Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 5 > Antonio Carioti hovořil s Jiřím Pelikánem: Nepohodlný exulant

Antonio Carioti hovořil s Jiřím Pelikánem

Nepohodlný exulant

Začátkem října vyšel v pražském nakladatelství Novela bohemica poprvé česky knižní rozhovor z roku 1998 s Jiřím Pelikánem. Zakladatel exilových Listů a jeden z hlavních představitelů československého posrpnového exilu v něm rok před svou smrtí italskému novináři podrobně popisuje zejména své dvacetileté působení v Itálii a v Evropském parlamentu, do nějž byl v roce 1979 – a pak opět v roce 1984 – jako první Čech zvolen. Z knihy přinášíme několik ukázek.

V knize Pražský oheň (Jiří Pelikán. Il fuoco di Praga. Per un socialismo diverso. Milano. Feltrinelli, 1978) píšeš, že poté, co ses rozhodl emigrovat do Itálie, ses ocitl ve velmi zvláštní situaci. Na jedné straně ti řada komunistických soudruhů v osobní rovině vyjádřila solidaritu, ale PCI jako strana se od tebe raději distancovala. Jak si tuto dvojí tvář vysvětluješ?

Po roce 1968 se PCI a další komunistické strany na Západě ocitly před problémem, který nikdy nepoznaly, protože do té doby pro ně političtí uprchlíci z Východu byli vždy protivníky. Ten, kdo ve východní Evropě bojoval proti bolševické revoluci nebo socialistické přestavbě, byl považován za přirozeného spojence pravice a středu. Po potlačení pražského jara odešlo z Československa zhruba dvě stě tisíc uprchlíků a značná část z nich byli naopak komunisté vyloučení ze strany během normalizace. Někteří, podobně jako já, působili desítky let v KSČ ve vedoucích funkcích.

PCI z toho byla rozpačitá, protože vést dialog s těmito exulanty, natož přijmout je do vlastních řad a podpořit je by znamenalo vážný konflikt s režimem v Praze, jenž se opíral o Sovětský svaz. Tady se opět ukazuje dvojznačnost postoje, který vedení italských komunistů zaujalo v srpnu 1968: vyjádřilo rozhodný nesouhlas s invazí, ale dávalo si velký pozor, aby se nezapletlo s takzvanou protisovětskou propagandou. PCI v podstatě nadále uznávala roli SSSR coby bašty pokrokových sil stojící proti hrozbě imperialismu. Proto se mohli italští komunisté samozřejmě jen velice těžko solidarizovat s agresory a oběťmi zároveň.

A ty jsi na tuto dvojznačnost doplácel.

Jako jediný někdejší vedoucí představitel nového československého směru jsem emigroval do Itálie. Ostatní odešli do Francie, Německé spolkové republiky nebo do USA, kde se možná setkávali s problémy jiného druhu. Do Říma jsem nepřišel náhodou: měl jsem v úmyslu pěstovat neoficiální vztahy mezi PCI a vyloučenými komunisty v Praze. Chtěl jsem italské soudruhy informovat o tom, co se v naší zemi doopravdy děje. Na Západ jsem se nevydal proto, že se tam žilo lépe než na Východě, ale protože jsem chtěl pokračovat v politickém boji proti normalizaci. Tudíž jsem nemohl mlčet, ani zůstat pasivní: mojí povinností bylo propůjčit hlas těm, kteří byli v Československu odsouzeni k mlčení. Krátce poté, co jsem se rozhodl k odchodu do exilu, jsem napsal dlouhý dopis Enriku Berlinguerovi, který už byl tehdy v důsledku Longovy těžké nemoci zvolen do funkce zástupce tajemníka strany. Chtěl jsem mu vysvětlit svou pozici a nabídnout se ke spolupráci, jakou PCI uzná za vhodnou, aniž bych zasahoval do vnitřního života strany. Ale nedostal jsem žádnou odpověď. Někteří komunističtí soudruzi prohlásili, že jsou ochotni pomoci mi najít práci, abych se uživil, ale bez toho, abych byl dále politicky aktivní. Ohradil jsem se, že mou hlavní starostí je boj za myšlenky pražského jara a právě za tímto účelem je žádám o podporu.

