Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Ondřej Vojtěchovský: Samostatnost, která nikomu nepřinesla štěstí

Ondřej Vojtěchovský

Samostatnost, která nikomu nepřinesla štěstí

Ohlédnutí za rozpadem Jugoslávie

Letos jsme si připomněli výročí dvou událostí, které osudově poznamenaly počátek nové éry evropských i světových dějin. Na konci ledna 1990, tedy před 25 lety, odchodem slovinské a chorvatské delegace ze XIV. sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie započal proces rozpadu tohoto státu. Jugoslávie, do té doby i v české společnosti vnímaná jako země relativní prosperity a ve srovnání s ostatními socialistickými zeměmi neobyčejné kulturní i osobní svobody, se propadala do chaosu, války a etnického násilí. Zatímco ostatní postsocialistické země ohlašovaly svou „cestu do Evropy“, jugoslávská federace se stala prostorem ozbrojených konfliktů v Evropě neznámých od konce druhé světové války. Na 14. prosince pak připadá 20. výročí podepsání Daytonské mírové smlouvy v Paříži.

Daytonská smlouva uzavřela válku v Bosně a Hercegovině a vlastně učinila také tečku za konfliktem v Chorvatsku, odkud byla v létě 1995 masivní ofenzivou chorvatských sil vypuzena většina srbského obyvatelstva.

Zdálo se, že po „Daytonu“ nastává období mírové rekonstrukce. V následujících letech se však měly ještě vyhrotit konflikty v Kosovu, které skončily po vojenské intervenci leteckých sil NATO a okupací této srbské provincie v roce 1999. „Jugoslávské války“ pak ustaly teprve v roce 2001, kdy v Makedonii tzv. ochridská dohoda stvrdila mír mezi albánskými vzbouřenci a vládními ozbrojenými silami.

Nostalgie

Dvacet let je poměrně dlouhá doba. V zemích bývalé Jugoslávie od rozpadu a od následných válek dospěla již celá jedna generace, která tyto události nepamatuje. Přesto však jsou dodnes dopady těchto událostí stále velice živé a vlastně všudypřítomné. Titova Jugoslávie v roce 1965, tedy dvacet let od konce druhé světové války, která pro tyto prostory byla neskutečně ničivou, řešila už zcela jiné problémy. Válka se zdála dalekou minulostí. Tehdy, za dvacet poválečných let, země dosáhla obrovských proměn. Nejen že odstranila následky válečných škod, ale uskutečnila i obdivuhodný materiální, kulturní i civilizační pokrok, který dalece předčil nuznou realitu předválečného období. Dnes je tomu však zcela jinak. Socialistická, Titova, Jugoslávie je pro velké množství obyvatel dnešních států ztraceným rájem. Jugonostalgie se stala významným společenským fenoménem všech (snad jen s výjimkou kosovsko-albánské) postjugoslávských společností. Přestože v jednotlivých republikách a národních prostředích se kladou odlišné akcenty, všem je společné pozitivní vzpomínání na dobu národnostní tolerance, sociálních jistot, na svou dobu slušný životní standard a v neposlední řadě na hrdost, kterou občané SFRJ mohli vůči své zemi pociťovat.

Jugoslávie 80. let nebyla jistě zcela ideálním místem k životu. Stát zabředl do vleklé hospodářské krize, byla vysoká nezaměstnanost, mnoho občanů muselo hledat obživu v zahraničí, rostla nespokojenost, která se mimo jiné odrážela i ve zhoršujících se vztazích mezi republikami a národy. Avšak nejen v rovině idealizovaných vzpomínek, ale i ekonomických dat stála tehdy tato země v hospodářské úrovni výše než dnešní samostatné státy. Jugoslávie byla na mezinárodní úrovni respektovanou zemí, která díky své neutralitě požívala četné výhody jak vůči zemím východního bloku, (na něž se jugoslávští občané dívali spatra), tak vůči zemím západním: Jugoslávci mohli svobodně cestovat východním i západním směrem, aniž by byli v naprosté většině evropských zemí omezováni vízovou povinností. Manuálně pracující snadno našli dobře placené zaměstnání v západním Německu, Rakousku či Švédsku, inteligence čile komunikovala se světem a cítila se součástí širšího kulturního a vědeckého dění. Jugoslávie tehdy neznala problémy socialistických států pramenící z izolovanosti, uzavřenosti, provinčnosti. Dnes jsou však postjugoslávské státy od Triglavu do Gevgelije evropskou provincií, Balkánem, k němuž se opět od 90. let začaly vázat pohrdlivé stereotypy chudého, zaostalého a nestabilního a vysoce fragmentovaného regionu. Na půlstoletí míru a nezanedbatelného pokroku okolní svět jaksi zapomněl.

