Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Vojtěch Pícha: Obrazy kultury, které potřebujeme rozumět

Vojtěch Pícha

Obrazy kultury, které potřebujeme rozumět

Ruská emigrantská kultura, antické myšlení, katolická literatura, dějiny sexuality i odkaz Václava Havla – to všechno jsou témata, kterým se od osmdesátých let postupně věnuje komparatista a literární historik Martin C. Putna. České veřejnosti je nadto znám coby autor novinových komentářů a angažovaný katolický intelektuál.

Zatímco od poloviny 90. let od témat ruské kultury v odborné produkci upouštěl, současné tuhnutí ruského autoritářství společně se zahraničně-politickou krizí ukrajinské občanské války se stalo vítaným impulsem oprášit někdejší koncepce a aplikovat je na aktuální dění. Svou monografii pojednávající dějiny ruské religiozity se rozhodl vsadit do rámce ideologicky vyhrocené diskuse o roli Ruska v současném světě.

Putnovy Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (Vyšehrad 2010) se zabývají výhradně náplní jednotlivých pro americkou kulturu zásadních denominací, a titulní religiozita tak odpovídá obsahu knížky. Občasné přesahy do profánní kultury (například kapitola věnovaná beatníkům) na tomto hodnocení nic nemění.

V ruském případě je ale Putnovým materiálem široké spektrum plodů ducha – od středověkého písemnictví přes klasickou literaturu, malbu ruského klasicismu, publicistiku stříbrného věku, až po film sovětské éry, proto je snad vhodnější mluvit spíše o duchovnosti než o religiozitě.

V tomto propojování sakrálního a středověkého s profánním a moderním jde snad Putna vědomě ve stopách Georgije Fedotova, pro něhož byla v meziválečné Paříži ruská středověká sakrální literatura klíčem k moderní ruské sekulární kultuře. V tomto přesahu však zachází ve svém kritickém zápalu občas bohužel příliš daleko.

Postkomunističtí historici projevují občas nepříliš ústrojnou snahu nacházet v ruském středověku nikoli jen témata, ale přímo předobrazy fenoménů komunistické diktatury – Ivan Hrozný jako Stalinův vzor je už ustáleným toposem a vlajkovou lodí této tendence.

Martin C. Putna ji v jistém smyslu dovádí ad absurdum, když například vyvozuje „všechny (...) ruské kontrakultury, ať v rámci křesťanství nebo mimo ně (sic, V. P.)“ z hésychastického okruhu tzv. nezištníků – odpůrců hromadění majetku ruskou pravoslavnou církví šestnáctého století. (Obraz VII)

Fenomén od hmotného světa oproštěné duchovnosti lidí, kteří se kontemplací snažili navázat přímý vztah s Bohem, je tak pro Putnu vzorem ruského jurodství (které autor nemístně politizuje jako duchovní hnutí v prvé řadě kritické k mocným tohoto světa), ale i sovětského disentu, a proč nakonec ne i angažovaných umělkyň Pussy Riot, že? Dostává tak patrně svému ideálu českého rusisty, který podle něj „má být tím, kdo v ruské kultuře a společnosti podporuje osobnosti a hodnoty, jež stojí na straně svobody člověka, proti režimu, proti státnímu teroru, proti bezduché instituci, proti potlačování svobody svědomí a výrazu“.

Debata katolicismu a pravoslaví

Nejpřínosnější a nejpůvodnější složkou práce je její úroveň odborná. Tady prokazuje autor erudici především v tématech, jimž se věnuje dlouhodobě – jednak u středověké ruské literatury, kde však, vzhledem k poměrně uzavřenému okruhu textů, může stěží přijít s inovacemi, a jednak a především v oddíle, který se věnuje reakcím píšící části ruské společnosti na sekularizaci veřejného života, k níž docházelo během reforem 18. století.

V paralele k západní katolické kultuře tady odkrývá trojúhelník pravoslavné restaurace, romantiky a reformismu. Zatímco restauraci šlo o návrat společnosti před sekularizaci, tedy řekněme o její resakralizaci, a romantici vybírali a využívali tradiční náboženské modely pro novou estetickou situaci, pak reformisté se snažili přizpůsobit náboženství včetně církve výzvám industrializující a individualizující se společnosti. V tomto trojúhelníku Putna přesvědčivě umisťuje artefakty pravoslavného náboženského myšlení (nejen) 19. století s nezbytným zdůrazněním, že spíš než o tři nepřestupné kategorie jde o tři gravitační body, v jejichž siločarách se zkoumané texty pohybují a kde zvláště gravitační pole restaurace a romantiky nezřídka splývají. (Obrazy XV-XVII)

Dalším z vrcholů studie je pro autora těchto řádků rozvinutí teze o ambivalentním vlivu protestantství a katolizace na pravoslavnou populaci litevské Rusi, že totiž na jedné straně tyto teologicky rozvinuté systémy (a především jezuitská vzdělávací činnost) kultivovaly pravoslaví – tehdy vzniklá Kyjevo-mohyljanská kolej pak duchovně zásobovala Moskvu –, ale že na druhé straně pozdější přílišný důraz katolizujícího polského kněžstva na konverzi odcizil pravoslavným Východoslovanům onen multikulturní výtvor polsko-litevské Rzeczpospolité, s nímž se do té doby mohli identifikovat, a usnadnil tak následnou expanzi Moskvy. (Obraz IX) Tady autor knížky kupodivu aktualizující paralely nevidí.

