Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Ota Hromádko: Poslední kapitola

Ota Hromádko

Poslední kapitola

Když začala válka, byl jsem bez soudu důkladně zavřený v demokratickém koncentračním táboře ve Francii. Francouzská „drôle de guerre“ byla v plném běhu, došlo k ní, když se Stalin dohovořil s Hitlerem. Poněvadž jak fašisté, tak i vládnoucí západní demokratičtí politici prohlásili Španělskou republiku za komunistickou a republikánské vojáky za komunisty, bylo ve Francii hned při vyhlášení války na půl milionu válečných zajatců Španělů a přes osm tisíc mezinárodních dobrovolníků, kteří ustoupili z Katalánie přes Pyreneje. Tolik lidí tenkrát Hitler v koncentrácích neměl.

Mnozí uvědomělí francouzští demokraté považovali za nejdůležitější vést boj proti vnitřnímu nepříteli, a ne na frontě, na níž se ani nestřílelo. Kdo by jim to chtěl vytýkat? V Německu a v Sovětském svazu to za války bylo stejné. A tak se okolo koncentračních táborů, kde byli zavření španělští bojovníci proti fašismu, hemžilo plno policejních komisařů, seržantů, důstojníků a podobných lidí.

Hned, jak válka začala, bylo někde nahoře rozhodnuto zřídit zvláštní tábor pro agenty Komunistické internacionály, a poněvadž zatím žádní zavřeni nebyli, byl dán příkaz vyhledat je v řadách dobrovolníků Mezinárodních brigád ze Španělska. Proto v táboře Gurs vybrala a zatkla policie jedné podzimní noci padesát dva nejnebezpečnějších interbrigadistů „agentů Kominterny“. Brali to takříkajíc hákem, poněvadž mezi námi byli i kamarádi, kteří vůbec nikdy v komunistické straně nebyli, a dokonce i jeden dosti známý rakouský sociální demokrat. Převezli nás jako první do tábora Vernet ďArriége vystavěného pro 15 000 vězňů, a podle toho, jak tam na nás začali řvát, jsme ihned poznali, že tady to nebude žádná sranda jako až dosud. Při převozu nám nechali osobní papíry a vojenské knížky, a tož jsme to všechno hned v prvních hodinách spálili. Lépe bylo nebýt nic než být to, co jsme byli nebo měli být.

Pak s námi sepsali karty. Jméno, povolání, narozen a podobné hlouposti – s tím se nedalo nic dělat, sepsala to s námi Neintervenční komise Společnosti národů ještě ve Španělsku. Na nic jiného se neptali – proč také, stejně bychom jim jako mazaní nepřátelé zalhali. Ale z Gursu s námi také přišel spis, ve kterém bylo uvedeno, co o každém z nás ví policie a jak je kdo nebezpečný. To pak příslušný seržant v naší nepřítomnosti opsal na zadní stranu karty, kterou sepsal s námi. Musel být asi ožralý nebo si vzpomínal na manželku, čert ví, jak se to stalo, ale mně tam napsal, že jsem prošel vojensko-revolučním školením na Leninské akademii v Moskvě, což patřilo Ferkovi Knézlovi, veliteli československé skupiny, a jemu zapsal to, co patřilo mně. Nebylo to o nic výhodnější. Ale já jsem v Moskvě opravdu nikdy nebyl, neměl jsem k tomu asi vlohy.

Po čase s námi začali pořizovat v šesti exemplářích obšírný vícestránkový dokument pro mezinárodní album zločinců. Obtiskli nám jednotlivě všechny prsty na obou rukou, pak všechny prsty dohromady, celé ruce i s dlaněmi, změřili nám kdejakou kost v těle, lebku ve všech úhlech a pořídili každému z nás větší množství snímků ze všech možných stran a poloh. Jen otisky prstů na nohou nám tenkrát nevzali. Trvalo to s každým dva až tři dny, podle toho, jestli bylo hezky nebo po neděli.

