Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 5 > Vladimír Claude Fišera: Temná zákoutí Adolfa Hoffmeistra

Vladimír Claude Fišera

Temná zákoutí Adolfa Hoffmeistra

Francie se za války k československým komunistům chovala pragmaticky

29. května 2015 vyšel v v kulturní rubrice Lidových novin článek na půl stránky a čtyři sloupečky, jehož úderný titulek Když Francie Čechům zhořkla celé stránce dominoval. Jde o nepodložené zobecnění, neboť se týká jen osmi osob zadržených policií, zatímco Francie přijala tehdy v září 1939 několik desítek tisíc československých občanů – imigrantů a uprchlíků.

Hned na úvod poznamenejme, že i co se této malé skupinky týče, jsou dnes – jak uvidíme – tiše opomíjeni Slováci, kterých tehdy bylo ve Francii více než Čechů; velká většina jedněch i druhých se tehdy nazývala Čecho(-)slováky. Avšak od konce roku 1939 uznávala Moskva samostatný slovenský stát podporující nacisty, což brzy přijalo moskevské vedení KSČ, prosazující oddělení Slovenska, zatímco československá vláda v exilu to odmítala. Stalin zamýšlel – stejně jako jeho spojenec Hitler – zničit všechny státy, které vzešly z Versailleské smlouvy a které zůstaly věrné Francouzům a Britům. Je překvapující vidět zde konvergenci, ba i souhru mezi dnešními a včerejšími odpůrci česko-slovenské vzájemnosti, včetně slovenských čechofóbních ultranacionalistů.

Vraťme se však ke zmíněnému článku. Jeho podtitulek, sloužící jako epigraf, začíná tučně vytištěným příslovečným výrazem Sladká Francie. Za ním následují tři tečky vyjadřující sarkasmus. Perem kritika Jiřího Peňáse je zde dále psáno, že Francie již nebyla tak „sladká“ pro české umělce po Mnichovské dohodě z 29. září 1938 a po 15. březnu 1939, kdy Hitler zahájil okupaci Čech a Moravy. Francie byla spolu s Mnichovem a Berlínem prvním zahraničním cílem Čechů od poloviny 19. století a zůstala jím i pro ty, kdo se tam odebrali v roce 1939 se „zbytkem naděje“, jak říká Peňás. Úvodní text ovšem končí tím, že „přišli však už do jiné Francie“.

Autor, využívající příležitosti výstavy organizované od dubna do června 2015 v Chebu pod názvem Zastihla je noc. Čeští umělci ve Francii 1938–45, věnuje ve skutečnosti podstatnou část svého článku nikoli vystavovaným dílům, ale – jak napovídá první podtitulek Argonauti na lodi Santé (to jest pařížské vězení La Santé) – zadržení, k němuž došlo 18. září 1939, a následnému uvěznění osmi československých občanů. Je podivné, že je nám představeno pouze pět z nich, mezi nimiž jsou tři výtvarníci (Antonín Pelc, Max Kopf, Alén Diviš) a pražská spisovatelka Lenka Reinerová, o níž není zmíněno, že byla německého jazyka a členkou KSČ. Dále je řečeno, že jejich „hostitelem“ v Paříži byl Adolf Hoffmeister, který je nám podivně představen jako právník (býval advokátem) a světák dobře zavedený v Paříži, aniž by se hovořilo o jeho roli klíčového muže komunistických propagandistických sítí, kde působil mezi intelektuály ze své vlasti i ze zahraničí po boku Aragona a Erenburga pod taktovkou Williho Münzenberga a jeho Mezinárodního sdružení spisovatelů na obranu kultury. Toto sdružení organizovalo jeho pařížskou výstavu protinacistických karikatur v červnu 1938; v březnu 1939 byla jeho činnost pozastavena vzhledem k německo-sovětskému sblížení a k vyloučení Münzenberga, který byl proti tomu, z německé KS. Münzenberg, o němž Hoffmeister a československé zdroje zcela mlčí, byl nakonec v červnu 1940, v předvečer vstupu nacistických vojsk do Paříže, když se pokoušel dostat se do Švýcarska a odvážil se svědčit o tajné dohodě mezi Moskvou a Berlínem, poblíž Grenoblu zavražděn sovětskou tajnou službou. Ani slovo o tehdy otevřeně proklamované příslušnosti Hoffmeistra (a také Pelce a Reinerové) ke KSČ. Zdůrazňuje se ovšem jeho role organizátora, zakladatele a vedoucího Domu československé kultury v Paříži v ulici Notre Dame des Champs č. 74, kde byli tito uprchlí intelektuálové a umělci ubytováni. Hoffmeister, který do Francie přijel – což není řečeno – již v dubnu 1939, poté co unikl z okupované Prahy (aniž bychom se dozvěděli jak), mohl založit tento „Dům“ díky, jak je uvedeno, „vlivným členům francouzské levice“. Ve skutečnosti to bylo díky jeho přátelům – komunistům, zejména Renaudovi de Jouvenel (vlastníkovi velkého rodinného jmění) a záhadnému René Blechovi, předsedovi francouzského Sdružení spisovatelů (Association des Ecrivains), kontrolovaného KSF. Ty Hoffmeistrovi představil jeho přítel (stalinista a odpadlík od surrealismu podobně jako on) Louis Aragon. Ten později napsal úvod k české edici Hoffmeistrových koláží. Hoffmeister se o něm však nezmiňuje ve svém (upraveném) vězeňském deníku Vězení, který byl napsán v letech 1939–1940, ale vydán až v roce 1969, v češtině i ve francouzštině.

