Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 5 > Manfred Wohlfahrt: Nahlédnutí přes hranici z Rakouska: dnes a v roce 1968

Manfred Wohlfahrt

Nahlédnutí přes hranici z Rakouska: dnes a v roce 1968

I v Rakousku roku 2015 jsou velkými mediálními tématy teror, válka a především jejich vyústění v podobě migrace tisíců lidí. Přitom se objevují hanebné postoje, především od strany, která se nazývá Svobodnou, resp. jejích sympatizantů, kteří by se bez té či oné kultury zcela obešli. Všemožné strachy z cizího jsou podněcovány a bída dotčených lidí přitom očividně hraje roli pouze podružnou. Zdá se, že blahobyt, jenž v naší zemi panuje a roste už mnoho desetiletí, vývoji lidskosti a otevřenosti vůči jinakosti příliš neprospívá. Sedmdesát let míru se stalo samozřejmostí a učinilo mnoho Rakušanů a Rakušanek slepými k nouzi ostatních. A vládní strany ve spolku ani v jednotlivých zemích nebudí dojem, že by měly přijmout opatření k řešení situace, odpovědnost je přehazována sem a tam, na úkor těch, kteří by potřebovali rychlou pomoc. V nouzi je tu ještě Evropská unie, kterou mohou politici i odborníci v zájmu řešení interních neshod nominovat do role obětního beránka, zejména v nedostatečně populistických případech.

Otázka, v jakém vztahu stojí dnešní oficiální Rakousko k dnešnímu Česku, je rychle zodpovězena – odhlédnuto od kontroverzních postojů týkajících se využití atomové energie: dobré sousedství, přátelský vztah mezi dvěma pasažéry téže evropské lodi. Když pokládáme tuto otázku, jeví se namístě zmínit nejprve několik sebekritických, byť naprosto subjektivních připomínek. Váš jihozápadní soused, milí Češi, se zdá být vcelku vzato velmi rád členem Evropské unie a také eurozóny – alespoň dokud převládá dojem, že z toho lze velmi konkrétně a okamžitě profitovat.

Sedmdesátileté období míru a rostoucí blahobyt se staly pro rakouské obyvatelstvo samozřejmostí, která je každopádně připisována milostivému Bohu či vlastnímu zapříčinění, nikoli procesu sjednocení Evropy. Pokud ale neběží vše tak, jak by mělo, ví velká část Rakušanů okamžitě, že to může vycházet leda od EU a jejích institucí. Je ovšem zpochybnitelné, že by to v ostatních státech probíhalo jinak.

Navzdory srůstání světa, především prostřednictvím nových médií, se aktivní účast rakouské politiky na mezinárodním vývoji stala nepatrnou, což je – také – dáno jednajícími osobnostmi. Podle Bruna Kreiského nezplodila naše země žádného politika hodného své velikosti, a to je znatelné především v zahraniční politice.

Rakousko se okamžitě po 2. světové válce, když proběhlo rozdělení Evropy na Východ a Západ, přiklonilo k druhému, a to nejen na základě reálně politických vztahů, ale také myšlenkově, tedy na základě chápání evropského Západu jako součásti celého západního světa. K tomu podstatně přispěly jak okamžitě nasazená americká hospodářská pomoc, tak mediálně zprostředkované zkušenosti Východoevropanů s komunistickou diktaturou nebo vlastní zkušenosti Rakušanů se sovětskou okupací východu země. A tak klesala přízeň rakouského obyvatelstva ke komunistům (KPÖ) u voleb do Národní rady z 5 procent v roce 1945 na 1 procento v roce 2013, od roku 1959 už není tato strana v Národní radě Rakouska zastoupena.

Vděčná a šťastná byla země po Rakouské státní smlouvě, která nám po 17 letech přinesla mír. O 13 let později jsme doufali, že Pražské jaro konečně přinese politickou svobodu také našim českým sousedům a že i u nich vejdou v dohledné době v platnost lidská a občanská práva, z jakých jsme se my mohli těšit už několik let. V rakouském tisku jsme se také ale už v prvním pololetí roku 1968 mohli dočíst o obavě, že by Pražské jaro mohla brzy následovat ruská zima. Když se tato obávaná možnost v srpnu roku 1968 stala skutečností, vyvolala v celé zemi velkou vlnu zděšení a soucitu s nešťastnými sousedy. Asi 162 tisíc Čechů a Slováků nalezlo tehdy a krátce poté přijetí v Rakousku, nemalá část z nich měla možnost se do rakouské společnosti natrvalo integrovat a obohatit ji, jak už se jednou, v dobách habsburské monarchie, stalo.

