Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 5 > Václav Jamek: Horké brambory

Václav Jamek

Horké brambory

aneb Na vlnách JPP

Nechce se mi už psát o krizi s běženci: to základní jsem řekl, dál mě nenapadá nic, co by nenapadlo i jiné, a žádnou moc v tom nemám, radit nemohu. Pořád se mi jeví jako civilizační imperativ, že nelze pod žádnou záminkou – nejmíň ze všeho pod záminkou „kulturní odlišnosti“ – dopustit to, k čemu prý miliony mých spoluobčanů ve svém myšlení tak děsivě lehko dospěly: nechat jen tak pomřít desetitisíce neozbrojených lidí; a na tom že musí stavět jakákoli úvaha o prostředcích, včetně těch sebeobranných. Nebo ve své skutečné kulturní ubohosti (v zemi, která běžně kulturou opovrhuje jako zbytečným luxusem) nedokážeme pochopit, že krutost pod záminkou „kulturní odlišnosti“ je s jakoukoli kulturností neslučitelná (i s tou neuměleckou, která spočívá jen v používání vidličky a nože) a „kulturu“ takového druhu že nelze obhájit, protože sama sebe vyvrací? Ne záplava běženců, ale právě tohle nepochopení, nákaza barbarstvím, před kterým se prý chceme chránit, a které nás už zevnitř zachvátilo, se může stát příčinou našeho pádu; to neříkám jako příslušník divného českého národa, ale jako dědic té slavné křesťansko-judeo-antické tradice, kterou se najednou oháníme, když nám teď neméně slavná globalizace přestala vynášet a zavaluje nás požadavky.

Také mě udivuje, do jakého chaosu Evropa kvůli těm potulným cizincům upadla. Řekněme od dob Karla Velikého, nějakých dvanáct set let, se tu budují státní útvary svázané důkladnou administrativou; není v Evropě (na rozdíl od Afriky) místečko, které by nepokrývala nějaká státní moc, a ta najednou jako by nebyla. Vypadá to, že na kterémkoli místě se mohou mezi křovím a pažitem vynořit hordy zmatených lidí: jak se tam dostaly? Ocitli jsme se snad v seriálu o Hvězdné bráně? Vysoký komisař OSN pro uprchlíky se pozastavuje nad tím, že Evropa nedokázala za dlouhé měsíce vytvořit něco tak logicky samozřejmého jako „robustní infrastrukturu pro příjem, pomoc, registraci a hodnocení lidí na vstupních bodech“! Že by výsledek ultraliberálního odporu proti organizované společnosti? Nebo pomsta Řecka za ponížení, které mu Unie připravila? To by byla dvousečná strategie: ukázalo by se, že řecká státní byrokracie, prý nejrozbujelejší v Evropě, je také nejneschopnější, a tvrdý zásah si zaslouží. Běženci za ten nepořádek nemohou: pořá­dek – nikoli ovšem ten nacistický – bychom si měli udělat my, a nějak je v něm zahrnout. Místo toho si je Evropa přehazuje jako horké brambory a na nic koordinovaného se nezmůže.

Velký podíl na evropském chaosu má chaos mediální: naprosté znevěrohodnění veškeré informace. Většina lidí nestojí o informace pravdivé ani o řádně vystavěnou argumentaci. Každý si čte, čemu už předem věří, a věří, čemu si věřit zamane, bez ohledu na skutečnost, kterážto je nezjistitelná (postmoderní pohádka „o tom či onom“). Tzv. informace se jen přizpůsobuje předzjednanému „přesvědčení“. Výsledek je ten, že se nedá spolehlivě věřit ničemu; ale tím se žádný z táborů podle všeho příliš nezneklidňuje. Nezodpovědná svoboda projevu vede k rozpadu podloženého zpravodajství, a to se šíří už jen na vlnách JPP (Jedna Paní Povídala).

