Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Antonín Rašek: Odešli v roce 2015

Antonín Rašek

Odešli v roce 2015

Když jsem dříve procházel Václavským náměstím, po Národní třídě nebo po Příkopech, obvykle jsem potkal dva, tři kamarády nebo známé, zastavil se, popovídal. Teď tam sice tak často nechodím, ale když se tam někdy objevím, potkám někoho ze známých velkou náhodou. Ostatně z vrstevníků už nemám koho. Pokud ještě žijí, zůstávají spíše doma.

V uplynulém roce zemřela řada osobností, z nichž jsem jako obvykle vybral několik, s nimiž jsem se znal, setkal se s nimi nebo se o ně nějak zajímal.

První, koho bych rád vzpomněl, je Stanislav Gross. Seznámil jsem se s ním na začátku devadesátých let minulého století. Bylo to setkání spontánní, hned jsme si začali tykat. Ve srovnání s jinými politiky měl vzácný dar chovat se k lidem mile. Považoval jsem ho za perspektivníh politika. Ministrem vnitra a zvláště premiérem se však stal předčasně. Do těchto funkcí osobnostně nedozrál. Zpracoval jsem pro něho za ta léta několik expertíz, a i když nikdy nebyla předem řeč o penězích, vždy mi za ně z příslušného poslaneckého fondu zaplatil, což u politiků až zas tak obvyklé nebylo. Nikdy bych proto nepředpokládal, že v politice právě na peníze dojede. Mám neodbytnou představu, že k tomu byl motivován odjinud. Škoda.

S rektorem Radimem Paloušem jsem se setkal několikrát. Vyplývalo to z mé funkce polistopadového náměstka ministra obrany pro sociální a humanitární věci. V pravomoci jsem měl nejen výchovu a osvětu, právní věci, kulturu, sport, řády a předpisy, Vojenský historický ústav a Vojenský ústav sociálních výzkumů, Armádní umělecký soubor a Armádní výtvarné studio, ale i vojenské školství. To bylo velmi rozsáhlé, armáda měla sedm vojenských vysokých škol a kateder a dvacet škol středních. Bylo tu dvacet tisíc vojáků a občanských pracovníků, tedy téměř tolik, kolik má celá současná armáda.

Ze všech setkání s Radimem Paloušem nejvíc vzpomínám na to první, kdy jsem mu představoval vedení svého úseku. Byl tu můj zástupce Petr Paducha a již nežijící Jaroslav Janda, Miroslav Purkrábek a František Novotný. V ten okamžik jsem si uvědomil jednu podstatnou věc, takže jsem hned k Paloušovu potěšení dodal: „Pane rektore, všichni jsme absolventi filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Samozřejmě jsme ji jako bývalí důstojníci studovali dálkově.“

V této sestavě jsme mohli vést i celý resort, když si prezident Václav Havel přál, abych se stal ministrem. Odcházející Miroslav Vacek, jak píše ve své knize Proč bych měl mlčet, ale prezidentovi doporučil Luboše Dobrovského, s nímž se později dostal do konfliktu. Měli jsme tuto příležitost ještě jednou, když mi funkci ministra obrany nabídl Miloš Zeman. Ale to už mnohé z mého týmu poznamenal věk.

Díky službě v armádě jsem měl možnost se seznámit a setkávat i se dvěma sportovními legendami, Josefem Masopustem a Jaroslavem Holíkem. Poprvé již v druhé polovině šedesátých let, kdy jsem byl náčelníkem oddělení společenských organizací Ministerstva národní obrany a oni tenkrát ještě aktivními sportovci. Druhá příležitost přišla na začátku devadesátých let, kdy oba stále měli pevné místo v armádě. I přes rozdílné povahy byli nespornými sportovními vzory. V době, kdy ještě sport nebyl tak zkomercionalizován a veřejnost nebyla vždy armádním sportovcům nakloněna, když se jim vedení rezortu snažilo vytvořit podmínky, které byly v západním světě běžné, to mělo svůj význam.

S Ludvíkem Vaculíkem jsem měl možnost se seznámit, když jsem v polistopadovém období občas navštívil redakci Literárních novin, kam jsem i psal. Číst jeho romány, zvláště Morčata, Český snář a Jak se dělá chlapec, byl čtenářský zážitek. Stejně jako jeho články. Měly nezaměnitelný literární styl, podle kterého se daly rozpoznat, stejně jako například texty Vladislava Vančury. Zapsal se také do československé a české politické historie, zvláště Dvěma tisíci slov. Česká polistopadová podoba demokracie se mu však líbila stále méně a méně.

