Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican: Mediální svévole hlavy státu

S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican

Mediální svévole hlavy státu

Václav Žák a Jaroslav Bican navazují na svůj předchozí rozhovor o instituci prezidenta republiky a prezidentských pravomocech. Tentokrát se zaměřují na mediální výstupy hlavy státu. V čem spočívá svévolné chování, kterého se v nich prezident Miloš Zeman dopouští? Jaký vliv má to, že se jedná o přímo volenou hlavu státu? A jaká by měla být role novinářů, kteří s prezidentem republiky vedou rozhovory?

Prezident Miloš Zeman ke konci loňského roku přednesl své už druhé vánoční poselství. Na začátku ledna pak poskytl rozhovor, který vzbudil nemalé reakce, Českému rozhlasu Plus. Mimo jiné v něm řekl, že v případě uprchlíků přicházejících do Evropy se jedná o invazi organizovanou Muslimským bratrstvem. Když zkusíme navázat na náš předchozí rozhovor, je možné popsat, zda a případně v čem tyto mediální výstupy hlavy státu dokládají svévoli, se kterou prezident Zeman přistupuje ke své funkci?

Prezidentovo vánoční poselství a jeho rozhovor pro stanici Český rozhlas Plus o několik dní později byly názornou ukázkou, jak rozhodování v demokratickém státě probíhat nemá. Můžeme to vzít ze dvou stránek. Jednou je obsahová analýza tvrzení prezidenta, že migrační vlna v Evropě je organizovaná Muslimským bratrstvem. Muslimské bratrstvo je sociální hnutí, které má radikální teroristickou složku, ale zároveň plní důležité sociální funkce v islámských společnostech.

Tím, že prezident označil za organizátora migrační krize bratrstvo, odvedl pozornost od Saudské Arábie, ale přitom je evidentní z literatury zabývající se genezí terorismu, že zdrojem teroristických koncepcí je wahábistická doktrína puritánského islámu, která zdomácněla především v Saudské Arábii. Z hlediska radikality verzí sunnitského islámu jsou si Islámský stát a Saudská Arábie v principu velmi blízké.

Druhá věc je formální stránka věci. Za normálních okolností, pokud se vysoký ústavní činitel, ať je to premiér či prezident, má vyjadřovat k zahraničně politickým a bezpečnostním otázkám nejvyšší důležitosti, jedná na základě velmi pečlivě připravených podkladů. V tomto případě je má připravovat zpravodajská služba a ministerstvo zahraničí. Jak se ale ukázalo z rozhovoru v ČRo Plus, nic takového se nestalo.

Prezident Zeman usoudil, že Muslimské bratrstvo je základním organizátorem migrantské krize, protože mu to řekli představitelé Spojených arabských emirátů a Maroka. Rád bych upozornil, že Muslimské bratrstvo je právě v autoritativních režimech neoblíbené, protože obsahuje i demokratické prvky. Prezident se v tomto případě stal mluvčím jedné ze stran mnohostranného vnitroarabského konfliktu. To tedy pana prezidenta, ale s ním bohužel i Českou republiku, příliš nešlechtí.

Obecně pak platí, že ústavní systémy byly vyvíjeny proto, aby omezily možnost, že o politice státu bude rozhodovat vůle jednotlivce. Na rozhodování ve státě se měla podílet pokud možno co nejširší skupina lidí, kterých se rozhodování týká. Začalo to jak známo tím, že není možné vypisovat daně bez souhlasu těch, kteří je mají platit.

Z tohoto základu se vyvinulo strukturované vládnutí, kabinet vládne na základě zákonů, jež si sám nedává, protože je tvoří jiné těleso. Zajímavé je, že v demokraciích, které se ke svobodě dostaly zkratkou, občané obvykle netuší, že nejlépe poznají kvalitu rozhodování podle formální stránky toho, jak rozhodnutí vzniká.

V rozhovoru pro Český rozhlas Plus se řeší, jaké procento z uprchlíků, kteří do Evropy přicházejí, tvoří ženy a děti a kolik je mužů. Miloš Zeman vychází z údajů maďarských vládních představitelů, a když ho moderátor konfrontuje s údaji Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky, prezident považuje za důvěryhodnější informace od představitelů Orbánovy vlády. To je další příklad toho, co popisujete.