Putna komentátor

Druhou úrovní práce je její vrstva publicistická, která, přestože rozsahem zaujímá daleko menší prostor, odbornou úroveň monografie občas bohužel degraduje. Nejde totiž jen o výše zmíněné neobhájené asociace, nýbrž celkově o kontext vydání publikace, který se projevuje i v textu. Nehledě už na to, že ji autor zahrnul jako zbraň do své osobní „zemaniády“ a na přebalu nám ji doporučuje Karel Schwarzenberg.

Úvodní rekonstrukce kulturně-historických ozvuků starověkého osídlení Krymského poloostrova v ruské kultuře (Obraz I) by tak jistě měla v knížce své místo, kdyby v ní autor netvrdil, že jde o „region klíčový pro ruské i ukrajinské sebepochopení“.

Titulní „religiozita“ pak asi nejvíce absentuje v pasáži věnované Ukrajině a Bílé Rusi (Obraz XII). S tvrzením, že historická koncepce Ukrajiny jako dědice Kyjevské Rusi vznikla na počátku 19. století a byla korunována na jeho konci ukrajinským Palackým – Hruševským, nelze nesouhlasit. Nicméně metodologické chyby se autor podle mě dopouští, když hodnotí oprávněnost jejího vzniku: ukrajinský nárok je podle něj oprávněný proto, že je „obrannou reakcí na politiku Moskvy“. Zatímco Moskva oprávněnost nároku na kulturu Kyjevské Rusi pozbývá proto, že je v jejím případě jen nástrojem imperialistické politiky. S religiozitou navíc tato teze souvisí pramálo, stejně jako další momenty, které tady autor rozvíjí (osudy ukrajinské Centrální rady, Stěpana Bandery nebo „až překvapivý půvab“ minské antikizující neoklasicistní architektury).

Humanitní vědy si od jistého hodnotového zabarvení odmyslit nelze. Martin C. Putna však podle mě přestupuje nepsaný kodex filologa, když občas své hodnoty ruské kultuře předepisuje. Implicitně například vysvětluje, proč je nárok Moskvy na titul „třetího Říma“ neoprávněný (!), přičemž hledá kulturní esenci římského impéria.

Vyvozuje ji ovšem z Říma klasického, tedy pohanského, a nikoli z Říma jako pupku křesťanství, ke kterému se teze o „třetím Římu“ vztahuje. A nachází ji mezi nominálními dědici impéria – ve Vídni, Londýně či Washingtonu: právní tradici, společenskou pluralitu, kulturní (?) a civilizační úroveň, v čemž všem je jim Moskva 15. až 17. století „dokonalým protikladem“. Zároveň se však na několika místech vysmívá orientalistickému konceptu Edwarda Saida, tedy tvrzení, že zápaďané přistupují k popisu Orientu s romanticko-kolonialistickými předsudky, sám vlastně občas demonstruje podobně orientalistický pohled na Moskvu. Platí to například, když popisuje okolnosti reformy pravoslavné liturgie patriarchy Nikona a píše, že se patriarcha „zachoval typicky ‚moskevsky'“, protože nečekal na závěry filologické komise a rozhodl z pozice moci. (Obraz X)

S podobným orientalismem přijímá nekriticky tezi o „zpoždění“ ruské kultury v důsledku ovládnutí Rusi Mongoly (např. Obraz VI) nebo staré kulturní mýty o potěmkinovských vesnicích (Obraz I). Pak už ani není divu, že je autorovi seriózním komparativním materiálem k Vladimírově přijetí křesťanství Havlíčkova poéma Křest svatého Vladimíra. (Obraz IV)

Třetí složkou práce jsou občasné „kazatelské“ úkroky autora, kdy například období smuty přelomu 16. a 17. století interpretuje s nadsázkou jako „Boží trest za pýchu ‚třetího Říma'“, nebo v již komentované pasáži o oprávněnosti nároku na „třetí Řím“ aplikuje Kristova slova „Podle ovoce poznáte je“. Tato rovina je však na rozdíl od publicistické vždy zřetelně uvedena nadsázkou, proto odbornosti textu nijak neškodí, naopak jej oživuje.

Podobně spíše oživující a nikterak matoucí roli má i autorova příslovečná jazyková hravost – vedle archaizujících novotvarů (kdyžtě, kolikkolivěk, šmajchléřství) si profesor Putna libuje v narušování překladatelského úzu, ať již ve směru k větší doslovnosti či věrnosti originálu (cařice místo carevna, Džingischán místo Čingischán, Andreas Salos místo blažený nebo jurodivý Ondřej), anebo naopak kreativitě (Kterak chán Bátú Rjazaň rozkotal).

Putnovy Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity jsou tak poučenému čtenáři pramenem fundovaně předložených inspirativních koncepcí, středně poučenému zdrojem informací o vývoji ruského pravoslavného myšlení a nepoučenému obrazem Ruska takového, jaké ho chce mít. Pracovat je s nimi třeba jako s každým jiným kvalitním tendenčním textem: po nepříliš pracném odpreparování ideologického balastu se ponořit do zákrut a paradoxů ruské duchovnosti takové, jaká stojí u zrodu veškerých projevů kultury, které potřebujeme rozumět.

Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, Vyšehrad, Praha 2015. 336 s.

Vojtěch Pícha (1988) je doktorandem na Katedře slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, učí na základní škole.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.