Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 5 > S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican: Neškodí Rekonstrukce státu sama sobě?

Pavel Šaradín ml.

Zmařená šance

Rozhovor s Václavem Burianem

Před rokem, 9. října 2014, náhle zemřel redaktor a spoluvydavatel Listů, publicista, překladatel a básník Václav Burian. V den smutného výročí na něj čeští a polští přátelé a spolupracovníci vzpomněli v jeho oblíbené olomoucké Hospodě u Musea neboli Ponorce čtením poezie a koncertem Vladimíra Merty, písničkáře, kterého měl obzvlášť rád. My si jej připomínáme rozhovorem, který s ním začátkem loňského roku vedl pro svou seminární práci na gymnáziu Pavel Šaradín ml.

Rád bych se tě na úvod zeptal na tvého otce. Kdy vstoupil do strany a za jakých okolností tak učinil?

Můj otec byl po válce v sociální demokracii, stejně jako jeho otec. Po slučovacím sjezdu po únoru 1948 se stal členem komunistické strany. Sociální demokracie totiž byla de facto zničena, ale používal se pro to výraz sloučena. Po letech otec říkal, že neměl odvahu nevstoupit. Protože právě byl na vysoké škole a možná by mu hrozil vyhazov ze studií. Taky měl pocit zpoždění, protože byl z ročníku, který maturoval v době heydrichiády, poté byly vysoké školy zavřené. S odstupem času, když jsme se o tomto tématu bavili, přiznával, že se za sebe poněkud styděl. Na druhou stranu se domnívám, že dává smysl, jak se v 60. letech nadchl pro takzvaný obrodný proces a že se cítil nadšeně a upřímně jako člen strany.

Co tvůj otec studoval?

Studoval farmacii a poté přírodní vědy, nakonec medicínu. Věnoval se epidemiologii, bakteriologii. Dělal také něco, co by se dalo nazývat sociologií, i když ta v tehdejší době byla označována za buržoazní pavědu. Podílel se na průzkumech na vesnicích, kdy se zkoumala úmrtnost, nejčastější nemoci a podobné věci. Na konci 50. let se vědě už tolik nevěnoval. Byl krajským hygienikem a později, když nastala reorganizace a Olomouc nebyla krajským městem, zastával post okresního hygienika.

Když jsme se spolu bavili dříve, říkal jsi, že tvůj otec patřil mezi poměrně významné komunisty. Minimálně v Olomouci.

Pracoval na pozici krajského hygienika a tehdy se takové vysoké místo obvykle slučovalo s nějakým postavením ve straně. Jinak bych řekl, že byl poměrně loajálním členem. Co si vzpomínám, tak po dobu, kdy byl relativně vlivný, se snažil pomáhat lidem, kteří na tom byli politicky hůř. Třeba jim pomáhal najít zaměstnání. Ale vyloženě aktivním a nadšeným členem byl až později v 60. letech. Měl pocit, že se komunistická strana jaksi kajícně vrací k sociálnědemokratickým východiskům. Byl členem předsednictva Okresního výboru strany, ale to zase není tak moc. Byl vedoucím olomoucké delegace na mimořádný sjezd KSČ, který se konal ještě předčasně v srpnu 1968. Pak byl anulován.

O mimořádném sjezdu máš nějaké informace?

Byl jsem malý, takže si pamatuji spíš jen takový strach z toho, co přijde. Otec odjel na pár dní do Prahy, tehdy nebyly mobilní telefony, takže jsme s ním neměli žádné spojení. To, že okupace dopadne relativně nekrvavě, se vědět nemohlo. Poté už následovala postupná kapitulace kvůli tlaku z Moskvy. V důsledku dohod, které byly podepsány, byl sjezd nakonec anulován. O několik let později se konal další sjezd, který byl označen jako řádný, a to už byl sjezd těch nových vítězů. Normalizační.

Co stalo s tvým otcem poté?