Logika, sémantika, filozofa a teoretika vědy prof. PhDr. Ing. Ladislava Tondla, DrSc., jsem znal z jeho přednášek a prací. Obdivoval jsem jeho vědeckou erudici a transdisciplinární rozměr jeho znalostí mnoha vědeckých oborů. Po druhé světové válce se seznámil se souhrnnou americkou monografií o povaze jazyka a významech slov. V té době netradiční a obtížně uplatnitelná oblast však významně ovlivnila celou jeho pozdější badatelskou činnost. Bohužel politickým režimem často narušovanou.

Uvádím jeho jméno se všemi tituly, protože o něm kolovala jedna hezká story. Byl jako záložní voják povolán na vojenské cvičení. Jedné neděle vyrazil s dalšími záložáky v posádkovém městě na taneční zábavu. Když požádal jednu dívku o tanec, dostalo se mu stereotypní reakce: S vojáky zásadně netančím! Tondl jí se stoickým klidem řekl: Ty...! Já jsem dvojnásobný doktor!

Když jsem pracoval na problematice bezpečnostní strategie, bylo mimo jiné třeba vymezit, k jakým tak zvaným velkým teoriím se vztahuje. Dospěl jsem k závěru, že s vysokou mírou pravděpodobnosti je to nejvíce teorie rizikové společnosti, jejímž tvůrcem je Ulrich Beck v práci Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně.

Ústřední myšlenku rizikové společnosti, reflexivní modernizace a vynucené individualizace jako následku vyvázání se z dosavadních sociálních vazeb spojené s polarizovanou nerovností, v níž je svoboda fikcí, lze stručně charakterizovat takto: lidská společnost dokáže svým vývojem ohrozit sebe samu. „V pokročilé moderně je společenská produkce bohatství systematicky doprovázena produkcí rizik.“

Myšlenka není nová, ale objevuje se aktuálně a varovně v době, kdy je nejvíc blízká objektivní pravdě, protože lidská společnost se přiblížila ke kritickému bodu potenciální globální krize, kdy již nejde o rizika osobní, ale globální, nejedná se o riziko spojené s odvahou, ale se sebezničením. Jedním z příznaků je z hlediska našeho tématu postupující nerozpoznatelnost hranic mezi mírem a válkou v nejširším slova smyslu. Má proto jistý rys osudovosti.

Taneční umění Maji Plisecké jsme sledovali z jakési rodící se rodinné tradice. Dva ze čtyř našich vnuků se totiž od dětství věnovali baletu. Jakub u něho setrval a hned po absolvování pražské taneční konzervatoře se před dvěma lety po konkursu stal členem baletu Národního divadla.

Maja Plisecká byla primabalerínou Velkého divadla v Moskvě. Udivovala svým uměním v baletech Šípková Růženka. Giselle, Louskáček, Raymonda, Labutí jezero, Don Quijote a dalších. Část jejího umění jsme mohli sledovat i v televizních záznamech. Dokázala tancovat do svých 65 let. I její udivující kariéra mohla být významnější, kdyby ji nepronásledovaly zákazy sovětského režimu a rodinné tragédie: otec byl za protistátní činnost popraven, matka poslána do gulagu, takže ji vychovávala její sestra. K Majině štěstí byla baletkou.

S Borisem Němcovem jsem měl možnost se vidět, když navštívil Fórum 2000. Za prezidentství Borise Jelcina byl prvním vicepremiérem a prosazoval liberální ekonomickou politiku. Nezdá se, že byla příliš úspěšná. Napomohla k vytvoření speciální skupiny podnikatelů – oligarchů, kteří k rozvoji ruské ekonomiky příliš nepřispěli. Němcov se ocitl v opozici a stal se Putinovým odpůrcem. V pátek 27. února byl v Moskvě za dosud ne zcela jasných okolností zastřelen. Nedlouho před svou smrtí vyslovil obavy z toho, že ho Putin nechá zabít. Není však vůbec jasné, proč by na jeho smrti měl mít Putin v tehdejší velmi složité situaci zájem. Stopy vedou do Čečny.

Na Güntera Grasse jsem si vzpomněl nejspíš proto, že jsem od něho nic nečetl. Z Gdaňské trilogie jsem nečetl ani první část, pověstný Plechový bubínek, ani Kočku a myš, dokonce ani poslední díl Psí roky, za kterou dostal v roce 1999 Nobelovu cenu za literaturu. Přitom si myslím, že mimo české obstojně znám americkou i francouzskou literaturu a literaturu ruskou do roku 1968 (s výjimkou textů, které vycházely ve Světové literatuře). Znám i klasickou literaturu německou (Enšpígl, Goethe, Schiller, Heine, Rilke, Kisch, Mannové, Brecht, Remarque, Brod ad.). Nejspíš jsem se podvědomě vyhýbal textům, které oficiálně vznikaly v režimech s totalitním či autokratickým režimem, a to i dlouho po jejich pádu.

Rok 2015 je za námi. Byl nabitý jak událostmi, které začaly, tak osudy, které skončily. Byl bych šťastný, kdybych příští rok nemusel nic podobného psát.

Antonín Rašek

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.