Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Jiří Němec: Je třeba nový zákon o svobodném přístupu k informacím?

Jiří Němec

Je třeba nový zákon o svobodném přístupu k informacím?

Aby bylo jasno hned úvodem, zásadu publicity veřejné správy považuji za správnou, je to nesporně jeden z důležitých prvků její kontroly ze strany veřejnosti.

Před časem mi ale jeden starosta malé obce přinesl žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, která měla tuším 72 bodů. Pana starostu, který se přišel poradit co s tím, jsem moc nepotěšil. Všechny body žádosti byly plně v souladu se zákonem a žadatel měl právo na jejich poskytnutí. Starosta, který je na obecním úřadě sám a vyřizuje veškerou agendu obce v samostatné i přenesené působnosti osobně, odjel domů a několik dnů nedělal nic jiného, než připravoval materiály, aby je mohl zaslat žadateli o poskytnutí informace. Je to v pořádku? Je to prostě podle zákona.

Podle § 8 trestního řádu má každý včetně veřejných institucí povinnost součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, tj. má za povinnost na žádost podávat veškeré písemnosti a informace, které policejní orgán, státní zástupce či soud potřebují. Prakticky stejné informace si však může vyžádat vlastně kdokoliv, když si podá žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím. A tak se stává, že různé osoby, které svoji aktivitu samy označí třeba za protikorupční, získávají totožné materiály jako policie a mohou tak paralelně vést svoje vlastní investigativní „vyšetřování“ na základě zákona č. 106/1999 Sb. Je to v pořádku? Je to prostě podle zákona.

Zákon o svobodném přístupu k informacím patří podle mě mezi právní předpisy, které by vůbec nemusely existovat, kdyby se všichni, jichž se tímto zákonem upravené poměry týkají, chovali prostě normálně, třeba v souladu s novým občanským zákoníkem definovaným kritériem člověka průměrného rozumu. Veřejné instituce (které zákon přímo nedefinuje) přece v zásadě nemají co tajit, a tak není žádný důvod informace o své činnosti a konkrétních výstupech z ní nepublikovat a nezveřejňovat. Na druhou stranu by se však od člověka průměrného rozumu také dalo očekávat, že bude od veřejné instituce požadovat pouze ty informace, které mu skutečně nějak pomohou ověřit, že ona instituce placená většinou daňovými poplatníky koná řádně, zákonně a věcně správně.

To podle mě původně tento zákon zamýšlel. Za 15 let své účinnosti však judikaturou soudů rozšířil svoji působnost tak, jak se nestalo snad u žádného jiného právního předpisu, a to jak co do podřazení se pod pojem veřejná instituce (nejen stát, kraje, obce, ale i firmy s jejich majoritní majetkovou účastí, nemocnice, veřejné školy atd. – a co např. politické strany či církve?), tak i co do rozsahu poskytovaných informací (vlastně vše, co není kryto nějakým zvláštním režimem utajení). A vůbec nejde jen o platy úředníků ve veřejné správě, o kterých se stále hodně mluví a píše. Stejně jako není zákon č. 106/1999 Sb. podle mě tím nejvýznamnějším zákonem v oblasti veřejné správy, jak si někteří možná myslí, tak ani platy nejsou tou nejvýznamnější poskytovanou informací.

Proč vůbec někoho zajímá, jaký má kdo plat či odměny? Osobně příliš nechápu pohnutky a důvody, pakliže bych neměl odůvodněné podezření, že někdo pobírá plat nezákonně, třeba proto, že nesplnil podmínky pro zařazení do konkrétní třídy například pro absenci požadovaného vzdělání. Nejvyšší správní soud však přelomovým rozsudkem č. j. 5 As 57/2010 ze dne 27. 5. 2011 (a na něj navazujícími dalšími rozsudky NSS) judikoval, že plat ve veřejné správě má charakter veřejných prostředků, a v tomto režimu má být na žádost zveřejňován. Jsem si přitom velmi jist, že tvůrce zákona ani ve snu nenapadlo, že za příjemce veřejných prostředků podle § 8b zákona 106/1999 Sb. budou nakonec považováni i úředníci a za veřejné prostředky jim vyplácené platy. Kdyby tomu tak bylo, možná by do ustanovení odst. 2 k poskytování veřejných prostředků, na které se zákon nevztahuje, přidali kromě hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, plateb v sociální oblasti či v oblasti zdravotních služeb i ony nešťastné platy ve veřejné správě. S rozsudkem soudu nemusím vždy souhlasit, ale musím jej respektovat (i když samozřejmě u nás nemáme anglosaské precedenční právo). Osobně s tím nemám žádný problém a vždy jsem osobní souhlas se zveřejněním svého platu dal, chápu však, že především dovnitř každé instituce by nemuselo mít zveřejnění konkrétních platů pozitivní dopad: proč má kolega, co dělá obdobnou práci, o pár stokorun víc nebo míň?

Mnohem horší jsou podle mě žádosti o informace, které nemají za cíl získat konkrétní informaci, ale zahltit a znefunkčnit úřad, a třeba i „potrestat“ starostu či úředníka, který žadateli předtím nevyhověl. Zamítl jsi moji žádost? Tak po tobě budu chtít 72 nejrůznějších informací (viz výše). Leckterá obec už má svoje „specialisty“ na žádosti o informace.

Dokud nebudeme my všichni lidmi průměrného rozumu, nějaký zákon o svobodném přístupu k informacím budeme potřebovat, avšak právě kvůli tomu, že soudní judikatura ten současný co do obsahu značně pozměnila, bylo by podle mě velmi vhodné, aby se připravil zákon nový, který by na tuto skutečnost reagoval a upravil podmínky pro poskytnutí informace příslušným paragrafem zákona, nikoliv jen odkazem na rozsáhlou soudní judikaturu.

Moje odpověď na otázku v nadpisu je tak jednoznačná: nový zákon o svobodném přístupu k informacím potřebujeme, a čím dříve na něm začne ministerstvo vnitra pracovat, tím lépe jak pro žadatele o informace, tak pro povinné subjekty z oblasti veřejné správy.

Jiří Němec (1955) přednáší ústavní a správní právo na Metropolitní univerzitě Praha, Správním institutu a dalších vysokých školách.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.