Ztracené prvenství

Přestože se poměry v nástupnických státech dnes značně liší, jsou si v mnohém podobné. Startovní čára a očekávání byly dosti různé např. ve Slovinsku a v Makedonii. Podívejme se proto na jednotlivé země:

Slovinsko bylo pro samostatnou existenci vybaveno ze všech jugoslávských republik daleko nejlépe. Prakticky národnostně homogenní nemuselo čelit aspiracím vlastních národnostních menšin. Obyvatelstvo, které se do Slovinska přistěhovalo z jižních republik, nedostalo žádná minoritní práva. Ta byla přiznána jen „autochtonním“ Maďarům a Italům. Mezi slovinskou elitou i veřejností dominoval názor, že Jugoslávie je pro jejich nejbohatší a nejvyspělejší republiku přítěží v dalším rozvoji a v rychlé integraci do evropských struktur. Zásadně odmítali opětovné posílení federace, které z různých důvodů plánovali jak Slobodan Milošević, tak svazový premiér Chorvat Ante Marković. Obávali se rovněž, že konzervativnější Srbsko i další jižní republiky by jim bránily v rychlé demokratizaci a zavádění tržní ekonomiky. Slovinsko se po krátké kampani Jugoslávské lidové armády, vyslané svazovou vládou šťastně oddělilo od zbytku federace, kde nebyla šance na tak rychlé ukončení války. Málokdy se zdůrazňuje, že Slovinsko se vydalo na cestu k samostatnosti, protože již necítilo ohrožení ze strany severních sousedů a nepotřebovalo záštitu, kterou jí poskytovala Jugoslávie. Pro samostatnost se však rozhodlo bez ohledu na to, že oddělení jedné republiky narušilo fatálně křehkou rovnováhu a spustilo nekontrolovaný chaotický rozpad zbytku federace. Slovinská veřejnost již delší dobu nepociťovala větší sentiment vůči společné vlasti. Západní svět, pohoršující se nad nacionalismem Srbů či Chorvatů, přehlížel, že také slovinská společnost žila vypjatými nacionálními vášněmi, které se mimo jiné projevovaly v pohrdání „Balkánci“ a oblibě středoevropského exklusivismu.

Slovinsko představovalo na počátku 90. let postkomunistického premianta, který je v ekonomické úrovni nejdále. Ke zklamání svých občanů se však propast mezi ním a jinými středoevropskými státy začala postupně ztenčovat, zatímco meta dohnat státy západní Evropy zůstává po pětadvaceti letech stejně vzdálená. Někdejší ohrnování nosem nad Jugoslávií a její kritika jako totalitárního státu či státu cizí dominance proto časem doplňoval i mnohem příznivější obraz jugoslávské minulosti. Jugoslávie tak dnes u nemalé části slovinské společnosti evokuje státní společenství, v němž malé Slovinsko zaujímalo důležité, v mnoha ohledech i vedoucí místo. Nenahlíží se na ni jen jako na vykořisťovatele, ale také jako na hospodářský prostor, kde slovinské výrobky nacházely snadný odbyt, a na státní centrum, v kterém se Slovinci úspěšně uplatňovali ve vedoucích politických funkcích nebo v diplomacii světového významu. Slovinci tak vzpomínají na časy, kdy jejich země byla větší a vlivnější než ve sjednocené Evropě.

Nezahojené jizvy

Také Chorvatsko opouštělo společný stát s přesvědčením, že samostatnost mu přinese jen pozitiva. Zisky z vyspělého průmyslu a zemědělství úrodné Slavonie a především z turistického ruchu na Jadranu měly zůstat doma, a nikoliv být odčerpány do federálních fondů, z nichž se dotovaly chudší republiky. Směsice obav ze srbské hegemonie a tužeb naplnit sen o národním státu je však nejprve přivedly do konfliktu s vlastní srbskou komunitou, která myšlenku nezávislosti zásadně odmítala, a s jugoslávskou armádou. Třetina území Chorvatska se ocitla mimo kontrolu Záhřebu a celou republiku drtivě zasáhla válka. Tehdejší válečná psychóza zanechala dodnes hlubokou stopu, takže stále ještě není přípustné interpretovat konflikt jinak než jako „vlasteneckou válku“ a „srbskou agresi vůči Chorvatsku“. Chorvatští občané srbské národnosti v tomto závazném výkladu hrají jen roli Miloševićovy páté kolony. Po válce zůstala třetina území, ovládaného někdejší Republikou Srbská Krajina, zpustošena. Vyhnaní obyvatelé obou národností se do chudých venkovských regionů Liky, Kordunu a Banije nikdy plně nevrátili. Jadranské pobřeží získává Chorvatsku značné příjmy. Zahraniční turisté pohodlně cestují k moři po nedávno dokončené dálnici, která protíná vnitrozemské oblasti, aniž by přinesla i jim jakýkoliv užitek. V noci zde nesvítí téměř žádná světla, v zimních měsících dálnice zeje prázdnotou. Kdysi bohatá Slavonie, páteř Jugoslávie ležící na spojnici mezi dvěma nejvýznamnějšími městy Záhřebem a Bělehradem, je dnes také chudou venkovskou periferií. Život Chorvatska se tím soustřeďuje převážně v hlavním městě a na pobřeží.