Namísto armády odjezd do Ameriky

V letech 1968–1969 byl Hoffmeister, který se od Chruščovových časů hlásil k reformátorům, předsedou spojených uměleckých svazů podporujících Pražské jaro a stavějících se proti srpnové invazi. Proto mu bylo od roku 1970 do jeho smrti v roce 1973 doma zakázáno publikovat a vystavovat. To ale nic nemění na tom, že až do roku 1951 byl jedním z nejdůležitějších činitelů moskevského vlivu v evropském, případně i světovém měřítku, včetně toho, že zastával post československého velvyslance v Paříži v letech 1948–1951, tedy v době, kdy zejména kulturní vztahy mezi Prahou a Paříží byly na nejhorší a nejnižší úrovni.

Z nového vydání jeho Vězení se záhadně ztratilo deset stránek, které se týkaly přesně období, kdy byl Hoffmeister zatčen a uvězněn kvůli – a o tom se Peňás opět nezmiňuje – „protifrancouzské činnosti“, tj. spolupráci s nepřítelem, v tomto případě s Kominternou a KSF, která úzce závisela na SSSR, tehdy spojenci Německa, jemuž Francie o patnáct dnů dříve vyhlásila válku. Peňásův článek, česká historiografie i sám Hoffmeister ovšem důvod zatčení skrývají. Byl odhalen až ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, vydaném Ústavem pro českou literaturu AV ČR v roce 1995, ovšem v Peňásově článku je pominut. Článek uvádí dokonce, že skupina okolo Hoffmeistra „vyhlášení války bouřlivě vítala“. Opak je ale pravdou; ostatně od dubna 1939, tj. ještě před uzavřením paktu Ribbentrop-Molotov (23. 8. 1939), měli tito pseudobojovníci proti nacismu čtyři měsíce na to, aby se dali do služeb velvyslanectví, nebo aby se připojili k francouzské armádě před vyhlášením války. Následně měli dalších devět měsíců až do května 1940, aby tak učinili, jako tisíce československých občanů, např. spisovatel Jiří Mucha (syn Alfonse Muchy), malíři Rudolf Kundera a Bocian nebo sochař Vlach. Oni to však neudělali a celou věc zatajovali, ač se dotýkala většiny těch, kdo byli kolem a kdo se rozhodli jinak, tedy jít bojovat. Nejmladší z Hoffmeistrovy skupiny byli technicky vzato od října 1939 dezertéry, protože československá armáda formující se v rámci armády francouzské vznikala nikoliv na základě dobrovolnosti, ale odvodu. Dobrovolnost se uplatnila až po evakuaci do Velké Británie v červnu 1940; ostatně většina rekrutů z řad komunistů tehdy armádu opustila, zatímco zbylí podněcovali skutečnou vzpouru v červnu 1940 v táboře Cholmondeley.

