Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Václav Jamek: Vlčí mlha

Václav Jamek

Vlčí mlha

Ať se podíváme, nebo spíš ať se pokusíme podívat, kam chceme, vypadá to, že na svět padla vlčí mlha. Ten obrat znamená, že se někde nelze vyznat a jsme nuceni tápat. Také je v něm zahrnuto nebezpečí: vlci. Ale kde jsou vlci, odkud by se mohli vynořit ani co vlastně jsou, jakou mají podobu, nic z toho není zřejmé. Původně byli vlci jistě někde venku, v nepřátelské přírodě, v nejistém světě vůkol, za tábořištěm a za osadou; a mlha to byla taková, že jí lidský zrak nepronikl, ale ten vlčí ano, takže se vlci mohli tiše připlížit a překvapit. „Mít vlčí mlhu“ tedy v přeneseném smyslu znamená, že tušíme hrozbu, ale nevidíme, jak ta hrozba vypadá ani jak je blízko, takže nás děsí každý stín, a zatímco se bijeme s přeludy, skuteční vlci nás obkličují a čeká je snadná kořist.

O těch, kdo se bili s přeludy nejupřímněji a ze všech sil, není známo celkem nic, protože nepřežili. O dalších se ví jen tolik, že se do záhuby přímo hnali.

Obrat „vlčí mlha“ se dá chápat ještě jinak: jako by vlci sami dovedli takovou mlhu vyrábět a vypouštět, aby se jim lépe lovilo. Pavoučí sítě, žraločí zuby, vlčí mlha... a život, jepičí. Vlci však takový důmysl nemají, jsou to jen nevinná, přímočará zvířata; zato člověk ano, ten měl křivého důvtipu vždycky nazbyt, proto je tak Úspěšný. Je tedy vlčí mlha ta, kterou umíme sami vypouštět a ukryti v ní se měnit ve vlky.

Šťoural by řekl, že je to spíš mlha vlkodlačí. Pozoruhodné je na ní ještě to, že ji dovedou vyrábět všechny lidské tlupy a vypouštět ji proti sobě navzájem. Smísením jednotlivých mlh vzniká jednolitá, neproniknutelná temnota, z níž se mohou všechny tlupy navzájem obviňovat a libovolně se v ní vybíjet, čímž ji umocňují k dokonalosti.

I když to, čím je člověk zahrnut nejrovnoměrněji, asi nebude rozum, ale mnohem pravděpodobněji právě tato mlha, nic to nemění na karteziánské podstatě úkolu, jak jsem na ni už víckrát poukázal: najít způsob, jak v té mlze rozpoznat, který obrys odpovídá pevnému předmětu a který se jako chuchvalec jen převaluje sem a tam, podle toho, kudy zrovna fouká.

Ten princip je známý: nebrat věci zprostředka a před otevřením jakékoli úvahy či debaty určit to, co je zřejmé, a co lze tedy brát jako základ všeho dalšího pochopení a rozhodování. Podivné je, že to lidé většinou nedělají a rovnou vydávají stanoviska tím razantnější, čím zmatenější jsou jejich výchozí představy (čili premisy). Vůbec děsivé pak je, že rozebrat si problém a postupovat od jednoduchého k složitému nedovedou u nás ani tzv. vzdělanci, a nejhůř jsou na tom studenti, se svou čím dál ubožejší středoškolskou výbavou. Abych nepřeháněl: někteří vědci to asi dovedou, ale jen v mezích svého přesně ustaveného oboru, mimo něj uvažují stejně nepořádně jako obyčejný hejhula; obecná pravidla své vědy nedokážou uplatnit obecně. Někde jsem četl, že takto bývá definována podstata hlouposti.

Tak třeba univerzitní docent entomologie by o motýlech asi neuvažoval tak zjednodušeně, ledabyle a přitom kategoricky, jako uvažuje o vzdálených lidských věcech, kterým houby rozumí (protože na rozdíl od vlastních poznávacích principů se na ně konkrétní poznatky o motýlech přenášet nedají, a tudíž ani nemají). Není to tím, že by lidské věci snad byly jednodušší než motýli, ale k tomu lidskému má zkrátka jiný vztah, metodologické požadavky jdou stranou a iracionální emoce mu najednou přijde dostatečně pádná a důvodná.

(Když jsem naposledy mluvil s děkankou pražské filozofické fakulty, upozorňoval jsem ji, jak žádoucí by bylo zavést nejen na filozofii, ale ještě víc na právech, na ekonomii nebo na žurnalistice jako povinný předmět společného základu formální logiku. Souhlasila se mnou; jen nevím, zda u nás vůbec máme tolik logiků, aby se výuka dala zajistit. A potom ještě to hlavní: kdopak by u nás byl ochoten vyhazovat peníze na něco tak zbytečného jako logika. Byli jsme před logikou, budeme i po ní. Nemáme snad svůj osvědčený selský rozum? Totiž, pardon: farmářský, když se nám teď statky proměnily ve farmy a všichni sedláci ve farmáře snící americký sen, až na ty daňové úniky, samozřejmě. V tom zůstáváme věrni hodnotám poreformačního nihilismu.)

