Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Zdeněk Víšek: Když k nám prchali Řekové

Zdeněk Víšek

Když k nám prchali Řekové

Příslušníci řeckého národa žijí mimo své dva národní státy (Řecko a Kypr) také v dalších 182 zemích světa, a to v počtu šesti milionů. Existence řeckých diaspor trvá vlastně již od antických časů, neboť starověké řecké kmeny osidlovaly kromě řecké pevniny a ostrovů v Egejském moři rovněž poloostrov Malá Asie i pobřežní oblasti Černého moře, dále pak západní Středomoří (jižní Itálii, Sicílii, Sardinii, Korsiku) a mnoho další míst Evropy i Afriky.

Vlivem přirozené asimilace, ale i násilného vyhánění, jež se stalo osudným především maloasijským Řekům, kteří byli za brutálních okolností deportováni z Turecka v letech 1922–1923, řecké menšiny v uvedených místech většinou již dávno zanikly. Přesto však potomci z časů této rané kolonizace patrně dosud stále žijí například v odlehlých osadách v italské Kalábrii.

Jiný typ vystěhovalectví z Řecka pak představuje novodobá ekonomická i politická emigrace, která od konce 19. století směřovala především do Spojených států, kde podle některých odhadů žijí dnes asi 3 miliony osob řeckého původu. Patrně nejznámějším „Řekoameričanem“ byl guvernér státu Massachusetts a neúspěšný kandidát na úřad amerického prezidenta za Demokratickou stranu v roce 1988 Michael Dukakis, jehož otec byl příslušníkem již zmíněné řecké menšiny v Turecku a emigroval před první světovou válkou do USA.

S řeckými přistěhovalci se však po roce 1948 překvapivě mohli setkávat i občané států východní a střední Evropy, které s řeckým etnikem – s výjimkou Bulharska a Sovětského svazu, respektive Ruska – do té doby neměli žádný přímý či trvalejší kontakt. Právě sem totiž směřovaly v několika vlnách se svými rodinami stoupenci řecké komunistické levice, která utrpěla v občanské válce těžkou porážku.

Řecká občanská válka, probíhající v letech 1946–1949, byla největším (a zároveň nejtragičtějším) poválečným vnitrostátním ozbrojeným konfliktem v Evropě, ve kterém proti sobě bojovaly řecká pravicová vláda, která byla nejdříve podporována Velkou Británií a poté Spojenými státy, a tamější komunistická strana, jež naopak byla podporována především politicky spřízněnými režimy v sousední Albánii, v Jugoslávii a v Bulharsku. Podpora Sovětského svazu, který celkem realisticky respektoval strategické zájmy západních mocností v Řecku, byla o poznání rezervovanější.

Největších vojenských úspěchů dosáhla prokomunistická Demokratická armáda Řecka (DSE) na počátku roku 1948, kdy ovládala především horské oblasti severního Řecka, dále pak většinu poloostrova Pelopones, a její jednotky byly aktivní dokonce na Krétě i na jiných ostrovech. Nejsilnější pozice měli ovšem řečtí povstalci pochopitelně na severu, kde kromě obyvatel řecké národnosti žili také slovanští Makedonci, již usilovali o vyřešení svého národnostního postavení. Tato skutečnost ale do jisté míry zápas DSE o svržení královské moci komplikovala, neboť většinová řecká společnost se obávala separace Makedonie a jejího případného připojení k Jugoslávii.

V oblastech obsazených komunisty byla nastolována moc tzv. Prozatímní demokratické vlády svobodného Řecka (PDKE), kterou však Sovětský svaz ani jeho východoevropští spojenci nikdy oficiálně neuznali – tedy ani poúnorová československá vláda.

Porážku ozbrojených levicových sil uspíšila především roztržka mezi Stalinem a Titem v létě 1948. Jugoslávie, která do té doby velmi aktivně podporovala řecké komunisty a přijímala válečné uprchlíky z Řecka, se nyní sama začala obávat přímé vojenské intervence ze strany SSSR, případně sousedních komunistických států (Maďarska, Rumunska a Bulharska), na vlastním území. K sovětskému zásahu nakonec sice nedošlo, ale ještě na přelomu let 1950 a 1951 bylo jeho nebezpečí celkem reálné.

Řečtí komunisté v době „roztržky“ zůstali věrni „první zemi socialismu“, a to i navzdory rozpačité podpoře, kterou jim poskytovala, a stali se tak náhle pro Titovu Jugoslávii nečekanými politickými protivníky. V reakci na rozhodnutí řeckých komunistů bělehradská vláda v létě 1949 uzavřela jugoslávsko-řeckou hranici a vykázala bojovníky DSE ze země. Řecké demokratické armádě sice zbylo určité zázemí v Albánii, ale s rozsahem jugoslávské vojenské a materiální pomoci nebylo možno podporu ze strany komunistické Albánie srovnávat.

