Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Angela Merkelová: Pro všechny, ne skoro pro všechny

Angela Merkelová

Pro všechny, ne skoro pro všechny

Uprchlická krize a role Spolkové republiky Německo během ní jsou téměř rok tématem řady více či méně informovaných debat nejen v českém prostředí. Často slyšíme, že Němci si uprchlíky pozvali, a tak se o ně mají postarat, nebo že německá kancléřka už už padne, protože její pozice je z toho či onoho důvodu neudržitelná. Na to konto jsme se rozhodli přetisknout výtah ze zprávy předsedkyně německé Křesťanskodemokratické unie Angely Merkelové spojené s úvodním slovem k návrhu předsednictva CDU „Prohlášení z Karlsruhe k teroru a bezpečnosti, uprchlictví a integraci“. Vystoupení zaznělo v polovině prosince 2015 na sjezdu CDU v Karlsruhe, bylo zakončeno sedmiminutovým potleskem, zejména podle nás ovšem srozumitelně shrnuje hodnotová východiska německé kancléřky a praktické kroky, které pro řešení stávající situace navrhuje.

-red-

(...) Milí přátelé, v letošním roce jsem zažila něco, s čím jsem, upřímně, vůbec nepočítala, když jsem na tiskové konferenci 31. srpna v souvislosti s otázkou uprchlíků řekla – a nyní to zde zopakuji: „Řeknu to zcela jednoduše: Německo je silná země. Princip, který máme mít na paměti, když k těmto věcem přistupujeme, musí být: Už jsme toho zvládli tolik – my to zvládneme!

Zvládneme to, a tam, kde nám něco stojí v cestě, se to musí překonat, musí se na tom pracovat.“ Tolik moje vyjádření na tiskové konferenci. Když jsem to řekla, začala vyhrocená diskuse: Jak může říkat „To zvládneme“? Já vám odpovím: můžu to říkat, protože to patří k identitě naší země, dovolit si co nejvíc, z trosek postavit zemi hospodářského zázraku, po rozdělení vybudovat v jednotě a míru světově vysoce uznávanou zemi, tím spíš, že to pro nás jako křesťanské demokraty v naší podstatě a v našem jádru znamená, že jsme připraveni ukázat, co v nás je.

Konrad Adenauer v roce 1952 neřekl: „Zvolíme si trochu svobody.“ Řekl: „Zvolíme si svobodu!“ Řekl to v nejtemnějších dobách studené války; Stalin tehdy ještě žil. Adenauer proti sobě poštval leckoho tím, že se nerozhodl pro jednotné Německo za každou cenu, ale pro jednotné Německo v míru a svobodě. Museli jsme na to čekat ještě 37 let, mezitím byla ještě postavena zeď, a přesto to bylo správně. CDU a CSU – my si volíme svobodu. Tu nám přinesla jednota v míru a svobodě, milí přátelé.

Ludwig Erhard v roce 1957 neřekl: „Blahobyt skoro pro všechny.“ Řekl: „Blahobyt pro všechny“, mimochodem v době, kdy jsme měli ještě 753 tisíc nezaměstnaných – jejich počet se snížil na 154 tisíc teprve v roce 1962. Ale bylo to správně, protože pouze blahobyt pro všechny mohl být naším požadavkem. A to platí i dnes.

Helmut Kohl prvního července 1990, v den německé měnové unie, zatím ještě bez sjednocující smlouvy, tři měsíce před třetím říjnem, neřekl: „Společnou snahou se nám už brzy podaří východní Německo proměnit ve vzkvétající krajinu, kde se vyplatí žít a pracovat.“ Helmut Kohl řekl prvního července: „Společnou snahou se nám už brzy podaří Meklenbursko-Přední Pomořansko a Sasko-Anhaltsko, Braniborsko, Sasko a Duryňsko proměnit ve vzkvétající krajiny, kde se vyplatí žít a pracovat.“

Vzkvétající krajiny! Nevím, kdo z vás si na to pamatuje. Připouštím, že jsem několik let sama měla problém v Meklenbursku – Předním Pomořansku jen tak mluvit o vzkvétajících krajinách. Ale dnes, ve dvacátém pátém roce sjednoceného Němeka, můžeme říct: máme vzkvétající krajiny v Meklenbursku--Předním Pomořansku a Sasku-Anhaltsku, Braniborsku, Sasku a Duryňsku a dnes k tomu patří i Berlín.

I ten chce být novou zemí. To všechno jsme zvládli! Jsou to vzkvétající krajiny.

