Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Veronika Opletalová: Dům znaků

Znaky

Veronika Opletalová

Dům znaků

Všechny příběhy, které budu vyprávět, spojuje snaha o zachování odkazu významných sémiotiků či sémiotické tradice dané země. Řeč bude o budování sémiotických archivů a muzeí v Německu a Estonsku, u nás se podobná instituce nenachází. Berlínský sémiotický archiv slaví letos 40 let od svého vzniku, a lze jej proto považovat za nejstarší evropskou instituci svého druhu. Ve stádiu zrodu je naopak projekt s lapidárním názvem Haus der Zeichen, který hodlá obohatit sémiotickou expozici o umělecká díla.

Předně bych chtěla vyvrátit domněnku, že sémiotické archivy a knihovny shromažďují úzce zaměřený soubor textů, který dokáže oslovit jen hrstku odborníků. Naopak, klasická sémiotická knihovna se musí dotýkat celé řady kulturních i přírodních jevů. Záleží samozřejmě na tom, jak široký znakový pojem její tvůrce zastává. Pokud je toho názoru (který v současné sémiotice převažuje), že téměř každá materiální entita může za určitých okolností a pro někoho fungovat jako znak, pak je ve hře nepřeberné množství témat. Na ně je nahlíženo prizmatem znakové teorie (jde o otázky významu, přenosu informací, komunikačních strategií), můžeme tedy hovořit o znakově teoretických základech přírody a kultury. Tak zní ostatně podtitul sémiotického kompendia Semiotik/Semiotics, jehož čtyři svazky vydala trojice sémiotiků Roland Posner, Klaus Robering a Thomas A. Sebeok v letech 1997–2004. Prostorovou obdobou kompendia je Sémiotický archiv v Berlíně, který začal budovat Roland Posner v roce 1975 v rámci Centra pro sémiotický výzkum na Technické univerzitě v Berlíně. Dlouhá léta se archiv tísnil v malé místnosti, až v roce 2011 se jej podařilo přestěhovat do univerzitního archivu berlínské Univerzity umění.

Posnerův sémiotický archiv je rozčleněn do 300 tematických okruhů a obsahuje přes 2000 pořadačů s texty v různých jazycích (zejm. angličtině, němčině a francouzštině). Vzhledem k tomu, že převažují materiály již publikované (xerokopie článků, sémiotické knižní řady a časopisy), lze spíš hovořit o sémiotické knihovně než o archivu v pravém slova smyslu, ale i tak tu lze najít unikátní materiály. U takto široce koncipované knihovny je samozřejmě tvůrce postaven před úkol hodný osvícenských encyklopedistů: jak uspořádat poznatky o různých oblastech světa. U sémiotické knihovny je třeba navíc rozhodnout, zda členit podle tematických okruhů, nebo znakových aspektů. Posner se snažil propojit obojí: archiv „začíná“ (v levém rohu místnosti) vývojem vesmíru, přechází k živé přírodě, evoluci komunikace, velký prostor je pak věnován jednotlivým kódům, typům komunikace a nakonec způsobům užití a rovinám popisu přirozeného jazyka.

Měla jsem to štěstí v archivu pár měsíců pomáhat a při doplňování regálů jsem narážela na různá, leckdy překvapivá témata: magie, gesta primátů, kulinaristika, utopické kódy. Objevila jsem i nenápadný oddíl s nápisem „Müll“ – v přesvědčení, že se jedná o vyřazené materiály, jsem ho dlouho neprohlížela. Když jsem nakonec přece jen nahlédla, našla jsem soubor textů reprezentující sémiotickou debatu z osmdesátých a devadesátých let na téma „značení jaderného odpadu“. Těmito otázkami se intenzivně zabýval Thomas A. Sebeok, kterého v roce 1981 oslovila stavební firma Bechtel v rámci projektu spolufinancovaného vládou Spojených států. Zadání znělo: navrhnout značení úložiště jaderného odpadu pro budoucí generace, jehož varovné poselství bude srozumitelné i za deset tisíc let. Sebeok navrhl kombinaci kódů za účelem naddimenzování informací (jako informační pojistku), posléze přišel s návrhem založení kněžské kasty složené z odborníků, která by přenášela varování z generace na generaci. Jeho návrhy zatím v praxi aplikovány nebyly, ale otevřely širší diskusi. Roland Posner těmto otázkám věnoval tematické číslo Zeitschrift für Semiotik (1984), což vyvolalo další debatu; její výsledky shrnuje Posner v knize Warnungen an die ferne Zukunft (1990). Do sborníku přispěl kratší statí i Stanisław Lem. Tolik na ukázku k obsahu jedné ze stovky polic v archivu.