Když s tím byli hotovi, začali nás vyslýchat a sepisovat protokoly, poněvadž potřebovali nějaké doklady, proč jsme zavřeni. Ptali se nás, kdo jste, co jste, kde jste byl a co jste tam dělal a proč jste zde, a my jsme jim zase šmahem odpovídali: „Nic jsem nebyl, nic nevím, jsem zde asi proto, že jsem ve Španělsku kradl slepice,” a oni se nás zase snažili nějak z něčeho usvědčovat. Byla to taková hra na nic, dobrá k tomu, aby se zabil čas, poněvadž ani oni, ani my jsme neměli nic na práci. Od příchodu do Francie jsme byli stále jen zavření, takže jsme rozvratnictví provozovat nemohli. Při těch pohovorech jsme poznali, že mi napsali na zadní stranu karty minulost Ferky Knézla a jemu zase moji. „Ferko,“ povídám mu, „je to prašť jako uhoď, nechme to tak, vyměňme si osudy, ztratit není co, ať je nějaká sranda.“

A legrace byla. Jeho odvezli v roce 1941 do zvláštního koncentráku v Dželfě, 100 km od poslední zelezniční stanice na Sahaře. Žil tam ještě asi dva roky a stavěl železnici přes poušť. Aby ze Sahary nemohl odjet do Mexika, kam mu američtí kamarádi z interbrigády sehnali vízum, tak ho nechali, stejně jako druhé, chodit a žít bez kalhot, poněvadž ty se na něm po několika letech lágru rozpadly. Marně jsme mu zvenčí kalhoty posílali, žádná ze zásilek, ve které byly, nedošla.

Čas od času mu ředitelství sdělilo, že odjet může kdykoliv, ovšem oblečený jako člověk. Utéct z tábora bylo možné i bez papírů, ale bez kalhot to bylo nemožné, i mezi nejubožejšími Araby by byl nápadný. Pak přišli Američané a nechali ho stejně jako ostatní sedět ještě dalších šest měsíců pod stejnými francouzskými strážemi. Od nich ho převzala Československá armáda, odsunula ho do Anglie a zařadila do tankové brigády. Setkal jsem se s ním po vylodění československé brigády ve Francii na podzim roku 1944. V Anglii se mu podařilo ještě se i oženit a přivést na svět potomka. To měl být vlastně můj osud, a já mu ho záviděl.

Jeho vlastní osud, který jsem žil já, byl složitější. V roce 1941 se mi podařilo utéct v Paříži z transportu do Německa. Také jsem se oženil, ovšemže načerno a stále jsme tam se ženou (Věrou Waldesovou, pozn. J. B.) odněkud prchali. Pětkrát jsme stačili utéci z bytu, který byl policií odhalen. Museli jsme žít v době, kdy všichni pořádní lidé pracovali pro Němce, podle tehdejšího španělského hesla: „Que trabajan los otros y yo con la pistola...“ (Ať pracují druzí, já budu běhat s pistolí...).

Z houfu, v kterém jsem začínal partyzánskou válku proti Němcům v Paříži v létě roku 1941, nás nakonec zbylo méně, než je prstů na obou rukách, ale přece jen jsme přežili i Lavala i pařížskou policejní Brigade spéciale. Za toho velkého cirkusu, kterým bylo pařížské povstání, jsem se vozil jako velitel deseti oddílů složených z cizinců ve strakatém ukořistěném německém automobilu. Nade mnou na střeše seděl kluk se samopalem, který se tvářil, jako že neuteče, když po nás bude někdo pořádně střílet. A pistole jsme nosili navrch, a ne pod kabátem. Než jsem se stačil okoukat, bylo po všem. Automobil nám někdo ukradl, jistě někdo, kdo ho dovedl přemalovat a počkat na klidnější doby. Za několik dnů po osvobození přijeli Američané a ti nám hned nošení pistolí zatrhli a začali nám je sbírat, poněvadž se v Americe s těmito ukořistěnými zbraněmi rozvinul velký obchod.

V Paříži jsem pak ještě skoro rok vysedával za stoly a v rozhlase a vedl boj s fašismem hubou, jako to dělali mnozí jiní již dříve. Pak jsme se konečně mohli vrátit do Prahy a mezi Pražáky – obojí jsme našli celkem nepoškozené a stejné jako před válkou. Zdálo se, že udělám kariéru a konečně něčím budu, ale celkem brzy, v únoru 1951, mě znovu zavřeli. Pak jsem po dlouhá leta se zájmem pozoroval, jak se v lidodemo socialismu točí vítr, korouhvičky a korouhevníci.

V roce 1964 prošlo od historie s ožralým seržantem ve Vernetu plných dvacet pět let. Dávno jsem to již zapomněl. Dvě dcery nám dorostly do bláznivých roků. Chruščov se mezitím objal s Kennedym, a to byl asi důvod, proč má americká tchýně z lepších kruhů došla k závěru, že by i ona mohla obejmout svého neznámého zetě se špatnou pověstí a svou dceru, kterou před válkou rodina zavrhla pro divoké názory. Možná také chtěla vidět, zda se odrostlá vnoučata podobají jí nebo dědečkovi. Tím začala historie víza do USA.