Nemohli jsme nevěřit svojí síle

Milí přátelé, o jednom vůbec nemůže být pochyb: úkol, kterého se nyní musíme zhostit – to velké množství uprchlíků – ten úkol je obrovský. My jsme masová strana, Křesťansko demokratická unie, která na sebe přejímá starosti lidí. Ale jsme také masová strana, která starosti nejen přejímá, ale také je přetváří a nachází pro ně řešení. To musí být náš požadavek. (...)

Proto chceme znatelně snížit a snížíme počet uprchlíků, protože to mimo jiné je v zájmu všech: je to v zájmu německém s ohledem na množství práce, kterou je třeba vykonat, od zajištění základní péče o uprchlíky až po integraci do společnosti a na trhu práce. Je to v zájmu evropském – s ohledem na základní principy fungování Evropské unie a s ohledem na naši roli ve světě. A je to také v zájmu samotných uprchlíků; protože nikdo, ať už se vydá na cestu z jakýchkoliv důvodů, nikdo jen tak trvale neopustí svou rodnou zemi.

Jsem přesvědčená s ohledem na naši vlastní historii, na příklady, které jsem zmiňovala, že pokud bychom nyní skutečně pochybovali, že to zvládneme, nebyli bychom – s ohledem na naši odpovědnost za dění v Evropě, na naši humanitární zodpovědnost, na naši zodpovědnost za Německo – nebyli bychom Křesťanskodemokratická unie Německa. Ale my jí jsme, a proto to zvládneme.

Zkuste si teď představit tohle: Kdyby se za deset let, v roce 2025, někdo podíval na tyto měsíce roku 2015, na měsíce od 31. srpna do dneška, a zjistil, že jsme čtyři měsíce nevyužili k hledání způsobů, jak tento úkol zvládnout, ale rovnou jsme hodili flintu do žita, jak bychom vypadali? To by se přeci řeklo: Vždyť oni sami nevěří svojí síle. Vždyť oni neudělali všechno pro to, aby našli nějaké řešení. Vždyť oni se nezasadili o evropskou solidaritu. Jejich předchůdci měli trpělivost po desetiletí, a oni ani pár měsíců. Milí přátelé, vyplatí se bojovat za jednotné evropské řešení. Vyplatí se jít do boje za naše postavení ve světě. O tom jsem opravdu hluboce přesvědčena.

(...)

Jde o lidsky důstojné podmínky pro pobyt uprchlíků v uprchlických táborech nebo ve městech, kde pobývají, v Libanonu, v Jordánsku a také v Iráku. Jde o to, že tam se ukázalo, že Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Světový potravinový program mají velké mezery ve svém financování. Že se nedaří ani to, aby každý jeden uprchlík měl k dispozici jeden dolar denně, že se muselo jít ještě o 30 nebo 35 centů dolů, to je neopomenutelné a nemyslitelné pro všechny bohaté země světa. To se netýká jen Evropy, to se týká všech. A je to nepřijatelné.

Proto povedeme společně s Davidem Cameronem, mojí norskou kolegyní Ernou Solbergovou a kuvajtským emírem 4. února 2016 dárcovskou konferenci, kde se všemi prostředky zasadíme o to, abychom zahladili dosud přetrvávající nedostatek financí, který představuje skoro 50 % nároků UNHCR a Světového potravinového programu; díky tomu se nám nezopakuje to, co se stalo teď. Věřím, že toto má vaši podporu.

Prodloužíme vojenskou přítomnost v Afghánistánu. Uděláme to, protože si to vyžaduje bezpečnostní situace. Ale skutečnost, že naše ženy a muži ve vojenské službě chrání afghánské občany a občanky, ta má samozřejmě důsledky i ve vztahu k uprchlické otázce. V tom případě musíme vytvořit vnitrostátní alternativy útěku. V tom případě se tam nemáme angažovat pouze vojenskou přítomností, ale postarat se také o tyto alternativy, aby lidé nemuseli opouštět svou vlast. V Afghánistánu existují bezpečné oblasti. Stejně jako Ursula von der Leyen jsem o tomto často mluvila s afghánským prezidentem. Thomas de Maiziere zaměří vzdělávání policejních příslušníků nejen na nasazení proti Talibanu, ale také na boj proti pašeráctví. Nemůžeme jen tak přihlížet tomu, že v zemi, kde působí naše vojsko, vodí obchodníci s lidmi místní obyvatele po nebezpečných trasách a ti jsou následně nuceni svou zemi opouštět.

