Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Milena a Jan Šimsovi: Setkávání s Vaculíkem

Milena a Jan Šimsovi

Setkávání s Vaculíkem

To přátelství se zrodilo z dopisu čtenáře. Evangelický farář z Vysočiny (tehdy) napsal v roce 1967 slavnému spisovateli, protagonistovi pučícího Pražského jara. Následovala mnohaletá výměna dopisů i osobních návštěv. Pak se setkali na první listině signatářů Charty 77, Jan Šimsa se stal postavou některých Vaculíkových fejetonů i románu Český snář. Jejich korespondenci z let 1967–1988 vydalo knižně v roce 2003 pod názvem Vážený pane Mikule nakladatelství Olomouc. Následující vzpomínky manželů Šimsových jsou složeny z textů z let 2001–2015 a také z rozhovoru, který s nimi vedl redaktor knihy (a Listů) Václav Burian.

-red-

Jan Šimsa (JŠ): O Ludvíku Vaculíkovi jsem poprvé slyšel od Ladislava Hejdánka v roce 1962. Upozornil mne, že právě vyšla jeho knížka Rušný dům. Od Jiřího Němce, psychologa, katolického autora, který pracoval ve foniatrické poradně, jsem se dověděl, že je to člověk, který nemožně vychovává své tři syny – chce jim vytvořit domov, jaký měl on na venkově. Němec mu vysvětloval: „Pane redaktore, žijete ve městě a nemůžete aranžovat pasení koz a jiné hodnoty.“ Vaculík si dal říci – nevím, který ten chlapec koktal, ta psychologická rada zabrala a chlapec koktat přestal. To byla první informace: že je to člověk, který si zakládá na tom, že je z venkova.

Když vyšla Sekyra, koupil jsem si ji. O svém čtenářském zážitku jsem mu napsal. Je pravda, že jsem někdy psal lidem, jejichž knížky jsem přečetl, ale tato kniha mne mimořádně zaujala tím, že tam pisatel vyvolal – zachytil – ovzduší a mentalitu lidí po válce. V Rušném domě je pozoruhodný rozhovor komunisty s nekomunistickou ženou. Oba jsou vychovatelé, ona má úspěch, on má neúspěch, ona má vysokoškoláky, on má učně. Sekyra byla hlubší o rozměr zápasu s otcem, o tom jsem věděl od Jiřího Němce, takže jsem tomu více rozuměl. Je to střetnutí městské a venkovské mentality. To byl začátek, leden 1967. Přitom Vaculík na sebe upozorňoval mistrnými, někdy až příliš rozsáhlými články v Literárních novinách. Navzájem jsme o sobě nevěděli, ale na začátku roku 1968 jsme se setkali.

Věděl jsem, že Vaculík brouzdá po evangelických farách a pátrá po východočeských deistech. Seznámil se s mým kolegou Jiřím Tytlem, který působil v Borové u Poličky, snad tam na faře i nějaký čas bydlel. Toho si z farářů, které poznal, nejvíce vážil.

Milena Šimsová (MŠ): Pamatuji se, s jakou úctou mluvil o tom, jak pečlivě Tytl pracuje na kázání, která mají mimořádnou úroveň. A přitom ví, že do prázdného kostela přijde hrstečka lidí. Uvažoval o tom, kolik je třeba statečnosti kázat místo v přeplněném či aspoň plném kostele několika málo lidem. Považoval to za mimořádný výkon.

JŠ: Později se mu zalíbil samorost Jiří Altynský. Prostřednictvím faráře Horkého a jeho paní se seznámil se starými písněmi Jednoty bratrské, které se zpívaly na našich shromážděních a kterých si velmi cenil, víc než těch nových, které v té době v evangelické církvi vznikaly. S farářem Mirkem Brožem probíral pohřební písně, znal je z časů svého mládí. V rozhovoru s těmito faráři se cítil podle svého vyjádření tak, jako když chodil na katechismus. Styky s nimi, a to velmi srdečné měl dřív, než se seznámil se mnou.

