Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Adam Borzič: Kaštel stari (Dalmácie)

Adam Borzič

Kaštel stari (Dalmácie)

Básníci a jejich místa (42)

Rád bych s perským básníkem Rúmím přísahal, že „mé místo bezmístné je“, ale není tomu tak. V mém životě je jedno místo, kde moje duše přicházela na svět, kde jsem se rodil. A rodila se tam i moje poezie. Je to jeden ze sedmi kaštelů poblíž dalmatské metropole Splitu. Kaštel Stari – ani město ani vesnice, spíš kolem bílé tvrze nakupený hrozen šplhající od moře do hor. Jeden ze sedmi. Tam jsem vyrůstal. Tam jsem se poprvé třásl strachy. Tam jsem poprvé miloval. Nedokážu to místo vidět jinak než dětskýma očima, očima bázně a chvění.

Vlastně to byl biblický kraj. Po mnoho měsíců v roce ho spalovalo slunce, milostně, a přece bez milosti. Pořád jsem čekal, že z hory Malačka za domem vyroste obří vousatá Boží hlava. Mezi šutráky ostrými, až se zdálo, že jediné, co chtějí, je obětní krev, mezi zmijemi, které šustily ve žlutých a hnědých travinách, mezi těmi málo stromy, hlavně zkroucenými olivami, o nichž mě učili věřit, že na ně nikdy nesedne kukačka, to kvůli Jidášově zradě, a že se zjeví hrozivý Bůh kosmické msty. I místní, když porcovali melouny na igelitových ubrusech, střásali ořechy nebo kropili vinice, zdáli se jako divní pochopové toho očekávaného neviditelného Monstra. Takže vzadu za domem hory a vpředu moře.

Moře a přístav měly v sobě ovšem cosi pohansky bujarého, tvořily barvitý kontrapunkt k holým biblickým horám. V přístavu jsem také poprvé vycítil sex, když mi jeden místní krasavec na rivě asi z rozmaru šeptnul do ouška: „Copak chlapečku, chce se ti spát? Ale noc je ještě mladá.“ A byla mladá a horká a já si s ní nevěděl rady.

Je ovšem zvláštní, že nejčastěji vídám kaštelský přístav v zimě. Jeho divokost plná hustých černých vln bičujících ulice mě neděsila. Všechno s mořem a námořníky v sobě mělo osvobozující příchuť. V námořní a rybářské auře jsem tušil krásu lidské nedokonalosti. Jejich svět tak trochu čul nekalými kšefty, zpocenými vášněmi, drogami, s nimiž se odevždy ve Splitu a jeho okolí obchodovalo. Rozléhal se zvonivým smíchem a voněl slanou pohlavní něhou, zněl protáhlou italskou chorvatštinou. Tam nahoře, kde jsem bydlel, tam v horách, mezi tolika nedostavěnými domy, tam vládl Bůh, kterého jsem se bál a jehož jsem nedokázal milovat, i když jsem od babičky věděl, že je to smrtelný hřích. (Až později, mnohem později jsem poznal, že Bůh je velké milostné moře.)

Byl to můj Kaštel s ošuntělými renesančními domy, albánskou zmrzlinou, hranatým kinem a kostelem plným krvácejících soch... Kaštel plný sítí... Kaštel s olejovými skvrnami na mořské hladině... Kaštel horkých hlav a horkých srdcí... Kaštel s prasaty za domem... Kaštel s všudypřítomným soudruhem Titem... Kaštel s jeptiškami ve školce... Kaštel s komiksem o Uskocima (bájní zbojníci přepadávající benátské galéry)... Kaštel s tajnou partyzánskou erotikou... Kaštel jako sud s vínem i střelným prachem...

VÁŽNÉ DNY V NEDOSTAVĚNÉM DOMĚ

Nedostavěný dům
pod černými nebesy,
vstoupal z něj uragán,
nabíral jsem jej do ruček,
plakal, a jeho dráty, beton, zmije,
mě prostupovaly, slavnost se snášela
na mé tělíčko, můj rozum byl pecka,
ale srdce nahlíželo do strašlivých krajin,
výronem světla šlehalo rohy světa,
obepínalo závratnou zátoku s mořem,
jehož tíha se neklidně převalovala.

Tak vážné dny:
píchlá guma, krev na spánku, kámen
v ruce nejsladšího přítele, moje hlava
vířila v hornaté vesnici
mezi láskou a smrtí,
interval mezi oslí stezkou,
kterou putovala Milica
dnes a denně,
znova a znova,
a jasně bílým grobljem,
na které jsem chodil kouřit
o několik let později,
vždycky o vražedné třetí.

Nahání to strach.
Malý a jiný pozoruju kropení
vinice, z tlusté hadice stříká
svěcená voda, protože v téhle vsi
je svěcená i kadibudka.
Příliš mi okolní duše
připomínaly rozšklebený fík,
jeho rozčvachtané maso
s ostrými střelkami
červených vláken,
sladkou měkkost,
která žahá.

