Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 5 > Heda Čepelová: Agenda pro občany

Heda Čepelová

Agenda pro občany

Evropská unie o tématu migrace, potřebných nástrojích a institucích diskutuje nejméně patnáct let. Česká vládní pravice, když mohla, do evropské debaty přispěla tématem domácího antikomunismu. I proto nás letošní debata o migraci nutně zastihla nepřipravené.

Když se před volbami v roce 2013 Milan Chovanec připravoval na budoucí ministerskou funkci, migraci se pravděpodobně věnoval jen ve smyslu dostavby páteřních komunikací. Ve stínové vládě ČSSD byl tehdy ministrem dopravy.

Ani jeho stranický kolega Jeroným Tejc, toho času stínový ministr vnitra, soudě podle předvolebních hesel, nepovažoval migraci za fenomén hodný politické odpovědi. V resortu se chtěl věnovat boji proti korupci, transparentním zakázkám nebo důslednému potírání kriminality.

Kampaň je jenom kampaň, a kdyby kteréhokoliv z obou zmíněných politiků současná vlna migrace překvapila, nebyla by to až taková tragédie. Horší je, když agenda zaskočí nejen konkrétního politika, ale i celou politickou stranu, podstatnou část politického spektra a v neposlední řadě veřejnost.

Pozornost médií přitáhla současná migrační vlna poprvé počátkem letošního roku v souvislosti s potopenými loděmi ve Středomoří a tisíci utonulých. Teprve v září se ve zpravodajství veřejnoprávní České televize objevily informace korigující tzv. hoaxy – falešné a zkreslující zprávy, které si pro jejich poplašný charakter lidé posílají e-maily nebo sdílejí na sociálních sítích.

Často je základem hoaxů nadsazený údaj o počtech migrantů, jejich údajná agresivita nebo důkaz o tom, že jde o vyznavače radikálního islámu. Půlroční odstup, ve kterém veřejnoprávní média prakticky nebyla schopna rozlišit informace od smyšlenek, a namísto toho nabízela veřejnosti rozhovory s Martinem Konvičkou, Tomiem Okamurou, Petrem Hamplem či dalšími „kritiky imigrace“, rozhodně nepomohl tomu, aby domácí prostředí včas zjistilo, jaké možnosti ve skutečnosti při přístupu k tomuto tématu má.

Debata o odpovědnosti a institucích

Migrace jako fenomén je spojena s praktickými politikami, které pro Českou republiku mají zásadní význam – s volným pohybem osob uvnitř Schengenského prostoru, s ekonomickou migrací a možností vydělat si v zahraničí, s rozšiřováním Evropské unie směrem k tzv. západnímu Balkánu. Evropské politiky k migraci přistupují systematicky od počátku tisíciletí. Program z Tampere v roce 1999 položil základy společné evropské azylové a migrační politiky. O pět let později na něj navázal Program z Haagu, ve kterém se můžeme dočíst o dnes tak aktuálních opatřeních, jako jsou ochrana vnějších hranic Schengenského prostoru nebo boj proti organizovanému zločinu a pašeráctví lidí.

Posílení role Evropské unie v oblasti imigrace přinesla také Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost v roce 2009. Článek 79 předpokládá vytvoření jednotného systému pro řízení migračních toků, což v kombinaci s novým nastavením pravomocí členských států a jednotlivých orgánů Evropské unie vytvořilo institucionální podmínky pro současné rozhodování o tzv. kvótách.

V roce 2010, pouhý rok po našem předsednictví Radě Evropské unie, byl přijat takzvaný Stockholmský program, který na zmíněné dva předchozí evropské programy pro migraci navazuje. Jeho podtitul zní Prostor svobody, bezpečnosti a práva ve službách občanům a právě agenda související s evropským občanstvím, stejně jako rozšíření záběru o oblasti občanského práva, je v něm zřejmě nejznatelnějším posunem.

Je potřeba vnímat, že všechny tři programy představují koncepční dokumenty zaměřené nejen na migraci a azyl, ale obecně na celou agendu u nás spadající do gesce ministerstva vnitra. Kromě azylového řízení se tak zabývají třeba bojem proti obchodu s drogami, proti terorismu a extrémismu, spoluprací policie a justice nebo rodinným právem.

Garantem politiky migrace je u nás ministerstvo vnitra. Jen v letech 2004 až 2008 se o integraci cizinců staralo ministerstvo práce a sociálních věcí. Ze statistik ministerstva vnitra vyčteme, kolik žadatelů o azyl u nás bylo úspěšně přijato, kolik lidí sem přichází za prací, kolik lidí si u nás úspěšně požádá o občanství. Máme šanci zjistit i to, že ne každý cizinec je uprchlík, že cizinci nemají v České republice všechna občanská práva nebo to, že nelegální migrace je často spojena s jinými nelegálními jevy, jako jsou práce na černo, obchod s lidmi nebo novodobé otroctví.

