Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Heda Čepelová: Změna už tu je

Heda Čepelová

Změna už tu je

Věci veřejné Víta Bárty uspěly ve volbách v roce 2010 s vizí boje proti politickým dinosaurům. ANO 2011 Andreje Babiše slíbilo o tři roky později lidem, že bude líp, pod heslem „Nejsme jako politici. Makáme“. Volání po zásadní změně je cítit v kostech společnosti. Jenže je sotva shoda na tom, o jakou změnu má jít.

Přitom už dnes žijeme ve světě, kde se mění velká pravidla hry a zasahuje to naši každodennost. S technologickým progresem, pokračující virtualizací, rozvojem sociálních sítí a sociálního marketingu, které všechny využívají jako společný jmenovatel individualizaci zavrtávanou pod kůži zejména těm nejmladším, kteří už jiné tempo doby nezažili. Čím rychlejší tok komunikace, tím méně prostoru pro vysvětlování. Čím individualizovanější komunikace, tím větší důraz na první dojem, na efekt a emoce. Racionalita a prostor pro diskusi – základní pilíře dnešní demokracie – jako by zkrátka jen zbytečně zabíraly čas.

Těžkopádná demokracie

Trpí tím zejména tradiční demokratické instituce, pro jejichž chod je typická zejména vysoká míra komplexity a relativně vysoká časová náročnost. Hezky je to vidět v případě soudů a justice. Jak je možné, ptá se občan, že soudu trvá tak dlouho vyměřit trest lumpovi, o jehož lumpárnách se veřejně napsalo v novinách?

Takový David Rath byl zadržen v roce 2013 a odsouzen v první instanci až o dva roky později. Jana Nagyová, zadržená a obviněná ve stejném roce, dosud odsouzená nebyla. Je možné vést debatu o tom, zda mají soudy dostatečné personální kapacity a nedochází ke zbytečným prodlevám. Faktem ale je, že soudní řízení, dokazování a na něj navazující rozhodnutí zkrátka vyžadují nepodkročitelné penzum času. Ve složitých případech je důležitá kvalita důkazů, záleží na tom, co se zohlední.

Zohlednit – to je přesně ten proces, na který v současném tempu doby přestává být čas. Rychlost komunikace, ale i její forma a zmíněná individualizace nahrávají jednoznačným sdělením s velkým emočním potenciálem, ne fundovaným rozborům, které by zohledňovaly složitou souvztažnost příčin a důsledků, jež jsou pro sociální jevy typické. Není čas na rozvážnost, je potřeba jasné sdělení – proti korupci, proti politickým dinosaurům, prostě bude líp. Slovník dnešních studentů má příznačný výraz pro odpověď: To chceš.

O čem se nemluví

Jenže zatímco Věci veřejné a ANO 2011 nám zatím (sic!) jenom nabourávaly demokratické politické spektrum samotnou svou existencí, jejich prostředky se těší oblibě i mezi těmi, kteří mají omezování liberální demokracie přímo v programu. Tomio Okamura s plakátem „Práci našim, NE imigrantům“ ve volbách do Evropského parlamentu zapomněl vzít ohled na fakt, že v České republice prakticky žádné imigranty nemáme, a pokud ano, tak většinou pocházejí z natolik blízkých kulturních kontextů, že je vůbec není od „našich“ snadné rozeznat. Vratislav Mynář při rozdávání transparentů „Ať žije Zeman!“ při listopadové demonstraci zapomněl vzít ohled na to, za co že to prezident republiky jde na pódium plédovat a s kým tam bude stát.

Kouzlo populismu spočívá v tom, co neříká. V důsledku toho působí hůř než nenáviděná politická korektnost. Při té člověk alespoň ví, že nemá o někom říkat, že krade, protože je cikán, nebo že je blbá, protože je žena. V populistických agitačních kampaních, ty nacionalistické nevyjímaje, není čas přemýšlet nad tím, co je zamlčeno. A kdyby měl začít vznikat, je potřeba do koktejlu emocí přilít trochu strachu. Dlužno dodat, že se nejedná o nijak specificky český fenomén. Podobný vzestup populisticky a národovecko-konzervativně orientovaných politických stran můžeme už několik let pozorovat v zemích západní a severní Evropy, ať už jde o Dánskou lidovou stranu, Švédské demokraty, Pokrokovou stranu v Norsku, Pravé Finy, nizozemskou Stranu pro svobodu, francouzskou Národní frontu či nově viditelnou Alternativu pro Německo. Spojuje je dnes hlavně apel na nacionální sentiment, v pravo-levé ose vidění se jejich programy různí, což lze považovat za hlavní překážku jejich významnější internacionální aliance.