Bosně a Hercegovině se říkalo „Jugoslávie v malém“. Již na počátku bojů v Chorvatsku někteří předvídali, že pokud se pro Bosnu nepodaří nalézt kompromis, bude tu válka ještě mnohem ničivější. Válečné operace a především etnické čištění, jímž chtěly bojující strany vytvořit z bosenské etnické mozaiky kompaktní jednonárodní oblasti, vedly k depopulaci rozsáhlých venkovských regionů a přelidnění měst. Válka si vyžádala přibližně 100 tisíc obětí. Ovšem počet obyvatel republiky poklesl podle předběžných výsledků censu z roku 2013 oproti předválečnému stavu o dalšího půl milionu. Mnozí váleční uprchlíci nalezli trvalý domov v sousedním Chorvatsku či Srbsku anebo zakotvili ve třetích zemích. Úbytek obyvatel ovšem nesvědčí jen o přímých důsledcích války, ale také o tom, že život je tu nesmírně těžký. Hospodářství se již nevzpamatovalo, zemi sužuje obrovská nezaměstnanost a tristní životní podmínky musí snášet většina obyvatel. Na patové situaci nesou svůj podíl i samotné podmínky míru z roku 1995, kterým se Bosna a Hercegovina stala jednak fakticky mezinárodním protektorátem, jednak nesmírně složitým administrativním celkem. Vedle sebe vznikly dvě entity: vnitřně unitární Republika srbská a bosňácko-chorvatská Federace BaH. Tzv. mezinárodní společenství uznalo a vlastně pomohlo petrifikovat výsledek války, čili etnické rozdělení země. Ovšem zároveň křečovitě lpí na postupném návratu k předválečnému stavu a na vybudování země na občanském principu. Občanský princip přitom prosazují Bosňáci, kteří chápou celou Bosnu jako svoji jedinou vlast a počítají také s tím, že pravidlo „jeden občan – jeden hlas“ jim jako většinovému národu umožní uplatnit převahu. Naopak Srbové a Chorvati lpí na ochraně svých skupinových práv. Srbové se paradoxně postupně stali zásadovými obránci „Daytonu“ a Chorvaté žádají, aby „jejich“ území získalo obdobné postavení jako Republika srbská. Jen ohled na mezinárodně-politickou konstelaci a na postoj Západu brání Srbům a Chorvatům v Bosně a Hercegovině deklarovat své skutečné přání – spojit se i formálně se svými „mateřskými“ státy. Bosna ani po dvaceti letech od války není založena na vůli a konsensu všech svých občanů, nýbrž na diktátu ze zahraničí. Tento status quo přitom znemožňuje začlenění tohoto prostoru do mezinárodně-politického systému, brání mu v evropské integraci a občany BaH i ve srovnání s obyvateli okolních států značně znevýhodňuje. Možná řešení, která ovšem nejsou na pořadu dne, by se musela stát vždy k nelibosti některého z bosenských národů.