Tak nejdřív vidíme, jak nacionalistická kameramanka (sama tedy „informační profesionálka“) kope do několika utečenců (informace obrazová, a tedy nesporná, jenže posléze někdo začne tvrdit, že obraná o kontext a upravená k větší působivosti). Potom se dočteme, že nakopnutý Syřan, který v důsledku toho začal na rozdíl od čtvrtmilionu ostatních někoho zajímat, je fotbalový trenér (civilizovaná a srozumitelná to profese, ne jako všichni ti krmiči velbloudů); ve Španělsku mu nabídnou angažmá. Pár dní nato se roznese (a zvlášť silně to prožívá naše „levicové“ Právo), že prý tento nevinný trenér ve skutečnosti páchal v Sýrii zločiny proti lidskosti; údajně to potvrzují nějací Kurdové a má se tak zpětně omluvit neřkuli oslavit počínání xenofobní maďarské kameramanky – jako by to logicky bylo možné (žádná Maďarka není Bůh Vševědoucí). Za dalších pár dní vyjde najevo, že obvinění si vycucal z prstu nějaký extrémně pravicový internetový blog („levicové“ Právo o tom ani necekne); a to ještě není všem dnům konec.

Za těchto podmínek by odmítala věštit i kněžna Libuše, která jak známo čerpala většinu informací z Rukopisu královédvorského a z Rukopisu zelenohorského – takže i to její otřepané můj drahý národ český neskoná dostává pořádnou ránu, zvlášť pokud jde o naše údajně slavné překonávání strastí. (Když někdo proti přivandrovalcům tak odhodlaně brání naše kulturní tradice, měl by je také znát, jenže o to ve skutečnosti nejde, viďte. Stačí, že umíme balit salám do papíru a mávat půllitrem: prostě domov. Mimochodem, kněžna Libuše byla z třetí generace přivandrovalců, to bývají ti nejhorší. S Markomany a Kvády se nebabrala, a jak se říká, podle sebe soudím tebe.)

Ani v tomto případě nás však neohrožují běženci, ohrožujeme se sami. Informační chaos přece není až plodem této krize. Na to, že lidi nezajímá pravda ani argumenty, jsem upozorňoval před drahnými lety. A je to čím dál horší. Téměř všechny internetové debaty jsou dnes blbé a nechutné; možná i proto, že soudný člověk se jich právem štítí a za žádnou cenu by do nich nevstoupil (takže máme i nepatrnou naději v očistné překvapení). Nástrojem tendenční propagandy a místem soustavných útoků proti kritickému duchu hlavní česká média po roce 1989 nikdy být nepřestala; na protesty a varování nikdo neslyšel. Dokonce i „duch druhé republiky“, o kterém se zase začíná mluvit, straší už v českém veřejném prostoru aspoň deset let. Ukrajinská krize – s nezodpovědným sektářstvím některých pravicových intelektuálů – to jen dorazila; hlavně však rozšířila propagandistickou neřest na celou Evropu.

Kdepak, Češi v hloubi duše nejsou xenofobní, říkají intelektuálové levicoví, věrni utkvělé představě, na níž bylo postaveno české společenství, že blbci se nemají dráždit, ale chlácholit. (O hloubi duše bych už vůbec mlčel.) Říká to i náš nejvyšší fouňa a kalivoda, prezident republiky, když se spokojeně vyhřívá na výsluní lidové přízně, a hned svým Čechům také vysvětlí, co tedy jsou: „snaží se jen zabránit průniku cizí, neasimilovatelné [sic!] kultury, která se nás v dějinách už snažila jednou ovládnout“ (Parlamentní listy). Což je přímo definice xenofobie, takže samo- a škodolibý Zeman svým stoupencům, jimiž opovrhuje, vlastně říká: Vy nejste xenofobní, což by bylo ošklivé, jste jenom xenofobní a to je správné. Sám se přitom nikdy úplně neshodí, vedle obludných nesmyslů (ztotožňovat bezmocné uprchlíky s armádou!) řekne vždy také něco rozumného, krom toho má odvahu se komukoli postavit, ale v lidech podporuje to nejhorší, jen tak, pro zábavu, jako nějaký zloduch.

