Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Manfred Wohlfahrt: Hlavu do písku a doufat, že všechno nebude tak zlé?

Manfred Wohlfahrt

Hlavu do písku a doufat, že všechno nebude tak zlé?

Existuje rozumný důvod, proč mi jakožto Čechovi nebo Rakušanovi osobně více záleží na blahobytu jiného Čecha či Rakušana než na větším blahu nějakého Syřana, Rumunky či Afgánce? Co je to vlastně národní sounáležitost? Existuje vůbec, a jestli ano, jak ji zdůvodnit?

Nenajdeme – především od celosvětového rozšíření internetu a používání mobilů – určité množství společenství, „communities“, u nichž nelze mluvit o přináležitosti k určitému národu? Pokud došlo nebo se schyluje k rozpuštění hranic v rovině virtuální, potřebujeme my Evropané tím více hranice fyzické, reálné, abychom si zachovali iluzi vlastního, chráněného hnízda, jež nazýváme „vlast“ a v němž nesmí docházet k žádným změnám?

Před napoleonskými válkami vládli často lidem Evropy monarchové, pro něž hrála myšlenka o národnosti sotva nějakou roli. Země a jejich obyvatelstva byly hracími míči dynastických zájmů, byly objektem prestiže a především objektem hospodářství, jinak vůbec nic. Po těchto převratných událostech, měnících podobu mapy Evropy, se teprve probudilo národní vědomí k životu, a s ním i potřeba oddělit se od ostatních, protože se to zdálo být nezbytné při hledání vlastní identity. Myšlenky spojující národy v tomto prostředí neměly šanci. Ani vládní, společenské formy a formy života, již dlouho etablované od rozpadu středoevropských monarchií, nepředstavovaly překážku pro vznik nacionalismů všeho druhu. O národní mýty se pečovalo a nacionalističtí politikové rozněcovali fanatismus svých národů – až do druhé světové války.

Teprve po této katastrofě začali evropští politikové přemýšlet – o společných kořenech, o možnosti evropské jednoty v politice, kultuře i hospodářství, která by dokázala překonat úzké hranice v popředí stojící a jen zdánlivé užitečnosti. Jak pochodila tato národy sbližující „migrace“ myšlenek? Obzvláště ony národy, které musely své národní zájmy nechat stranou pod diktátem sovětského komunismu, potřebují očividně ještě nějaký čas, aby daly prostor nadnárodním myšlenkám, jako jsou např. ty vyjádřené v Evropské unii. Srovnání s dobou po r. 1918 se v této souvislosti nabízí – minimálně z vnější perspektivy.

Přesto: My – příslušníci „Západu“ – jsme měli a máme od devadesátých let pocit, že se u obyvatelstva dřívějšího východního bloku vyvinul velký zájem na otevření vstříc jednotě dosud uzavřených částí světa.

„Globalizace“ znamená také celosvětovou „migraci“ myšlenek a forem života – to je přístup, který v zásadě přináší naději, pokud je doprovázen solidaritou překračující hranice a pokud bere zřetel na rozdílné rychlosti a rozdílné předpoklady, které určují možnosti vývoje národů v různých oblastech světa.

„Globalizace“ bez ekologické a humánní orientace je ekonomicky stanovený modernizační teror, který ještě rozšiřuje příkopy mezi chudými a bohatými, přispívá k nebezpečí války a v důsledku nutí miliony lidí, aby na sebe vzali všechna nebezpečí migrace. Nikdo to asi nechce, jsou však evropští obyvatelé a jejich političtí reprezentanti připraveni čelit včas a efektivně takovýmto scénářům?

„Hlavu do písku a doufat, že všechno nějak půjde“ se zdá být základním postojem většiny evropských států, i Rakouska, co se týče „rozvojové spolupráce“ (dříve „rozvojové pomoci“).

Pouze Norsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemí a Lucembursko splňují závazek daný roku 1970, a sice dát k dispozici 0,7 procenta hrubého domácího produktu na tento účel.

Rakousko této mety od začátku nedosáhlo, ať už úřadovala jakákoli vláda. Nyní je to 0,26 procenta!

O co přitom jde? Nikoli o humanitární pomoc, už vůbec ne o pomoc po přírodních katastrofách – jde o pomoc k svépomoci při budování kulturně, hospodářsky a politicky pevných společností, které budou s to najít cestu sebeurčení a vydat se po ní.

Národy afrického kontinentu se např. mají stát sebevědomými partnery Evropy a překonat svou roli příjemců pomoci v nouzi a instrumentalizovatelných objektů velmocí. Myšleno příliš idealisticky?

Je to možné, pokud bereme v úvahu současné poměry.

Přesto, proč se nad tím konečně vážně nezamyslet a konečně, konečně nezačít odpovídajícím způsobem jednat? Ne-li ze slušnosti, humánnosti a pocitu odpovědnosti, pak alespoň z jednoduché úvahy, že by se mohl kontinent s bezmála dvěma miliardami lidí stát sudem se střelným prachem, jehož účinky by mohly spustit mohutné migrační vlny, které by už západní svět skutečně nemusel zvládnout. Posměšně cynickým tlacháním o „dobrém člověku“ a „sociálním romantikovi“ nebylo nikomu pomoženo, ani odmítáním poznatku, že jsou změny klimatu realitou. Myslet dopředu je na místě, a sice teď hned.

Přeložil Viktor Tichák.

Manfred Wohlfahrt (1946) je učitel na gymnáziu v Amstettenu. Autor a redaktor knih o historii, organizátor výstav, spoluvydavatel kulturně-politického čtvrtletníku Zeitschrift, je činný v městské politice za Stranu zelených.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.