Ochabující optimismus

Srbsko, někdejší největší a nejlidnatější jugoslávská republika, měla na rozbití Jugoslávie nejmenší zájem, přestože její politická reprezentace 90. let byla vnímána jako hlavní viník násilného zhroucení federace. Z válek, které se pro tuto republiku skončily faktickou ztrátou Kosova v roce 1999, společnost v Srbsku vyšla s pocitem porážky a ponížení. Po pádu S. Miloševiće v říjnu 2000 se načas zdálo, že země bude přijata do mezinárodního politického systému, že se bude významně podílet na rekonstrukci balkánského regionu a díky své geografické poloze i pozici Bělehradu bude její role klíčová. S optimismem se prováděly „mezinárodním společenstvím“ požadované ekonomické reformy, které měly Srbsku vrátit či nově vytvořit prosperitu. Ať již vlivem vnitřních faktorů, patové situaci v otázce Kosova nebo vlivem mezinárodní finanční krize však dnešní situace v Srbsku daleko zaostává za nadějemi z počátku tisíciletí. Reformátoři z řad prozápadní, antimiloševićovské opozice neuspěli a vystřídali je jejich někdejší protivníci, kteří ovšem opustili svůj někdejší program a technokraticky, bez jakékoliv ideové konzistentnosti provádějí Západem požadovanou politiku. Příslib evropské integrace a z toho plynoucích výhod však po letech již ztrácí na své původní přitažlivosti i přesvědčivosti. Ve společnosti převládá pesimismus a je vyjadřována obava z budoucnosti země, kterou masivně opouští vzdělaná mladá generace, aby hledala uplatnění v zemích Evropské unie či v zámoří.

Černá Hora, která se po těsném a mnohdy zpochybňovaném výsledku referenda vydala v roce 2006 na cestu plné suverenity na Srbsku, čelí podobným problémům. Evropské integrace, které byly pro určitou část občanů důvodem hlasovat pro oddělení od (kvůli Kosovu) problematického Srbska, zůstávají i po téměř deseti letech od vyhlášení nezávislosti, vizí budoucnosti. Velká část populace přitom žije na hranici či pod hranicí chudoby a stát řídí politická elita, která se nezměnila od roku 1989, čímž Černá Hora v kontextu postkomunistické Evropy drží primát i před Lukašenkovým Běloruskem. Vládnoucí oligarchie odvozuje svůj původ nejen od struktur někdejšího Svazu komunistů, ale také od mafiánských aktivit z období sankcí v 90. letech, kdy Milo Djukanović jako premiér a jeho suita opatřovali prostředky pro chod státu pašováním cigaret, pohonných hmot a zřejmě i dalších, problematičtějších komodit přes své území do států Evropské unie. Přes tento charakter moci a obrovské sociální a ekonomické problémy se však politická scéna v Černé Hoře štěpí na otázce nacionální identity: zda patří Černohorci k srbskému národu, nebo jsou národem zcela svébytným. Jelikož Djukanovićův režim využil k upevnění své moci státních struktur Černé Hory a začal se postupně účelově hlásit k černohorské nacionální identitě, formuje se protirežimní opozice převážně na bázi obrany identity srbské. Monopol moci, která se těší přízni Západu, však opozice doposud nedokázala narušit.

Vnitřní příčiny, vnější spoluvina

Makedonská společnost chápala Jugoslávii jako žádoucí rámec pro příznivý ekonomický rozvoj a rovněž pro svou národní existenci, z jedné strany zpochybňované Bulharskem a Řeckem, z druhé potenciálně ohrožované albánskou menšinou. Rozpad Jugoslávie a tím i zisk nezávislosti tak nebyl přijat s nadšením jako výsledek dlouhodobých tužeb, ale jako nutnost a byl provázen obavami. Mezinárodní postavení republiky bylo zvláště kvůli postoji Řecka upírajícího Makedonii právo na své jméno velmi labilní. Na pokraji katastrofy se republika ocitla v roce 2001, kdy pod vlivem úspěchů v sousedním Kosovu vypuklo albánské povstání. Vleklý ozbrojený konflikt se podařilo pod silným nátlakem velmocí zažehnat, ale fakticky tzv. ochridské dohody vedly k rozdělení státu na dvě sféry a umožnily Albáncům budovat svou de facto nezávislou doménu v oblasti západní Makedonie. Pravicová část politického spektra, která momentálně drží vládní moc, prosazuje nacionalismus křečovitě vypjatého stylu, jehož zhmotněním je bizarní přestavba centra Skopje. Bez respektu k domácí architektonické tradici vláda vybudovala z železobetonu kýčovité pseudobarokní reprezentativní budovy a veřejná prostranství zaplnila sochami velikánů makedonských dějin počínaje obří jezdeckou sochou Alexandra Makedonského (který s ohledem na Řecko nese oficiální název „bojovník na koni“). Podle nemalé části společnosti projekty na poli budování národního sebevědomí odvádějí pozornost od skutečných problémů země, která se rovněž potýká s vážnými ekonomickými a sociálními problémy. Vůči opozici přitom vláda postupuje pomocí autoritativních i represivních opatření.