Srpen 1968 mi z osobních důvodů zůstane navždy v paměti. Už v mládí jsem měl velkou touhu jednou poznat domov svých předků. Tak jsem v oněch srpnových dnech podnikl výlet na kole do dolnorakouského Waldviertelu, abych mohl pokračovat do jižních Čech, do okolí Jindřichova Hradce. Odtud totiž pocházela matka mého pradědečka, dcera malorolníka z Lodhéřova, která se kolem roku 1871 jako sedmnáctiletá rozhodla odejít do Vídně. Tam našla zaměstnání jako pomocná stavební dělnice a vdala se v roce 1872 za zednického tovaryše z Waldviertelu. Její životní poměry, pravděpodobně nepřekypující blahobytem, mě zajímaly. Dále mě fascinovala myšlenka propojení vlastní rodinné historie s všeobecnými dějinami společnosti a tím si ony dějiny velmi osobním způsobem zkonkretizovat. Z mých plánů nebylo kvůli tehdejším událostem nic, už v severním Waldviertelu jsem z rozruchu v hostincích vypozoroval, že v cestě stojí něco hrozivého a že musím svou cestu přerušit. Všude panoval rozruch a také strach, vzpomínka na časy sovětské okupace východního Rakouska byla ještě velmi živá, zprávy o průběhu situace v sousední zemi spouštěly vlny zděšení a soucitu s dotčenými lidmi.

(Teprve o tři desetiletí později, dlouho po převratu, jsem mohl navštívit Lodhéřov, Jindřichův Hradec i Třeboň, abych v tamních archivech sledoval stopy rodinné historie.)

Po návratu domů onoho srpna jsem se dozvěděl, že ministr zahraničí Kurt Waldheim, později nechvalně slavný pro svou „zapomětlivost“ na dobu nacismu, zakázal našemu velvyslanci v Praze Rudolfu Kirchschägerovi vystavovat víza pro československé občany. Pro mě hanebnost! Dozvěděl jsem se ale také, že Rudof Kirchschläger, později rakouský spolkový prezident, tohoto příkazu nedbal. Není Rakušan jako Rakušan, už tehdy vlastně žádná novinka.

Po dvou letech, v březnu 1970, jsem spolu se skupinou studentů z různých evropských zemí dostal od Ackermann-Gemeinde pozvánku do Berlína, kde nás na řadě akcí obeznámili s problematikou Východu a Západu a s myšlenkami o sjednocení Evropy. Tam jsem se mimo jiné seznámil se studentem architektury z Prahy, který roku 1968 emigroval do Nizozemí. Celou noc jsme si v jednom západoberlínském baru vyměňovali sny o Evropě bez železné opony a vůbec bez hranic. Oběma nám bylo tehdy jasné, že se jedná pouze o sny, že by nebylo jednoduché překonat ani nacionalismus, ani ideologickou zeď mezi Západem a Východem. Rok 1989 byl ještě daleko.

Mnoho z toho, co jsme si v roce 1970 vysnili, je dnes skutečností a stalo se v Evropě samozřejmostí. Nad čím jsme ovšem tehdy neuvažovali, byla možnost, že by v Evropě začal dominovat nový politickohospodářský liberalismus, který by na překonání nacionalismu pohlížel především z hledisek ekonomických. Tak naivní jsme byli my studenti v roce 1970.

Bohužel jsme se navzájem ztratili z očí. Jiří mě poprosil, abych navštívil jeho matku v Praze a předal jí od něj dárek. Na zpáteční cestě z Berlína do Vídně jsem se tedy zastavil v Praze a potkal zde Jiřího matku a jejího německy hovořícího bratra. Zdalipak se vyplnila jejich naděje, že ještě sevřou svého syna a synovce v náručí a budou moci společně oslavovat nástup nové doby? Nevím, ale rok 1989 byl ještě velmi daleko.

Přeložil Viktor Tichák.

Manfred Wohlfahrt (1946) je učitel na gymnáziu v Amstettenu. Na vídeňské univerzitě vystudoval historii, národopis a psychologii, autor a redaktor regionálních historických knih, organizátor historických dokumentací a výstav, spoluzakladatel kulturního spolku Kulturhof Amstetten, spoluvydavatel kulturně-politického čtvrtletníku Zeitschrift, je činný v městské politice za Stranu zelených.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.