Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Josef Pokštefl: Helsinky – a co dál?

Josef Pokštefl

Helsinky – a co dál?

Před čtyřiceti lety, 1. srpna 1975, byl v Helsinkách podepsán Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Šlo o proces snižující napětí mezi východním a západním blokem v době studené války. Na jeho závěry se odvolávala evropská mírová a východoevropská disidentská hnutí včetně Charty 77. Přetiskujeme větší část komentáře z Listů.

Málokterá mezinárodní konference byla přijata s tak smíšenými pocity jako Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Není třeba předstírat, že její výsledky v podobě závěrečného aktu byly pro mnohého – a především pro ty, kteří žijí na východ od Labe – zklamáním.

Znamená to, že mají pravdu ti, co spatřují v jejích výsledcích pouze účinný instrument sovětské politiky vůči západní Evropě a petrifikaci situace v Evropě východní? Domníváme se, že nikoli.

Bylo možno dosáhnout více?

Zvláštností evropské situace je, že prakticky veškerá opatření v rámci evropské bezpečnosti a spolupráce, která by byla schopna vytvořit větší prostor pro samostatný, nezávislý rozvoj východoevropských národů, jsou recipročního charakteru – jak vojensko-politické bloky, tak ekonomické integrační celky, jak vojenský potenciál, tak cizí zahraniční jednotky stojí na obou stranách čáry dělící Evropu. Jejich změna či likvidace na východě předpokládá logicky jejich změnu či likvidaci na západě.

Konservativní politické síly v západní Evropě, spjaté s kapitalistickým společenským zřízením, nejen že se obávají, že jakákoli změna v těchto vazbách by znamenala vzhledem ke geopolitické poloze Sovětského svazu jeho výhodu, ale obávají se především, že by ve svých důsledcích znamenala oslabení jejich třídních posic. Analogicky ty politické kruhy, které na rozdíl od konservativních kruhů si kladou za cíl větší či menší strukturální změny západoevropské společnosti socialistického charakteru (při zachování její demokratické formy), vycházejí z předpokladu, že tyto změny jsou snáze prosaditelné proti americké než proti sovětské hegemonii.

Jedině opatření v humanitní oblasti – tj. ta opatření, která nejvíce zajímají prostého občana na východě – jsou prakticky jednostranná. I zde se jeví určitá rozpornost z hlediska jejich prosazení.

Prosazováním volnějšího pohybu lidí a myšlenek sledují pravicové, konzervativní síly západní Evropy své obecné zájmy: infiltrovat, oslabit imperiální soustavu ve východní Evropě, od které se cítí jak mocensky, tak systémově ohroženy. Avšak na druhé straně nemají na změnách v této oblasti životní zájem, neboť neexistence těchto svobod na východě je jejich nejúčinnější politickou legitimací na západě, praporem, pod kterým udržují své výsadní postavení, prosazují své ekonomické a politické zájmy.

Stejnou rozpornost zjišťujeme i u levicových, demokraticky orientovaných politických kruhů. Z hlediska jejich programových představ mají tyto síly principielní zájem na prosazení humanitních opatření jako prostředků pro demokratizaci východoevropských režimů. Nehledě na to, že právě nedostatek demokratičnosti a svobody v této „společnosti reálného socialismu“ je odstrašujícím příkladem a hlavní překážkou, že tyto síly dosud nezískaly pro zamýšlené strukturální změny socialistického charakteru větší podporu západoevropského obyvatelstva.

Avšak tato evropská demokratická levice, která tvořila jádro politických sil usilujících o novou „východní politiku“, se vyznačuje určitou měkkostí a váhavostí ve vztahu k imperiálním ambicím Sovětského svazu, které jsou vysvětlitelné především určitými ohledy na prováděnou východní politiku. (...)

Pokud se týká mezinárodněprávních principů, jsou pro československý lid především oba základní principy – zákaz použití síly a zákaz vměšování – potvrzené helsinskou konferencí prvořadé důležitosti. Neboť právě porušení těchto principů druhými státy vedlo v krátké historii Československa k jeho několikerému znásilnění.

