolu. Žije v dějinách, které sice neskončily, ale už se v nich nemá dít on sám. Chováme-li dnes ještě vůbec nějaké naděje do budoucnosti, pak jsou téměř výlučně spojeny s vědeckotechnickým pokrokem – žijeme v dějinách, jejichž hlavním subjektem už nemá být člověk, ale technika. Ta má nyní převzít břemeno lidské dějinnosti a řešit problémy s ní spojené.

Jestli dnes proto stojíme před nějakým úkolem, pak to rozhodně není jen horečná produkce dalších a dalších technických inovací, ale především nové oživení diskuse o ideálech a hodnotách, podle kterých chceme vědomě orientovat svou dějinnou existenci. Nezbytnou podmínkou pro otevření takové diskuse je ovšem nejprve prohlédnutí oné iluze, že lze doopravdy vystoupit z dějin a poklidně spočinout na jakémsi nehybném základě samotné skutečnosti, bez jakéhokoli zprostředkujícího rámce kulturně ukotvených významů a hodnot. Jestliže dnes žijeme ve světě, s nímž se nezdá být všechno tak docela v pořádku, který nás ohrožuje nebo naopak hrozí sám zkolabovat, pak jsme to my, kdo za tento stav nese odpovědnost. Je to náš svět – svět, který jsme v průběhu staletí našich dějin od základu vytvořili.

Jakub Trnka (1980)je filozof, působí v oddělení pro studium novověké racionality Filosofického ústavu AV ČR.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.