Z tzv. uprchlické krize se tak u nás stává především problém našeho vlastního mentálního ustrojení. Kdybychom chtěli tuto krizi uchopit v pevnějších obrysech, jaké by to byly? Samozřejmě si nemyslím, že na mě jako jediného vlčí mlha nemůže, ale podle svého omylného rozumu bych řekl, že tyto:

1. Do Evropy přišly a dál přicházejí desetitisíce uprchlíků převážně muslimského vyznání; nikoli tedy miliony, jak přehánějí novináři v Právu, zjevně jim nenaklonění (podle těch „milionů“ se to pozná, a také vůle těch žurnalistů dál a dál strašit lidi). Též z toho mimo jiné plyne, že už jsou tady a ne že by eventuelně přišli, takže je úplně zbytečné rozumovat o tom, zda by tu měli být nebo neměli. Skutečnost takto hypotetická není. Proto je padlé na hlavu také přání prezidenta Zemana (vyjádřené rovněž v Právu), aby se utečencům pomáhalo, ale v jejich původních zemích. Oni jsou tady, a my bychom posílali pomoc tam, kde nejsou? Míněny jsou navíc zřejmě spíš Jordánsko nebo Libanon, nikoli tedy země původní, ale ty, které by se pro naše pokračující pohodlí měly obětovat.

Až neskutečně komplikovaná občansko-neobčanská válka v Sýrii skončí, může náš pseudolevicový prezident se svou jistě též levicovou suitou podnikatelů organizovat budovatelské brigády k obnově tamních zničených měst, a do té doby by mohl vymyslet, na čí straně hodlá, stařec závistivý a nekrofilní, poslat do boje ty odporně mladé muže plné života, jejichž právo na válku kašlat vybojovala v naší západní civilizaci americká mládež už v 70. letech minulého století. Že by si Formanova generace nevzpomněla na zfilmovaný muzikál Vlasy, a nestala se z tohoto odmítnutí náhodou jedna z našich drahocenných civilizačních hodnot, které by příchozí mohamedáni, jakož i naši domácí islamobijci měli ctít? „Žít a nechat žít“ je hodnota, kvůli které si západní civilizace cením já. Náckové do jejích hodnot nemají naopak co mluvit, natož o nich poučovat: vždycky po nich jen šlapali.

Je to zvláštní: velká většina národa si podle všeho notuje v zavrhování islámu (jako by ji do něho už někdo nutil), ale přitom se chová jako nesmírně agresivní, nedůtklivá, ohrožená menšina. Není to jenom strachem ze žravých trhanů, které si pro klid svědomí malují jako muslimské válečníky: myslím, že to svědomí ve skutečnosti klidné není. Oni vědí, že jejich nenávist, sobectví, krutost, zášť, kterým dávají volný průchod, nejsou v pořádku, a tím nestoudněji a zuřivěji je dávají najevo. Stejně jako kdysi komunisté si v národě také vymysleli nepřítele, menšinu bezstarostných pomatenců, kteří by se s každým darmožroutem jen objímali a nejradši by sem ty kobylky pustili všechny. Stejně jako komunistům jim nevadí, že nikdo nic takového nehlásá, svého nepří­tele mají a nezajímá je, že v té podobě neexistuje. Nezajímá je, co si doopravdy myslí ten, kdo s nimi nesouhlasí.

Shledávají, že těm, kdo jeví takový zájem o osud uprchlíků, byla jejich vlastní existenční nejistota vždycky lhostejná. Pletou si cíle, „inteligenty“ nenávidí, míchají humanitáře s estéty a nechtějí už nic slyšet.

2. Muslimská civilizace je vnímaná jako nedůvěryhodná, proradná, nebezpečná. Ty obavy jsou oprávněné, a nedá se to odbýt neméně oprávněným poukazem na to, že drtivá většina muslimů chce žít a dokáže žít v míru a pokoji s ostatními. Nestačí to, a není možné vzít oběti teroristických útoků jenom jako nutnou daň. Důraz na bezpečnost je proto na místě; to však nesmí znamenat bezdůvodnou hrubost. Utečenci musí pochopit, že jsou na ně kladeny nároky, bez jejichž splnění nemohou být přijati. Dodržování místních zákonů a důležitých zvyklostí je samozřejmost, ale ještě i víc: musí se smířit i s důkladnějším prověřováním, to však se má dít zdvořile a ohleduplně, nejde přece o provinilce, a až do opačného důkazu je nutno s nimi jednat jako s oběťmi.

Existují také jiná ohrožení, na něž je oprávněné poukazovat, zejména sociální dumping: nejen vyčerpávání systémů sociální podpory, to by koneckonců nemělo být nekonečné a posléze by mělo být kompenzováno oživením trhu, a tedy i vyššími příjmy do systému, ale především další umělé srážení ceny práce vykořisťováním příchozích a jejich sociální slabosti: kvůli tomu jásá nad přílivem běženců např. Vladimír Dlouhý, Čech jako vemeno (tím chci říct: krev a mlíko). Tomuto nebezpečí, podstatně horšímu než fantasmagorická islamizace, je potřeba čelit zejména oživením systému kolektivní a solidární sebeobrany, a sociálnímu vědomí by to nakonec mohlo prospět.

