Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Alena Zemančíková: Oslněni krásou, deprimováni dějinami

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Oslněni krásou, deprimováni dějinami

V pražské Valdštejnské jízdárně můžeme zažít doslova oslnění krásou na výstavě Bez hranic. Umění Krušnohoří mezi gotikou a renesancí (Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna, 27. 11. 2015 až 13. 3. 2016). Výstava zdůrazňuje už svým názvem, že podkrušnohorská oblast byla regionem, kde se propojovaly umělecké vlivy české a saské – ale při její návštěvě se člověku nezdá, že by zrovna tohle, jakkoli je to pravda, bylo hlavním tématem (možná pro získání vědeckého grantu).

Návštěvník se pohybuje výstavou od města k městu. Začne v Praze, aby se dozvěděl, z kterých pražských uměleckých dílen vycházely podněty a kam mířily objednávky, ale pak už se ubírá královskými městy jako Louny a Žatec, městy poddanskými jako Chomutov, Most a Kadaň, horními městy Jáchymovem a Krupkou až do Ústí, Děčína, biskupských Litoměřic a kláštera v Oseku. Končí pak v Děčíně. Na počátku se setkáme s nejstarší Mosteckou Madonou s byzantskými rysy (po roce 1340) a na galerii jízdárny končíme obrazy Lucase Cranacha s protestantskou symbolikou. Exponáty jsou doslova exkluzivní a mnohé nově restaurované.

Vzpomínám si na svou někdejší reportážní návštěvu ve františkánském klášteře v Kadani, kde se to hemžilo restaurátory a z hrůzného mramorového náhrobku Jiřího Hasištejnského z Lobkovic od sochaře Ulricha Creutze nám průvodce sundával odložená trička a bundy lidí pracujících v interiéru. (Nádherný oltář monografisty IW, jednoho z nejnadanějších žáků Lucase Cranacha, byl zrovna restaurován.)

Nad Kadaní jsme objevili gotický kostel v Želině, byl odtud velkolepý pohled na město povstávající z dlouholeté zanedbanosti s přispěním peněz od elektrárny Tušimice, která vyhlídce dominuje a pojmenovává celou hroznou devastaci, k níž došlo ve druhé polovině 20. století.

Podobné pocity má člověk u obrazu ze hřbitovního kostela v Jáchymově, protože o tom, jak vypadá renesanční horní město dnes, je hanba mluvit. Do Oseka, patřícího řádu cisterciáků, se člověk dostane tak, že musí projet Mordorem uhelných jam a nedávno vyhořelé chemičky. Chomutov se stal velkým panelovým sídlištěm a Ústí nad Labem nesourodým městem, kde na jedné straně dominují sociální katastrofy a na straně druhé okázalé nákupní galerie v samém centru města. Snad ještě ty Litoměřice...

Prostupnost česko-saské hranice pro umělce je nejlépe vidět na případech kostela v Mostě (v 70. letech slavně přestěhovaného, aby bylo možno vytěžit pod ním uhlí) a kostela v saském Annabergu. Pozdně gotické stavby jsou dílem Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu, žáka pražského královského architekta Benedikta Rejta. Jakub jezdil na koni na obě staveniště od sebe vzdálená pouhých šedesát kilometrů (dozví se člověk, když se zúčastní komentované prohlídky).

V souvislosti s Mostem se dostávám ještě k výstavě nazvané Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu (Národní galerie v Praze, Veletržní palác, 20. listopadu 2015 až 7. února 2016). Na související konferenci pronesl historik Petr Hlaváček z Collegia Europaea pražské filozofické fakulty referát Pohraničí: československá (vnitřní) kolonie 1945–1960.

Na základě dobového jazyka v publicistice i literatuře v něm ukázal dobyvatelský přístup státu k oblastem, z nichž bylo vysídleno německé obyvatelstvo. Po té přednášce mě napadlo, jestli bychom i v době budovatelské rétoriky, hloubící doly a budující hutě, dopustili totální likvidaci města jako Most, kdyby leželo ve vnitrozemí.

Na výstavě o umění Krušnohoří člověk nejenom žasne, jak vynikající umění vznikalo v regionu, který je dnes synonymem sociálních problémů, nezaměstnanosti a nezdravého ovzduší. Také se diví, že se tolik děl zachovalo (a pomyslí na ta, která byla ukradena nebo zničena). Návštěva Valdštejnské jízdárny je nejen estetickým zážitkem, ale i mementem, varujícím před momentální účelovostí bez ohledu na život dalších generací. Z bohatství kraje má být i jiný užitek než ten, který vzniká spálením uhlí v peci elektrárny.

Alena Zemančíková (1955) je kulturní redaktorka Českého rozhlasu, divadelní a literární kritička.

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.