Přesně tak. Každý normální člověk přece ví, že skladba migračního proudu se v průběhu času měnila. Nepochybně existovala doba, kdy prezidentovo tvrzení bylo pravdivé, ale jsou i období, kdy v migrantském proudu převládaly ženy a děti. Komisař, tedy specializovaná jednotka Organizace spojených národů, jež má pozorovatele sbírající statistiky ve všech zemích, kterých se to týká, je nepochybně důvěryhodnějším zdrojem než jednostranná informace představitelů jedné země.

Je pozoruhodné, jakým způsobem prezident Zeman zpochybnil údaje UNHCR, když vysokého komisaře označil za někoho, kdo je daleko, kdežto představitelé Maďarska to mají přímo u hranic, takže to musí vědět lépe. Z této prezidentovy snahy byla cítit nekompetentnost a neznalost možností a informovanosti takové organizace, jakou je OSN.

Subjektivní rozhodování, kdy vycházíte ve svých soudech z vlastních velmi omezených osobních zkušeností, vede nutně ke zkratům. Uvažme, že den má dvacet čtyři hodin a prezident je nemůže trávit před obrazovkami televizí, které sledují migrační proud. Znamená to, že bych očekával, že pokud prezident pronese takový výrok, bude se zakládat například na zprávách přidělenců na naší ambasádě v Damašku, kde Česká republika zastupuje celou Evropu, dokonce Spojené státy, ale nic takového jsme se nedozvěděli.

Prezident tedy opravdu soudí od boku a je velmi smutné, že česká veřejnost to nevnímá jako pohrdání jí samotnou, protože pokud si čelný představitel dovoluje bez rozpaků takto prezentovat, jak dochází ke svým závěrům, předvádí tím naprostý diletantismus.

Prezidentské svévoli mohou čelit ostatní ústavní instituce tím, že hlavě státu vytyčí určité mantinely, ale když mluvíme o rozhovorech pro média, tam by největší roli měli hrát vzdělaní novináři, kteří by vytvářeli protiváhu a dokázali hned rozkrýt absurdnost některých výroků prezidenta. Kdyby v tomto novináři fungovali dobře, působilo by to i preventivně, že by si pan prezident některé věci nedovolil říkat, protože by věděl, že novinář ho bude konfrontovat.

Myslím, že jste se dotkl situace, která je dlouhodobě tristní. Samozřejmě uznávám, že dělat rozhovory s vysokými politickými činiteli není jednoduché, protože mají obrovskou informační převahu. Jsou to lidé, kteří z titulu své funkce a jednání, která vedou, mají obrovské množství informací. Redaktor, pokud má čelit takové osobě, která jako pan prezident ráda uráží novináře dávající nepříjemné otázky, k tomu přistupuje s jistými obavami a nejde s ním do konfrontace, protože se bojí, že by prezident zesměšnil jeho.

To je právě ta potíž, že nám chybějí, a není divu, že tomu tak je, obecně vzdělaní novináři s mezinárodními zkušenostmi, kteří by uměli takovouto roli zvládnout.

Bývalý ministr obrany USA Rumsfeld patřil mezi nejarogantnější politiky, jaké jsem viděl. Když s ním dělal rozhovor David Dimbleby, špičkový novinář BBC, Rumsfeld skutečně s arogancí nešetřil, ale narazil na partnera, který byl sice zdvořilý, ale přesnými otázkami dokázal dát divákovi šanci, aby si udělal názor, jakého ministra obrany má před sebou. Typické pro dnešní dobu je, že se Američanům věřícím lžím o Saddámu Husajnovi jeho „výkon“ nelíbil.

To jsou ovšem výjimečné mediální osobnosti i v západním mediálním světě. V tomto případě by bylo cenné, kdyby prezident byl konfrontován ne s arogancí, ale dobře položenou další otázkou. Kdyby redaktor věděl, co je Muslimské bratrstvo, nemohl by pana prezidenta nechat prezentovat jen vlastní názor. V tom spočívá ten problém.

Mohl se prezidenta zeptat, jestli dostal nějakou svodku od české rozvědky, která by to potvrzovala, a pokud ji nedostal, jak může veřejnosti sdělovat tak závažné informace na základě soukromé konverzace s dvěma činiteli, nota bene předpojatými. To udělat měl, že to neudělal, je zase nahrávka na smeč sebevědomým politikům, kteří média používají jako herní hřiště pro svoji popularizaci.