Tyto principy však zdaleka neznamenají – jak někteří odpůrci konference v západní Evropě rádi zdůrazňují a jiní, tentokráte na východě v jiném ideologickém plášti rádi přejímají –, že tím byla uznána definitivní nadvláda Sovětského svazu nad východní Evropou, že byly uznány za neporušitelné nejen teritoriální, ale i politické změny v poválečné Evropě. V deklaraci principů uznávají příslušné státy pouze neporušitelnost hranic a vyhlašují, že „nebudou nyní ani v budoucnu na tyto hranice útočit“. Problémy imperiálních vazeb dnes ve východní Evropě existujících nemají s otázkou hranic nic společného.

Pokud se druhého principu – principu nevměšování – týče, je neúprosným zrcadlem odhalujícím sovětskou praxi posledních desetiletí a především jeho vojenskou intervenci v ČSSR. (V Peking Rundschau ptá se ironicky čínský autor hodnotící helsinskou konferenci: „Kterému z deseti uvedených principů odpovídá např. invaze sovětského sociálimperialismu do Československa?“)

„Všechny národy,“ praví se ve zmíněném dokumentu (a tedy i národy Československa) „mají vždy právo určovat si v plné svobodě, kdy a jak si přejí, svůj vnitřní a vnější politický status bez vnějšího vměšování“ a „svobodně si volit a rozvíjet svůj politický, sociální, hospodářský a kulturní systém“.

Zúčastněné státy (a tedy i Sovětský svaz) zároveň vyhlašují, že se „zdrží bez ohledu na své vzájemné vztahy jakéhokoli přímého či nepřímého individuelního či kolektivního vměšování do vnitřních nebo zahraničních záležitostí“ jiného státu, že „neučiní území druhého zúčastněného státu (tedy i Československa) předmětem vojenského obsazení“.

(...)

Odmítnutí Brežněvovy doktríny

Dalším pokusem o svéráznou interpretaci závěrečného aktu helsinské konference je snaha interpretovat přijaté principy vztahů mezi evropskými státy jako principy platné pouze mezi státy s rozdílným společenským zřízením. A tím prakticky vpašovat zadními dveřmi do pravidel soužití evropských států Brežněvovu doktrínu – tj. nárok Sovětského svazu intervenovat na základě „socialistického internacionalismu“ do vnitřních záležitostí východoevropských států i pomocí ozbrojené síly. Takovéto pokusy dějí se pro normálního posluchače či čtenáře v poměrně zašifrované podobě – pouhým vsunutím slov „s rozdílným společenským zřízením“ za formulaci „principy soužití mezi evropskými státy“. (...)

Další pokus o jednostrannou interpretaci je možno pozorovat v otázce nejožehavější – v oblasti tzv. humanitární spolupráce a informací. Zde je zapotřebí zdůraznit, že ve zmíněných principech závěrečného aktu z Helsinek jsou upraveny nejen vztahy mezi státy, ale i stanoven určitý způsob chování států vůči svým vlastním občanům. Zúčastněné státy jednak obecně vyhlašují, že „budou respektovat lidská práva a základní svobody včetně svobody myšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení“, jednak tento princip vtělují do řady konkrétních ustanovení.

Tato ustanovení se týkají jednak kontaktů mezi lidmi – státy si kladou za cíl „usnadňovat volnější pohyb a kontakty, individuelní i kolektivní, soukromé i oficielní“, např. na základě rodinných svazků, spojování rodin, sňatků mezi občany různých států, cestování z osobních či profesionálních důvodů aj. Jednak se týkají výměny informací – státy vyhlašují za svůj cíl „usnadňovat volnější a větší informace všeho druhu“, „přispívat k zlepšení přístupu veřejnosti k periodickým a neperiodickým tiskovinám“ aj.

Již z těchto několika základních formulací vyplývá, že východoevropské státy se v tomto případě ocitají v situaci někoho, kdo v tomto účtování „má dáti“. Neboť většina ustanovení a požadavků v této oblasti patří v západní Evropě (kromě Španělska) k běžným a samozřejmým jevům politického a společenského života.