Na to ale vedení italských komunistů neslyšelo.

Přesně tak, odezvu jsem našel jen u dalších sil levicového spektra: především v socialistické straně, ale také ve skupině sdružené kolem listu Manifesto, v Radikální straně (PR) a v Dělnickém politickém hnutí (MPL) vedeném katolíkem Liviem Laborem, bývalým šéfem Křesťanských odborů italských dělníků (ACLI). Labor dokonce otiskl jeden můj esej ve svazku věnovaném „socialismu s lidskou tváří“ a pomohl mi shromáždit první prostředky na vydávání Listů, časopisu československé socialistické opozice. První finanční podporu jsme dostali od ředitele časopisu Rivista europea Giancarla Vigorelliho a od rakouského malíře Eislera, který nám daroval svůj obraz nazvaný Soudruh K. Tento obraz znázorňoval muže stojícího s rukama vzhůru u zdi a vzdával hold Františku Kriegelovi, který jako jediný člen československého vedení v srpnu 1968 odmítl podepsat moskevský diktát. Autor nám řekl, že můžeme obraz zpeněžit a z výtěžku financovat náš časopis. Obrátili jsme se na Labora, který obraz prodal jedné bance za milion lir, což tehdy byla značná suma. Tak jsme mohli začátkem roku 1970 vytisknout první číslo Listů, v den výročí sebevraždy Jana Palacha, studenta, který se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí v Praze upálil na protest proti sovětské okupaci. Druhé číslo vyšlo v srpnu, v den výročí invaze, a od roku 1971 už Listy vycházely pravidelně.

Další osobou, jejíhož přispění k naší věci si velmi vážím, byl velký italský spisovatel a básník Angelo Maria Ripellino, autor překrásné knihy Magická Praha. Husákův režim rozzuřily jeho články v časopise Espresso, v nichž hájil svobodnou kulturu a lidská práva, a proto mu za trest odmítl vydat povolení k návštěvě milovaného Československa.

(...)

Uvolňování napětí si zjevně vybralo svou daň, i pokud jde o důstojnost. Když už jsme u toho: zajímalo by mě, jak se k vám zachovala západoněmecká SPD, vládní strana, která v tehdejší době zahájila velice choulostivý politický proces, takzvanou ostpolitik.

Tato otázka má dva různé aspekty. Sociální demokraté v západním Německu nepochybně udělali mnohé pro pomoc československým uprchlíkům, jichž bylo v jejich zemi hodně. Všichni našli práci a podporu, někteří se ujali odpovědných postů v SPD. Kancléř Willy Brandt mě několikrát přijal. Pro něj byla sovětská intervence v Praze velká rána. Zpočátku doufal, že mu ostpolitik umožní podporovat proreformní tendence v socialistických zemích, ale invaze v srpnu 1968 ho přesvědčila, že se nedá nic podniknout bez předchozího souhlasu Kremlu. Brandt tedy změnil strategii a smířil se s tím, že podmínky dialogu bude diktovat SSSR, a ani se nezabýval otázkou podněcování změn na Východě. Já jsem ho kritizoval, protože jsem pochopil, že pokud chceme dosáhnout konkrétních výsledků, musí nám Sověti dát zelenou, ale považoval jsem za chybu ponechat opozici vlastnímu osudu, ve jménu realismu.

Později Brandt ve svém projevu k slavnostnímu otevření prvního Evropského parlamentu, zvoleného všeobecným hlasovacím právem v roce 1979, hovořil o Pražském jaru velmi vřele a přivítal mou přítomnost v řadách socialistického bloku. Při této příležitosti připomněl i svého dávného osobního přítele Jiřího Hájka, československého ministra zahraničí v roce 1968 a později mluvčího Charty 77. Musím ale podotknout, že s evropskými poslanci SPD jsem měl ve Štrasburku spory: já a Ripa di Meana jsme chtěli, aby se blok socialistů jasně postavil za disent, ale oni zastávali mnohem opatrnější pozice, aby nerozzlobili Moskvu.

Jednou ze záminek Kremlu k invazi v roce 1968 byly přitom domnělé revanšistické choutky Bonnu, kde byl tehdy ministrem zahraničí právě Brandt.