Od června 1940 do 22. června 1941 se mohla tato skupina, stejně jako tisíce Čechů a Slováků, připojit k hnutí odporu ve Francii, včetně československých odbojových skupin, které existovaly již tehdy, dlouho před vstupem SSSR do války po jeho nečekaném napadení Německem. Po pádu Francie se také oni mohli připojit jako dobrovolníci k Velké Británii, která celý rok sama vzdorovala Hitlerovi, Stalinovu spojenci. Toto spojenectví je zdůrazněno např. v proslovu lidového komisaře pro zahraniční věci Molotova z 31. října 1939, kde vysvětluje, že Velká Británie nemůže svou „ideologickou válkou“ nemající „žádné ospravedlnění“ zničit Hitlera, že vztahy Moskvy a Německa „se radikálně zlepšily“ a že SSSR „podporuje mírové úsilí Německa“. Oni se však drželi – linie předsedy KSČ Gottwalda, který počínaje 8. zářím 1939 útočil mj. na KSF, jež zpočátku odhlasovala důvěru francouzské vládě a schválila válečné kredity (zvláštní rozpočet na vojenské výdaje). Na rozdíl od Vlada Clementise, který jako jediný vedoucí představitel KSČ odsoudil pakt Ribbentrop-Molotov a invazi do Finska a v červnu 1940 si jako obyčejný voják ve francouzské armádě přál co nejrychlejší zapojení USA do války – viz memoáry Ladislava Holdoše Svědek Husákova procesu vypovídá (Praha 1991). Díky kolaborantům vichistického režimu, kteří jim byly mnohem příznivěji nakloněni než legální autority před okupací, vycestovali do tehdy neutrálních Spojených států.

Tedy ani slovo o uzavření německo-sovětského paktu 23. srpna, které je jediným možným vysvětlením jak neangažovanosti budoucích „argonautů“ v mobilizaci proti Hitlerovi, tak jejich zatčení 18. září. Nic o tom, že tiskový orgán jejich přátel z KSF byl den po podepsání paktu zakázán, a nic o invazi SSSR do Polska v předvečer zatčení Hoffmeistrovy skupiny (17. září), zatímco se tisíce Čechů a Slováků – ještě víc než ve Francii – připojily na polskou stranu a Francie vstoupila do války, aby Polsko bránila. Hoffmeister sám nakonec přiznal v roce 1967 svým vyhýbavým způsobem, že „to bylo období sovětsko-německého paktu“, což zamlčel v roce 1940 ve Vězení. Je to však totéž, co Peňás zamlčuje dnes, jako to zamlčovaly slovníky a historická díla o české a československé literatuře celých padesát let, od roku 1945 do roku 1995, včetně díla necenzurovaného, ovšem autocenzurovaného – Slovníku českých spisovatelů 1948–1979 Jiřího Brabce a kol., vydaného v r. 1982 Torontu v nakladatelství 68 Publishers. Šlo o to prezentovat Hoffmeistra jako významného karikaturistu a intelektuála, který v posledních deseti letech života opustil stalinismus, zatímco jeho minulost mezi roky 1935 a 1960 měla být zapomenuta. Včera jako dnes je kvůli tomu třeba popřít jeho spolupráci se stalinským SSSR, spojencem Hitlerovým, a to tvrzením, že Francie pronásledovala československé občany. Ta zatím soudně stíhala defétisty, z nichž se tváří v tvář Hitlerovi stali ultrapacifisté a posléze v letech 1945–1953 – kdy zůstávali věrní Stalinovi a jeho epigonům v KSČ – aktivní činitelé sovětizace své vlasti.