Od archivu k muzeu

V berlínském sémiotickém archivu jsem měla možnost poznat německou výtvarnici Ingrid Lemppovou, která se s Posnerovou podporou snaží prosadit podobně široce zaměřený muzeální projekt Haus der Zeichen. Ingrid Lempová studovala v 70. letech u sémiotika Martina Krampena a po jeho smrti v červnu tohoto roku se začala zasazovat o zachování jeho pozůstalosti. Ta by měla tvořit základ většího projektu, určeného k prezentaci znakově teoretických základů kultury širší veřejnosti. Šlo by o muzeum propojující různé okruhy znakové produkce, reflektující tedy i umění; vedle stálé expozice by hostilo průběžné výstavy i přednášky pro školy.

Vzhledem k tomu, že ani budoucnost sémiotického archivu při Universität der Künste není zcela jistá (neb zbývající části univerzitního archivu expandují), upínají se naděje Rolanda Posnera k Domu znaků, který by mohl případně archiv integrovat.

Jak se uvádí takový projekt do chodu, pokud není v dohledu žádná institucionální podpora? Vzhledem k tomu, že Ingrid Lemppová je grafička, vytvořila informační brožuru. Ta působí jako katalog již existující instituce a činí celou záležitost hmatatelnější. V podobně iluzivním duchu se nesou i dosavadní jednání o budoucnosti projektu – paní Lemppové se dostává ideové podpory od většiny institucí, které oslovila, přičemž je naznačeno a občas i explikováno, že nepůjde o podporu materiální. To nepřekvapuje, spíš překvapí, když se někde objeví přístup docela jiný.

Estonská tradice

Estonští sémiotici jsou si vědomi toho, že k motivaci a „legitimizaci“ činnosti vědeckého dorostu je zapotřebí připomínání autorit, které jsou spjaté s místem. Díky dobře viditelnému odkazu dvou významných osobností, německy píšícího J. J. von Uexkülla a rusky píšícího J. Lotmana, i díky současné badatelské činnosti si drží pozici východoevropské sémiotické výspy.

Jakob Johann von Uexküll, biolog a inspirátor biosémiotiky, se narodil v roce 1864 v Estonsku, v rodině baltských Němců. Vystudoval na Tartuské univerzitě a od počátku 20. století působil na univerzitách v Heidelbergu a Hamburku. Dnes nalezneme v komplexu tartuské knihovny reprezentativní Centrum Jakoba von Uexkülla (založeno v roce 1993). Tím se inspirovalo Německo a Hamburská univerzita zřídila v roce 2004 Jakob von Uexküll-Archiv für Umweltforschung und Biosemiotik, který shromažďuje Uexküllovu hamburskou pozůstalost a je podstatně skromnější.

Vedle Uexkülla položil základ estonské sémiotické tradice Jurij Michajlovič Lotman, narozený roku 1922 v Petrohradu. Po studiích v místě rodiště odešel v padesátých letech na univerzitu v Tartu, kde založil Tartusko-moskevskou sémiotickou školu. Estonští kolegové mu věnovali archiv, jenž je součástí Estonské národní knihovny v Tallinnu. Lotmanovi žáci se neorientovali pouze na Rusko, vzhledem ke kontaktům s Kodaňskou univerzitou a spolupráci s Thomasem A. Sebeokem se někdy hovoří o vzniku Tartusko-kodaňsko-bloomingtonské školy. Sebeokovy knihy jsou nyní shromážděny v Thomas A. Sebeok Memorial Library při Filozofickém a sémiotickém institutu v Tartu; velké stěhování Sebeokovy knihovny z Bloomingtonu začalo v roce 2006 a skončilo v roce 2011.

Na etablování zmíněných knihoven a archivů se významnou měrou podílel Lotmanův žák Kalevi Kull, který působí jako profesor biosémiotiky v Tartu. V devadesátých letech se mu podařilo akreditovat sémiotiku jako univerzitní obor (vyučuje se v Tartu a Tallinnu) a Estonsko se v oblasti humanitních věd definitivně sémioticky profilovalo.

Příběh s otevřeným koncem

Toto povídání nesměřuje k žádné zásadní pointě. Lze jen konstatovat, že v Berlíně, Hamburku, Tartu a Tallinnu se nacházejí významné evropské sémiotické archivy a knihovny, jejichž budoucnost je v Německu méně jistá než v Estonsku. Značně nejistá je přirozeně budoucnost Domu znaků, který se svým popularizujícím zaměřením od dosavadních institucí odlišuje a mohl by být unikátním projektem ve světovém měřítku.

Začátkem příštího roku se bude v Ulmu zakládat Společnost přátel Domu znaků. Zatím se neví, kde Dům bude stát ani zda se bude jednat o samostatnou instituci. Nechme se překvapit.

Adresy institucí

Archiv für Semiotik, Universität der Künste, Einsteinufer 43-53 / 10587 Berlin

Jakob von Uexküll-Archiv für Umweltforschung und Biosemiotik, Bundesstr. 55 / 20146 Hamburg

*

Uexkülls Centre / ELUSi Jakob von Uexkülli keskus, Struve 2 / 51003 Tartu

*

Thomas A. Sebeok Memorial library Institute of Philosophy and Semiotics Jakobi 2 / 51014 Tartu

Veronika Opletalová

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.