Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Jana Stárková: Spravedlnost, nikoli pomstu

Jana Stárková

Spravedlnost, nikoli pomstu

K dědictví Simona Wiesenthala

Mezi vězni koncentračního tábora Mauthausen, kteří se dožili 5. května 1945 osvobození, byl 37letý architekt Simon Wiesenthal. Rodák z města Bučač v tehdejší rakouské Haliči byl synem velkoobchodníka a důstojníka Ashera Wiesenthala, který padl rok po vypuknutí první světové války. Po jeho smrti a obsazení Bučače kozáckým vojskem odchází jeho žena Rosa Wiesenthalová se syny Simonem a Hillelem do Vídně, kde Simon navštěvuje obecnou školu. Po dvou letech se vracejí do Bučače, kde Simon absolvuje gymnázium, na kterém se seznámí se svojí pozdější ženou Cyly Müllerovou. Po maturitě v r. 1928 chce studovat architekturu na univerzitě ve Lvově, což mu ale kvůli omezenému přístupu pro studující židovského původu není umožněno. Odchází do Prahy a zapisuje se na Německou technickou univerzitu, odkud kvůli rostoucímu antisemitismu po prvním semestru přechází na České vysoké učení technické, kde studium úspěšně dokončuje v r. 1932. Ještě desetiletí později Simon líčí pobyt v Praze jako velmi obohacující, kde žil jako svobodný člověk, odpoután od tradičně židovského prostředí, ve kterém vyrůstal. Po návratu do Lvova absolvuje ještě několik zkoušek, začíná pracovat jako nezávislý stavební inženýr, v r. 1936 uzavírá sňatek s Cylou. V důsledku uzavření sovětsko-německé smlouvy o neútočení a přátelství v r. 1939 se Lvov stal součástí Sovětského svazu, začínají represe proti židovským obyvatelům. Simon je donucen uzavřít svoji kancelář, nesmí vykonávat práci architekta, pracuje jako dělník. Po vpádu německých vojenských jednotek v červnu 1941 je zatčen a uvězněn, o rok později je spolu s ženou nasazen na nucené práce. Wiesenthalova rodina se musí odstěhovat do gheta ve Lvově. Z tábora v Plaszově je v rámci pochodu smrti deportován do několika koncentračních táborů, Osvětimi, Groß-Rosenu a Buchenwaldu, odkud se v únoru 1945 dostává do Mauthausenu.

Po osvobození a částečném uzdravení začíná již koncem května 1945 shromažďovat důkazy a svědectví o nacistických zločincích, pracuje pro oddělení válečných zločinů americké armády. Jako ten, kdo přežil holocaust, cítí povinnost uchovat památku mrtvých, vyhledat a postavit před soud osoby zodpovědné za spáchané zločiny, přičemž postupně odmítá kolektivní vinu. Jeho životním krédem je požadavek spravedlnosti, zavrhuje pomstu.

Začíná dokumentovat svědectví přeživších v táborech pro tzv. Displaced Persons, sestavuje seznamy pachatelů a v r. 1946 zakládá Výbor přeživších z koncentračního tábora Mauthausen. Následně zakládá Židovské historické dokumentační pracoviště v hornorakouském Linci, kde je zvolen prezidentem náboženské obce. Pracoviště vede v letech 1947–1961. Poskytuje nashromážděnou dokumentaci Yad Vashem v Jeruzalémě, od r. 1961 pokračuje ve své činnosti ve Vídni, kde po rozporech s náboženskou obcí zakládá a vede Dokumentační středisko spolku židů pronásledovaných nacistickým režimem.

Od 50. let spolupracuje úspěšně na vypátrání stovek nacistických zločinců, podílí se např. na dopadení Adolfa Eichmanna, jednoho z hlavních organizátorů transportů židů do vyhlazovacích táborů, spoluzodpovědného za tzv. „konečné řešení židovské otázky“; Franze Stangla, spoluzodpovědného za vraždění v rámci programu euthanazie, který byl v letech 1941–43 velitelem koncentračních táborů Sobibor a Treblinka a podílel se na logistice masového vraždění statisíce obětí; Hermine Braunsteinerovou, sadistickou dozorkyni v koncentračních táborech Lublin-Majdanek a Ravensbrück. Wiesenthalovi se podařilo v r. 1963 vypátrat ve Vídni Karla Silberbauera, který v r. 1944 zatkl tehdy 15letou Annu Frankovou v Amsterdamu, jejíž deníky vydané jejím otcem a přeložené do desítek jazyků zpochybňovali někteří popíratelé holocaustu. Anna Franková byla deportována do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde krátce před koncem války zemřela.