Lidé kolem

V dubnu 1939 se Hoffmeistrovi podivuhodně podařilo pomocí komunistických sítí opustit okupovanou Prahu a dostat se do Francie, kde se připojil k některým vysoce postaveným představitelům KSČ, jako byli Viliam Široký, šéf byra KSČ pro práci na Západě (Holdočovy memoáry), nebo Jan Šverma, spolu s ním a Pelcem ubytovaní ve stejném hotelu. V knize Paříž a okolí zmiňuje Hoffmeister se svou obvyklou opatrností konformisty pouze „soudruhy Švermu a Širokého“, kteří tehdy v roce 1967, kdy dílo vyšlo, byli hodně v kursu. Uvádí, že v Paříži bydlel spolu s jediným dalším komunistou ze své skupiny Pelcem ve stejném hotelu jako tito dva vedoucí představitelé KSČ, a mlčí o třetím vedoucím představiteli KSČ Köhlerovi, který již v roce 1967 nebyl oblíben. S falešnou naivitou důslednosti uvádí dále jakoby mimochodem, že „velmi krátce před válkou“ – velmi pravděpodobně po 23. srpnu 1939, kdy byl podepsán pakt Ribbentrop-Molotov – bydlel další vysoký představitel KSČ Vlado Clementis odděleně od nich ode všech. Clementis, slovenský komunista, byl jediný, kdo odsoudil pakt. Setkali se zde s dalším významným vedoucím představitelem KSČ Brunem Köhlerem, který byl vyveden z Prahy o šest měsíců dříve, pravděpodobně díky síti převaděčů z Kominterny vedené československým občanem Ottem Katzem, zvaným André Simone, jenž byl posléze také zatčen francouzskou policií a uvězněn v prosinci 1939. Hoffmeister ani Jiří Mucha (v knize Podivné lásky) ani Peňás o tom nic neříkají. Katz byl druhý muž moskevské propagandy v zahraničí po Willym Münzenbergerovi, po jeho odstranění jej nahradil. (Stejně jako Clementis byl v roce 1952 v Praze popraven.)

Jak píše Mucha, Hoffmeister byl i tím, kdo uprchlíky financoval. Mohlo to však být pouze díky fondům „Münzenbergova Trustu“, ze kterých čerpaly také fondy Mezinárodního sdružení na obranu kultury a jeho národních odnoží. (Münzenbergův Trust pomáhal význačným intelektuálům v exilu, jako byl Thomas Mann.) Hoffmeister, stejně jako další, se vyhýbají zmínkám o Münzenbergovi, Manesi Sperberovi či Arthuru Koestlerovi, kteří se v té době rozešli s Moskvou, a přitom je dobře znali. Hoffmeister byl také tím, kdo dodával finanční pomoc skladatelce Vítězslavě Kaprálové, a podle Muchy „poskytoval dalším lidem peníze pocházející od komunistické strany“. Ve vlastních spisech však o sobě Hoffmeister říká, že byl v té době uprchlý umělec bez peněz. Tvrdí, že to byl Renaud de Jouvenel, kdo „nám umožnil založit v Paříži Dům československé kultury“ (kam Hoffmeistra přišli zatknout 18. 9.), a zamlčuje podíl KSF a příslušnost de Jouvenela k této straně, stejně jako vazby podřízenosti a finanční závislosti KSF na Kominternu a jejího pána SSSR. A i když v roce 1967 konečně přiznal, že se jednalo o uzavření německo-sovětského paktu, neodsoudil jej ani neupřesnil, že jeho strana a KSF tento pakt schválily.

De Jouvenel, o němž Hoffmeister mluví jako o ryzím mecenáši a lidumilovi, byl jedním z hlavních salónních komunistických intelektuálů, ideologem a znalcem mezinárodních vztahů. Ubytoval četné komunistické kádry ze zahraničí – zejména příslušníky Interbrigád, kteří se stáhli ze Španělska ještě před pádem republiky – na svém zámku, který zdědil jako syn diplomata Henriho, bývalého manžela spisovatelky Colette. De Jouvenelovo dílo z roku 1949 Internacionála zrádců, Internationale des traîtres, prozrazuje jeho utkvělý stalinismus. Do této „internacionály“ špionů ve službách USA háže bez rozmyslu všechny československé nekomunisty, levicové i pravicové, slovenskou Demokratickou stranu, sociální demokraty Laušmana a Vilíma a Benešovy stoupence Zenkla, Horu a Čížka. Únorový převrat popisuje jako načasovaný „komplot... puč“ „antidemokratických stran“, spojených se slovenskými a německými fašisty, organizujících špionážní činnost a vytvářejících skladiště zbraní.