K jeho udělení musel každý vyplnit dotazník amerického konzulátu. Byl stejně důkladný jako jiné dotazníky, které se vyplňují při vstupu do strany, do lepšího zaměstnání, při stranických prověrkách nebo když se v přítmí nahoře vynoří nový geniální vůdce národa či národů. Některé otázky však byly nové. Tak například, jestli nemám v úmyslu zavraždit amerického prezidenta. Takový úmysl jsem opravdu neměl – to už si tam obstarávají sami – a také jsem to potvrdil. Spravedlivě jsem odpověděl i na všechny další otázky a poslušně otiskl palec pravé ruky.

Ani ne za deset dnů jsem dostal předvolání ke konzulovi. Měl uprostřed prostorné kanceláře v malostranském renesančním paláci malý, takový goethovský stůl, na kterém byla rozevřená bible, tak veliká, že pod ní stůl nebylo vidět. Jinak se zařízení nelišilo od lepších lidodemo úřadů. Myslím, že i kníže pekel Lucifer má kancelář zařízenou stejně jako Brežněv nebo americký prezident. Včetně odposlouchávacích zařízení pekelné policie.

Konzul, ještě mladý, šel rozhodně na věc. Kdy prý jsem byl v Sovětském svazu, co jsem tam dělal a proč jsem to v dotazníku neuvedl. Svou lidově demokratickou angličtinou jsem mu vyprávěl celý příběh, jak to bylo s kartou ve francouzském demokratickém koncentračním táboře a jaká z toho byla pro mne i pro Knézla legrace. Pan konzul se se mnou nepřel, nic nevysvětloval a dal mi najevo, že je si svou věcí jist. Vízum jsme ale dostali celkem rychle, a to proto, že se nějaký lepší strýček osobně znal se „svým senátorem“, a ten zase zaintervenoval u tehdejšího ministra spravedlnosti Kennedyho, který to škrtem pera vyřídil. Tak to chodí v Americe, s trochou protekce a známostí se tam starý rozvratník dostane stejně rychle jako lidé tak slušní jako Chruščov nebo Brežněv.

V USA mě všichni příbuzní hlídali, abych s nikým nemluvil nebo něco nevyšpiónoval a neporušil záruky, které za mne dali. Dokonce mi ani zdálky neukázali továrnu příbuzenstva mé ženy, takže jsem dospěl k názoru, že tam asi vyrábějí doutnáky k atomové bombě.

O další čtyři roky později, když Pražské jaro přes horké léto přešlo v ruskou zimu, jsem požádal o azyl u kantonální policie v Curychu. Své jsem si za všech režimů odseděl, vousy mi zbělely a zuby vypadaly – ať se teď zase snaží jiní. Velice slušný pán na cizinecké policii se mnou důkladně sepsal, kde jsem všude v životě byl a co jsem tam dělal. Trvalo to pár hodin, poněvadž mě složitost událostí za čtyřicet let mé dospělosti ve vztahu k mým přímočarým reakcím přivedly do téměř každé mely, kde se zavíralo, střílelo, popravovalo nebo jenom dávalo přes hubu. Ten slušný pán mi všechno, co jsem mu řekl, uvěřil a zapsal v protokole, který jsem bez připomínek podepsal.

Ale asi za čtrnáct dnů jsem dostal pozvánku, abych se dostavil znovu. Přijal mě tentýž pán a ve vší zdvořilosti mi řekl, že se zapomněl zeptat, jestli jsem byl někdy také v Sovětském svazu a co jsem tam dělal. Tak jsem zase vypravoval, jak jsem se do toho Sovětského svazu „dostal“ a jaké to mělo následky. Srdečně se smál, řekl, že mi to věří, poněvadž se něco takového nedá vymyslet, a konečně že u Francouzů je možné všechno. Tím, jak se zdá, případ navždy vyřídil. Ačkoli, kdož ví? Jestli zase někdy někde něčím budu a umřu v tom – možná nějaký dobrý žurnalista, který nevěří řečem, ale tomu, co je písemně doloženo, v nekrologu napíše: „... a na Leninské vojenské škole v Moskvě se učil dělat světovou revoluci.“

Úryvek z pamětí Jak se kalila voda. Výbor kriminálních příběhů a úvah, které připravuje

k vydání Jaroslav Bouček v nakladatelství Academia.

Ota Hromádko (1909–1983) bojoval ve španělské občanské válce, za 2. světové války byl ve francouzském odboji. V 50. letech byl doma odsouzen na 12 let do vězení, 5 let strávil v uranových dolech. Později byl plně rehabilitován, Po okupaci 1968 odešel do Švýcarska.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.