Přes dlouhoholeté úsilí postavit před soud většinu hledaných zločinců se podařilo uniknout spravedlnosti např. Josefu Mengelemu a Aloisi Brunnerovi jakož i stovkám dalších. Jak v Západním Německu, tak v Rakousku, ale i v dalších zemích dopadení nacistických zločinců a jejich postavení před soud v mnohých případech oddalovaly justiční orgány, ve kterých pracovali někteří dřívější stoupenci nacistické ideologie. Další překážkou byly zákony týkající se promlčování zločinů, proti kterým se Wiesenthal snažil získat podporu veřejnosti za pomoci významných osobností v různých zemích.

Wiesenthal byl léta vystaven difamacím, často dostával výhružné anonymní dopisy (které uchovával v šanonech s nápisem „meschugge“). V r. 1982 na něj a jeho ženu spáchali neonacisti atentát, kterému unikli spíše náhodou.

Vedle dokumentace a pronásledování nacistických zločinců se Wiesenthal postupně věnoval také aktuálním otázkám porušování lidských práv. Zastával názor, že většině obětí nacismu nebyla včas poskytnuta pomoc, proto je nutné angažovat se pro ty, kteří jsou pronásledováni v současných totalitních režimech. Tak se např. v r. 1975 zúčastnil v Kopenhagu zasedání Sacharov-hearing, které zveřejnilo fakta o situaci v Sovětském svazu pronásledovaného nositele Nobelovy ceny, fyzika Andreje Sacharova. Již v 60. letech vystupoval proti antisemitským projevům v zemích tzv. Východního bloku, které se stupňovaly také v souvislosti s Šestidenní arabsko-izraelskou válkou v r. 1967, např. na jaře 1968 v Polsku, a proti opakovaným napadáním osobností židovského původu aktivních v průběhu Pražského jara propagandou Sovětského svazu a jeho spojenců.

Ke kuriózní akci tajných služeb ve Varšavě a v Praze došlo koncem května 1968: desítky osob v Československu obdržely dopis od Dokumentačního střediska ve Vídni podepsaný Wiesenthalem s výzvou zasazovat se intenzivně za zájmy židů a státu Izrael. Wiesenthal označil dopis za hrubý padělek a dokázal, že pro falsifikát použitý hlavičkový papír se v jeho kanceláři již léta neužívá, navíc se později prokázalo, že papír je polské provenience. Dopis v rámci jednání v Čierné nad Tisou koncem července 1968 předložili sovětští účastníci jako jeden z důkazů útoků „sionistů“ na socialistické zřízení.

V září 1969 Wiesenthal představil v rámci tiskové konference ve Vídni dokumentaci pod názvam Stejnou řečí – kdysi Hitler, dnes Ulbricht. Podnětem mu byl rozhovor s jedním českým přítelem, jenž ho upozornil na článek o vedoucích osobnostech Pražského jara publikovaný v r. 1968 v ustředním orgánu SED Neues Deutschland, ve kterém bylo tehdejší vedení kritizováno výrazy jako „V Praze je u vlády sionismus“, a zároveň mu dodal článek uveřejněný v r. 1939 v deníku Der Völkische Beobachter, kde bylo dosavadní politické vedení v Československu charakterizováno slovy „V Praze je u vlády židovstvo“. Wiesenthal shromáždil údaje o dřívějších funkcionářích ve službách nacistického systému, kteří působí ve strukturách komunistických aparátů, především v NDR. Chtěl dokumentací podnítit historiky a politiky k přemýšlení a porovnání mezinárodního vývoje.