*

JŠ: Na otázku, bylo-li seznámení s Vaculíkem můj největší zážitek v šedesátých letech, musím odpovědět, že v jistém smyslu ano. Od roku 1945 jsem se znal se Sašou Klimentěvem – spisovatelem Klimentem. V redakci Spisovatele jsem poznal Ivana Klímu. S Vaculíkem jsem se osobně seznámil na zasedání Mírového odboru Svazu československého evangelického duchovenstva, kam ho mezi nás přivedl Mirek Brož. Chodili tam mimo mne Jakub Trojan, Jiří Vébr, Freda Kocáb, Jaroslav Pfann, Jan Čapek, Ladislav Hejdánek, předsedal Josef Smolík. Všichni jsme se hlásili k Nové orientaci. Vzpomínám, jak se Smolík roztřepal, když jsem mu poslal kartičku: „Přišel Ludvík Vaculík, měl bys ho přivítat.“ Vaculík přijal pozvání s nadějí, že se bude mluvit o Bohu a posledních věcech. Chodil v té době po různých schůzích, na nichž se debatovalo, o svobodě, kontrole a omezení moci, doufal, že tady to bude jiné, ale naopak: tématem byla lidská práva, dodržování zákonů a počínající demokratizace společnosti.

S rozhovorem nebyl spokojen, zřejmě vycítil, že od něj cosi čekáme. Byl v té době (únor 1968) známý svým vystoupením na sjezdu spisovatelů v roce 1967, jeho projev koloval mezi lidmi v opisech spolu s dalšími, ale byl z nich nejlepší. Největšího uznání se mu dostalo za formulaci Dvou tisíc slov. Zpracoval náměty, které chodily do redakce Literárních novin. Když StB naléhala, aby oznámil jména pisatelů, zatvrdil se a prohlásil se být sám autorem celého textu. Svůj souhlas s textem pak posílali lidé i celé organizace, též naše církev.

V Sovětském Svazu jej považovali za výzvu ke kontrarevoluci. Později byl vyslýchán a bylo otevřeno jeho trestní stíhání za formulaci Deseti bodů, které sestavil s Janem Tesařem, ale jako by se ho báli – pro jeho věhlas? – zavřít. Nebo chtěli uškodit jeho duši? Druhá Vaculíkova námitka ke schůzi Mírového odboru SČED byla typická: „To bylo hrozný, samí chlapi, žádná ženská.“

Pracoval jako redaktor Literárních listů. V nultém čísle vyšla jeho pozoruhodná, rozsáhlá úvaha o deistech. Deisté imponovali Vaculíkovi svou odvahou žít mimo rámec v toleranční době povoleného náboženství. To v současnosti u evangelíků nenašel. Později napsal, že jsme toleranční evangelíci, kteří usilujeme o svobodu v rámci platných zákonů, dovoláváme se patentu, ale nejdeme za tuto mez. Národ přežívá v lidech, kteří jdou dál, přes tu toleranci. Uváděl i příklad skautů, kteří bez ohledu na zákon a různé zákazy skautovali.

Napsal jsem a věnoval mu úvahu o zákonném odporu Karla Havlíčka Borovského. Reagoval na ni dopisem. Po tom zasedání Mírového odboru jsem se letmo několikrát s Vaculíkem setkal. Tak jsem šel za Sašou v době, kdy zasedal ústřední výbor Svazu spisovatelů, a Vaculík vyšel ze sálu. Srdečně jsme spolu pohovořili, ptal jsem se ho na situaci, jaká je. Šlo o to zvolit výbor, který by vydržel. Připomněl jsem, že jdu za Sašou, ne za ním, a on: „Já jsem šel původně na záchod.“ a zmizel. Takových setkání bylo několik.

Jako redaktor s námi domluvil, že svými články zaplníme dvoustranu Literárních listů. S jejich zaměřením nebyl zcela spokojen.

MŠ: Nevím, v kterém roce se to stalo, ale živě se pamatuji, jak krátce po tom, co jsme se vrátili ze shromáždění darbistů v Nedvědici, přijelo do Prosetína na prostranství zastávky autobusu auto a z něho vysedli neznámí lidé. Z okna naší kuchyně jsem zaznamenala, že jakoby nevěděli kam jít, až zamířili do uličky, vedoucí k našemu kostelu. V tu chvíli je zahlédl též Jenda a se slovy „Přijeli Vaculíkovi“ vyběhl z fary a přivedl je k nám. Jeli – Ludvík a Marie, řečená Madla – spolu s Pachmanovými – Luděk, šachový velmistr, se svou paní Evženií – z Luhačovic a chtěli se po cestě do Prahy stavit ve Spěšově u Boskovic, kde měla paní Vaculíková nemocnou sestru. Když projížděli Štěpánovem, zmínil se Vaculík, že tady někde by měl být Prosetín (zeměpis byl jeho láskou), v němž je farářem Jan Šimsa, s nímž si píše. Pachman v tu chvíli odbočil na Vír a ze Záskalí vyjel Padrťákem do Prosetína. Seděli jsme pak společně v naší jídelně a hovořilo se. Podrobně a se zájmem se vyptávali na Jendovu práci. Byli by se rádi dopídili toho, kdo vlastně ti evangelíci jsou. Zaujala je historie vzniku sboru po Tolerančním patentu i existence evangelické obce.