Přes komunisty nevidíme Evropu

Česká republika nepatří mezi oblíbené imigrační cíle. Cizinci u nás tvoří asi 4 procenta celkové populace. V Německu, Francii nebo Nizozemí je to asi 12 procent, ve Švédsku nebo Rakousku kolem 15. Jistě i kvůli tomu nás letos zastihla debata o migraci nepřipravené. Jenže už před pěti lety bylo zřejmé, že se pravomoci v této oblasti přesouvají na evropskou úroveň, a dnes je také zřejmé, že jako stát nemáme k migraci postoj indiferentní, že nám není lhostejná. Co jsme tedy v této oblasti celou dobu dělali?

V roce 2008, když na evropské úrovni probíhaly debaty o připravovaném Stockholmském programu, přišla Česká republika v souvislosti se svým předsednictvím Radě EU (a nepochybně také v souvislosti s oslavami dvaceti let své demokracie) s návrhem na realizaci takzvaného Pražského procesu. Jeho smyslem mělo být celoevropské připomínání a odsouzení zločinů komunismu. Pod Pražskou deklaraci z 3. června 2008 připojili svůj podpis osobnosti jako Václav Havel nebo Joachim Gauck, za hlavní politické nositele tohoto programu jsou dnes označování Alexandr Vondra a Karel Schwarzenberg.

Cíle Pražského procesu jsou přímo podpořeny i v textu zmíněného Stockholmského programu. Shrnuto: v době, kdy Evropa formovala svá východiska a závazky pro další utváření bezpečného prostoru pro občany Evropské unie, jsme se soustředili na boj s nám známou formou extrémismu, a sice na extrémismus levicový, spojený se zločiny bývalého režimu. Dokument, který po Lisabonské smlouvě dával mandát Evropské komisi pro návrhy na jednotné řešení otázek v oblasti migrace, využila vládní pravice k dalšímu posílení domácího antikomunismu.

Překonat mentalitu méněcennosti

Alespoň do budoucna si z toho máme vzít poučení: ministerstvu vnitra by slušelo více Evropy, méně velkých a drahých zásahů proti squatterům a více starosti o občanství a věci s ním spojené.

Snahy o potírání levicového extrémismu u nás totiž přerostly ve vášnivou pozornost věnovanou tomu, co všechno se pod tento pojem vejde. Nálepku „komunistů“ si odnášejí různé lidskoprávní organizace nebo občanské iniciativy. Ve zprávách o extrémismu pak čteme o tom, že pořádají demonstrace a debaty, o neduživých anarchistických komunitách nebo pokusech etablovat (v některých německých městech běžné) squatterství, jehož každý projev u nás zpravidla vyvolá odezvu v podobě masivního policejního zásahu.

Tyto aktivity u nás dlouhodobě nemají charakter trestné činnosti či pokusů o ni. Krajní levici ze systému vyčleňuje mnohem spíš rezignace na občanství, na angažmá v oficiálních politických strukturách a odmítání voleb.

Věcně do agendy českého „levicového extrémismu“ patří jinak především témata lidských práv a odporu proti válce, tedy nic nedemokratického. Na manifestacích za tyto hodnoty bývají často dávány do kontrastu liberálně levicové postoje s postupem „policejního státu“ – toho, který má zároveň potíže zasáhnout, když se na demonstraci proti imigraci vytahují šibenice a otevřeně se vyhrožuje násilím.

Na občanství a demokratickou participaci ovšem rezignuje i velká část veřejnosti. Kromě klesající volební účasti je důkazem třeba volání po „zrušení politiky“, vládě odborníků nebo řízení státu jako firmy. A koneckonců i zmíněné šibenice, které ovšem jako jasná výzva k násilí překračují hranici pasivního odporu.

Na obecný demokratický deficit v zemích střední a východní Evropy upozornili mimo jiné Benjamin Tallis a Michal Šimečka z Ústavu mezinárodních vztahů ve svém článku Bojujeme špatnou bitvu: Krize střední Evropy spočívá v liberální demokracii, ne v migraci (Fighting the wrong battle: Central Europe's crisis is one of liberal democracy, not migration; OpenDemocracy.net, 4. 9. 2015).

Podle nich je v případě postoje zemí V4 v sázce právě pojetí občanství a liberální demokracie jako způsobu rozhodování a vládnutí: „Liberální elity ve střední a východní Evropě musí překonat mentalitu oběti, kterou jejich země mají, a komplex méněcennosti z transformace, musí přerámovat debatu o migraci do narativu síly a odolnosti evropských hodnot, namísto jejich zranitelnosti.“ Zatím nám prý brání zbabělost elit a všeobecný cynismus. Prubířským kamenem této hypotézy budou nepochybně ve všech našich zemích nejbližší volby.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a Oranžovém klubu.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.