Vrátím se zpátky ke schopnosti novinářů sekundovat politikům a klást jim dobré otázky. Kde přesně je problém? Jde o to, jak u nás novinářské redakce pracují, že je málo lidí, jsou přetíženi a nemají možnost se více specializovat, takže ve výsledku nemohou být dostatečně dobře připraveni?

K tomu se těžko vyjádřím přesně. Situace v redakcích novin nebude růžová, ale veřejnoprávní média nejsou noviny. Podle mne dnes existuje řada lidí, kteří by rozhovor s prezidentem zvládli. Břetislav Tureček, bývalý redaktor rozhlasu a špičkový znalec Středního východu, už několikrát ukázal na zavádějící a matoucí názory Miloše Zemana. Prezident si například pletl afiliaci jednotlivých teroristických skupin k té které variantě islámu.

Břetislav Tureček teď bohužel není novinář, ale co brání veřejnoprávnímu rozhlasu, aby rozhovor s prezidentem natáčelo víc lidí? Vždyť i pro Der Spiegel připravují rozhovory obvykle dva lidé. Nedostatku specializace se dá čelit, pokud je o to zájem. Veřejnoprávní média snad prostředky stále mají.

Do jaké míry může prezident své názory zveřejňovat? Mluvili jsme o podkladech, svodkách, o aparátu, který má prezidentovi poskytovat informace, ale zároveň je zjevné, že na spoustu věcí prezident své názory má. Dělá různé projevy, rozhovory, vánoční poselství. Jak je vytyčený prostor, ve kterém prezident své názory může projevit?

To jsme se dostali zpátky k pasti, kterou nastražilo zavedení přímé volby prezidenta do ústavního systému. Český prezident je ústavně neodpovědný, což znamená, že za své skutky neodpovídá. V ústavním režimu se to běžně chápe tak, že prezident se nemá vyjadřovat k názorům, okolo kterých ve společnosti probíhá politický střet. Prezident by se měl vyhýbat kontroverzním politickým tématům.

Masaryk to dováděl do takových důsledků, že nezřídka si i své veřejné projevy nechával ministerským předsedou Švehlou parafovat předtím, než je pronesl, protože jako ústavně neodpovědný prezident chápal, že by neměl rušit kruhy, které vládnou. Co dělal za scénou, se teď nebavíme, ale na veřejnosti vystupoval tak, aby vládě nevznikaly problémy s jeho vystoupeními.

U českého přímo voleného prezidenta se to předpokládat nedá, protože zcela přirozeně chce být znovu zvolen, čili musí se starat o své voliče. Jak je vidět, daří se mu to náramně, jeho popularita dosahuje nebývalých výšin. I bez křišťálové koule lze odhadnout, že jeho poměr k uprchlické krizi je tím, co mu přináší větší podporu.

U nás se nedá očekávat, že by prezident konzultoval svá veřejná vystoupení s vládou. Na jednu stranu je to pochopitelné, vzhledem k tomu, že ho čekají za nějaké dva roky volby, na druhou stranu to strašně poškozuje politický systém, protože on do systému politických stran vstupuje jako jednomužná politická strana s vlastní agendou. To s ústavním systémem omezení mocí nemá prakticky nic společného.

Kdybychom odmyslili zapeklitou situaci danou přímou volbou prezidenta, hlava státu, která by skutečně chtěla být ústavně konformní, by nesměla projevovat svůj vlastní názor na žádné podstatné politické a veřejné záležitosti?

Ne podstatné, ale polarizující. Naopak, prezident by se měl vyjadřovat k otázkám podstatným pro celou společnost. Měl by být reprezentantem hodnot, které společnost integrují. Jenže prezident Zeman se chová jako stínový ministerský předseda, který potřebuje shánět do houfu své politické stádo. A to děláte polarizací.

Funkce prezidenta jako integrátora je diametrálně odlišná od funkce ministerského předsedy jako vůdce vládní většiny. Za deset let Klausova prezidentování jsme tomu prakticky odvykli a upřímně řečeno ani Václav Havel se příliš neuměl vyrovnat s funkcí prezidenta jako integrátora, on byl také spíše politickou stranou o jednom muži.

Zdůrazňujete roli přímé volby jako něčeho, co prezidenta podněcuje k tomu, aby vyhledával konfrontační momenty a využíval je, protože má někde před sebou další volbu. Myslíte, že tento moment funguje i na Slovenku či v Polsku, kde mají rovněž přímou volbu prezidenta? Nebo odlišná historická zkušenost a jiný kontext přispívají k tomu, že prezidenti Duda nebo Kiska nemají tendenci hledat polarizující momenty?