Nepřicházejí masy, přicházejí lidé

Díky tomuto národnímu, evropskému a mezinárodnímu nasazení se podaří migraci dostat pod kontrolu a nastolit pořádek, najít řešení příčin migrace a snížit počet uprchlíků. Ovšem buďme upřímní – za tou skepsí, zda toto všechno jsme schopni zvládnout, vězí, jak věřím, ještě něco víc. Za tím nevězí jen logistické otázky týkající se zajištění základních potřeb a ubytování, jen právní otázky týkající se zabezpečení hranic. Za touto skepsí vězí také otázky po tom, co se všechno změní. Chceme vůbec, aby se něco měnilo? Jak velká změna je pro nás dobrá? Kdy se ze změny stane zátěž? Jak to určíme? Jak působí náš způsob života na tu řadu lidí, která k nám přichází z arabského prostoru, z muslimských zemí? Jak působí jejich kulturní vlivy na nás? Budeme po této uprchlické vlně zahrnující takové množství lidí z tak odlišného kulturního okruhu, než je ten náš, stále tím Německem, které známe, tím Německem, které je silné a sílu dalo nám?

Ve vztahu k velkému množství uprchlíků, kteří přicházejí k nám do Evropy a do Německa, před časem Wolfgang Schäuble mluvil o „randění s globalizací“. Právě tak to je. Nyní vidíme, co také globalizace umí být. Vždycky jsme se pyšnili titulem světové exportní velmoci. Zcela samozřejmě požadujeme, aby v Německu byla zajištěna pracovní místa. Jsme hrdí na rozvojovou sílu naší vědy a výzkumu. Chápeme jako zcela samozřejmé, že můžeme vycestovat do celého světa. To je globalizace, jak si ji přejeme. Ale globalizace má ještě jinou stránku. Dramaticky rychle a v dosud nepoznané míře k nám nyní přicházejí projevy válek, teroru, devastace životního prostředí, hladu a chudoby. Klasická dělicí linie mezi vnější a vnitřní politikou, jak jsme ji v Evropě často zažili, nebude už v době globalizace tak snadno rozeznatelná. Stala se tekutou. Lidé po celém světě mají smartphony, jakmile mají jen o trochu víc, než potřebují na holé živobytí. Vědí, jak je to kde jinde. Nyní pro nás existují dvě možnosti, jak na tento vývoj reagovat.

Jedna z možností je odstřihnout se od následků ve strachu z tohoto vývoje a v naději, že se tato bouře nad Evropou přeci jenom přežene. Nevěřím, že se nám to podaří. Skončí to tím, že se uzavřeme. Ale uzavření se ve 21. století není žádná rozumná alternativa.

Místo toho bychom měli – poté, co jsme dlouho vnímali jenom přednosti globalizace – nejen vidět rizika, ale rozpoznávat i šance, i když je to situace komplikovaná. Já jsem přesvědčená, že když to uděláme správně, budou tyto šance mnohonásobně větší než rizika. Musíme se – jako už tolikrát v naší sedmdesátileté historii – zase jednou rozvzpomenout na to, odkud pocházíme, kdo jsme a co nás vede. Co byl impuls pro založení Křesťanskodemokratické unie? Tento impuls pro nás dnes může sloužit jako kompas. Myšlenka na založení CDU byla vlastně neslýchaná: politická strana, která má ve svém prvním písmenu svou základní pozici, čili důstojnost každého jednoho člověka darovanou Bohem. To znamená, že dnes nepřicházejí žádné lidské masy, že přicházejí jednotliví lidé.

S tímto základním impulsem, který vychází z lidské důstojnosti a který je zároveň znovu součástí naší ústavy, se nám podařilo něco naprosto nepředstavitelného, a totiž překonat rozdělení tříd a vrstev. CDU nikdy nebyla stranou jen pro pracující, jen pro podnikatele, jen pro katolíky nebo jen pro evangelíky. Ne, založení CDU bylo velkým dílem, budováním mostů. Jsme lidová, široce otevřená strana. Každý člověk má svou důstojnost, která je mu věnována od Boha. Na základě této důstojnosti má možnost se k nám připojit, a je jedno, k jaké patří vrstvě, třídě nebo skupině. Taková je CDU od prvního dne.