Řečtí komunisté proto rychle začali ztrácet své pozice na jihu Řecka a v srpnu 1949 vládní vojska dokonala jejich porážku na severu země. Zbytky DSE se pak stáhly do Albánie. Řeckou občanskou válku ukončilo příměří podepsané 16. října 1949.

Tříletá občanská válka si vyžádala nejméně 50 000 (podle jiných údajů ovšem až 150 000) životů na obou stranách a další statisíce řeckých občanů byly v bojích zraněny. Přibližně 80 000 Řeků (a jejich rodinných příslušníků), kteří byli zapojeni do politických a vojenských aktivit „horské vlády“, bylo nuceno emigrovat do zemí vznikajícího východního bloku. Vojáci Demokratické armády Řecka i další levicoví aktivisté ztratili ve své domovině občanství a jejich majetky úřady zkonfiskovaly.

Řečtí uprchlíci ve východní Evropě

Hlavní vlny uprchlíků směřovaly z Řecka do Albánie, odkud pokračovaly na své cestě za azylem do Sovětského svazu i ostatních „lidově-demokratických“ států.

O příchodu do Albánie, zdejším pobytu a o následující cestě do zemí východní Evropy uvedl pamětník Sotiriz Joanidiz následující fakta:

Šli jsme těch 30 kilometrů asi dvě noci a dva dny. Když jsme došli do Albánie, přijali nás skutečně perfektně. Rozdělili si nás mezi sebou v rodinách a prakticky nás živili asi skoro dva měsíce. No a po těch měsících jsme nasedli do takových unrráckých aut, s takovým velkým čumákem si pamatuju, a z Albánie nás odváželi přes Jugoslávii do Maďarska. To byla ještě strastiplnější cesta nebo silnější zážitek než cokoliv jiného. Protože my, kteří jsme nikdy předtím neviděli ani auto, jsme najednou vlezli do těch nafťáků, nadýchali se té nafty a prachu a všeho... No a prakticky po asi takových třech hodinách jsme všichni zvraceli.

Přibližně 12 000 řeckých občanů odešlo do Sovětského svazu, kde později žili v oblasti Taškentu a Alma-Aty. Na 12 300 uprchlíků přijalo pak Polsko a dalších 12 000 Československo. V obou zemích byli uprchlíci většinou umístěni do oblastí po odsunutých Němcích – v Polsku v Dolním Slezsku a v ČSR v bývalých Sudetech. Bulharsko přijalo asi 6000 uprchlíků, ale preferovalo spíše slovanské Makedonce. Další komunity uprchlíků vznikly také v Rumunsku, Maďarsku i v NDR.

Složitým vývojem procházel vztah Titovy Jugoslávie k někdejším řeckým spolubojovníkům, kteří našli své nové domovy především ve Vojvodině, kde se vedle několika dětských domovů nacházely i dvě řecké obce – Gakovo u města Sombor a Bulkes (od roku 1950 Maglić) u města Bački Petrovac.

Bulkes byl od 18. století osídlen Němci, kteří museli po druhé světové válce z osvobozené Jugoslávie odejít. Již v roce 1945 se stal základnou bývalých členů řecké ELAS (vojenská složka levicového protinacistického odboje, jejíž nástupkyní se stala DSE), kteří nepřijali Varkizskou dohodu z února 1945, na jejímž základě byla ELAS odzbrojena. Bulkes se stal na dobu čtyř let centrem řecké emigrace v Jugoslávii. Jako jistou zajímavost je možno uvést skutečnost, že v tomto městečku se narodily i budoucí zpěvačky Martha (*?1946) a Tena (*?1948) Elefteriadu, jejichž popularita vrcholila v Československu na přelomu 70. a 80. let.

Komuna v Bulkesu, která podporovala prosovětskou politiku Komunistické strany Řecka, byla nakonec v září 1949 rozpuštěna a její členové převezeni do Československa. Řecké dětské domovy však existovaly v Jugoslávii až do roku 1960. V době uvolnění československo-jugoslávských vztahů byla umožněna repatriace řeckým uprchlíkům slovansko-makedonského původu, kteří odcházeli především do tehdejší jugoslávské svazové republiky Makedonie.

Příchod řeckých dětí do ČSR

Mezi roky 1948 a 1949, tedy ještě před porážkou levicových povstalců, do Československa přišlo asi 3800 (podle jiných zdrojů 5185) válkou ohrožených dětí řeckého a slovanomakedonského původu, které opustily území kontrolované povstaleckou vládou PDKE. V této době území Řecka opustilo celkem nejméně 24 000 dětí, které našly své nové domovy nejen v dalších státech východního bloku.

Děti z Řecka se ovšem staly nástrojem politické propagandy jak PDKE, tak aténské královské vlády, která „východní“ země obviňovala z odnárodňování dětí, případně dokonce i násilného zavlékání do ciziny, což v řecké společnosti vyvolávalo negativní historické reminiscence na dobu osmanské nadvlády, kdy z porobeného Řecka Turci odvlekli tisíce dětí.