Sověti vydali po intervenci v Československu Bílou knihu, která byla prošpikována neuvěřitelnými výmysly, včetně prudkých osobních útoků proti Brandtovi a šéfovi rakouských sociálních demokratů Brunovi Kreiskému. Když jsem s nimi hovořil, vyjádřil jsem svůj údiv nad tím, že se proti těm pomluvám neohrazují. Odpověděli mi, že jde o obyčejnou propagandu, která přejde a nezanechá za sebou stopy. V podstatě měli pravdu: Moskva se nikdy za tuto hanebnou pomlouvačnou kampaň neomluvila, ale to Brežněvovi nijak nebránilo, aby se vždycky, když se mu to hodilo, odvolával na Brandta a Kreiského jako na své velké přátele.

Totéž se stalo i Françoisi Mitterrandovi, který v roce 1972 jako šéf Socialistické strany Francie (PS) uspořádal konferenci „socialismu s lidskou tváří“, na niž pozval nás, československé emigranty, a také Dubčeka, Kriegela, Smrkovského a další vůdčí osobnosti pražského jara, jimž ale Husákův režim nedovolil vyjet do zahraničí. Na Mitterranda kvůli tomu ostře zaútočil sovětský tisk a také deník Francouzské komunistické strany L'Humanité. Když jsem mu z ruštiny překládal urážky, jimiž ho častovali, pověděl mi: „Jednoho dne mi v Moskvě na přivítanou rozvinou červený koberec.“ A přesně to se také stalo.

Vraťme se k postoji PCI. Římské ústředí možná doufalo, že bude reformní proces v Praze pokračovat, protože Dubček zpočátku zůstal u moci. A také Husák v podstatě platil za politicky pronásledovanou osobnost.

Stejná naděje na začátku existovala i v řadách československých komunistů, třebaže názory se různily. Dubček si hned po invazi myslel, že by se dala zachránit alespoň část výdobytků Pražského jara, zatímco jiná skupina, do níž jsem patřil i já nebo Kriegel a Jaroslav Šabata, soudila, že zavedením moskevského diktátu se uzavře jakýkoli prostor pro reformy. Správně jsme předpověděli, že pokud budeme kapitulovat, postupně přijdeme o všechno, protože jsme pro dohodu se Sověty neměli žádnou vyjednávací sílu. Bylo pochopitelné, že PCI za sebe doufala, že pravdu má Dubček, a jistě ho nemohla překonat co do neústupnosti vůči Moskvě.

Také je pravda, že spousta československých komunistů, jako například můj přítel Milan Hübl, zpočátku chovala jistou důvěru k Husákovi, protože jim připadal přece jen lepší než jiní konzervativní komunisté Biľakova typu. Jelikož v éře stalinismu seděl ve vězení, panovalo přesvědčení, že se vyhne novým politickým procesům. Ale ještě nikdy se nikdo tak hořce nemýlil. Právě Hübl, který tuto domněnku vyjádřil, byl po nějaké době odsouzen k pěti letům vězení za to, že Listům zaslal své články a další materiály, přičemž mu občas pomohli italští novináři, kteří využívali diplomatickou poštu pražského velvyslanectví. Tato okolnost mu ještě přitížila, protože v italském diplomatickém sboru byl pravděpodobně „krtek“, jenž se z ideologických důvodů rozhodl tento komunikační kanál přerušit. 5. srpna 1971 se na československou ambasádu v Římě dostavil muž, kterého konzul Čermák popsal jako „dobře oblečeného a uhlazeného Itala kolem 45 let“, jenž zde odevzdal svůj dopis a krabici s kopiemi článků a dokumentů, které mi Hübl poslal skrze kanál italského velvyslanectví.

Kdy začalo být jasné, že jakákoli perspektiva pokračování nového směru je čistá iluze?