To jsou podle mne dva dost odlišné případy. Na Slovensku vyhrál prezident, který nebyl součástí žádné politické strany. Byl naprosto mimo politický establishment a dostal se k moci protestními hlasy proti sociálně demokratické vládě. Prezident Kiska se chová tak, že říká názory, které se premiérovi velmi nelíbí, ale dělá to v rámci obecného humanistického diskursu. Drží se křesťanských hodnot, ke kterým se alespoň verbálně hlásí naprostá většina slovenské společnosti.

Navíc slovenský prezident je ústavně odpovědný. Kdyby se vážně prohřešoval proti své ústavní roli, mohl by být odvolán, stejně jako rakouský prezident, to jsou ústavně odpovědní prezidenti. K přímé volbě, která je politická, patří právě i odpovědnost, která může být vyvozena sice krkolomným způsobem, ale může. Česká situace je naprosto unikátní, protože máme přímo voleného prezidenta bez odpovědnosti. Slovenský prezident se v uprchlické krizi profiluje jako reprezentant křesťanských hodnot Slovenska. Staví se tím proti politickým stranám, ale neohrožuje je.

Co se týče Polska, tam je prezident zařazen do linky hierarchie moci. Nyní se tam utváří strana moci, která se rozhodla, že si podmaní naprosto všechny základní pilíře státu. Ovšem krok k tomu udělala i předchozí vláda, která se pokusila zabetonovat v ústavním soudu tak, aby ústavní soud mohl hrát roli politické protiváhy proti novým vítězům voleb.

To nebyl prozíravý krok a nezůstal bez odezvy. Nová vláda ústavní soud obsadila a de facto ho paralyzovala, protože se rozhodla, že jeho usnesení budou platit s dvoutřetinovou většinou, na které se ústavní soud nikdy nedohodne. Tím pádem si vyřadili oponenta ze hry. Jako další krok obsadili administrativu a tajné služby a teď lámou média. V Polsku dochází, řekl bych, ke konzervativnímu převratu a prezident se na něm podílí jako jeden z hráčů.

Pokud bychom srovnali prezidenta Kisku a prezidenta Zemana, myslíte, že tím hlavním rozdílem mezi nimi je ústavní odpovědnost, respektive neodpovědnost? Kdyby se v českém případě tato věc změnila, vedlo by to i přímo voleného prezidenta u nás k tomu, že by nebyl motivován k hledání konfrontace? Nebo je problém spíše v přímé volbě jako takové, která stejně vždycky na post hlavy státu vyprodukuje osobu, která si takovým způsobem bude počínat?

Nejde jenom o jeden parametr. Je třeba se podívat, jak se ústavní systém dokáže popasovat s možností, že prezident „zvlčí“. Kdyby bylo jednoduché dostat prezidenta před Ústavní soud za vážné porušování Ústavy, také by si rozmyslel, může-li prezidentský slib porušovat jako na běžícím pásu.

Prezidenta kromě politické odpovědnosti také váže touha být znovu zvolen. Pokud by se v Rakousku prezident začal chovat svévolně, politická strana, která ho kandidovala, by ho dokázala usměrnit. Navíc politická strana by tam nekandidovala někoho, kdo by představoval riziko. Rakouský prezident sám sebe dobrovolně staví do role toho, kdo nepolarizuje, kdo nezdůrazňuje u některých důležitých politických otázek, že stojí na některé ze stran barikády.

Na Slovensku je situace mimořádná v tom, že tam stojí proti politickým stranám kandidát, který vyhrál proti nim bez nějakého politického zázemí, samozřejmě každý jeho výrok je potom poměřován politickou scénou, jestli ladí nebo neladí s politickým programem, a politické strany mají tendenci si prezidenta, který měl velkou popularitu, nějakým způsobem přisvojit, nebo se naopak vůči němu vymezit.

Prezident však má, protože je ústavně odpovědný, legitimaci k tomu, aby veřejná vystoupení činil, ovšem opět jeho funkce jako hlavy státu by měla vést k tomu, aby se snažil svá vystoupení rámovat či vyjadřovat tak, aby byla přijatelná pro všechny Slováky. A o to se podle mne Kiska upřímně snaží.

Václav Žák

Jaroslav Bican

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.