CDU je politickou stranou, která od počátku věděla, že naše Německo se bude moci po hrůzách druhé světové války a holokaustu postavit znovu morálně a politicky na nohy pouze tehdy, pokud bude spojovat rozdělené a stavět mosty i za hranicemi své vlastní země, pouze pokud se naučí na svět kolem sebe pohlížet také očima jiných. To byl předpoklad pro přátelství a pro založení Evropské unie. Měli jsme štěstí, protože ostatní smýšleli podobně. To nás dovedlo k Evropské unii.

Německo za 25 let

Jedním slovem: Německo vrostlo do myšlenky evropského mírového uspořádání. Zdaleka si nemusíme vzpomenout jen na slavnou větu Helmuta Kohla o tom, že u Evropy jde o otázku války a míru. O to jde dnes stále. 70 let míru nám může připadat dlouhých. Ale z hlediska dějin je těchto sedmdesát let pouhým okamžikem. Můžeme si ale připomenout také Konrada Adenauera, našeho prvního předsedu a spolkového kancléře. Před šedesáti lety v jednom vládním prohlášení řekl: „Jednota Evropy byla snem hrstky. Stala se nadějí pro mnohé. Dnes je“ – a to byl rok 1954 – „nutností pro všechny.“ Dnes, o více než 60 let později, se cítím jako předsedkyně Křesťanskodemokratické unie Německa ve službě. Toto Adenauerovo pojetí jednoty Evropy je také mým pojetím.

Právě tak, jako je Německo nevyhnutelně součástí Evropy, právě tak je dnes nevyhnutelně nutné pro Německo a Evropu naprosto vrůst do globálního světového uspořádání. Vzpomeňme si na náš zakládající impuls. Tedy: jde zase o to stavět mosty, a sice z Evropy do Afriky, do Turecka, do asijských zemí, nacházet shody zájmů, abychom umožnili společné soužití v míru. Tím se ve svém jednání řídím, také nyní v uprchlické politice, při „rande s globalizací“, jak říká Wolfgang Schäuble. Jsem přesvědčená, že schopnost změny a připravenost na ni rozhodují v globalizovaném světě o možnostech do budoucna. Když dnes uděláme něco špatně, budeme v budoucnu prohrávat. Proto je tak klíčové, abychom šli odvážně svou cestou, v souladu s našimi hodnotami a představami, společně s ostatními v Evropě a po celém světě.

Tak budeme moci rozvíjet naši představu Německa budoucnosti. Od sjednocení Německa uběhlo 25 let. Zkusme si teď položit otázku, jak si představujeme naše Německo za 25 let. Já bych chtěla, aby Německo bylo za 25 let zemí, ve které se nadále vyplatí pracovat a investovat, zemí, která podporuje podnikatele i živnostníky, která sází na činorodost a kreativitu lidí a říká: sociálně citliví budeme pouze tehdy, pokud těm, kteří na něčem pracují a mají nápady, dáme potřebný prostor a odpovídající možnosti. To z nás udělá Německo budoucnosti.

Za 25 let má být Německo zemí, která zvládla teologickou proměnu, která spoluustavila digitální revoluci a která patří mezi největší hráče. Uvedu jen klíčové slovo „Industrie 4.0“ a otázky – Jak se budou v budoucnosti vyrábět auta a jak bude vypadat budoucí svět práce? To vše musí být námi spoluutvářeno a za 25 let se to projeví. Proto zřídil Thomas Strobl komisi „Práce budoucnosti – budoucnost práce“, abychom se alespoň do budoucnosti rozhlédli. O tomto příspěvku se ovšem ještě budeme bavit. Německo má za 25 let být zemí, která má jeden z nejlepších systémů vzdělávání, vědy a výzkumu. Jsme na tom dnes docela dobře. Ale víme, že to nemáme jisté a že na tom budeme muset v příštích 25 letech dále pracovat. Německo má být zemí, která má vysokou kvalitu života. Chceme docílit takové demogafické změny, kdy se budeme o mladé starat stejně jako o starší. (...)

Německo má být v následujících 25 letech zemí, která realizovala Energiewende, aniž by vyhnala podnikatelský a průmyslový sektor ze země. Pracovní místa v Německu mají být zachována. Německo má být zemí, která nežije na náklady budoucních generací, ale v reálné finanční politice, politice životního prostředí a zacházení se zdroji. (...)

Německo má být za 25 let zemí, kde je málo byrokracie a kde se může rozvinout kreativní síla každého jednotlivce. (...) Německo má být za 25 let zemí, kde se děti a rodiny naprosto samozřejmě cítí dobře a mohou se rozvíjet, kde sladění pracovního a rodinného života není každodenním předmětem debaty. Musíme vymyslet tak obsáhlé pojetí práce, ve kterém se práce s lidmi stane srovnatelnou s prací u strojů.