*

JŠ: To bylo v květnu 1971, tuším 23. Ten 23. květen si dobře pamatuji, protože to byl pro mne den strašného zklamání. Myslel jsem si, že naše společnost má skryté rezervy. Takovou skrytou rezervou že je Emil Zátopek nebo někteří spisovatelé jako Ludvík Vaculík, Václav Havel, lidé kolem časopisu Tvář a další. Rozhovor s Vaculíkem a Pachmanem byl na naší úrovni. Nevědí víc než my ostatní, nemají naději, nevidí dál. Když odjížděli, prožil jsem silný pocit (několikrát v životě), že jsme sirotci. Nemáme skryté blanické rytíře, otce vlasti. Pachman hraje výborně šachy, Vaculík píše výborné články do novin, Zátopek běhá 20 km pod hodinu. Čekáme od nich, že budou otcové vlasti, ale oni nejsou. Stali se bardy českého národa jen proto, že nejsou jiní lidé. Ten společný rozhovor probíhal v tom duchu, jako bych se sešel s Trojanovými, Hejdánkovými, Vébrovými a s Fredou Kocábem, až na to, že Hejdánek, Trojan, Kocáb rozuměli víc politice a situaci.

Toto poznání bylo pro mne velmi hořké: Před odjezdem mi navrhli, abych, když mám auto, za nimi přijel v srpnu do Luhačovic, kde budou obě manželské dvojice trávit dovolenou. Věděl jsem, v kterém hotelu budou bydlet, a v létě jsem jim napsal, na korespondenčním lístku, že budu nedaleko v Kateřinicích pracovat s církevní komisí a že se mohou za námi přijet podívat. A jinak že přijedu za nimi, jak bylo domluveno. Napsal jsem zpáteční adresu a podepsal jsem se.

V Lazech u Kateřinic byl domek pro církevní rekreaci. Synodní rada v něm zaplatila pobyt komisi, která podle usnesení Synodu pracovala na formulaci církevního zřízení. Byl jsem jejím členem, bylo nás asi osm. V rámci té práce jsme navštívili Hodslavice a rodinu Hromádkovu. Byli jsme i na hřbitově, protože dva roky předtím zemřel J. L. Hromádka. To bylo krátce před 21. srpnem 1971.

Jednoho dne do Lazů nečekaně několika auty přijela neobyčejně silná a hlučná společnost převážně mužská – ženy zůstaly v autech nebo u aut a muži oblečeni většinou jenom v kalhotách přišli energickým krokem k té rekreační chatě. Jeden člen komise, právník, bývalý soudce Jarošek, některé z nich znal ze Vsetína. Oni ho oslovili, že jsou tady blízko na rekreaci, že je napadlo, že se podívají do Lazů a že slyšeli, že je tady chata a jestli by si ji mohli prohlédnout. Asi deset nebo dvanáct mužů prošlo všemi místnostmi s tím, že se dívají, jak je to zařízeno. Přišli také do místnosti, kde jsme pracovali se Smolíkem, Tomášem Růžičkou, Škarvanem a dalšími. Když odešli, Jarošek nám řekl, že to jsou lidé, které zná od soudu, a někteří z nich jsou policisté. Rozebírala se ta jejich verze a já jsem přiznal, že jsem pozval manžele Vaculíkovy a Pachmanovy, aby se za námi přijeli podívat, protože mne napadlo, že by nás rozhovor s nimi mohl zajímat, což Tomáš Růžička a ještě někdo potvrdil. Napadlo mne, že jsem tímto pozváním ten „přepad“ způsobil.

Zřejmě chtěli jakoby náhodně objevit v chatě Pachmana a Vaculíka a zveřejnit, že špičky naší církve se stýkají s nositeli pravicových myšlenek. Během hovoru se někteří z komise podivili, že jsem Vaculíka a Pachmana zval na otevřeném lístku. Bránil jsem se, že přece máme listovní tajemství a korespondenční lístky že nikdo nečte.

