Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Jan Křen: Přidané hodnoty

Jan Křen

Přidané hodnoty

Za Milošem Hájkem (12. 5. 1921–?25. 2. 2016)

Ve věku 94 let zemřel 25. února 2016 v Praze Miloš Hájek, historik, jeden z předních představitelů protifašistického odboje, ale také jeden z mluvčích Charty 77. Miloš Hájek patřil k blízkým spolupracovníkům Listů a byl také jejich častým autorem. Na straně 71 přetiskujeme jeho příspěvek do ankety na téma Komunismus jako fašismus? z roku 1995. Zde přinášíme zkrácený text promluvy, kterou při posledním rozloučení s Milošem Hájkem dne 3. března pronesl Jan Křen.

Všichni víme, že se základy charakteru a celoživotního postoje Miloše Hájka, tohoto nenápadného a skromného člověka, zformovaly už v mládí: odpor k násilí a diktatuře, solidarita s pronásledovanými a hluboké sociální cítění, jehož ztělesněním mu byl socialismus a komunismus. To dokázal činem, účastí v odboji a pomocí pronásledovaným židovským dělníkům, což Izrael ocenil čestným titulem Spravedlivý mezi národy, kterým byla vyznamenána i jeho žena Alena.

Milošův životní postoj by snad nejlépe vyjádřilo ono biblické: Ty jsi Petr a to je skála, na níž postavím církev svou. Ona víra, která mu byla posilou v odboji, později selhala: stal se jedním z budovatelů církve, v níž bylo prvním přikázáním, že strana má vždy pravdu. To však brzy dostalo trhliny: internacionalistovi bylo cizí stranické národovectví a la Nejedlý a těžkým otřesem pro něj musela být odporná antisemitská inscenace procesů.

Zde někde začala nesnadná a bolestná proměna všech idealistických komunistů: toto není, co jsme chtěli. Smrt diktátora a odhalení jeho zločinů v roce 1956 byly předělem: Miloš Hájek se stal ve straně jedním z prvních jejích kritiků. Zároveň tu počalo i jeho stejně nesnadné pátrání po jiném socialismu, socialismu s lidskou tváří; bylo pro něho charakteristické, že mu nešlo jen o tvář, ale o celé nové tělo socialismu; to hledal celý život.

V jeho celoživotním dílu se vždy prolínala historie a politika. V historii byl novátorem: na stranické škole založil obor dějin tehdejší světové síly, mezinárodního komunistického a dělnického hnutí a mezinárodních vztahů, což byl vlastně dobový předchůdce dnešních soudobých dějin, tehdy se u nás takoví znalci dali spočítat ani ne na prstech jedné ruky.

Miloš Hájek byl vlastně samouk, ale ve své habilitaci zvolil téma národní a do té doby zcela nezpracované, dějiny řekněme dnešním kulatým slovem kontroverzní Druhé republiky; při tom předvedl dokonalé ovládání historického řemesla – ad fontes, podrobného archivního výzkumu. Šířka jeho znalostí byla obdivuhodná, ale přízemním faktografem nikdy nebyl.

Sám jsem tehdy s úctou objevil za tou prací něco, co by se dnešním suchým jazykem dalo označit za přidanou hodnotu jeho osobnosti – jeho rozsáhlou vzdělanost a široký kulturní rozhled. Miloš Hájek byl milovníkem a znalcem vážné hudby, známé jsou hudební večery, které si s Hanou Mejdrovou doma pořádali, a Miloš si ještě si pár dnů před svým skonem pustil naposled Beethovena, kterého tak ctil. Vždy se zajímal i o literaturu krásnou a četba vůbec byla jeho celoživotní největší vášní. Snad nebyla jen náhoda, že pár kroků od jejich bytu v Náprstkově ulici bylo Divadlo za branou, Národní a Stavovské – divadlo milovali a viděli kdejakou inscenaci, na které jezdili i z dalekých Butovic. Až později jsme v něm poznali i milovníka moderní poezie, který po letech dovedl citovat celé básně. Ostatně všichni známe i jeho pověstnou harmoniku a hojnost písní revolučních i písniček lidových.

Jeho intelektuální výbava byla přidanou hodnotou i v jeho politické činnosti, člověk v každodenním životě vskutku nepraktický dokonale ovládal i takovou praxi, jakou byla konspirace. Její pravidla vždy dodržoval a nutil k tomu i ostatní.