Hoffmeister nezmiňuje ostatně ani to, že Francie vstoupila 3. září do války, což bylo přímou příčinou a důležitou okolností jeho zatčení o patnáct dní později, protože tento krok odsoudily Sovětský svaz i moskevské vedení KSČ. Pro Hoffmeistra 3. září pouze „Anglie vyhlásila válku Německu“. Ani zmínka o zákazu samotné KSF 26. září – osm dní po jeho zatčení a dva dny po jeho přesunutí do vězení La Santé –, když se vedoucí představitelé KSF i KSČ, kteří do té doby nepodporovali stanovisko Moskvy, připojili k linii svých nadřízených v Moskvě, stejně jako KS Velké Británie, USA a Belgie. U Hoffmeistra a Pelce oproti tomu nebylo znát žádné váhání; oba následovali slepě moskevskou linii. (Münzenberg založil londýnský Výbor pro antifašistickou pomoc, jenž byl přejmenovaný po uzavření paktu na Výbor pro demokratickou pomoc. Poslanci KSČ v Londýně Karel Kreibich a Gustav Beuer zde řídili Czech Trust Fund a též odmítli podporovat Anglii ve válce, proto byli zadrženi tak jako Hoffmeister kvůli „antibritským aktivitám“ – viz Morrison's Prisoners, NCDA, Londýn 1941.)

Otázka (Česko)slovenska

KSČ byla v Československu zakázána už na konci roku 1938. Pařížské velvyslanectví přejmenované – jako republika – na „česko-slovenské“ a řízené Štefanem Osuským nemělo žádný důvod navázat kontakt s členy KSČ v Paříži, nad čímž předstíral Hoffmeister údiv jak v knize z roku 1940, tak v té z roku 1967. Osuský, kterého potvrdila francouzská vláda, odmítl předat své sídlo Německu po okupaci českých zemí 15. března 1939 a právě s ním jednaly Paříž a Londýn v první fázi politické a vojenské spolupráce ve válce proti Německu. Přispěl také článkem Česko-Slovensko znovuzrozené (jeho odpor proti německému útlaku) do časopisu Notre Combat (Náš boj), polooficiálního periodika francouzských vládních kruhů, protihitlerovského, ovšem odsuzujícího také agresi SSSR vůči jeho sousedům. Psali tam Edmond Vermeil ze Sorbonny, generál Weiss, spisovatelé Georges Duhamel, André Maurois, Francis Carco, Pierre Mac-Orlan nebo Léon-Paul Fargue. Hoffmeister ve svých dvou knihách nezmiňuje ani jednoho z nich, zatímco budoucí přátelé okupantů jako Cocteau a Morand tam figurují, stejně jako všichni komunističtí nebo s komunismem sympatizující intelektuálové, včetně obskurních. Přestože Duhamel (z Francouzské akademie) zaštítil večírek „Pocta Česko-Slovensku“, pořádaný 7. 5. 1939 v pařížském divadle de Chaillot ve prospěch činnosti Ústředního výboru pro přijímání československých uprchlíků ve Francii, kde nepřítomnost komunistů bila do očí. Mucha, který má méně krátkou paměť než Hoffmeister, ostatně zmiňuje správně přátele Čechů a Slováků v roce 1939, jakými byli akademik Maurois nebo Léon-Paul Fargue.

A pak je tu slovenská otázka, které se Hoffmeister vyhýbá, stejně jako kritik Lidových novin. Archivní záznamy pařížské policejní prefektury ohledně zadržení Hoffmeistra a jeho „spolubydlících“ však nesou název Dossier Hoffmeister, Simonic Clément – Složka Hoffmeister, Simonic Clément. Zjišťujeme, že Hoffmeister nezmiňuje Klementa Šimoniče ve svém knize z roku 1967, zatímco v knize vydané v roce 1969, ale napsané 1940, poznamenává na podzim 1939, že rozeznal v sousední cele některé kroky zadržených, mezi nimiž „živý, rolnický krok Klementa Slováka, má železné podrážky“. Z archivů se dovídáme, že tento Šimonič byl stipendistou francouzské vlády od roku 1936 na univerzitě ve Štrasburku, kde učil češtinu. Jeho však navštěvovala komise Československé kolonie (tj. sdružení imigrantů) pověřená asistencí vězněným, zatímco si Hoffmeister ve svých knihách stěžuje na nečinnost kolonie a zastupitelského úřadu ve prospěch svých občanů.