Mimochodem, islám se „nás“ nesnažil ovládnout jednou, ale dvakrát: Araby (Maury, Saracény) zastavil r. 732 u Poitiers Karel Martel, a Španělé se s nimi definitivně vypořádali až r. 1492 (přelezli dokonce až k nim do Maroka a jsou tam dodnes): po celý vrcholný středověk tedy leželi muslimové hned za Pyrenejemi. Zeman měl asi na mysli Turky v 15. a 16. století; ti ovšem stejně tvrdě dobývali i okolní svět muslimský. Slušelo by se dodat, že ctnostní křesťané (tj. zničehonic my všichni) celých dva tisíce let seděli mírumilovně doma na zadku, necpali se do žádných kolonií, nervali se ani mezi sebou, nikomu nezkřivili vlásku, a když do nich někdo kamenem, oni do něho chlebem; a naopak: což dokazují i dnes.

Teď, když se vyjevilo, že naše ozbrojené síly nedokážou ochránit ani prezidentskou standartu, natož naše státní území, dojde na Zemanova slova a střežit vlast bude se muset vypravit on sám. Jistě tak vbrzku uzříme, jak prezident republiky vsedl na památný vozík, na kterém kdysi soused cukrář vozil svého zlého chromého dědečka na čerstvý vzduch, a s těžkým kulometem na klíně za pokřiku „Na cizáky!“ nechá se kancléřem Mynářem tlačit Prahou k česko-maďarské hranici; kterou naštěstí nenajde.

Je svatá pravda, že trenýrky vlající nad Bílým domem, nad Elysejským palácem nebo i nad Kremlem a nad prezidentským sídlem v Ouagadougou si lze představit těžko. Od Pražského hradu je naopak už nepůjde odmyslet. Jenže nikde jinde nenabyly věci veřejné rázu tak groteskního (ostatně už nějakou dobu před Zemanem a zdaleka ne jenom jeho dílem), i když s Donaldem Trumpem k tomu v Americe mají pěkně nakročeno. V Ouagadougou by takového prezidenta zase už po dvou měsících zabili a snědli: máme si radši přát něco takového? Ani moc nepřekvapí, že tolik reakcí u nás je pohoršených, vnějšková mravopočestnost je Čechům odnepaměti drahá: kéž by chtěli být tak úzkostlivě mravní ve všem, a hlavně v tom důležitém! Kupodivu je nenapadne, že jejich nedůtklivost celé věci na směšnosti jen přidává.

Mně na těch červených trenýrkách vadí hlavně to, že byly špatně střižené; já bych je ušil víc sexy. Ale to jsem já, právo na sexy trenýrky bych přiznal každému, i Zemanovi: ať má taky šanci! Kdyby pak naši recesisté u soudu třeba nevěděli, jak z toho ven, měli by se hájit tím, že prezidentskou zástavu svým činem neuráželi, leč naopak bránili, neboli že o pravdě by se mělo psát, že vítězí, jenom když opravdu vítězí, nebo tak nějak. A na práporu tím spíš.

Jako obvykle mě nezklamal další náš skvělý recesista, konzervativec David Černý. Podle něho by se prezidentův mluvčí Ovčáček jakožto „čtyřprocentní“ neměl vůbec vyjadřovat ke stavu „pražské kavárny“. Tak se mi jeví, že náš celoevropsky slavný vtipálek upírá homosexuálům z důvodu sexuální orientace právo říkat hlouposti, a chtěl by si je vyhradit jen pro sebe! Což je u nás trestné.

Skončím v tónu důvěrném: když se ohlížím za těmi deseti lety, co přispívám do Listů svými fejetony, zjišťuji, že bývají také velmi často laděny groteskně; a s jistým mrazením v zádech mi dochází, že tomu, kdo si je po dalších dvaceti, třiceti letech možná přečte v celku (zůstane-li do té doby v celku zeměkoule), budou zřejmě skládat historický obraz naprosto realistický.

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.