Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 5 > Hynek Skořepa: Svět, ve kterém žijeme, je světem nejistoty

Hynek Skořepa

Svět, ve kterém žijeme, je světem nejistoty

Před dvaceti lety, 20. dubna 1995, zemřel první východoevropský disident, předtím korunní princ Titova režimu a partyzán Milovan Djilas. Za životem a pracemi celosvětově vlivného komunistického intelektuála a autora pojmu komunistické nové třídy se ohlíží následující text.

První východoevropský disident – to je hlavní charakteristika Milovana Djilase (nar. 1911), jinak jugoslávského komunisty, intelektuála, spisovatele, jednoho z členů vedení partyzánského odboje z let druhé světové války.

Djilas pocházel z Černé Hory, narodil se ještě v samostatném černohorském království krátce před balkánskými válkami a první světovou válkou. Narodil se do poměrně bohaté rodiny. Přesto byl, jak sám uváděl, od dětství přitahován vším, co stálo proti vládě a státu.

Během studií na Bělehradské univerzitě v roce 1929 vstoupil do komunistické strany, o čtyři roky později byl na základě Zákona o ochraně státu odsouzen k pěti letům vězení. Trest si, podobně jako snad všichni meziváleční jugoslávští komunisté, odpykával ve vězení ve městě Sremska Mitrovica. Tam kromě jiného překládal, například knihy Maxima Gorkého nebo Miltonův Ztracený ráj. Po propuštění se na začátku druhé poloviny třicátých let seznámil s J. B. Titem (1892–1980). Od něj dostal za úkol organizovat dobrovolníky na pomoc republikánskému Španělsku. Roku 1940 byl Djilas přijat za člena Politbyra ÚV KSJ. Po napadení Jugoslávie a krátké Dubnové válce s nacistickým Německem a jeho spojenci přechází Djilas postupně z Bělehradu do Černé Hory, kde vede odboj proti italské okupační správě.

Posléze se vrátil na hlavní štáb partyzánského velení, kde měl na starost propagandu a vydávání listu Borba v osvobozené Užici. S partyzánským štábem pak Djilas prodělal ústup a všechny peripetie partyzánské války. V březnu 1942 opět odešel do Černé Hory, kde se mezitím naplno rozhořela občanská válka mezi komunistickými partyzány a národně a monarchisticky orientovanými četniky.

Když začal v Bosenské Krajině znovu vycházet stranický list Borba (Boj), opět se na jeho vydávání podílel Djilas. Stejně jako na vysílání radiostanice Svobodná Jugoslávie. Djilasův článek Národnostní otázka v Jugoslávii ve světle národněosvobozeneckého boje byl šířen na území Černé Hory, Hercegoviny i Slovinska.

Roku 1944 vedl Djilas z pověření Tita delegaci jugoslávských komunistů do Moskvy. Po návratu ze SSSR se v Bělehradě účastnil jednání mezi Titem a dalšími domácími vůdci odporu se sovětskou vojenskou misí v Jugoslávii. Počátkem roku 1953 se stal předsedou jugoslávského parlamentu (Skupštiny).

Rozčarování intelektuála nad realitou

Ve stejném roce otiskl v Borbě (stále jednom z nejvýznamnějších deníků) články kritizující stranu a navrhující reformy nutné pro budoucí rozvoj Jugoslávie. Tvrdil v nich mimo jiné, že všechny dosavadní revoluce skončily krachem, protože se po převzetí moci stala z jejich aktérů vládnoucí kasta.

Totéž se podle něj stalo i v Jugoslávii. Skutečným nebezpečím dle jeho názoru nebyla buržoazie, ale byrokracie. Všichni občané musejí být svobodni, před zákonem rovni a musejí mít možnost využít svých tvůrčích sil pro společné dobro. Důležitá je především svoboda myšlení.

Djilas upozornil na nápadné rozdíly mezi hlásanými ideály a skutečností. Kritizoval straníky i jejich manželky za maloměšťácké způsoby a myšlení. To si ovšem straničtí soudruzi nemohli nechat líbit. Záležitost projednával Ústřední výbor KSJ, Djilas provedl sebekritiku a byl z ÚV vyloučen. Nebyl však uvězněn. Posléze Djilas vystoupil z komunistické strany a dál kritizoval jak stranu, tak samotného Tita. Proto byl zatčen a odsouzen ke třem letům nucených prací. Roku 1957 byl znovu odsouzen na sedm let vězení. Trest si odpykával ve stejné cele věznice ve Sremské Mitrovici, kde byl vězněn již před válkou. Rád potom uváděl, že král Alexandr I. Karadjordjević i maršál Tito jej věznili na stejném místě a za stejné provinění.