Podle něj považovalo velvyslanectví jeho a Pelce za „Lotry na levici, už dávno prozrazené“; Hoffmeister dodává, že v září 1939 „nás naše exilová vláda neměla ráda“. Nikdy se nedozvíme, proč ani kdo byli ti „my“, a přitom byli na velvyslanectví a v exilové vládě „levicoví“ představitelé: národní socialisté a sociální demokraté, nemluvě o nezávislých o nic méně „levicových“, jako byl Jan Masaryk. Ale nepochybně člověk musel být stoupencem Stalinovým, aby byl levicový, a schvalování paktu Ribbentrop-Molotov nebylo možno přiznat.

Podle Muchy Šimonič (kterého píše Šimončič a dělá z něj novináře) bydlel od 10. srpna v ulici Notre Dame des Champs, nepochybně kvůli nedostatku prostředků na bydlení. Šimonič byl vskutku redaktorem měsíčníku Česko-Slovenský boj, jehož vydávání zahájil v Paříži 28. 4. 1939 velvyslanec Osuský (oddaný stoupenec čs. federace proti „jakobínskému“ centralistovi Benešovi) a který vycházel do 7. 6. 1940. Eduard Čejka v knize Československý odboj na Západě 1939–1945 ovšem opomíjí, že toto periodikum nebylo, jak uvádí, pro-slovenskou iniciativou osamělého Osuského, ale jeho odpovědí na vznik periodika Československé zprávy (bez oficiální pomlčky mezi „české“ a „slovenské“), které v Paříži o měsíc dříve, 28. 3. 1939, založili dva blízcí spolupracovníci Benešovi, jím speciálně vyslaní do Paříže kvůli tomuto úkolu. Sympatizanti s komunismem jako Jiří Hronek psali do tohoto periodika vzhledem k tomu, že KSČ tehdy podporovala Benešovo protifederální stanovisko, zatímco např. Mucha, angažující se ve francouzské a pak v britské armádě, psal do pro-federalistického periodika (tj. podporujícího novou autonomii a rovnoprávnost přiznanou Slovensku v rámci společného státu) Česko-Slovenský boj.

„Kdo to říká, ten to je“

I tady vedl německo-sovětský pakt k obratu o sto osmdesát stupňů u moskevských vazalů, z nichž se najednou stali stoupenci „revolučního“ českého – čistě českého – státu, když Moskva a po ní i KSČ oficiálně uznaly nový slovenský stát podporující německé nacisty. Poté, co KSČ po 21. červnu 1941 znovu začala podporovat jednotný, centralizovaný československý stát – který Beneš podporoval celou dobu –, Hoffmeister zatemnil ve svém příběhu období mezi lety 1964 a 1969 (upravené vydání francouzské verze knihy Podoby z r. 1934, kniha Paříž a okolí z r. 1966 a rovněž upravené vydání Vězení z r. 1940). Vzpomínky, které se nehodily do oficiální paměti, vzpomínky na „pařížské“ frankofilní Čechy, kteří se mezitím stali personae non gratae, jako byli spisovatelé Egon Hostovský, Lumír Čivrný či Jiří Mucha, a také na všechny Slováky, od spisovatele Dominika Tatarky po malíře Imro Weinera-Kráľa (nemluvě o tom, že posledně jmenovaný byl – kromě své slovenské identity – nepohodlný i tím, že byl v roce 1951 odsouzen do vězení, protože chtěl uprchnout ze země).

Pokud jde o Hoffmeistrovo dílo Podoby, obsahovalo jeho ruské vydání z počátku roku 1935, a tedy i původní české vydání z roku 1934, portréty André Gida a André Bretona. V následujících vydáních díla se již neobjevily, zejména ve vydání z roku 1964 nikoli, neboť Gide a Breton se mezitím stali levicovými kritiky stalinizovaného SSSR. Oproti tomu portréty pravicových spisovatelů (Jean Cocteau nebo G. K. Chesterton) se v díle objevují i v pozdějších vydáních, protože se nevyjadřovali k „vlasti socialismu“, a měli tak ve francouzském vydání právo i na kapitoly psané Hoffmeisterem v próze.

