Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Zdislav Šulc: Krize jedné vize

Zdislav Šulc

Krize jedné vize

Zdislav Šulc, původem osmašedesátnický ekonom, ale i autor mnoha polistopadových studií na různá témata národní ekonomiky zemřel náhle ve středu 16. prosince 2015. Jeho paměti se snad dají ještě sehnat v Národohospodářském ústavu Josefa Hlávky, kde pod názvem Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky. Vzpomínky novináře a ekonoma 1945–1995 vyšly v roce 2009 a kde je pro velký zájem i dotiskovali, anebo v brněnském nakladatelství Doplněk, které je vydalo o dva roky později.

Šulc, narozený v roce 1926, vstoupil do dospělého života po druhé světové válce a spojil ho s komunistickou stranou. Účastnil se ideového kvasu československého jara, po jeho konci byl z KSČ vyloučen, působil v disentu, po listopadu 1989 opět své ekonomické teze prezentoval nejen veřejně, ale i oficiálně. Zdislav Šulc je příkladem osmašedesátníka, který rozuměl fungování kapitalismu a ve výsledku by se nebál pustit do jeho reformy. Vůči Václavu Klausovi patřil ovšem – bohužel – do skupiny, která v mocenském střetu podlehla proudu nekriticky neoliberálnímu. Jako připomínku Zdislava Šulce přetiskujeme jeden z jeho textů věnovaných právě polistopadovým událostem.

Sotva již může být pochyb o tom, že první polovina roku 1997 bude v polistopadových dějinách České republiky zaznamenána jako počátek první krize společnosti, která v poválečném období již podruhé prožívá dalekosáhlou transformaci svého společenského systému. Její zárodky v organismu společnosti signalizovaly své působení již dávno. Povaha společenských procesů, které patří k pověstným pomalu meloucím božím mlýnům, umožňovala jedněm do poslední chvíle jejich existenci a potenciální důsledky zcela popírat (není náhodou, že premiér za titul jednoho knižního vydání svých článků a projevů zvolil ten, kterým deklaroval: „Nemám rád katastrofické scénáře“). Avšak i ti, kteří tyto zárodky registrovali a jejich potenciální katastrofické důsledky avizovali, byli poněkud iritováni tím, že krize latentní se tak dlouho nemění v krizi aktuální.

Nyní je tedy krize zde a spor je již „jen“ o její povahu a hloubku. Jedni se zprvu domnívali, že je to pouze chvilková krize měnová, odvozená od určité politické nestability (těsně menšinová vláda nesnadno prosazující svou politiku v parlamentě). Jiní hovořili o celkové krizi hospodářské, další připouštěli jen náhodný souběh dílčích krizových jevů odvětvových (pasivní obchodní a platební bilance, zdravotnictví, školství).

Ve skutečnosti však – a události z konce roku 1997 to již ukázaly zcela zřetelně – na pořadu dne je krize jedné vize transformace české společnosti, která po listopadu 1989 politicky zvítězila a získala tak mocenskou základnu pro realizaci grandiózního projektu sociálního inženýrství srovnatelného jen s dalekosáhlostí první transformace z období po únoru 1948. K tomuto vítězství došlo na základě hlubokého nedorozumění mezi protagonisty této vize a většinou obyvatelstva, která jí dala svou podporu, aniž si plně uvědomovala, co tento konsenzus ve svých důsledcích znamená.

S výjimkou početně nevelké skupiny disidentů a části inteligence většina české společnosti nepociťovala buď vůbec, anebo jen v omezené míře absenci demokracie a limity občanských svobod „reálného socialismu“ (ty většinou redukovala na omezenost cestování za hranice). Avšak ani ekonomiku normalizačního režimu nevnímal řadový občan jako společenský mechanismus dlouhodobě pracující k permanentnímu zaostávání za vyspělým světem, nýbrž jako prostředí, ve kterém je samozřejmostí jistota zaměstnání, levného bydlení, zabezpečení ve stáří i v nemoci a při patřičné společenské adaptaci i vyhlídky na kariéru přinášející řadu výhod a privilegií (výstižně tento základ „sociálního konsenzu“ za normalizace charakterizoval v 70. letech V. Havel ve svém známém otevřeném dopise G. Husákovi). Jen nedostatek „západního zboží“ na domácím trhu a limitovaná možnost jeho získání při výjimečných výjezdech na Západ byly pro většinu obyvatel vadou, která budila jejich nelibost vůči existujícím poměrům.