Když se Sovětskému svazu a ostatním východoevropským státům nepodařilo zabránit tomu, aby se tato problematika nestala předmětem jednání a součástí přijatého dokumentu, snažili se jejich představitelé jak během jednání, tak i po slavnostním podpisu omezit dosah přijatých ustanovení. Již L. Brežněv ve své řeči v Helsinkách mluví o nutné větší výměně informací, avšak pouze „v zájmu míru a přátelství národů“. A zároveň varovně dodává: „Nikdo se nesmí pokoušet na základě těch či oněch zahraničněpolitických úvah diktovat jiným národům, jak si mají upravit své vnitřní záležitosti.“

Proti volné výměně lidí a informací je v nesčíslných projevech stavěn princip nevměšování a neochota k takovéto výměně a je východoevropskému občanu prezentována jako obava ze špionáže, sabotáží, šíření pornografie, rasismu, fašismu atd.

Přesto obsahuje závěrečný akt helsinské konference v oblasti humanitární spolupráce a v oblasti informací řadu ustanovení, která jsou významným průlomem do dosavadního postoje Sovětského svazu a východoevropských států a jež by se mohla stát určitou základnou pro síly sledující rozšíření prostoru jak pro postavení jednotlivců, tak – zprostředkovaně – pro samostatný politický vývoj východoevropských národů.

Co je přínosem

V prvé řadě prohlašují zúčastněné státy, v té části deklarace principů, která pojednává o respektování lidských práv a základních svobod, že „budou jednat v souladu s cíli a zásadami Charty OSN a s Všeobecnou deklarací lidských práv“.

Prohlášení, že státy – a tedy i státy východní Evropy – budou jednat v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv, je významné. Tato deklarace, při jejímž přijetí se Sovětský svaz, Československo a další východoevropské státy v roce 1948 zdržely hlasování, nemá – jako resoluce Valného shromáždění OSN – právní sílu mezinárodního závazku. Je to poprvé, co Sovětský svaz a východoevropské státy v tak závažném dokumentu – jejž prohlašují (přinejmenším část, obsahující principy) za závazný – se hlásí k Všeobecné deklaraci lidských práv a prohlašují, že budou jednat v souladu – nikoli tedy v rozporu – s ní.

V této deklaraci je totiž formulována řada práv a svobod, ve východoevropských státech neexistujících. Např. se v ní stanoví, že „každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu“, „právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace jakýmikoli prostředky“, „právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země“ atd.

Závěrečný akt helsinské konference dále obsahuje řadu konkrétních ustanovení, ať již se jedná o oblast lidských vztahů či spolupráci v oblasti informací, která – kdyby byla realizována – by znamenala významný přínos pro svobodnější postavení východoevropského občana a která, jak vyplývá z povahy věci, předpokládají změnu platné právní úpravy či alespoň praxe východoevropských států.

Je nesporné, že jedině státy mají „suverénní právo, rozhodovat o svých vnitřních záležitostech a přijímat své vnitřní zákony“.

Avšak trvání na tom, aby východoevropské státy učinily určitá opatření v oblasti humanitních vztahů eventuálně výměny informací, jak jsou formulována v závěrečném aktu, neznamená vměšování se do vnitřních záležitostí těchto států, nýbrž prostý požadavek, aby byla respektována případně realizována ta opatření, jejichž plnění východoevropské státy v Helsinkách slavnostně přislíbily.

Podpis těchto států je i pod ustanovením, kde se říká: „Při výkonu svých svrchovaných práv včetně práva určovat své vlastní zákony a nařízení se budou (zúčastněné státy) řídit svými právními závazky podle mezinárodního práva; dále budou brát náležitě v úvahu a provádět usnesení závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.“

(...)

Na tomto místě je třeba zdůraznit jednu historickou zkušenost, zkušenost i našich dní – že i v dnešní době supervelmocí malé národy nejsou pouze objektem, ale i subjektem politiky. A že záleží především na národech samých, do jaké míry se těmito subjekty stanou. Bude záležet proto na aktivním přístupu, rozhodnosti a mnohdy i odvaze, jak naše národy onen prostor, vytvořený helsinskou konferencí, využijí.

Josef Pokštefl (1927–2013) byl český právník, historik a novinář, po roce 1968 odešel do německého exilu, působil ve skupině Listy. (Z digitálního archivu exilových Listů Dušana Havlíčka, číslo 7, ročník V, rok 1975, s. 56 a nn.)

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.