V letech 1945–1948 vedl Hoffmeister oddělení kulturních vztahů se zahraničím pod arcistalinistou (napojeným na sovětské tajné služby), ministrem informací Václavem Kopeckým. Současně byl pražským korespondentem pařížského stalinského časopisu Paralelle 50, věnujícího se francouzsko-českým stykům. Už v té době spolupracoval Hoffmeister úzce s Čivrným, tehdy vedoucím kulturní a propagandistické komise (bývalý agitprop) ÚV KSČ; ÚV byl řízen železnou rukou tajemníka Rudolfa Slánského, o němž Hoffmeister i Čivrný ve svých pamětech Co se vejde do života zcela mlčí. KSČ ostatně již před únorovým převratem vytvářela pomocí specializovaných komisí ÚV paralelní struktury ke strukturám státním tam, kde měla ministry; tyto komise byly již tehdy mocnější než ministerstva. Ostatně na doporučení Hoffmeistra, který byl 27. 3. 1948 jmenován velvyslancem v Paříži, jej Čivrný nahradil na ministerstvu informací. Ve zmíněných knihách se Hoffmeister vyhýbá jakékoli zmínce o svých letech na ministerstvu informací (1945–1948) i na pařížském velvyslanectví (březen 1948–listopad 1951, což bylo období poznamenané poúnorovou likvidací kulturních vztahů ČSR a Francie). Pokud jde o Weinera-Kráľa, ten v září 1947 dostal z rukou Charlese Tillona titul čestného kapitána FTPF (Franc-tireurs et partisans français, hnutí odporu organizované od konce r. 1941 ústředím KSF, pozn. překl.) za své působení v odboji. Tillon ve svých pamětech popisuje svou cestu do Prahy v březnu 1947 – byl tehdy francouzským ministrem rekonstrukce za KSF – a podporu šéfa ÚV Slánského a ministra obchodu (zahraničního, což Tillon nezmiňuje), národního socialisty Huberta Ripky pro projekt smlouvy o přátelství s Francií, který byl zlikvidován pod tlakem Moskvy. Všimněme si také, že slavný básník Guillevic, tehdy člen Tillonova kabinetu, se rovněž této cesty účastnil, ale Hoffmeister o něm mlčí, jistě proto, že později opustil KSF.

Hoffmeister se slovem nezmiňuje ani o celé anabázi téměř dvanácti tisíců mužů v československé armádě ve Francii, kterou na přelomu let 1939 a 1940 podle dostupných zdrojů tvořilo 44 až 55 % Slováků, tedy podíl o 50 % vyšší než podíl Slováků v československé populaci. Hoffmeistrův „podkuřovatel“ v Lidových novinách zase úspěšně mlčí o Muchovi a o malíři Rudolfu Kunderovi, s výjimkou období před zářím 1939 a „útěku“ v červnu 1940, aniž by zmínil, že oba patřili spolu s obrovskou většinou francouzských Čechů a Slováků své generace k této armádě složené z branců a později k dobrovolníkům v armádě britské. Přitom je zde krásný příklad bojové spolupráce mezi Čechy, Slováky a Francouzi, který má daleko k obrazu Francie defétistické. Jak říká rčení, „kdo to říká, ten to je, na toho to pasuje“: defétisté byli komunisté.