Vyvstala-li po listopadu 1989 nečekaně otázka přeměny existujícího společenského systému, byly to právě tyto „vady“, které měly být odstraněny, nikoli však soubor „jistot“, které dosavadní systém naprosté většině populace garantoval. Byla-li tato transformační výzva formulována jako přechod od „reálného socialismu“ ke kapitalismu, pak všechny generace, nepřekračující v té době šedesátku, vnímaly tuto výzvu především v tomto smyslu. Zkušenost „reálného kapitalismu“ byla pro většinu obyvatelstva nulová či povrchně iluzorní, zprostředkovaná krátkými turistickými výlety za oslňujícími výkladními skříněmi „konzumní společnosti“, bez reálného prožitku životních podmínek, které takovýto „zázrak“ umožnily (tvrdé výkonnostní požadavky při nelítostném mezinárodním konkurenčním boji, rizika nezaměstnanosti, zcela odlišná struktura rodinných rozpočtů, ve kterých podstatnou část tvoří výdaje na bydlení či zdravotní péči, atd.).

Není divu, že za těchto okolností protagonisté později vítězné strategie transformace o kapitalismu jako jejím cílovém řešení příliš nemluvili. Takové formulace najdeme v té době jen ve zcela ojedinělých případech a nikoli v masových sdělovacích prostředcích. Dokonce i první jakýsi manifest převážně liberálních ekonomů z Ekonomického a Prognostického ústavu ČSAV i z VŠE v čele s pozdějším ministrem zahraničí J. Zieleniecem „Československo na rozcestí“, datovaný 27. 11. 1989, se této formulaci vyhýbá, když vybízí „k přijetí jediného alternativního řešení: plně liberální, tržní, podnikatelský řád“. Teprve později, v euforii zdánlivé úspěšnosti hlavních transformačních kroků, byla realizovaná přeměna nazvána pravým jménem, jak to např. hrdě deklaroval T. Ježek volbou titulu svých „pamětí“ – „Budování kapitalismu v Čechách“.

Protagonistům realizované strategie ve skutečnosti nešlo o nic jiného než okopírovat „osvědčený kapitalismus“, aniž by byl blíže definován, v mocenském boji „zaháčkovat“ jeho základní prvky (zejména liberalizace trhů a privatizace) a zabránit tak blíže nedefinované „třetí cestě“. Dnes, kdy se již v podstatě podařilo tohoto strategického cíle dosáhnout, to již někteří čelní představitelé tohoto projektu říkají zcela otevřeně. Nedávno to předvedla názorně výměna názorů mezi nejmilitantnějšími postavami tohoto proudu D. Třískou a K. Křížem. Dušan Tříska, jeden z „otců“ kupónové privatizace, to ve svém článku „Druhá vlna transformace“ (Lidové noviny 10. 4. 1997) vyjádřil zcela jednoznačně: „Východiskem první transformační vlny bylo konstatování, že chceme kapitalismus.“ Otázka, „který z možných kapitalismů je nám nejbližší a zejména kterou z jeho variant si vůbec můžeme dovolit“, byla tehdy pro tento proud nepodstatná. Nikdo si ji nekladl a tím méně hledal řešení (za aktuální ji D. Tříska považuje až dnes). Přímí svědci tehdejších diskusí citují výroky D. Třísky i jiných, že to klidně může být i „Divoký Východ“, jen když tu jakýkoli kapitalismus nenávratně zakotví. V. Klaus jako čelný politik ohlížející se na veřejné mínění, sice takto otevřeně nevystoupil, avšak jeho houževnatě důsledné obhajování „tržní ekonomiky bez přívlastků“, kategorické popírání vzniku a působení „špinavých peněz“ a odmítání strategické hospodářské politiky státu a její omezení na krátkodobou monetární a fiskální politiku, nedává prostor k pochybnostem o totožnosti jeho a Třískových názorů v tomto směru.

Jeden z militantních ideologů liberálního kapitalismu K. Kříž to v polemice se zmíněným článkem D. Třísky (Nová elita žádá vládu zákona, Lidové noviny 14. dubna 1997) dokonce interpretuje tak, že V. Klaus myslel a jednal právě pod vlivem Třískovým. „Dušan Tříska měl vždy mimořádný vliv na uvažování zejména dvou vládních politiků: Ivana Kočárníka a V. Klause,“ uvádí K. Kříž v uvedeném článku, připomínaje jeho funkci poradce a náměstka ministra financí. Vyvodil z toho závěr, že současné krizi jsme se „určitě vyhnout mohli – třeba tím, že by Dušan Tříska v rozhodné době neradil Václavu Klausovi a Ivanu Kočárníkovi“.