Vaculík ten lístek v pořádku dostal, ale s Pachmanovými věděli, že kdyby jeli, že by je zastavili kvůli nějakým motoristickým pitomostem nebo nás sebrali všechny.

Ta práce komise skončila řekněme 20. srpna a já jsem vzal auto a jel do Luhačovic. Není to daleko. Strávil jsem 21. srpen s Vaculíkovými a Pachmanovými.

V Luhačovicích jsem vyprávěl, co se stalo v Lazech. Navštívili jsme výstavu Emanuela Famíry – vzpomínáte na Famíru? „Díra nedíra, furt se natírá, Emanuel Famíra“ – a shodli jsme se, že některé obrázky byly hezké.

To setkání bylo pěkné. Účastnil jsem se několika teologických a filozofických rozprav – mezi Vaculíkem a Pachmanem vznikl spor za nepřítomnosti manželek, mezi námi třemi muži. Spor spočíval v tom, že Vaculík přesvědčoval Pachmana, který v té době prožíval obrácení, že není hřích, který by Pán Bůh nemohl odpustit. Pachman, který v té době byl poměrně sečtělý v literatuře dogmatického nebo katechismového charakteru, dokazoval, že je hřích proti Duchu svatému, že musí být i při odpouštění nějaká mez.

Vaculík: „To seš celej Ty, jako marxista musíš mít bič. Jednou se řeklo, že Pán Bůh může odpustit všechno, a Ty přijdeš s tím, že nemůže, jenom proto, abys měl na lidi bič.“ Pachman protestoval, a při těchto teologických sporech chtěli, abych jim dělal arbitra jako profesionál. Bylo to napínavé. Známé spory, co Pán Bůh už nemůže, aplikováno na hřích vyzní tak, že nemůže hřích být tak veliký, aby Pán Bůh na něj nestačil. Z toho došlo na typicky vaculíkovskou tirádu o Pachmanově životě.

Vaculík: „Ty jsi strašnej. Jsou lidi, kteří hrají šachy proto, že je to baví, v neděli odpoledne. Ne, ty hraješ šachy a musíš být velmistr, dělat simultánky a jezdit po světě. Nebo jsou lidi, co byli komunisti. Já byl taky komunista, z blbosti, dvakrát mne vyloučili, jednou právem, podruhé neprávem, proč jsem tam lezl? Ale ty, sotva jsi tam vstoupil, už jsi byl velkej marxista-leninista. Nebo s tím náboženstvím. Sotva jsi vlezl do kostela, už je z tebe velkej katolík. Ty znáš z té křesťanské abecedy a, b, c... no, že jsi kamarád, tak d, ale o celé abecedě přesvědčuješ celý svět. Kdyby ses stal křesťanem, chodil do kostela, přemýšlel o tom, žil podle toho, no tak já jsem poslední, kdo by ti to vyčítal. Ne, ty sotva se staneš křesťanem, už musíš být velký katolík.

Budeš mít stříbrnou svatbu. – Když to ta Evženie s tebou vydržela celých 25 let, je to výkon a zaslouží si, abys jí přinesl kytičku. Anebo pozvi kamarády do vinárny, mne nebo třeba i Madlu... Ale ty musíš mít svatbu v kostele za účasti policie tajné, veřejné, kameramanů všech možných stanic západních i východních!“

Komické na tom je, že ta stříbrná svatba opravdu proběhla za účasti policie tajné a veřejné. Pachman jel autem, takže se účastnila i pražská dopravní policie. Paní Pachmanová vyprávěla, jak došlo ke střetnutí kameramanů ze Západu s našimi před kostelem u sv. Havla. Několika lidem jsem vyprávěl, že bezpečnost nasadila 80 lidí – smáli se mi, že jestli já jsem rozpoznal osmdesát, tak jich tam bylo 400. A taky bylo. V restauraci se roznesla zpráva, že se Pachman opil, což nebyla pravda. Točilo se tam pivo, ale Pachman si ani nelízl – lékaři se vyznamenali, že trvali na negativním výsledku.