Jeho politické angažmá v 60. letech je známé a ne náhodou patřil k tomu Sověty tak nenáviděnému pražskému „druhému centru“, třebaže v pověstném pamfletu, v jejich Bílé knize, popletli hned tři Hájky, Miloše, ministra Jiřího Hájka a ještě Hájka Karpelese, činného za První republiky ve stranické „antipráci“. S Jaroslavem Literou patřil Miloš k prvním svolavatelům vysočanského sjezdu, prvního aktu politického odporu proti sovětské okupaci.

Sám na to mám dvě zvláštní vzpomínky: když jsme se po Vysočanech setkali, bručel jsem, že víc neusiloval o členství v ÚV, kde by svou pevností byl zvlášť potřebný. Ale on, skromný nad skromné, odvětil, že je přece hlavně školitel a ten není v tuhle chvíli moc potřeba. A totéž se stalo o dvě desítky let později: také jsem bručel, že si nevydupal zasloužené členství ve Výkonném výboru sociální demokracie, a odpověď byla skoro doslova táž, jen tentokrát možnost školitele měl a taky se hned pustil do práce v Masarykově tehdy dělnické akademii.

Ale zpátky o dvacet let: v roce 1969 byl mezi prvními vyloučenými a postiženými úplným zákazem povolání, jako odbojář však mohl odejít do předčasného důchodu. Když se v postupující normalizaci nezdařily první pokusy o odboj, jichž se zúčastnil, stáhl se do ústraní vědy, ale nepřestal být aktivní: s Pavlem Seifterem založil Historické studie, snad nejdéle vycházející samizdat. Přes všechny tehdejší obtíže izolace se s Hanou soustředili na své opus magnum, rozsáhlou historii vzniku Třetí internacionály; to byla první, ještě cyklostylovaná kniha Historických studií, která pak po letech vyšla v Německu a v univerzitním Karolinu.

Ani tehdy nepřestal s politikou a právě zde se objevila také jeho přidaná hodnota: s minulostí a se všemi vlastnostmi straníka nebyl běžným straníkem, jako v historii nebyl pouhým faktografem. V politice nikdy nestál o funkce a i v sociální demokracii byl disciplinovaným členem, jehož Hanka pravidelně kárala: „Ty a ta tvoje šajspartaj,“ což mimochodem byla věta, kterou ji samu častovala matka, když se ve 30. letech začala politicky angažovat. Nebylo to docela spravedlivé: svým širokým rozhledem a od mládí skutečný humanista a přesvědčený demokrat byl vždycky o kus nebo aspoň kousek nad stranickostí.

To projevil svým podpisem Charty, občanského seskupení osob různé příslušnosti, původu i světonázoru, prožil s ní roky pronásledování, odposlechů, výslechů i kriminálu. Jako její mluvčí v kritickém roce 1988 byl svou vnímavou tolerancí s to dobře spolupracovat i s ortodoxním katolíkem a tehdejší trojice zvlášť dobře fungovala.

Přirozený byl pro něho i vstup do Občanského fóra, kam přišel až druhý den, protože v prvním dnu byl ještě zadržen StB. Se svým nejstarším přítelem Vojtěchem Menclem založili pro bývalé komunisty Klub Obroda, v němž Miloš neochvějně razil svou promyšlenou linii. Tu vyložil už v prosinci 1989 ve stati, jejímž jádrem byly tři jeho typické holé věty, které cituji: „Etapa reformního komunismu skončila... Návrat členů Obrody do KSČ považujeme za nemyslitelný... Hlásíme se k zásadám Socialistické internacionály.“ A pánbůh ví, že to měl těžké – na všech stranách, v Obrodě i v OF, v němž k reformním komunistům panovala nedůvěra, není-li to slabé slovo; stejný postoj zaujímali sociálnědemokratičtí veteráni, kteří si v letech pronásledování osvojili radikální antikomunismus.

Všichni, kteří jsme Miloše Hájka znali, budeme i nadále žít s jeho odkazem čestnosti, lidskosti, poctivosti a solidarity s pronásledovanými a trpícími. To je shrnuto v jeho pozoruhodných pamětech, z nichž části byly publikovány i v Německu, ale bohužel se už nedočkal ruského překladu, který je v tisku.

Na konec chci říci něco za sebe: šedesát let obcování a přátelství s Milošem bylo šťastnou událostí mého života, mnoho jsem se od něho naučil i ve vědě a v nejedné těžké chvíli jsem u něho nalezl moudrou oporu; jistě jsem nebyl sám. Bude mi chybět a bude se mi po něm stýskat.

Jan Křen (1930) je historik.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.