Německo má být za 25 let zemí, kde nevyhřezávají generační, třídní a etnické konflikty, ale zemí, která má silnou společenskou soudržnost. (...)

Německo má být za 25 let zemí, kde budeme moci žít v bezpečí před vnějšími a vnitřními hrozbami. (...) Německo má za 25 let být zemí, která vidí svět také očima druhých, která pomáhá lidem v nouzi, coby sebevědomý člen Evropské unie a NATO přispívá svým dílem k bezpečnosti a míru po celém světě, aby se globalizace ustavila spravedlivě, aby OSN nabyla na významu a konflikty se podařilo vyřešit mírovou cestou.

Německo má být za 25 let zemí, která je otevřená, zvědavá, tolerantní a srozumitelná, která má vlastní silnou identitu nesenou svou ústavou a ústavním pořádkem. Důstojnost člověka je nezadatelná. Tato představa je hluboko zakořeněná v křesťanské představě člověka. Má to být Německo s rovnoprávností žen a mužů, s odmítáním veškerých forem antisemitismu, xeonfobie a diskriminace lidí homosexuální orientace.

Německo je zemí, která má zastupitelskou parlamentní demokracii a státní monopol na násilí, oddělení státu a církve, svobodu náboženského vyznání, svobodu slova a myšlení, pro kterou je ale také součástí státních zájmů bezpečnost Izraele.

Abych to řekla stručně a jasně: naše zákony stojí nad kodexem cti, nad kmenovými a klanovými rodinnými pravidly.

Naše hodnoty a tradice byly pilířem naší země v posledních 66 letech. Na nich bude stát i Německo budoucnosti. Kdo k nám utíká před válkou a pronásledováním, najde u nás ochranu. Kdo u nás našel útočiště a ochranu, ten musí ctít naše zákony, hodnoty a tradice, a ten se musí – aby nám rozuměl – naučit německy.

To vše je, milí přátelé, integrace a čistý protipól „multikulti“. Jedno platí: multikulturalismus vede k paralelním společnosti, a proto zůstane životní lží.

Nejsme naivní, jednáme pro budoucnost

Protikladem takového přístupu je integrace, kterou podporuje otevřenost lidí v naší společnosti. K tomu ale patří stejně tak připravenost těch, kteří k nám přicházejí, na to, že se budou držet našich hodnot a tradic. Když bychom opakovali staré chyby z minulosti – tehdy jsme místo o lidech mluvili o gastarbeiterech –, tak bychom integraci nezvládli. A Německo budoucnosti by tím utrpělo. Proto se vydáme jinou cestou. Poučíme se z chyb, protože země má ze zdařilé imigrace výhody. Ale to prostě předpokládá integraci. Milí přátelé, to vše je Německo budoucnosti, naše země za 25 let. Jsem přesvědčená, že to dokážeme zvládnout, protože nyní udáváme správný směr.

Možná nám pomůže, když se ohlédneme za uplynulými 25 lety. Před 25 lety jsme zažili štěstí v podobě sjednocení Německa. Pak jsme viděli, jak kamenitá je ta cesta. Stále dokola se objevovala obava: zvládneme obnovu Východu? Tehdy ještě pracovaly tisíce lidí v uhelném hornictví. Jaderná energetika byla sice společensky diskutovaným tématem, ale pro nás znamenala neopomenutelnou součást naší energetické bezpečnosti. Ohlašovala se tehdy jedna z akcelerací globalizace, ale ještě dlouho nebyla zřetelně viditelná. Před 20 lety vězela naše země v poměrně velké krizi: vysoká nezaměstnanost, obecná pokleslost na mysli a spousta diskusí o prvních reformách – také u nás, když jsme ještě byli u vlády. Myslím na důchodovou reformu, kterou pak rudo-zelená koalice opět zrušila, když se dostala k moci.