Často jsem nahlížel
do klína osamělé Češky,
než se přivalil bagr,
růže byla moje.
Dva samotáři svázaní
provazem téhle vesnice
s jejími prasaty,
olivovým kýčem,
s tou brutalitou vyšitých kočiček,
a plastového nádobí.

Tak vážné dny.
Neustále poražený
vyhlížel jsem spásu zpoza hor,
z růžového měsíčního vnitrozemí,
neměla výraz,
mezi zrněním obrazovky
a pádem na dno
ničemu se nepodobala.

*

Byla moje touha příliš velká?
Pokoušel jsem se stisknout tak silně,
až z otcova krku vyšel sten a prorazil
plášť země a já náhle nahý obr obepnul
tělo všeho

*

Znovu stojím
v tom nedostavěném baráku,
šeptají zdi, hučí, prázdnem
píská vítr, sobě naproti
o třicet let dál,
sestupuji níž,
v cihlách tráva
vyšší, a mrak menší,
menší... a já tu
ze stejné sliny
hnětu průsvitný
osud

ANTE

Ante měl trať v očích.
Moje první láska.
Chudák plný vší.
V pěti jsme po sobě lezli,
bez šatů – matka a otec.
Mezi námi horká linka
syčícího tušení
čehosi strašného.
Nikdy už znova

Ve dvaceti
vrátil se z války,
bral heroin a jeho oči
se leskly jako právě
nalitý asfalt.
Zabil dost Srbů,
každého oplakal.
Říkal, oni to dělali stejně.
Kdo přestal brečet,
stal se zrůdou.
Ante radši fetoval.

ZIMA V KAŠTELU STAROM

Zima v Kaštelu Starom měla mladé tělo.
Vlny zvedala vysoko, v lesklých šlehancích
vysokého napětí zrcadlila ostrovní bouři, hnala se
ulicemi, v překotné touze přelít se přes práh jara.
Ráda převracela koše, rozhazovala smetí,
jurodivě se smála, trhala vlajky
s pěticípou hvězdou,
a byla slaná, slaná pod těžkými nebesy,
těmi rychlými, rychlými a temnými tahy.
V betonovém kině hrála Desatero s Hestonem.
Půlila Rudé moře a zabíjela Egypťany.
V druhém sále dávala porno.
Její rozpětí vysvobozovalo.

BOUŘE V ZÁTOCE

Přisátý k mastnému větru,
k tisícovce prstů,
k zvířeným tečkám na pláži,
přisátý k chlupům a vráskám ořechu,
rozcuchaný v přívalu pachů,
zoufale ztracený kolibřík
s ambicí ukousnout hlavu hoře,
vypít ostře narýsovaný obzor,
praštit se zeměkoulí o zem.

Musel jsem.
Stát na prahu a polykat budoucnost.
Třást se a třást, silák chlapeček
sál narudlý úsvit, horká křídla ptáčků
leskle se třepotala, každý třpyt střihu
měl švih, každý byl věštbou.

Otevírala se nebesa,
padaly obří kapky, konve rozlévaly se,
červená zemina se trhala a drolila,
zubožené olivy se hystericky smály,
prasata kňučela, kozy mečely,
mysl byla zvon, odletěla,
den žlutý a červený přelil se
do potemnělých vod, záliv
klouzal a koulel sudy,
přestával jsem vidět,
tady se zrodila víra
jako blesk rozčísla
apokalypsu a mě už nebylo pět,
ale sto třicet úderů
bušilo na střechy
a domy se prohýbaly
skoro úslužně,
a protože se zrodil prorok,
když bouře ustala,
zavála mírnost,
a jemně zlatá zář se rozpila
do okolí, a soucit zaplavil
tuhle krutou zátočinu,
a já tiše česal její vlasy.

MUŽ NA RIVĚ

Copak jsem našel v dužině roků
záhadu muže, ležícího naznak,
konečně na dosah, na pocuchaném
prostěradle s úmorně pomalými vteřinami
budíku. Zastavená nahota si žádá buď kámen
nebo květ, ruka se napíná a její pomalý let
tiše dopadá na svalnaté hedvábí,
aby sklouzla kořeněným záhybem
až k mučivě tvrdé iluzi.

Prázdnem prochází slunce.
Ospalost je náhle ostrá.
Okenice lžou o život,
předstírají pohyb, ale není ho.
Voda v láhvi žízní po rtech,
teplý neklid vyhání z pokoje.
Utíkám ulicí, suché jehličí
praská pod nohama, jehlice se
prohýbají, z takového násilí
vzduch šílí, želvy aut
by až poskočily.

Teď teprve můžu vběhnout do lví tlamy,
kašna na miniaturním náměstí
se mnou soucítí, můžu se roztavit
v stříbru vody, konečně slastně nebýt.
Je to se mnou ale horší, místo toho
vběhnu přímo na rivu a exploduju
v tlačenici těl, nervózní moře
to palmám vysvětlí:
jsem blázen.

Adam Borzič (1978) je básník, publicista, překladatel, terapeut a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar. Je spoluzakladatelem básnické skupiny Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, 2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, a Orfické linie (Malvern, 2015).

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.