Otec byl v jednom dokumentu společně s dalšími označen za takřka jednoho z vůdců kontrarevoluce v Olomouci. Už tehdy to měl určitě spočítané. Následovalo něco, čemu se myslím říkalo výměna stranických legitimací, kdy každý šel před nějakou komisi a provinilci byli obvykle bez řečí vyloučeni ze strany. V zásadě nemohl zůstat členem ten, kdo výslovně neschválil okupaci. Velká část lidí odmítla okupaci, jelikož se to neslučovalo s jejich přesvědčením. Nemohli za dva roky zcela změnit svůj politický názor. Těmto lidem bylo pozastaveno členství, což se ostatně dělá i dnes, v demokratických stranách.

To pozastavené členství ale většinou nebylo obnoveno, že?

Ne, to nebylo. Ale bralo se to jako nižší trest, třeba v souvislosti se studiem dětí. Pokud měl jen jeden rodič pozastavené členství, tak ještě nějaká naděje na studium byla. Pokud byl rodič vyloučen, nebyla prakticky žádná šance. Stejně tak byl nemyslitelný pracovní postup, takoví lidé měli zakázáno publikovat. Nejenom že takový člověk nemohl psát do novin o politice, což by ještě dávalo smysl, ale také nemohl pod svým jménem psát odborné publikace, například o mikrobiologii.

Tvá matka byla také ve straně?

Ano, ale ona byla vcelku apolitická. Nemohu říct, že by se neorientovala, ale nebyla to pro ni taková vášeň, což pro otce svým způsobem byla. Ten se o dějiny a politiku zajímal hodně, proto pro mě některé věci, které vrstevníci příliš neznali, nebyly nové. Například odsun Němců, o kterém se zde začalo mluvit až po listopadu 1989, pro mě nebyl novinkou. O tom se u nás doma dost mluvilo. Rodiče o tom mluvili jako o neštěstí, které nespravedlivě zasáhlo mnoho lidí. Maminka si ze sebe dělala později legraci, že do strany vstoupila především proto, že její nastávající manžel byl členem, a tak jí to přišlo správné. Později jí bylo kvůli otci pozastaveno členství, ale vzhledem k tomu, že neměla ambice na kariérní posun, ji to příliš neovlivnilo. Jako učitelka na střední škole i nadále zůstala. Na vyšší funkci by však neměla šanci.

A tvého otce tedy čekal kariérní sestup?

Odešel do Prostějova, který byl tehdy v jiném kraji. Našel si tam místo. Byla to doba, kdy se pokazilo mnoho vztahů. Můj otec byl několikrát uveden v novinách jako jeden z provinilců, a proto bylo pochopitelné, že se nám hodně lidí vyhýbalo. Ale otec se z určité ohleduplnosti některým lidem vyhýbal sám, jelikož si nebyl jistý, zda by jim třeba nemohl nějak uškodit. Mezilidské vztahy se dost narušily, a proto byl pro něj Prostějov, který tenkrát patřil do Jihomoravského kraje, docela dobrým místem, jelikož tam nebylo mnoho lidí, kteří by jej znali. Byla to sice nižší pozice, ale v oboru pracoval. V tom měli lékaři výhodu, že je nevyhazovali „k lopatě“, ale jen na horší posty. Někteří jeho kolegové, kteří byli učitelé a ve stejné době je z partaje vyhodili, ale o své místo přišli a museli manuálně pracovat.

Tebe a tvého bratra to otcovo vyloučení také ovlivnilo, že?