Před patnácti lety se zdálo, že nejhorší obavy bude potřeba teprve překonávat. Raketovou rychlostí přibývalo nových hospodářských zázraků v asijských zemích. U nás byla únava, stoupající nezaměstnanost, velký tlak na sociální systémy a nekonečné diskuse o hospodářských a sociálních reformách. Ale dlouho se tyto reformy nedařilo prosadit. V rudo-zelené spolkové vládě mnozí snili o zcela jiné společnosti. Byla tu tehdy CDU – i na to si musíme vzpomenout –, které řada pozorovatelů věštila, že se utopí ve víru skandálu kolem svého vlastního financování a že přijde o svůj status velké masové strany. Ještě ani před deseti lety to nebylo úplně v pořádku. Byla tu tehdy Evropa, která se fundamentálně rozhádala o válku v Iráku. Poprvé bylo v Německu 5 milionů nezaměstnaných a společnost byla znejistělá.

„German Angst“, znělo heslo doby. Všude se mluvilo o „marodovi Evropy“. Taková byla situace před patnácti až deseti lety. Kdybychom tehdy byli malomyslní a ztratili odvahu, bylo by Německo dnes skutečně jinou zemí. Byla by to země bez růstu a bez perspektivy, zato se sociálními problémy, země se selhávající integrací.

Ale my jsme si vyhrnuli rukávy a krok za krokem jsme měnili věci k lepšímu, včetně zvládnutí finanční krize – té mezinárodní i té, která se týkala eura. Dělali jsme to naprosto neobvyklými prostředky, které by ještě před několika roky byly označovány jako absurdní: miliardové půjčky a záchranné programy. Ukazuje se, že ve všech těchto letech v Německu, v naší zemi, vždy žili lidé, kteří vzdorovali remcání a rezignaci, kteří se s tím navzdory všemu vypořádali, investovali, nepřemístili svoje podnikání do ciziny a svoje prostředky na zahraniční bankovní účty. Těm je potřeba zpětně ještě jednou srdečně poděkovat.

Ukázali jsme, co v nás vězí za sílu, a s touto silou zvládneme i globalizaci. Německo se dnes opět těší úctě a obdivu po celém světě, a my víme, co dokážeme, když jsme silní. Ekonomika roste, máme nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii, je tolik lidí aktivních na trhu práce, jako nikdy předtím, máme nejmenší nezaměstnanost u mladých, reálné mzdy rostou, ustupuje zaměstnávání na dočasnou dobu nebo minimální úvazky, a díky Wolfgangovi Schäublemu jsme mohli třetím rokem po sobě předložit rozpočet, kterým neděláme nové dluhy, takže nežijeme na náklady budoucích generací.

Zcela nepochybně jsme dnes tak silní i proto, že se náš optimismus a soucit vždy spojoval s opatrností a s vědomím rizik a nebezpečí. Nikdy nejsme prostince naivní, ale stejně tak nikdy nepřipustíme, aby ustrašenost a pesimismus bránily našemu úspěšnému jednání pro budoucnost. Ještě nikdy nebylo v Německu méně „ztracené mládeže“ a namísto toho tolik připravenosti se připojit a vypořádat se s tím. Tato občanská angažovanost je nejlepší a nejpřesvědčivější odpovědí všem, kteří se záští a nenávistí v srdci usilují o navození proticizinecké nálady. Ti nemají v naší zemi proti občanské angažovanosti žádnou šanci.

Jak pravil Albert Einstein: „Život je jako kolo. Člověk se musí pohybovat kupředu, aby neztratil rovnovánu.“ Na pravdivost této věty nevěřím jen jako fyzička, ale také na základě svých praktických životních zkušeností.

Musíme stále zůstat v pohybu, stále kupředu. Pak nalezneme také správnou rovnováhu, míru a střed, orientaci a jistotu na všech úrovních. (...)

Jednáme tak, abychom i zítra žili v Německu, které ochraňuje svobodu jednotlivce a jeho důstojnost, abychom i zítra žili v Německu, ve kterém je doma mír a bezpečí, abychom i zítra žili v Německu, které je domovem pro lidi s veškerou jejich rozdílností, abychom i zítra žili v Německu, které na sebe bere v silné Evropě zodpovědnost za dobrou budoucnost našeho kontinentu, protože víme, že také Německu se z dlouhodobého hlediska bude dařit dobře pouze tehdy, pokud se bude dařit dobře Evropě. Pojďme se tedy do toho za tuto budoucnost pustit. Německo je silná země. My to zvládneme – za Německo a Evropu. Na tom budu pracovat ze všech sil, společně s vámi. Prosím vás o vaši podporu. Srdečné díky.

Z němčiny přeložila Heda Čepelová.

Text je výrazně redakčně zkrácen.

Angela Merkelová (1954) je předsedkyní CDU a kancléřkou Spolkové republiky Německo.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.