V té době vyšla v USA a ve Velké Británii jeho kniha Nová třída, která mu přinesla světový věhlas (fakt, že byl zrovna vězněn, její atraktivitu ještě zvyšoval). Posléze byl Djilas propuštěn a později znovu odsouzen v souvislosti s vydáním knihy Rozhovory se Stalinem. Roku 1966, po uvolnění spojeném s mocenským pádem ministra vnitra Aleksandara Rankoviće, byl amnestován. Bylo mu umožněno odcestovat do USA, kde však očividně nebyl spokojen a zanedlouho se vrátil zpátky do Jugoslávie.

Když roku 1984 přednášel v jednom bělehradském bytě skupině intelektuálů o národnostních problémech Jugoslávie, vtrhla na setkání tajná policie a zadržené účastníky propustila až po dvou dnech.

V květnu 1989, v době hluboké celosvětové krize komunistického systému, byl Djilas jugoslávskými komunisty oficiálně rehabilitován. Rehabilitaci však přijal naprosto lhostejně. Počátkem 90. let pak kritizoval tendence vedoucí k rozvolnění jugoslávské federace. Uznával sice nároky jednotlivých národů na nezávislost, obával se však, že jejich prosazování povede ke stupňování násilí a krvavé občanské válce. Řešení viděl ve vojenském státním převratu, který by byl realizován po dohodě s USA a Ruskem. Když válka skutečně v roce 1991 vypukla, Djilas zdůrazňoval, že se jedná o spor vedený ve jménu nacionalismu. Odsuzoval brutalitu a zločiny všech válčících stran, žádná podle něj nezasluhovala podporu mezinárodního společenství.

Nová třída

Základními ideami komunismu jsou nadřazenost hmoty nad duchem a stálá proměna skutečnosti. Dialektický materialismus tvrdí, že ve vnějším světě probíhají změny nezávislé na lidské vůli. Marx a Engels toto východisko nevymysleli, ale řečeno Djilasovými slovy si je vypůjčili a utkali je v „ucelený systém, vytvářejíce tak celkem bez úmyslu základnu pro nový světový názor“.

Marx vycházel z Hegelova filozofického systému. Přejal Hegelovu dialektiku jako metodu, ale naplnil ji obsahem protikladným k obsahu Hegelovu. Sám o tom řekl, že dialektiku obrátil o 180 stupňů a tím ji postavil z hlavy na nohy. Základní myšlenkou dialektiky je, že svět není souborem hotových věcí, nýbrž procesů. Neexistuje nic konečného a absolutního. Existuje pouze nepřetržitý proces vzniku a zániku. Hegel ovšem nahlížel na dialektický vývoj z pozice idealisty (prvotní pro něj byla idea a hmota byla pouhou formou zjevování této ideje). Marxovo nazírání bylo materialistické, ideálno podle něj je jen „materiálno přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené“.

Lenin pak Marxovu dialektiku dále rozvedl a tvrdil, že vývoj probíhá v jakési spirále, nikoliv přímce. Jakoby sice znovu prochází stupni, kterými již proběhl, ale jinak. Probíhá ve skocích, katastroficky, revolučně.

Podle Djilase Marx skutečně rozpoznal některé společenské zákonitosti, rozhodně však neobjevil veškeré společenské zákony, jak tvrdili komunističtí ideologové ve 20. století. Marx nikdy nepomýšlel na vybudování filozofického nebo ideologického systému, zahrnujícího celou skutečnost.

Kdyby dělnické hnutí za Marxova života zrovna nepociťovalo potřebu nové ucelené ideologie, tak by filozofie marxismu (dialektického materialismu) pravděpodobně byla bývala zapomenuta jako nepříliš hluboká a originální. Síla marxistické filozofie „nebyla tedy v její vědecké povaze, nýbrž v jejím spojení s masovým hnutím a hlavně v tom, že jejím cílem je změna společenského řádu“.

„V podstatě bylo marxistické učení produktem průmyslové revoluce neboli zápasu průmyslového proletariátu o lepší životní podmínky.“ Stále se opakující krize vedly Marxe k závěru, že revoluce je jediné řešení. Dle Marxových předpokladů měla revoluce nastat nejdříve v nejvyspělejších kapitalistických zemích. Marx věřil, že z revoluce vzniklá nová socialistická společnost bude znamenat novou a větší svobodu, než panuje v liberálním kapitalismu.