Když jsem končil devátou třídu, začalo být jasné, že na nějaké středoškolské studium mohu zapomenout. Do Olomouce jsem se ani nehlásil, ale zkusil jsem to na gymnázium v Rýmařově, kde byl ředitelem matčin známý. Byl to slušný člověk, ale předem říkal, že mě vzít nemůže. Na to bych musel mít protekci až z nějakých vysokých míst. Pak jsem se hlásil do Uničova na gymnázium, kde tamější ředitel reagoval v podstatě stejně. Přiznával sice, že se hlásí málo lidí a třídy ani nenaplní, ale přesto jsem nemohl být přijat. Přijímací zkoušky jsem udělal. Sice jsem nebyl úplný jedničkář, ale špatné známky jsem neměl. Jako důvod nepřijetí bylo uvedeno, že je větší počet lepších zájemců. Podávali jsme odvolání, ale to taky neprošlo. Dělal jsem přijímačky s nadějí, že mimo Olomouc bych mohl mít šanci. Sestra mého kamaráda, která měla samé jedničky, dopadla stejně. Její otec byl také vyloučen ze strany. A zrovna s ní jsem pak chodil do chemického učiliště. Byly tam se mnou i děti z rodin katolických farářů, které někdo udal, třeba sousedé nebo nějaký učitel. Někteří však měli větší štěstí. Na základní škole jsem měl spolužačku, která byla rovněž z nábožensky založené rodiny, jež se chovala dost nekonformně. Její otec byl po roce 1948 ve vězení asi deset let, ale nenašel se nikdo, kdo by je udal, takže se dostala na gymnázium a poté i na medicínu. Otec byl dělník, protože nic jiného dělat nemohl, maminka byla lékařka a členství u nich nehrálo žádnou roli, takže mohli proškrtnout, že nejsou členy žádné strany. Ale co se týkalo skutečné nebezpečnosti, tato rodina byla pro režim mnohem nebezpečnější než většina rodin mých spolužáků. Do roku 1972 lidi z podobných rodin prošli, protože se to tak systematicky nehlídalo. Pokud nešli na gymnázium, tak se dostali aspoň na průmyslovku. Sem tam se stalo, že byly přijaty děti disidentů, ale to se dělo výjimečně.

To učiliště bylo s maturitou?

Ne, ne. Nás s takovým původem nemohli nikam vzít. V mém ročníku se nás ocitlo mnoho, kteří jsme z politických důvodů neměli šanci na lepší školu. Tipoval bych to na takové dvě třetiny z celého ročníku. Nás tam rodiče poslali s představou, že ta chemie je víc nobl než třeba zámečník. Byla tam naděje, že po tříletém oboru bude šance na jakousi dvouletou večerní školu s maturitou, na kterou už by nebyl problém se dostat. Učitelé tam byli vesměs dobří, ale protože většina z nás už chodila na směny do práce, tak ta škola neměla moc vysokou kvalitu. Neměli jsme tam několik předmětů.

Ještě bych se vrátil k tvým učitelům. Říkal jsi, že většina z nich byla v pohodě, ale našel se mezi nimi někdo, kdo by vám připomínál váš původ?

Ale spíš v dobrém. Snažili se nám pomoct. Někteří učitelé tam rovněž byli z politických důvodů. Nesměli třeba učit na gymnáziu, ale nechali je na podřadnější škole. Nebo někteří věděli, že na učilišti byl menší ideologický tlak než na gymnáziu, a proto šli raději tam. Dnes to vypadá banálně, ale v 70. letech bylo odvážné, když se jeden starší učitel obdivně vyjádřil o Masarykovi nebo když jiný hovořil o skautingu, který tehdy byl zakázán. Dodnes v dobrém vzpomínám na naši třídní učitelku Ludmilu Hrdličkovou, která, když nás vítala první hodinu, říkala, že ví, že je nás tam hodně, kteří jsme si svůj další život představovali jinak, ale bude se nám snažit pomoci. Což si, myslím, od ní vyžadovalo odvahu. Učila český jazyk a ruštinu. Chodil jsem na dobrou základní školu a třeba povinná četba na učilišti pro mne byla, jako bych se vrátil do páté třídy. Ona mne naštěstí nechávala číst, co mne těšilo a bavilo, a na to jsem vypracovával referáty. V té povinné četbě nebyly špatné knihy, ale protože byly z osnovy pro učiliště, tak se asi neočekávalo, že se studenti budou nořit hlouběji do literatury. Taky mne seznámila s jedním starším pánem, který byl členem strany. Jenže ten měl vliv spíš v 50. letech, takže už nám nebyl schopen jakkoliv pomoct. Myslím, že s námi soucítila a bylo jí líto, že jsme nemohli chodit na lepší školy. Ještě si vzpomínám na skandál s trháním stránek v občanských průkazech. Dodneška nevím jistě, proč se to dělalo. Vím, že ty stránky měla natržené spousta lidí. Mně ji asi z blbosti v hospodě natrhl nějaký spolužák. Ředitel učiliště mě měl rád, takže když viděl, že můj občanský průkaz má natrženou stránku, zamlčel to. Ale někteří spolužáci z toho měli problém. Paní učitelka, která nám chtěla pomoct, navrhla, abychom se zúčastnili soutěže ve znalostech o Sovětském svazu, což byla taková propagandistická soutěž. Z legrace občas říkám, že by se to dalo označit za vrchol mé kolaborace. Ale brali jsme to švejkovsky. Mohli jsme se ulít z vyučování a říkali jsme, že musíme do knihovny, abychom zjistili, kdy byl vynalezen první sovětský traktor.