Za zásluhy v pronásledování nacistických zločinců obdržel Wiesenthal četná vyznamenání z celého světa. Zvláštním zadostiučiněním mu po pádu železné opony byla uznání v zemích dřívějšího Východního bloku. Při své první cestě od druhé světové války do Polska v r. 1994 ho prezident Lech Wałęsa vyznamenal medailí Polonia-Restituta. V České republice mu v r. 1999 udělil prezident Václav Havel Řád bílého lva, na akademické půdě obdržel čestný doktorát Palackého univerzity v Olomouci (1996), čestný doktorát právních věd a Zlatou medaili Univerzity Karlovy v Praze (1997) „za celoživotní úsilí o spravedlnost a potrestání zla a za významný podíl na humanizaci světa“.

V posledních letech svého života se Simon Wiesenthal zabýval otázkou, jak naložit v budoucnosti s obsáhlou dokumentací s 8000 položkami, aby byla přístupná pro vědecký výzkum. V r. 2002 začaly Židovská obec ve Vídni a několik vědeckých institucí připravovat plány pro zřízení střediska pro výzkum holocaustu, na jehož konceptu se podílel osobně také Wiesenthal: mělo se jednat o centrum pro výzkum, dokumentaci a zprostředkování všech otázek souvisejících s antisemitismem, rasismem a holocaustem. V r. 2008 bylo ustanoveno, že na založení a přípravných pracích se bude podílet jak Rakouská republika, tak i město Vídeň ve spolupráci s Židovskou obcí ve Vídni resp. s Dokumentačním střediskem spolku židů pronásledovaných nacistickým režimem. Součástí Wiener Wiesenthal Institut für Holocaust-Studien (VWI), jak se instituce nazývá, jsou archiv a knihovna Simona Wiesenthala a mezitím nově vybudovaná knihovna obsahující literaturu k výše zmíněným okruhům. VWI pořádá ve spolupráci s Mezinárodní vědeckou radou vědecké přednášky a konference, vydává publikace a poskytuje ročně několik stipendií (viz www.vwi.ac.at).

Na mezinárodní úrovni působí po Wiesenthalovi pojmenované středisko Simon Wiesenthal Center v Los Angeles, pokračující v jeho práci, a další instituty nesoucí jeho jméno v New Yorku, Miami, Torontu, Jeruzalémě, Paříži a Buenos Aires.

U příležitosti 10. výročí úmrtí Simona Wiesenthala (1908–2005) v září loňského roku připravilo Židovské muzeum města Vídeň výstavu s názvem Wiesenthal ve Vídni (viz www.jmw.at) v budově na Judenplatzu v historickém centru Vídně, na kterém byl díky Wiesenthalově iniciativě z r. 1994 po dlouhých diskusích v r. 2000 postaven Pomník pro rakouské židovské oběti šoa, navržený Rachel Whitereadovou. Výstava otevřená do 8. května letošního roku dokumentuje též konflikty mezi Wiesenthalem a vedoucími politiky Rakouska, například Brunem Kreiskym v souvislosti s Wiesenthalovým odhalením nacistické minulosti vedoucího strany FPÖ a koaličního partnera Kreiského vlády Friedricha Petera. Další zvláštní kapitolu, která by přesáhla prostor tohoto článku, tvoří několikaleté vyšetřování minulosti pozdějšího rakouského prezidenta Kurta Waldheima v druhé polovině 80. let a z toho vyplývající mezinárodní konflikt; Wiesenthal zaujímal v této kauze relativně opatrný postoj odůvodněný chybějícími důkazy o přímém podílu Waldheima na válečných zločinech, ze kterých byl obviňován např. Židovským světovým kongresem. Na rozdíl od německého prezidenta Richarda von Weizäckera si Kurt Waldheim na některé části svého působení v SS, v jízdním oddílu SA a na službu u jednotky, která se dopustila válečných zločinů na Balkáně, „nevzpomínal“ s tím, že „konal jen svou povinnost“.

Jana Stárková (1954) je historička, překladatelka a publicistka. Autorka studií o československém exilu v Rakousku a spoluvydavatelka sborníků k česko-rakouským dějinám a kultuře.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.