V hospodářsky vyspělých zemích však pokrok učinil revoluci zbytečnou, sociálnědemokratické strany se v nich snažily změnit postavení dělnictva postupnými reformami parlamentní cestou. Vždyť i T. G. Masaryk razil heslo: Reformaci, ne revoluci! Přesto si byl vědom významu díla Marxe a Engelse pro hledání principů fungování světa.

V Otázce sociální Masaryk napsal: „Pro poznání a pochopení pravého významu socialismu, pro poznání a pochopení sociální otázky dělnické a proletářské učinili Marx a Engels velmi mnoho. (...) Předložili mase dělnictva všecky důležité otázky doby a života a podnítili a přivedli masu k teoretickému a praktickému řešení těchto otázek – to je výkon veliký a zasluhuje vřelého uznání.“

Napsal tak přesto, že ve většině otázek s Marxem hluboce nesouhlasil (např. ve smyslu historie a především v myšlence nadřazenosti hmoty nad duchem). Připsal též: „Marxova chyba byla, že staré negoval absolutně.“

Jiná situace byla v zaostalých nebo periferních zemích, jakými byly Rusko, Čína nebo Jugoslávie. Tam byly dle Djilase „revoluce a rychlá industrializace nevyhnutelné a vyžadovaly obrovských obětí a bezohledného násilí. Předpokládaly také nejen víru v království nebeské na zemi, nýbrž i v možnost jeho uskutečnění.“ Revoluce tedy byly podle něj podmínkou pokroku. Ať už s jeho názorem souhlasíme či nikoliv, nejspíš se shodneme, že např. ruský carský režim byl nereformovatelný a první světová válka pouze urychlila jeho tak jako tak nevyhnutelný pád.

Jedinou jinou možností než revoluce bylo, že by se Rusko stalo kolonií vyspělých zemí. Zda mohla Rusko reformovat demokratická vláda vzešlá z únorové revoluce roku 1917, kdyby ji bolševici nesvrhli, je otázkou přesahující rámec tohoto článku. O revolucích a komunismu pak Djilas říká:

„V životě národů jsou revoluce nevyhnutelné. Mohou skončit v krutovládě, na druhé straně však mohou přivést národ na dráhu, jež mu byla předtím uzavřena. (...) Komunistická revoluce, která často začíná nejidealističtějšími zásadami a vyvolává obdivuhodné hrdinství a gigantické výkony, živí také nejhlubší a nejtrvalejší iluze. (...) Komunismus se zrodil ve vysoce vyspělých zemích jako socialistická ideologie a jako reakce na utrpení pracujících v době průmyslové revoluce. Jakmile se však dostal k moci v zemích hospodářsky nevyvinutých, stal se něčím docela jiným: systémem vykořisťování, namířeným proti zájmům většiny proletariátu. (...) Moderní komunismus se zrodil jako idea se vznikem moderního průmyslu. Vymírá ve státech, kde bylo dosaženo industrializace. Vzkvétá tam, kde se tak dosud nestalo.“

Djilas se stal břitkým kritikem komunismu, který označil za státní kapitalismus. Tvrdil, že komunismus dal vzniknout stranické oligarchii, oné „nové třídě“, která získala absolutní politickou a ekonomickou moc. Tím zradila skutečný socialismus, za jehož obhájce se Djilas nadále považoval. Společnosti žijící ve státním kapitalismu podléhaly dle Djilase většímu vykořisťování a útlaku než v klasickém kapitalismu.

Djilasova teze o státním kapitalismu v SSSR byla v roce 1950 přijata celým jugoslávským vedením včetně Tita. Djilas však šel ve své kritice ještě dál a to se mu stalo osudným. Trefně totiž pojmenoval moc, cesty k ní a způsoby sloužící k jejímu udržení. Napsal třeba: „Každý politický systém je výrazem hospodářských sil a každý politický systém se zároveň snaží tyto síly ovládat. (...) Jako každé sociální a politické hnutí musí komunismus užívat metod, které slouží zájmům a potřebám lidí u moci. Jiné ohledy, včetně morálních, jsou druhořadé. (...) Žádný režim v historii, pokud byl demokratický nebo zčásti demokratický, nebyl založen na ideálním účelu, nýbrž na malých a dosažitelných cílech. A přesto každý uskutečnil velké ideály. Každá diktatura naopak se snažila ospravedlnit svou existenci ideálem. Ani jedna však ideál neuskutečnila. (...) Historie komunistům mnoho odpustí vzhledem k tomu, že k brutálním činům byli často nuceni okolnostmi a potřebou uhájit svou existenci. Ale za to, že potlačili každou odlišnou myšlenku a že si osobovali monopol duchovní činnosti, jen aby posloužili svým soukromým zájmům, za to je přibije na pranýř.“

Přesto, že vytýkal Marxovi některé nesprávné předpoklady, zůstal Djilas přesvědčeným marxistou. Komunistický režim kritizoval z marxistického pohledu, ve kterém klíčovou roli sehrává třídní povaha jevů a společenského vývoje. Přesto dospěl k některým pozoruhodným závěrům, které dle mého názoru zůstávají platné i dnes, bez ohledu na to, zda přijímáme marxistický pohled na svět či nikoliv.