Ještě se vrátím k té příhodě s občanským průkazem. Viděl jsem o tom stejnojmenný film, kde tu stránku žáci natrhávali z důvodu takové rebelie.

Asi jo, já jsem tu stránku natrženou měl a mohl bych se označovat za odbojáře, ale nevěděl jsem, proč se to dělalo. Někteří mí spolužáci, kteří šli k výslechu, z toho byli dezorientovaní. Tehdy to StB hodně řešila, zřejmě z obavy z jakési studentské revolty.

Mluvil jsi o tom, že někteří tví spolužáci z učiliště měli dříve ambice stát se lékaři. Ti museli studium na učilišti nést velmi těžce, ne?

Já bych v rámci rodinné tradice zřejmě také šel na medicínu, ale myslím, že po učilišti už jsem ani neměl moc šanci. I kdyby nehrály roli ty politické aspekty, zřejmě bych nebyl dostatečně připraven. Studium na učilišti jsem bral spíš jako takové tříleté prázdniny. Moc mi na tom nezáleželo, takže jsem z některých předmětů bral trojku. Bylo tam hodně dívek, které byly vysloveně jedničkářky, ještě k tomu se učily anglicky a chodily do hudebky. A najednou vyfasovaly montérky. Co se pamatuji, tak si už žádná vysokou školu nedodělala, protože existoval společenský tlak, aby holka měla brzy rodinu. A po roce 1989 nám už bylo třicet, některé z nich už měly malé děti. Já o tom mluvím lehčeji, protože v mnoha ohledech to pro mě bylo dobrodružné dostat se do továrny, kde byla spousta zajímavých lidí. Chemický dělník není mechanická práce, musí se u ní přemýšlet. Potkal jsem tam rovněž zástupce předchozích vln represí. Byli tam i starší páni, kteří byli perzekuováni v 50. letech. Mě zaučoval pan docent Vyšín, což byl fyzik vyhozený z olomoucké univerzity. Působil na mě zajímavě, ale že je to docent, jsem se dozvěděl později. Pracovali tam například i lidé vyhození z divadla. Docela zajímavá společnost. Já na to mám převážně dobré vzpomínky, ale pro ty, kteří se učili lépe než já nebo měli jednoznačné ambice, čím chtějí být, to muselo být hodně drsné. Pro mnoho bývalých spolužáků a spolužaček je to i po letech velmi bolestné téma. Tím, že na to nevzpomínám negativně, to nechci zlehčovat, protože to byla jedna z nejhnusnějších forem represí a taky jedna z nejpůsobivějších. Lidé, kteří takové problémy třeba neměli, ale viděli je u jiných, byli pochopitelně taktéž vyděšení. Pro rodiče bylo důležité vzdělání dětí, a když viděli, čeho je režim schopen, měli pochopitelně velký strach.

Tvůj bratr taky nemohl studovat?

Je o rok mladší a ani nezkoušel hlásit se na střední školu. Učil se na ručního sazeče, což byl čtyřletý obor bez maturity, a ke konci 70. let udělal rozdílové zkoušky na uměleckou průmyslovku v Brně. Nastoupil do druhého ročníku. Byla to poměrně složitá cesta, kterou zkusil málokdo, protože střední školu vlastně dělal sedm let. Tato cesta nebyla tolik politicky hlídaná. Znám víc lidí, kteří to zkusili. Kamarád z chemického učiliště, jehož otec byl vyloučen ze strany, nešel na večerní školu, ale udělal si rozdílové zkoušky do tehdejšího Gottwaldova na nějakou chemickou průmyslovku. A na vysokou školu chemicko-technologickou se i přes svůj původ dostal. Ta denní průmyslovka byla rozhodně lepší než ta moje večerní škola.