U nás se ovšem spíš zanášíme malichernostmi: kdyby mi muslimka třeba i v televizi jakožto muži nepodala ruku, asi bych to bral jako předsudek a nezdvořilost, ale nic víc. Kdyby chtěla, abych nepil alkohol, dokud ona tam bude, poslal bych ji do háje, protože na neutrální půdě nesmí žádat, abych své mravy přizpůsoboval těm jejím, zvlášť když z hlediska těch mých mě zrovna urazila nepodáním ruky; a na neposlušnost světa ať si zvyká, jako každý. Což bych ovšem udělal i se svatouškem křesťanským. Jak je vidět v různých televizních „výměnách manželek“, existují ná­ny s horšími požadavky, a žádné muslimky to nejsou. A pokud chce někdo chodit oblékaný z mé­ho pohledu jako nevábný hastroš, buď mu to přáno, svět se nezboří: však já sám už také dávno nejsem žádná okrasa vesmíru; jen to bych nemohl dopustit, aby nechtěl, a musel.

Mluvit na základě takových drobností o islamizaci, jako to dělá Zeman, je hanebnost, a každý takový hlasatel poplašných zpráv by měl být žádán, aby krok za krokem konkrétně popsal, jak k takové islamizaci dojde: jak přesně to muslimové udělají, aby nahradili náš zkorumpovaný, a tudíž neotřesitelný soudní systém právem šaríja (to by najednou bylo soudců s usekanýma rukama!), jak asi prosadí zákaz chovu vepřů, jak se jim asi podaří zavést znásilňování žen do běžných mravů, když doma v Sýrii by si to netroufli, atd. Při pečlivém prozkoumání by se ukázalo, že islamizace Západu je nesmysl, dokonce i tam, kde žijí muslimů statisíce. Západ je sekulární, a také většina muslimů chápe, že je to pro ně výhoda.

Pořád se mluví o selhání multikulturalismu, a málokoho napadne, že v současném dění se projevuje především hluboká krize islámu. Není to žádné vítězné tažení, spíš velmi bolestivý přerod. Zvláštní je, že ve vztahu k jiným než k muslimům jsou Češi multikulturalisté bez výhrad: to, že Vietnamci, Rusové, Ukrajinci u nás žijí svébytně jen mezi sebou, jim nevadí, jsou naopak rádi, že od nich mají pokoj. Že se jednoho dne probudíme a všude bude vládnout pravoslaví, buddhismus, nebo dokonce asijský komunismus, to nás nijak nevzrušuje. Jenom ten islám: je tak divoký, tak sveřepý, neslušný! Jestli nás má někdo zotročit, ať to aspoň dělá s úsměvem, jako Číňané!

Přitom vzhledem k tomu, kolik výzbroje prodáváme Saúdské Arábii, bychom těch muslimských utečenců měli u nás přijmout ne sto, ne tisíc, ale tak dva miliony.

3. Zbývá ona slavná otázka našich hodnot a tradic. Je s podivem, jak ctnostně si najednou připadáme! Bohatá tradice českého udavačství, české šmeliny a české korupce jako by ani neexistovaly. Ani tradice českého hulvátství, i když ji prezident republiky oživuje, jak jen to jde, neváhaje mimořádně využít i prvků kultury muslimské: také naše ženy by prý měly nosit burku, ale jen ty ošklivé. Osobně se divím, že mu na to nikdo neřekne: „Koukněte na sebe! Na vás by měli hodit hadr!“

K otázce hodnot se snad ještě vrátím; dnes jenom tolik: bez lidskosti nemá západní civilizace žádné hodnoty, takže si výsledně jen lžeme do kapsy. A když už si někdy kvůli zachování vepřových uzenin vzpomeneme na křesťanství, měli bychom si také vzpomenout, že hlavní a vlastně jedinou hodnotou křesťanství, na níž všechno ostatní stojí, je láska a milosrdenství.

P. S. Musím zaznamenat, do jakých bažin zabředá údajně levicové Právo. Nejde jen o argumentační ubohost, k níž se stále víc snižuje Jan Keller (tvářit se, že „fobie“ je pouze pojem z psychopatologie, jako by se běžně neuplatňoval i na jevy sociální: germanofobie, rusofobie, homofobie – a samozřejmě také xenofobie; podobně i „mánie“ nebo „filie“!). Vrcholem hnusu je karikatura zveřejněná v tomto deníku letos 12. ledna. Angela Merkelová tu sedí ve své kanceláři u notebooku a s kafíčkem, a říká si: To je nevděk! Jak k tomu přijdu, že obtěžují cizí ženy na ulici? To já otevřela náruč!

Tyhlety české hodnoty nám od muslimáků Hospodin uchrániti račiž! Ratata bum!

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.