(...)

K. Kříž však příliš přeceňuje vliv D. Třísky na V. Klause. A hluboce se mýlí, hledá-li právě zde důvod toho, že „se vláda od roku 1994 stala vládou hasičů a údržbářů“, kdy se nečinily takřka žádné další transformační kroky. Tragédie snad nejvzdělanějšího ekonoma v této zemi je v tom, že na základě vlastního studia a jím vypěstovaného způsobu myšlení uvěřil (a s ním i mnoho jeho generačních druhů) vizi rychlé, skokové transformace po čtyřicet let centrálně plánované a téměř stoprocentně zestátněné „socialistické“ ekonomiky na kapitalistickou z konce 80. let. Tedy na ekonomiku, která právě v oněch čtyřiceti letech sama prodělala dalekosáhlou transformaci mechanismu svého fungování ze své vrcholné liberální podoby, jež v průběhu třicátých let prošla do té doby nejhlubší krizí.

Není snad u nás ekonoma, který by v takové šíři zvládl neoklasickou makroekonomickou teorii jako V. Klaus. Je o něm známo, že zejména v 70. a 80. letech každoročně po udělení Nobelovy ceny za ekonomii pečlivě studoval díla jejích nositelů. Není divu, že takováto erudice vytvořila úrodnou půdu pro vysokou míru sebevědomí o znalostech všech atributů a jemností fungování mechanismu „tržní ekonomiky bez přívlastků“. Právě zde (a nikoli v nějakém zlodušském vlivu D. Třísky) nutno hledat zdroje onoho energického nástupu V. Klause do aktivit Občanského fóra od prvních dnů jeho vzniku a jeho rozhodující roli jako federálního ministra financí při formování transformačního scénáře, ačkoli formálně tato role příslušela místopředsedovi vlády pro ekonomiku V. Komárkovi, který se jí však zhostit nedokázal. Přitom V. Klaus neměl – kromě teoretických znalostí uložených ve své hlavě – připraven ve své aktovce žádný projekt transformace (jak uvádí ve svých již zmíněných „pamětech“ T. Ježek, s takovou alternativou v „reálném čase“ vůbec nepočítal). Naproti tomu byly bezprostředně po listopadu k dispozici hned dva návrhy scénářů vypracované autory mimo okruh V. Klause a jeho druhů. Solidně zpracovaný, konzistentní a na tu dobu poměrně konkrétní projekt předložil prof. J. Švejnar na setkání vybraných ekonomů v Kolodějích v únoru 1990. Ještě před tím, v lednovém 2. čísle Hospodářských novin, byl uveřejněn – vedle zcenzurované Klausovy kritiky „poloreformy“ připravované předlistopadovou vládou – nástin projektu transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní od autora tohoto článku („Cílové řešení“ a problémy přechodu – byla to upravená závěrečná kapitola rozsáhlé analytické monografie „Stát a ekonomika“ samizdatově publikovaná již v roce 1985). Jeho pojetí reformy, vyjádřené paralelou šachové hry, a nikoli jízdního řádu, navíc sestaveného někým jiným než geniálním českým ekonomickým Boby Fisherem, nepřipouštělo zahájit týmovou práci na základě již připravených návrhů.

První reformní kroky (částečná devalvace, zákon o soukromém podnikání, „decentralizace“ státních podniků a faktická rezignace na plánování bez jeho nahrazení jiným, tržním mechanismem koordinace podnikových aktivit atp.) tak měly chaotický a v mnohém destabilizační charakter.

Tým ke zpracování scénáře transformace zformoval V. Klaus teprve v březnu 1990 pod dojmem skutečnosti, že takový scénář již připravuje expertní tým české vlády, na jehož jednání byli jeho lidé přizváni, avšak nedostavili se.

(...)

Ovšem právě v liberalizační atmosféře sedmdesátých a osmdesátých let si obě zmíněné generace čs. ekonomů formovaly své teoretické znalosti a utvářely představy o případném alternativním ekonomickém mechanismu, který by měl nahradit stále evidentněji selhávající téměř zcela postátněnou a centrálně plánovanou ekonomiku tzv. reálného socialismu.

