Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 1 > Tomáš Tichák: Galatský most

Tomáš Tichák

Galatský most

V noci na Nový rok přišel mráz a sníh. V poledne jsem se vydal do města a u silnice před podjezdem jsem stoupl na led skrytý pod popraškem. Jak ve zpomaleném filmu jsem se dlouho sklápěl nazad, než cosi zapraskalo a nastala tma. Prohmatal jsem se a zjistil, že naštěstí praskl jen led. Pak jsem se těžce zvedal, kolemjedoucí asi podobný výjev v ten den nepřekvapil. Tma se rozptylovala. Probouzel jsem se jako ze sna, ale stále hůř jsem si vybavoval, co se mi doposud zdálo. O tom, že někam jdu – jenže kam? Někdo v tom snu mi telefonoval a prosil, ať cosi zařídím – kdo? Ale vždyť to byl jen sen, tak co na tom záleží?

Jako by se mi v hlavě rozsvítilo, cítil jsem se křepce a svěže. Bděleji než kdy předtím. Jen jsem netušil, jak jsem se tady ocitl, odkud a kam mířím. A tak jsem se prozatím rozhodl, že prostě půjdu dál stejným směrem, třeba mě něco napadne, až procitnu definitivně.

Je známo, že skutečně důležité věci doceníme až s odstupem času. Co se jeví významné teď, ukáže se za pár let skoro jistě jako malichernost. A naopak. Jak to ale v přítomnosti poznat? Být duchapřítomný, jako já nyní. Kráčet bděle vpřed a zbytečně se neohlížet. Minulost je mlhavý sen. Důležité-skutečné vyplyne samo, jako stará melodie, která se vetře do uší.

Před svátky jsem na chodbě hudební školy potkal dávného kamaráda, který tam učí na klarinet. Popřál jsem mu pěkné Vánoce, a on suše řekl: „To už možná budou poslední.“

Polekalo mě to. Na pohled se mi zdál zdravý. „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se opatrně.

Odpověděl temným hlasem: „Příště už možná budeme slavit Ramadán.“

Tak to ho, jako mnoho jiných, zrovna trápí nejvíc. Zavrtěl jsem jen hlavou, zmohl se na nemastnou neslanou větu o nutnosti soucitu, čemuž očividně neporozuměl, a šel jsem dál.

Kdysi, před asi třiceti lety, jsme spolu zkoušeli dát dohromady jazzové duo. Moc se nám nedařilo, při jediném veřejném vystoupení jsme si troufli na příliš těžkou věc a popletli to. Zůstali jsme ale v dobrých vztazích, on se mezitím docela proslavil, nahrál i saxofonové sólo na desku dosti známého zpěváka. Byli jsme si blízcí taky proto, že, jak jsem zjistil, pocházel ze vsi nedaleko Velkého Týnce. Dojížděl tam do sokolovny, kde ho cvičil můj dědeček. Mluvil o něm s obdivem. Aby ne, měl a dodnes má sportovní postavu. Ze mne byl děda gymnasta, který i v sedmdesáti letech cvičil na hrazdě, v tomto směru nešťastný. V životě jsem vinou slabosti a váhy nedosáhl jediného výmyku.

Přemýšlím, co důležitého mi zůstalo po dědečkovi, jestliže ne výmyk ani šplh. Snad vzpomínka na tu zvláštnost, že byl stejně tak zarytým sokolem jako komunistou, jemuž lásku k Sovětskému svazu nezkalila ani srpnová invaze? Komunistou praktickým, jenž každoročně česal stromy na sokolské zahradě (někdy s naší nedobrovolnou dětskou pomocí), aby třešně odvezl do sběrny a utržené peníze vložil do sokolské pokladny.

Teď, když už je jasno, si uvědomuji, že důležité je něco jiného: vzpomínám na něj pokaždé, když ráno vstávám a je slunečno. Slíbil mi totiž, že mě jednou vzbudí ve čtyři hodiny a půjdeme se podívat z Hradiska na východ slunce. Nic pěknějšího prý na světě není. Bál jsem se takové ukrutnosti, on však slib nikdy nesplnil. A tak jsem východ slunce nad Hradiskem nespatřil. Dodnes – vždyť kdo by se sám tak týral?

Na Nový rok v podvečer mi začala hlava už trochu třeštit. Vydal jsem se chtě nechtě do nemocnice. Zjistili, že klinicky jsem zcela v pořádku, už při výjezdu z tomografu mi nicméně začala v uších znít zapomenutá známá melodie. Cestou domů jsem si vzpomněl: hráli jsme ji ještě v dávnějším, jazzrockovém období. Jmenuje se Galatský most a složil ji barytonsaxofonista John Surman. Nástroj, který mi však zněl v uších, nebyl saxofon.

A tak konečně znovu stojím na oné chodbě hudební školy a duchapřítomně odpovídám: „Musíš se s tím smířit a připravit se, budeš učit na šalmaj.“

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.