Vaculík svoji řeč k Pachmanovi ukončil: „Jsi už takový člověk, který musí mít všechno ve velkém. Tobě nestačí žít normálním životem. Vždyť přece normální lidský život spočívá v tom, že člověk se celý život má omezovat, aby se upřesnil, a ne hledat nové a nové senzace.“ Pachman se velmi srdečně rozesmál, bylo podivuhodné, že se neurazil. Jenže na tom Vaculíkově postřehu jako obvykle něco bylo.

*

MŠ:: Naše styky s Vaculíkem a Vaculíkovými byly rok od roku častější a srdečnější, i když nebyly bez názorových střetů mezi Jendou a paní Vaculíkovou. Já jsem si paní Vaculíkové vážila pro její poctivé úsilí udržet rodinu pohromadě, ne jen kvůli dětem. Vždyť přece i Ludvík Vaculík potřeboval mít domov, místo, kam by se vždy mohl vrátit. Obdivovala jsem, jak při všech zmatcích, sledování, opakovaných častých výsleších a vůbec při tom marasmu, v němž žili oni, ale i my všichni, byl pilný a výkonný. Málokdo z nás si dnes dovede představit, co vše bylo třeba udělat, na co pamatovat, aby se rukopis zkorigovaný a na stroji opsaný, svázaný, autorem podepsaný, a taky zaplacený, dostal do ruky čtenáři.

A co fejetony? Vzpomínám na Milana Uhdeho, který tvrdil, že Vaculíkovi zajišťují čestné místo v české literatuře bez ohledu na to, co jinak napsal nebo i napíše. Jednou se Vaculík mezi řečí zmínil, že na fejetonu, nadepsaném Pokus o jiný žánr, v němž zachytil události v naší rodině, pracoval tři týdny. V době Jendova věznění 1978–79 si vyžádal jeho nepublikované texty, doplnil je soudním rozsudkem, uzavřel zmíněným fejetonem a citací z dopisů Jaroslava Šimsy z koncentračního tábora. O předmluvu požádal Sašu Klimentěva a vydal jako samizdat pod názvem Blahoslavení čistého srdce. Později uvažoval, že by byl případnější název jedné z bitek Bitka u ústí Bažantího potoka. Nejvíce si vážil fejetonu Šimsova mužná čest. Stavili jsme se u nich, já s Aninkou a Jirkou (Martin byl na vojně), při návratu z povolené návštěvy v Plzni na Borech, Jenda pak po návratu z vězení s Jirkou – tuto návštěvu zachytil Vaculík v Českém snáři. Jenom těch našich návštěv bylo hodně. A co ti ostatní? Jak to jen vše stačili zvládnout?

Vzpomínky na návštěvy u Vaculíkových v Dobřichovicích jsou snad nejradostnější. Nejdříve ve skromné místnosti v podkroví – dům byl plný vnucených nájemnic –, pak v Ondrou umně vybudovaném prostoru na půdě. Naposledy se syny Ondrou a Jankem v krásném upraveném bytě v dolejší části domu. Při všech návštěvách naše i jejich děti jako by byly s námi v řeči, ve starostech i radosti. A ovšem na zahradě, spolu se sochou Olbrama Zoubka: „To je můj honorář za Český snář.“

Tu zahradu nejen měli rádi, oba dva. Každý z nich tam měl svoje pole působnosti. Vaculík se k tomu vracel v literárních textech, práce na zahradě mu byla inspirací; prořezávaní stromů, sekání trávy – kosou! –, nedovolil, aby na prostory, které on udržoval, vjely sekačky.

Ona v ukládání a zpracování ovoce, pěstování květin, co jen těch růží sama rozmnožila, i když dbala na to, aby se neporušil ráz zahrady, jak ji přejali od paní Milady Blekastadové, o níž rádi a často hovořili. Bylo to kulturní dědictví Topičova nakladatelského domu, cítili se povinni je zachovat. A předat! A to je to dvojí, čeho jsme si na Vaculíkových nejvíce vážili a co se stalo obohacením i našeho života. Přátelství, vytváření vzájemné pospolitosti a zachování toho, co jsme přejali od těch, kteří tu byli před námi.

Měli jsme je a – snad mohu i napsat – měli jsme se rádi.

Jan Šimsa (1929) je evangelický farář. Jeden z čelných představitelů brněnského disentu. Pod titulem Bitky Jana Šimsy vyšel soubor jeho textů s fejetonem Ludvíka Vaculíka (nakl. Eman,1999).

Milena Šimsová (1932) je historička, editorka a publicistka; manželka Jana Šimsy.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.