Nejdůležitější jsou pocty

Hoffmeister – ani Peňás – neuvádějí nic ohledně Hoffmeistrova pobytu v USA od května 1941 do roku 1945, kdy byl po napadení Sovětského svazu Hitlerem zaměstnancem a později vedoucím československé sekce oficiálního amerického rozhlasového vysílání a přitom pokračoval v plnění svého poslání sovětského propagandisty. Po tu dobu se setkával podle svého zvyku se smetánkou rudých souputníků (the fellow-travellers, intelektuálové, kteří podporovali komunismus, ale sami se k němu přímo nehlásili, pozn. překl.). V roce 1943 např. přeložil do češtiny pro českého pro-komunistického vydavatele v Chicagu světový bestseller sovětské propagandy, knihu „rudého děkana z Canterbury“, kontroverzního člena elity anglikánské církve Hewletta Johnsona Soviet Strength, its Source and Challenge – Sovětská síla, její zdroj a výzva –, která vyšla v roce 1942. Název díla dobře vystihuje ducha myšlení Williama Gallachera, generálního tajemníka KS Velké Británie, který o rok dříve vydal brožuru s názvem Mighty Russia (Mocné Rusko) s podtitulem První socialistický stát slaví své dvacáté páté výročí. Johnsonova kniha oslavuje monolitickou sílu sovětského státu a armády, obhajuje a upozaďuje čistky a politické procesy, schvaluje zákaz projevů náboženství a nekomunistických myšlenek ve veřejném prostoru a dělá z toho zdroj síly a stability. Obhajuje také agresi proti Polsku, Finsku a pobaltským zemím. Bezvýhradně schvaluje systém SSSR a vyhlašuje jako „velmi pravděpodobné... přímé přistoupení“ některých středoevropských a balkánských zemí k SSSR, včetně, jak píše, „Česko-Slovenska“. Pro Hoffmeistra to však nebylo podstatné. Pro něj bylo nejdůležitější objevit se po boku děkana z Canterbury na tribuně slávy.

Někdy byly politické pocty Hoffmeistrovi odebrány: ze svého místa ve vedení stalinizovaného pařížského velvyslanectví v roce 1951 neodstoupil sám, byl propuštěn, ale – v době, kdy byly v plném proudu politické procesy proti těm, kteří přišli více či méně do kontaktu se Západem, stejně jako on – následně byl zařazen na stálé místo na prestižní Umprum. V roce 1970, když ztratil svou (zrušenou) funkci koordinátora uměleckých svazů, byl prostě poslán do důchodu. A stále se důsledně vyhýbal tomu, aby vystupoval jako disident.

Po roce 1951 se chopil každé příležitosti, aby znovu získal pocty jakožto kulturní osobnost: v roce 1954 byl poslán do maoistické Číny, v roce 1958 do Stockholmu s Hnutím pro mír ovládaným SSSR; a nadále stál ve službách oficiální propagandy, což mu umožnilo v Praze v témže roce vydat Výbor z díla v šesti svazcích. Po jeho smrti v roce 1973 začal proces jeho přeměny v člena panteonu českého výtvarného umění, apolitického estetika a vlastence, ovšem s mezinárodním rozhledem a kontakty. Případně v člověka, který se v skrytu a uměřeně vysmívá byrokracii, nikdy přesně časově ani místně určené. Deset let po jeho úmrtí byla na výstavě Les dessins tcheques du 20e siecle (České obrazy 20. století) v Beaubourgu (hlavním muzeu soudobého umění v Paříži, pozn. překl.) jak ve výběru děl, tak v průvodním textu zcela zakryta dvě problematická desetiletí, kdy byl stoupencem stalinismu (od třicátých do padesátých let): vybráno bylo jedno dílo z roku 1927 a jedno z roku 1973. Dnes jdou někteří ještě dále, aby zakryli dobu jeho největšího patolízalství, tj. podpory Stalinovi a vlastně i Hitlerovu spojenci v letech 1939–1941, a napadají Francii za to, že se jej za to odvážila pronásledovat. Paříž byla navíc obviněna z toho, že nebyla dost protihitlerovská, aby byl očištěn ten, kdo takový nebyl vůbec. Důležité je ovšem uchovat národního výtvarného umělce velkého talentu a mezinárodního renomé. I tady se počítají pocty, včera v Beaubourgu, dnes v Chebu, v Brně a na stránkách Lidových novin.

Pocty jsou tím správným klíčovým slovem v celé záležitosti. Jak ostatně o Hoffmeistrovi napsal jeho bývalý mladší „kolega“ Lumír Čivrný (jehož Hoffmeister později nechtěl znát a nezmiňuje se o něm, protože ho, stejně jako další Hoffmeistrovy bývalé přátele – surrealisty, ostrakizovala Moskva a její epigoni): „Vždy jsou jedinci, kterým ani sebekatastrofičtější situace nebrání cenit si především toho, co pokládají za honneurs.“

Přeložil Aleš Zapletal.

Vladimír Claude Fišera

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.