Až do prvních měsíců roku 1969 měla jakási slabá naděje možná ještě opodstatnění. Ale po Dubčekově pádu došlo ve straně k čistkám a začaly politické perzekuce. V té době už muselo být jasné, že o Husákově KSČ si nikdo nemůže dělat iluze a že udržovat vztahy s jejími vedoucími představiteli nemá smysl. Je pravda, že PCI kontakty s Prahou dost omezila, ale i přesto vysílala ještě několik let do Československa delegace a zástupci režimu nastoleného sovětskými tanky se pravidelně účastnili jejích sjezdů a slavností Festa de l'Unita (letní slavnosti pořádané PCI a jejími následovníky na místní, regionální, celostátní i tematické úrovni, původně ve prospěch stranického deníku L'Unita – pozn. překl.). V roce 1970 přijel do Prahy Cossutta, tehdy jeden z nejvyšších představitelů strany. Ze zápisů jeho schůzek vyplývá, že tehdy prohlásil, že PCI „přerušila veškeré kontakty“ s československými exulanty. Navíc kritizoval Dubčekovu „slabost a chyby“ a zdůraznil, že římské stranické vedení se nezasazuje o odchod sovětských vojsk: „Nikdy jsme se nesnížili k podobné provokaci,“ tvrdil, „a nikdy jsme s ní nesouhlasili. Existuje určitá dohoda a to je vaše věc.“ Teprve po letech mezi oběma stranami zavládla dosti chladná, až nepřátelská atmosféra.

Takže skutečnost, že poslední oficiální delegace PCI pod vedením Emanuela Macalusa navštívila Prahu v červenci 1974, v roce, kdy byl v Itálii schválen zákon o transparentním financování stran, možná nebyla jen náhoda. Jak jsme viděli, měla ekonomická závislost na Východě na umírněnost postojů italských komunistů velký vliv.

Je nasnadě, že tyto faktory měly velkou váhu. Finanční vztahy PCI a Sovětského svazu měly několik rovin. V první řadě existoval fond solidarity pro komunistické strany a osvobozenecká hnutí na celém světě, do něhož musela každá spojenecká země SSSR přispívat vlastním dílem. Moskva potom vyčleněné částky přerozdělovala různým příjemcům. Gianni Cervetti, který se touto záležitostí po určitou dobu zabýval, v rozhovoru pro deník Corriere della Sera 6. října 1997 uvedl, že PCI do roku 1978 dostávala „zhruba čtyři až pět milionů dolarů ročně, téměř deset miliard lir“. Další forma subvencování souvisela s organizacemi pro přátelské vztahy se socialistickými zeměmi. Například Praha pravidelně přispívala sdružení italsko-československého přátelství značnými částkami, jejichž část vždy končila ve stranické pokladně PCI. Dále tu byla kapitola obchodních vztahů: podnikatelé, kteří chtěli spolupracovat s Východem, dostávali nezbytná povolení jen pod podmínkou, že část zisků budou jako určitou provizi odvádět komunistickým stranám v příslušných zemích. Nejrůznější projekty italských firem také za patřičnou odměnu zprostředkovala římská stranická centrála. Konečně nesmíme zapomínat ani na činnost „rudých družstev“, která pěstovala velmi intenzivní hospodářské vztahy se SSSR a jeho satelitními zeměmi. Při soukromých rozhovorech jsem se od některých představitelů PCI dozvěděl, že ráznější odsouzení sovětské politiky by jejich partaj přišlo velmi draho.

Tady bych rád citoval dokumenty, jež se teprve nedávno objevily v Praze u příležitosti soudního procesu se dvěma bývalými československými ministry, kteří byli obviněni ze zneužívání pravomoci veřejného činitele, protože posílali státní peníze do Moskvy, kde pak byly využívány k financování západních komunistických hnutí. Obvinění byli zproštěni viny, protože plnili nařízení tehdejšího vedení, ale vyšlo například najevo, že v roce 1969 politbyro KSSS v rámci příspěvků vyčleněných pro bratrské strany poukázalo PCI tři miliony sedm set tisíc dolarů, Francouzské komunistické straně dva miliony dolarů, Komunistické straně USA jeden milion dolarů a tak dále. Předáváním těchto částek byl pověřen Jurij Andropov, tehdejší hlava KGB.

(Přeložila Helena Lergetporerová.)

Antonio Carioti (1961) je novinář, působí v deníku Corriere della Sera.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.