Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 5 > Jana Stárková: Kreisky, tvůrce moderního Rakouska

Jana Stárková

Kreisky, tvůrce moderního Rakouska

Před 25 lety zemřel Bruno Kreisky (22. 1. 1911–29. 7. 1990), rakouský politik, který se jako rakouský kancléř (v letech 1970–1983) a vedoucí osobnost sociálně demokratického hnutí zasloužil o dalekosáhlou modernizaci hospodářství a společnosti, o vývoj nazvaný rakouská cesta.

Narodil se v dobře situované asimilované židovské rodině ve Vídni, otec Max byl ředitelem Rakouské průmyslové společnosti pro výrobu vlny a textilu, matka Irena, rozená Felix, pocházela ze Znojma z rodiny úspěšného výrobce potravinových konzerv. Bruno absolvoval školní docházku ve Vídni, kde v r. 1929 maturoval, prázdniny trávil většinou u příbuzných rodiny Felixových v Třebíči. Společensky emancipovaná rodina se neřídila předpisy židovského náboženství, podle záznamu v matrikách vídeňské židovské obce z ní Bruno Kreisky v r. 1931 vystoupil. Zájem o společenské a politické dění se u něj projevil již v raných letech: byl členem Svazu socialistických středoškoláků, ve spolku Socialistická dělnická mládež se po překonání počáteční nedůvěry vůči novému členovi z bohaté židovské rodiny stal vedoucím oddělení pro výuku a kulturu. Kreiského politické vnímání bylo ovlivněné prožitky rozpadu monarchie, masové nezaměstnanosti a postupným rozbitím v listopadu 1918 založených demokratických struktur, které bylo dovršeno eliminací parlamentu v r. 1933. Ve Vídni spoluzakládá v únoru 1934 spolek Revoluční socialistické mládeže. Zúčastňuje se zasedání do ilegality zahnané sociálně demokratické strany v Brně, kde navštěvuje v emigraci žijícího Otto Bauera. V březnu 1936 je v rámci tzv. Procesu se socialisty obviněn z velezrady a odsouzen na rok vězení. Po propuštění dokončuje studium práv, po krátkém zadržení 15. března 1938 volí odchod do emigrace ve Švédsku. Zde se seznamuje s Willy Brandtem, se kterým spolupracuje na plánech uspořádání poválečné Evropy v rámci Mezinárodní skupiny demokratických socialistů, tzv. Malé internacionály.

Po ukončení války, během níž se přes 20 rodinných příslušníků stalo oběťmi holocaustu, se návrat do vlasti jeví jako těžko realizovatelný: o navrátilce z emigrace není zájem, vlastní strana Kreiského posílá zpět do Švédska s úkolem zřízení rakouského vyslanectví a zajištění pomocných dodávek. Až koncem roku 1950 je mu umožněn návrat do Vídně, kde se stává zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, pak působí ve spolkovém kancléřství, kde se podílí na jednáních o Státní smlouvě, na jejíž základě se Rakouská republika v květnu 1955 stala suverénním a neutrálním státem. V témže roce se Kreisky stal členem představensta sociálně demokratické strany (SPÖ), ve volbách v r. 1956 byl zvolen poslancem parlamentu, kterým zůstal až do svého odchodu z politiky. V letech 1959–1966 zastává funkci ministra zahraničí, resort původně spadající pod Spolkové kancléřství se díky Kreiskému stal ministerstvem, přičemž ministr v rozporu s dosavadními praktikami jmenoval do nejvyšších funkcí mnohé stranicky nezávislé odborníky, mj. pozdějšího prezidenta Rudolfa Kirchschlägra. V r. 1961 se ve Vídni koná historické setkání mezi Kennedym a Chruščovem, Kreisky se zasazuje o aktivní sousedskou politiku se státy východního bloku. V r. 1967 je zvolen předsedou SPÖ, zahajuje vypracování reformního programu „Pro moderní Rakousko“, na jehož realizaci se podílejí stovky specialistů z odvětví hospodářství, práva, sociálních zaležitostí a vzdělání, mnozí z nich jsou nestraníky nebo členy jiných stran.

V předvolebním boji v roce 1970 propaguje Lidová strana ÖVP s antisemitským podtextem namířeným proti Kreiskému kancléře Josefa Klause coby „opravdového Rakušana“. Přesto se Kreiskému podaří získat většinu a utvořit menšinovou vládu za podpory strany svobodných FPÖ. Jeho spolupráce s FPÖ se stane terčem kritiky Simona Wiesenthala, který v r. 1975 odhalí členství předsedy FPÖ Petra Friedricha a několika ministrů této strany v nacistických organizacích, což vede ke konfliktu s Kreiským. V následujících letech dosáhla SPÖ třikrát absolutní většiny, nastalo období dalekosáhlých reforem (v soudnictví, školství, demokratizace univerzit, v sociální oblasti zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne, čtyřtýdenní dovolené v roce, finanční podpory pro mladé rodiny, několik resortů ve vládě vedly ženy atd.). Kreisky svou stranu otevřel vůči voličům jiných stran, navázal dialog s cílem smíření se s katolickou církví, získal si podporu vedoucích intelektuálů a umělců, coby výtečný řečník byl stále mediálně přítomen. Na mezinárodní úrovni se Rakousko díky několika zahraničněpolitickým iniciativám stalo uznávaným partnerem (např. snahy o mírová jednání v konfliktu na Blízkém východě), Vídeň sídlem několika mezinárodních organizací. Ztráta absolutní většiny SPÖ v parlamentních volbách roce 1983 po předcházejících hospodářských problémech a vnitrostranických rivalitách přiměla Kreiského opustit aktivní politiku.

V roce 2000 Česká republika udělila nejvyšší vyznamenání, Řád českého lva in memoriam Bruno Kreiskému, Willy Brandtovi a Olafu Palmemu, jednalo se o opožděné uznání zásluh tří vedoucích osobností sociálně demokratického hnutí v Evropě druhé poloviny 20. století, které podporovaly opoziční hnutí s cílem svržení totalitních režimů mj. v Československu. V této souvislosti je nutno uvést solidaritu Bruna Kreiského s pronásledovanými v sousední zemi, například jeho nabídku rakouského exilu v lednu 1977 signatářům Charty 77, které přes 300 z nich využilo.

Jana Stárková (1954) je historička, překladatelka a publicistka. Autorka studií o československém exilu v Rakousku a spoluvydavatelka sborníků k česko-rakouským dějinám a kultuře.

Jana Stárková (1954) je historička, překladatelka a publicistka. Autorka studií o československém exilu v Rakousku a spoluvydavatelka sborníků k česko-rakouským dějinám a kultuře.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.