Kosovo stálo na samém počátku jugoslávské krize. Opatření, která tam pro zlepšení i v jugoslávském kontextu krajně ubohých sociálně-ekonomických poměrů zavedla jugoslávská administrativa, nevedla k valnému zlepšení. Výsledkem postupných změn bylo jen prosazení albánské dominance nad srbskou menšinou, která pak sehrála tak důležitou roli při nacionální mobilizaci srbské populace v 80. letech. Mezinárodní síly v čele s USA a EU nasadily masivní prostředky k tomu, aby po kapitulaci Miloševićovy Jugoslávie v roce 1999 Kosovo konsolidovaly. Obdobně jako v Bosně a Hercegovině také vehementně prosazovaly koncept občanské společnosti a návrat k multietnickému charakteru této země. Během následujících let se však z těchto plánů nepodařilo realizovat takřka nic. Srbská populace, pokud tak již neučinila do roku 1999, Kosovo nadále masivně opouštěla. Významnější enkláva se udržuje jen při hranici se Srbskem na severu oblasti kolem rozděleného města Kosovská Mitrovice. Enklávy ve vnitrozemí připomínají ghetta a nejsou místem pro perspektivní život. Představitelé „mezinárodního společenství“ prosadili přes odpor Srbska mezinárodní uznání Kosova jako samostatného státu v roce 2008 a nechtějí nic slyšet o kompromisních řešeních, která by např. mohla spočívat v úpravě hranic a připojení Srby osídleného severu k Srbsku. Lpění na „občanském Kosovu“ naprosto přehlíží reálné snahy albánského národa o hlubší integraci svého etnického prostoru. Na druhé straně byla umožněna intenzivní spolupráce Kosova s Albánií zejména v ekonomické oblasti a ve výstavbě infrastruktury, která by až do té doby dosti vzájemně po této stránce izolované země lépe propojila. Albánská nespokojenost s Jugoslávií však měla bezpochyby nejen nacionální ale i ekonomické a sociální důvody. Přesto ani zahraniční pomoc, ani nezávislost nepozvedly Kosovo výrazně na vyšší úroveň. Jen uprchlická vlna z Blízkého východu přeorientovala pozornost od do té doby znepokojivého fenoménu, kdy se více než sto tisíc mladých kosovských Albánců snažilo se srbskými pasy emigrovat do zemí Evropské unie.

Otázka příčin rozpadu federativní Jugoslávie je předmětem odborné diskuse a není a zřejmě nikdy nebude nalezena plně uspokojující a vyčerpávající odpověď. Je však zřejmé, že hlavní důvody byly vnitřního charakteru. To však neznamená, že by se na konkrétní podobě řešení jugoslávské krize významně nepodepsalo angažmá rozhodujících zahraničně politických sil. Státy evropských společenství tak např. neudržely předtím deklarovaný jednotný postoj, když Německo a Rakousko jednostranně uznaly nezávislost Slovinska a Chorvatska, což eskalovalo ozbrojený konflikt. Bez konsensu a mezinárodních záruk pro práva jednoho z konstitutivních národů bylo uznáno protiústavní vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny a tento krok opět otevřel cestu násilnému řešení. Neochota měnit tzv. avnojské hranice (ustavené jako vnitřní administrativní linie mezi jednotlivými republikami v průběhu a na konci druhé světové války jugoslávskými partyzány) na jedné straně bránila integritu Bosny a Hercegoviny, na druhé straně ale umožnila násilnou reintegraci Srby dominovaných území do Republiky Chorvatsko a etnickou čistku. Principiální hájení multietnického a občanského charakteru Bosny a Hercegoviny a Kosova jednak udržuje tyto země dlouhá léta pod mezinárodním protektorátem a pod nefunkčním režimem, jednak v podstatě přispívá k posílení dominance většinového národa (Bosňáků ve Federaci BaH, Srbů v Republice srbské, Albánců v Kosovu).

Ovšem stejně závažné a snad ještě podstatnější dopady než mocenské zasahování má ekonomické působení zahraničních společností a korporací, která nakládají s většinou zemí bývalé Jugoslávie jako se zeměmi druhého řádu. Idea Jugoslávie a obě její realizace ve 20. století byly mimo jiné spojeny rovněž s myšlenkou „Balkán balkánským národům“. Dnes však je prostor bývalé Jugoslávie, pro nějž se vžil umělý geografický pojem „západní Balkán“, opět prostorem, o němž se rozhoduje zvenčí. Jen minimálně se tak děje ovšem ku prospěchu lidí, kteří zde žijí.

(Titulek a mezititulky Listy)

Ondřej Vojtěchovský (1977) je historik a balkanista, přednáší na Filozofické fakultě UK v Praze.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.