Djilasův odkaz současnosti

Hrozí, že budu obviněn z nekritického přejímání marxistické poučky o hospodářské základně a ideologické nadstavbě. Faktem však je, že když lidé nemají co jíst, jdou všechny ideje stranou. Když se naopak zdá, že jediným smyslem života je přežírání a uspokojování tělesných požitků, přichází čas nových idejí a revolucionářů.

Djilas upozornil, a já se s ním na rozdíl od módních antikomunistů ztotožňuji, že „kritizovat komunismus jako ideu je zbytečné. Ideály rovnosti a bratrství mezi lidmi (...) byly hlásány v různých podobách od počátku lidské společnosti a budou i v budoucnu vždy inspirovat bojovníky za pokrok a svobodu“.

Jestliže před dvaceti lety byl komunismus považován za poraženou ideologii, která nemá žádnou budoucnost, zdá se, že současný globální kapitalismus se dnes nachází na jeho místě. Pokud byl komunistickým režimům vyčítán bezduchý materialismus, jen těžko nás spasí podobně bezduchý konzumerismus vládnoucí současnému světu.

Jak napsal Karel Kosík, „dějiny jsou svár a prolínání realizovaných záměrů a podařených akcí s promarněnými příležitostmi a ztroskotanými pokusy“. K tomu je třeba dodat, že i když ty příležitosti byly promarněny a pokusy ztroskotaly, neměli bychom na ně úplně zapomenout. A hlavně je třeba stále hledat. Třeba onu jak „pravověrnými“ komunisty, tak jejich odpůrci svorně proklínanou třetí cestu. Taková třetí cesta nebude přímá. Je dokonce možné, že vůbec neexistuje. Přesto ji hledat musíme a možná právě v tomto hledání lze nalézt smysl naší existence. Každopádně bychom nad ní měli přemýšlet.

„Myslet je pro intelektuála povinnost,“ napsal Karel Kosík. Milovan Djilas to vnímal podobně: „Člověk se může vzdát mnohého. Ale musí myslet a cítí hlubokou potřebu svoje myšlenky vyjadřovat. Je hluboce deprimující být nucen mlčet tam, kde je třeba mluvit. Nejhorší druh tyranie je nutit lidi, aby mysleli jinak, než chtějí, a aby pronášeli myšlenky, s nimiž se neztotožňují.“

Jistě je třeba být opatrní a obávat se chaosu a anarchie. Nemělo by se tak však dít na úkor svobody. Opět se v tomto případě ztotožňuji s Djilasem: „Společnost se neobejde bez vlády a státu, a proto se neobejde bez těch, kteří o vládu usilují. (...) Kdykoliv společnost ve svém celku požívala širších svobod, vládnoucí třídy byly nějakým způsobem přinuceny vzdát se vlastnického monopolu. A naopak: kde byl znemožněn monopol vlastnictví, tam se nevyhnutelně počala rozvíjet svoboda.“

Návrat k vládě pevné ruky tedy není řešením. Djilasovo varování, že „na obranu své autority musí vládnoucí třída provést reformy pokaždé, když je lidu zřejmé, že politická byrokracie zachází s národním majetkem jako se svým“, platí totiž stále. Je třeba to vědět. A nespoléhat se na fakt, ze kterého, jak říká sociolog Ivo Možný, žijí politici. Totiž že staré texty nikdo nečte.

Číst bychom je měli. Odvahu vzdorovat patrně neradostné budoucnosti nám mohou dodávat Djilasova slova ze samého závěru Nové třídy: „Síla skutečnosti a života byla vždy silnější než brutální násilí a vždy skutečnější než všechny teorie.“

Hynek Skořepa (1975) vystudoval biologii, geografii a ochranu životního prostředí na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracoval střídavě jako učitel, muzejník a pracovník státní ochrany přírody. V současnosti učí na gymnáziu v Ústí nad Orlicí.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.