Pokrokový konzervatismus

Zajímavé je, že se této nové konzervativní rétorice všude tak dobře daří právě v nejmodernějších komunikačních kanálech – jako jsou virální reklama, komunikace přes sociální sítě, chytré šíření emočního náboje i za pomoci falešných alarmistických zpráv, takzvaných hoaxů. Je to až paradoxní jev bít se za tradiční hodnoty definované národní kulturou za pomoci jednoho z nejvýznamnějších internacionalizátorů a zdrojů pokroku posledních dvou dekád. Při pozorování agitační kampaně za vystoupení z Evropské unie, uzavření hranic a „potrestání vlastizrádců“ se přímo nabízí otázka, jestli nakonec poslední nedotčenou svobodou nezůstane právo vyjádřit se o čemkoliv v jakoukoliv denní a noční hodinu na Facebooku.

Vypadá to, že zásadní svobodou pro tuto novou konzervativní morálku je právo pronášet virtuální kategorické soudy, zakládat „události“ nebo „stránky“ se srozumitelným politickým nábojem. Pak je tu ale ještě moment překvapení, když z tisícovky podporovatelů přijdou na demonstraci reálně sotva desítky nebo když správci sociální sítě vyhodnotí, že je „stránka“ vyhrožující semletím do masokostní moučky nepřípustně nenávistná, a rozhodne se ji zrušit. Jinými slovy, svoboda virtuálního vyjadřování je jistě hodná ochrany, ale praktické moci či emancipace v ní je skryto jen velmi málo. A kromě toho – virtuální prostor není tím, ve kterém by pravidla zatím určoval stát. Prostředí, ve kterém jsme si nově zvykli komunikovat, zkrátka někomu patří. A to by mělo národní konzervativce zlobit zejména.

Komu se hodí bezohlednost

Přibývající virtualizace totiž neznamená, že společnost má stále více virtuální povahu. Nová virtuální realita se jen začleňuje do společenské reality existující – podmíněné biologicky, materiálně, právně, hospodářsky, kulturně. Máme virtuální reality před očima příliš, a tak tíhneme k tomu přisuzovat jí obrovský význam. Zmínění noví populisté s tím umějí dobře pracovat. Ale i oni jsou omezeni skutečností, že Facebook má svého vlastníka, který si na svém určuje pravidla hry. Sociální sítě v tomto smyslu nejsou veřejný prostor a z podstaty ho nemohou nikdy nahradit.

A v úvaze o vlastnictví je potřeba být důsledný i co se týče samotných politických stran, které v něm tak dobře proplouvají. Zvlášť pokud chtějí omezovat jedny svobody ve jménu zachování druhých. Není od věci preventivně předpokládat, že kapři si rybník nevypustí a o svobodu se dobrovolně nepřipraví. A není od věci si klást otázku, proč jim tak dobře vyhovuje forma komunikace, která nebere ohledy na nic a na nikoho.

Když bylo svého času „in“ bojovat za práva pracujících, vynalezlo lidstvo stranické noviny, odborové demonstrace a socialistické pochody jako společenskou formu manifestace vůle hýbat velkými masami. Teoretik médií Marshal McLuhann napsal v šedesátých letech knihu The Medium is the message, která se právě symbióze formy a obsahu sdělení věnuje. Na úrovni sociálních teorií je v obecnosti tato hypotéza potvrzená prací řady sociologů a antropologů frankfurtské školy i kulturních studií, stejně jako feministických autorek zkoumajících ženské psaní a žánry jako mýdlová opera.

Není tedy třeba myšlenku zavrhnout jako povrchní. V čase velké proměny komunikace pak možná není až tak potřeba po politické změně volat, jako se spíš ptát po obsahu, který její proponenti přinášejí. Každý hlas pro ně je totiž hlasem proti dosavadním pravidlům – a pro někoho, kdo si je chce přepsat podle svého.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a Oranžovém klubu.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.