Radikalismus zpravidla patří k atributům mládí. I v poválečném období to byla především mladá generace, jež patřila k nejradikálnějším protagonistům znárodňování a centrálního plánování podle sovětského vzoru, než ji reálná zkušenost přivedla k revizi jejích iluzí. Není proto divu, že obě zmíněné generace se orientovaly na nejradikálnější představitele liberalizačního proudu, ať již americké (zejména Milton Friedman) či evropské (F. Hayek) provenience. Ojedinělé hlasy, varující před takovýmto kyvadlovým extremismem, k nimž patřil zejména nositel Nobelovy ceny za ekonomii F. Modigliani, nedoznaly přílišného ohlasu na Západě, natož u nás.

Jednoznačně angloamerická orientace studia těchto dvou generací vedla k tomu, že nezaregistrovala jeden z nejvýznamnějších proudů evropského ekonomického myšlení – německo-švýcarský ordoliberalismus reprezentovaný zejména W. Euckenem, ačkoli právě on poskytoval klíč k úspěšnému řešení problémů transformace jednoho ekonomického mechanismu na druhý. Angloamerický proud nabízel bohatství poznatků použitelných prakticky výlučně pro krátkodobou či střednědobou stabilizační hospodářskou politiku již systémově hotového, zaběhnutého a víceméně kultivovaného tržního mechanismu. Ordoliberalismus naproti tomu dával nejen poznatky o těchto regulativních prvcích v mechanismu fungování ekonomiky, ale především o jeho prvcích systémotvorných. A to nejen ve sféře „čisté teorie“, ale i experimentálně (Erhardovou reformou) ověřené praktické poznatky reálné transformace centrálně plánované německé (hitlerovské) ekonomiky na tržní.

Ačkoli nikdo z mladých neoliberálů (včetně V. Klause) nepodal explicitní definici své vize společnosti a jejího mechanismu fungování ekonomiky, na kterou má být předlistopadový „řád“ transformován, lze jej shrnout do nemnoha slov: rychle privatizovat zestátněnou ekonomiku, liberalizovat vnitřní i zahraniční trhy a tím vytvořit prostor pro uplatnění regulační role „neviditelné ruky trhu“, pouze jemně dolaďované monetární hospodářskou politikou státu. Vše ostatní je pak věcí „spontánního vývoje“ společnosti svobodných jedinců.

Iluze a realita

Jeden z „odrodilců“ liberálně ideologizujících polistopadových dvacátníků až čtyřicátníků Lubomír Mlčoch, který v řadě svých fundovaných studií a článků přispěl k odhalení nefunkčnosti či přímo dysfunkčnosti vlastnických vztahů vytvořených realizovanou strategií transformace, se poněkud mýlí, když jejich důsledky pro reálný ekonomický vývoj u nás charakterizuje jako „pokutu za rychlost“.

Skutečné rychlosti se podařilo dosáhnout na základě federálního scénáře pouze ve dvou případech: při liberalizaci cen k 1. lednu 1991, která – až na některé výjimky – se uskutečnila ze dne na den, a při otevření ekonomiky světu hlubokou devalvací koruny. V prvním případě to byl – na rozdíl od představ V. Komárka, požadujícího rozvržení této operace v optimistické variantě na 4–8 let, v pesimistické pak na 8–10 let – krok pro úspěch transformace nezbytný, neboť vytvářel základní předpoklad pro vznik a fungování reálného trhu zboží a služeb. V druhém však šlo o krok uspěchaný, předčasný a ve svých dlouhodobých důsledcích kontraproduktivní. Právě on založil a spustil jeden z mechanismů, které zabrzdily životně důležitý proces rychlé restrukturalizace podnikové sféry a makroekonomicky působily k vytvoření chronického a permanentně narůstajícího deficitu nejprve obchodní a následně i platební bilance státu s průvodním nárůstem zahraniční zadluženosti.

Pokud však jde o vlastnickou transformaci, reálný vývoj prokázal, že Klausova (či v tomto případě spíše Třískova a Ježkova) vize počítající s její rychlostí se ukázala být iluzí. A to jak pokud šlo o její technické provedení (příprava a realizace dvou vln kupónové privatizace, která přitom zahrnula jen něco přes polovinu zestátněného majetku, si vyžádala 3–4 roky), tak zejména o dosažení jejího základního cíle: obnovení produktivní, efektivnost ekonomického procesu vynucující funkce vlastnictví. Výstižně to vyjadřuje paradoxní výrok L. Mlčocha v jedné z jeho prací: „Privatizace skončila, privatizace může začít.“

Srpen–listopad 1997

Text původně vyšel v čísle 9/1998 časopisu Hospodářství. Měsíčníku pro ekonomickou publicistiku. Zde vychází ve zkrácené podobě.

Zdislav Šulc

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.