Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Olga Hostovská: Konec pražské kavárny (a cukrárny)

Olga Hostovská

Konec pražské kavárny (a cukrárny)

Kde jsou ty časy, kdy jsem jako studentka chodívala s Jardou Kotasem z Umprumky do cukrárny v Celetné na kafe a já si jako zákusek k tomu dopřávala „rakev a věnec“ v celkové ceně pěti korun?! Naše kavárny a cukrárny ještě v 60. letech prozrazovaly, že mnohý jejich provozovatel prošel vídeňskou školou, a ve většině kaváren mohl host při kafi a vodě prosedět celé odpoledne. V generaci mých rodičů dokonce kolovala nesmrtelná Halasova věta: „Dneska je tak krásně, a já nemám na kavárnu!“

V jedenadvacátém století pražských kaváren značně ubylo a v těch pozůstalých jdou ceny do tak závratných výšek, že příslušníci takzvané „pražské kavárny“, vzhledem k tomu, že literární honoráře u nás jsou vůbec nejnižší v celé Evropě, rozhodně v těchto lokálech nevysedávají.

Praktickou cestu za kavárnou jsem podnikla v neděli 1. listopadu, když jsem se vracela ze hřbitova na Malvazinkách.

Zkusila jsem to nejdřív u Anděla. Někdejší internetovou kavárnu v Lidické nahradil podnik zvaný El Barrio de Angel. Vybrala jsem si tedy na kraji Nádražní „italskou“ pizzerii Corleone. Když jsem řekla číšníkovi, který mne odchytil hned u dveří, že bych chtěla jen espresso piccolo bez mléka a případně k tomu něco sladkého, poručil mi, že se musím nejdřív posadit, a přinesl mi jídelní lístek. Ať jsem prohlížela, jak chtěla, moučníky jsem tam žádné nenašla, a ač byla restaurace poloprázdná, s tím kafem taky nikdo nespěchal. Tak jsem se nakonec zvedla a odešla. V protější francouzské pekárně Paul (Pains rustiques et de fantasie), kde to bylo spíš k stání, nabízeli běžné pečené výrobky průměrně za 45 korun a dortíky kus za cca 60–70 Kč, což mi připadalo v této části Prahy poněkud přehnané.

Popojela jsem metrem do centra. Měla jsem smůlu. Kavárna v 1. patře knihkupectví na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí, v budově, kde kdysi sídlilo nakladatelství Academia, je v neděli zavřená. Pokračovala jsem pěšky Jindřišskou a nějak jsem si nemohla vybrat: indická restaurace Al Karim, thajská restaurace Modrý zub, Epopey-fusion, Mailsi Pakistani, až u Jindřišské věže normální česká restaurace U Jindřišské věže, ale v nedělním pozdním odpoledni tak beznadějně prázdná, že jsem se jí raději vyhnula. Honosné pohostinství v prvním poschodí Jindřišské věže mi zase nepřipadalo vhodné na jedno rychlé kafe. A tak jsem se zastavila až v jednom lokále v Senovážné ulici, kde jsem dostala ke kafi gratis i balenou sušenku s nápisem CAFFÉ MAURO a tostatura lenta a uvědomila si, jak se naše pohostinství, kdysi po léta inspirované Vídní, v poslední době italianizuje. (Hlavně co se názvů týče.) Rakvičky, věnečky, sachr, punčák nebo indiánky nahradily různé krémové speciality pokud možno cizích jmen, jako třeba italský vynález z konce 20. století Tiramisu [Pozvedák], řečeno stylem pražské putyky). Problém je v tom, že na rozdíl od italského originálu u nás základní surovinou tiramisu většinou není lombardský sýr mascarpone. A tak je to se vším. Rizota podávaná v našich takzvaných italských restauracích jsou většinou jen ubohou napodobeninou tradičního italského risotta. Stejně dopadla i pizza, která se po 2. světové válce vydala dobývat Spojené státy a pak i celý svět. Ovšem výrobky pražských pizzerií mají s tou původní neapolskou pochoutkou společného asi tolik, jako kdybychom chtěli srovnávat kung-pao dnešních čínských stravoven se stejnojmenným pokrmem, na němž jsme si v 60. letech pochutnávali ve vyhlášené čínské restauraci ve Vodičkově ulici.

Nejsem proti italským (asijským a jakýmkoli zahraničním) restauracím a kavárnám. Jen si myslím, že by měly být italské se vším všudy, a ne si jenom na italské hrát a nabízet italské pokrmy po česku. Nám by se taky nelíbilo, kdyby nám v cizině prznili svíčkovou s knedlíkem.

Pražská (brněnská aj.) kavárna s jedním kafem či s dvěma deci vína na celé odpoledne má podle mého názoru stejné právo na život jako česká hospoda s hektolitry piva a buřty s cibulí. Jen bychom si měli zachovat vlastnost, kterou jsme v dobách Rakouska-Uherska přímo překypovali a která nám teď nepochybně chybí – národní hrdost.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.