Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Jan Novotný: Malá Paříž

Jan Novotný

Malá Paříž

Tak se říká několika městům, ale nejčastěji je míněna Riga. Vystupuji v ní z letadla nedlouho potom, co jsem byl ve velké Paříži, a tak si hned všímám podobností: jako má Paříž Seinu, má Riga Daugavu. Má také obdobu Eiffelovky – vysokou stavbu, z jejíhož ochozu lze přehlédnout celé město. Je to budova akademie věd, jejíž stavba započala ještě za Stalina a připomíná Lomonosovovu univerzitu. Zatímco ale na Eiffelovku je třeba vystát dlouhou frontu, v Rize stačí zaplatit malý obol a svézt se výtahem. S Pařížany sdílejí Rižané zálibu v pomnících, které najdeme v každém parku a na mnohých náměstích a křižovatkách. Rád se tak setkávám s Rudolfsem Blaumanisem, autorem krásných a většinou pochmurných povídek, ale i s nositelem Nobelovy ceny za chemii a svérázným filozofem Wilhelmem Ostwaldem či stratégem porážky Napoleona v Rusku Barclayem de Tolly.

Rigu obývali příslušníci různých národů a byla součástí různých států. Samostatné Lotyšsko povstalo až z první světové války a Lotyši si je vybojovali na Německu i na Rusku, přičemž se ocitali a umírali na obou stranách fronty ve víře, že je to strana pro jejich vlast nadějnější. Na rižském hřbitově mají náhrobky ti i oni. Nezávislost, kterou sdílelo Lotyšsko s Litvou a Estonskem, trvala jen do roku 1940, kdy sovětská vojska zahájila padesátileté období okupace, v níž byla na čtyři roky vystřídána nacisty. Připomíná to muzeum okupace, které mi připadalo zajímavé a objektivní – expozice si všímala i vyvraždění židů a určitých snah o zachování svébytnosti Lotyšska ze strany místních komunistů. Zdánlivou marnost všech forem odporu ilustruje osud pobaltských prezidentů – litevský Smetona se pokusil o odpor, ale neuspěl a zemřel jako emigrant ve Spojených státech (snad byl dokonce zavražděn), lotyšský Ulmanis doporučil se podvolit a přetrvat, za války byl evakuován do Ruska a tam nakonec umístěn do tábora, kde zemřel. Nejkurióznější byl osud estonského Pätse, který se podrobil, ale trval na tom, že je estonským prezidentem, a zemřel proto (až za Chruščova) v psychiatrické léčebně. Přesto přišel den, kdy padesát let po uzavření sovětsko-německého paktu vytvořily dva miliony obyvatel Pobaltí 600 kilometrů dlouhý lidský řetěz z Vilniusu přes Rigu do Tallinu.

Sedmdesáté výročí konce druhé světové války Lotyšsko neslaví, těžko si však nepovšimnout početných stužek na šatech chodců – jsou to stužky vladimirského řádu a vyjadřují tichý protest ruské menšiny. Ruštinu v Rize často zaslechneme, ale nečteme – ani v knihkupectvích nemají ruské knihy.

Díky kolegovi, který prožil rok v Brně a naučil se dokonale česky, máme možnost seznámit se s Lotyšskem trochu důvěrněji. I po přijetí křesťanství si Lotyši zachovali pohanské rysy – uctívají přírodu, stromy a řeky a nezapomínají na svou minulost. Svědčí o tom muzeum v přírodě Turaida, kde najdeme starobylý hrad s výhledem na hluboké údolí Gauji a sochařská díla rozmístěná na paloucích.

I několikadenní pobyt stačí k vypozorování svéráznosti restaurací – porce jsou ve srovnání se světovým standardem nevelké, ale vytvářejí na talíři umělecká díla a k objednávce se přidává pozornost podniku ve formě zákusku či nápoje. Podle některých bedekrů jsou Lotyši ve velké většině štíhlí a zachmuření; troufal bych si potvrdit jen to první. Jako památka těžké minulosti snad už zůstaly jen lotyšské vtipy, které jsou opravdu originální. Na závěr aspoň jeden z nich.

Jeden Lotyš se třese hladem, druhý zimou. „Dej mi brambor, dám ti za to plášť.“ „Ale já žádný brambor nemám.“ „A já zase nemám plášť.“

Ani dnešní Lotyšsko není bez problémů – Lotyši ve velkém množství ze země odcházejí „za lepším“ a místní Rusové namnoze odmítají podmínky, za nichž by získali lotyšské občanství, čímž vytvářejí jakousi potenciálně nebezpečnou pátou kolonu. Přesto opouštíme Rigu s pocitem, že hůře už bylo a budoucnost zmrtvýchvstalé země je nadějná.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.