Charta 77 byla i v Olomouci, že? Podepsal jsi ji?

Kdo měl zájem, dostal se k tomu. Já z toho byl nadšen, ale bál jsem se. Vymlouval jsem se na to, že mi ještě nebylo 18. Po pár letech jsem už strach neměl, ale už jsem to neviděl jako účelné, protože bylo nejdůležitější, kolik podpisů bylo na začátku. Nicméně to pro mne bylo velmi významné, protože jsem měl pocit, že už jsou všichni zastrašení. Fakt, že se objevila skupina lidí, kteří říkali věci naplno, byl povzbuzující. Velkou silou pro mne bylo i to, že členy byli i bývalí vysoce postavení komunisté nebo lidé věznění v 50. letech. Tehdy se žádalo, aby lidé Chartu odsuzovali, i když ji spousta neznala. Předsedkyně školské organizace už měla sepsaný odsuzující text a mělo se o tom hlasovat, ale někteří řekli, že se přinejmenším zdrží hlasování, což by byl tehdy skandál a i ona by měla nepříjemnosti. Takže to stáhla, což bylo takové malé vítězství. Nevím, zda později napsala něco jen za sebe, ale rozhodně se lekla. Tehdy nebyl úspěch, když bylo něco odhlasováno 90 procenty, muselo to být 100 procent. Ukázalo se, že tam byla trocha lidí, kteří si to nenechali líbit.

Jak dlouho jsi pracoval jako chemický dělník?

Souběžně se školou v rámci praxe a pak jsem byl ve Farmaku půl roku. Poté jsem odešel, ačkoli jsem se tam necítil špatně. Ale chodit na tři směny, to bylo moc. Většina kamarádů měla jen ranní směnu nebo ještě studovali. To byl věk, kdy se chodilo do kina či do hospody, takže když jsem měl týden odpolední, cítil jsem se docela izolován. Spolužáci šli na Vinnetoua a já musel pracovat. Pak jsem dělal domovníka, kde jsem měl málo peněz, ale volnou pracovní dobu. Pro výplatu jsem si chodil jednou za měsíc a to byl jediný okamžik, kdy jsem viděl své nadřízené. Protože jsem z Farmaku odešel v dobrém a byl tam mistr, se kterým jsem měl dobrý vztah, chodil jsem tam občas pracovat na záskok. Vždycky mi zavolal, jakmile mu někdo onemocněl nebo měl dovolenou. To jsem vždycky uvítal, jelikož jsem tam měl hodně kamarádů a lidí, které jsem rád vídal. Také jsem si tam mohl vydělat něco navíc. Občas jsem tam zaskakoval vlastně až do roku 1989.

Zdá se ti, že se o tomto tématu dnes mluví dostatečně?

Přijde mi, že se o těchto represivních akcích zas tak moc nemluví, protože se to nevejde do schématu slušný národ a komunisté. Svým způsobem tady byly postiženy rodiny lidí bývalých komunistů, kteří byli vysokými funkcionáři. V rámci tohoto schématu se to těžko popisuje. A málokterý člověk je o své stranické minulosti schopen hovořit. Znám jen málo takových lidí. Někdy říkám, že ve straně byl snad jen Gustav Husák, Jiřina Švorcová a ještě asi tři lidé. Jedna paní profesorka z učiliště, která byla ve straně a nijak mi neublížila, se mi omlouvá a říká, jak se za minulost ve straně stydí. Musím říct, že takových lidí si vážím. To znamená, že ten člověk má opravdu nějaké svědomí. Na druhou stranu se mi nelíbí, když se z toho dělá martyrologie. Starší generace na tom byly hůř a říkej o tomhle lidem v Severní Koreji. Znal jsem jednu paní, která žila v Rusku a do Čech za rodinou ji pustili až po několika letech. Zažila druhou světovou válku, Němci jí vyvraždili příbuzné, žila v obrovské bídě. Nemohla nikam cestovat, my jsme se dostali aspoň do Maďarska a Polska.

Pavel Šaradín ml. (1996) studuje mezinárodní vztahy a politologii na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Seminární práci Zmařená šance aneb Jak normalizace ovlivnila život mladého člověka odevzdal v lednu 2014 na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.