Motivace Sovětského svazu a jeho spojenců k přijímání dětských uprchlíků zahrnovala patrně celou škálu důvodů – od skutečné humanitární pomoci přes politickou výchovu nových kádrů pro zamýšlenou budoucí řeckou komunistickou moc až po vojenský výcvik odrostlých dětí, které měly být nasazeny do bojů řecké občanské války. O této nepříliš zdůrazňované skutečnosti píší K. Králová a K. Tsivos v publikaci Vyschly nám slzy (2012):

Později, když velení DSE potřebovalo doplnit bojující jednotky o novou krev, zamýšleli někteří předáci „horské“ vlády využít právě tyto děti. V roce 1949 tak bylo zmobilizováno několik set dětí ve věku od 15 do 18 let z rumunských dětských domovů. Většina z nich přišla na frontě o život hned při prvních ozbrojených střetech, neboť neměla žádné zkušenosti s přímým bojem. Poté byla mobilizace dětských emigrantů zrušena. Přesto bylo i v Československu v létě 1949 na požadavek komunistického předáka Miltiadise Porfyrogenise soustředěno v Bratislavě asi tři sta dětí ve věku od 15 do 18 let, které dostaly vojenský výcvik, po jehož absolvování měly být zařazeny do jednotek partyzánské armády. Tento záměr neunikl pozornosti athenské diplomacie, která na něj upozornila veřejnost i příslušné mezinárodní organizace. Nakonec byl díky těmto reakcím, ale i kvůli upadajícím nadějím na vítězství výcvikový tábor v Bratislavě zrušen.

Životní podmínky většiny řeckých dětí v ČSR byly ale přesto ve srovnání s jejich původní domovinou nesrovnatelně lepší – alespoň dle svědectví mnohých pamětníků. Například Georgios Karadzos o svých počátečních dojmech z pobytu Československu uvedl:

Život v dětských domovech pro mě měl většinou příjemné stránky. Nikdy předtím jsme se neměli tak jako v Československu. Čistě povlečené bílé postele, klidný spánek, nové oblečení, pravidelné jídlo, koupelny s teplou vodou, hračky. Všichni se usmívali, hladili nás po tvářích a po vlasech. Zpočátku jsme jejich řeči nerozuměli, ale cítili jsme, že nás mají rádi. Už jsme se nebáli, že nám chtějí ublížit.

Vnímání stejných (nebo alespoň podobných) skutečností může být však nazíráno zcela různou optikou, proto jsou odlišné vzpomínky jiného „řeckého dítěte“ Kostase Lagonikase, jehož dojmy z českého dětského domova již tak radostné nebyly:

Byl tam český personál – kuchařky, ředitelka apod., ale měli jsme tam svoje řecké vychovatelky. A některé byly přísné. Já si doteď pamatuju, byly mi dva roky, jak mě píchala špendlíkem do polštářků na prstech. Byl to vojenský dril – jako na vojně – všechno přesně, rychle... To nebylo jen tak lehce, jak si každý myslel. Když jsem se pak dostal k rodičům, byl jsem strašně rád.

Pro řecké děti byla zajišťována výuka zpočátku přímo v dětských domovech, od školního roku 1952/1953 pak docházely do českých škol, kde se učily nejen rodnému jazyku, ale i jazyku českému. Dospívající řecká mládež se mohla dále vzdělávat na všech typech středních i vysokých škol. Poslední dětský domov pro řecké děti byl zrušen roku 1962.

Další příchod uprchlíků

Po porážce levicových sil v létě 1949 dorazilo do ČSR dalších 8200 řeckých občanů, z nichž asi jedna třetina byla slovanomakedonské národnosti. Ne všichni příchozí ale byli stoupenci řecké levice, a proto roku 1954 – v době určitého mezinárodního uvolnění po Stalinově smrti – se do Řecka vrátilo ve dvou transportech 737 osob, které v ČSR nepobývaly dobrovolně, například zajatí vojáci řecké královské armády. Naopak asi 800 řeckých uprchlíků do Československa přišlo později z Maďarska, kde na podzim roku 1956 vypuklo protikomunistické ozbrojené povstání.

Oficiálním zdůvodněním příchodu dětských i dospělých uprchlíků z Řecka bylo ohrožení jejich životů válečnými akcemi královské armády (zvláště pak letectvem) i očekávanými represemi řeckých úřadů. Přítomnost uprchlíků byla čs. oficiálními místy zpočátku vnímána pouze jako dočasná záležitost, avšak Řekové u nás nakonec zůstali déle, než si kdy sami dokázali představit.

Usídlováni byli – po nezbytné aklimatizaci v karanténních táborech – především ve venkovských oblastech severomoravských okresů Jeseník, Bruntál, Šumperk, Opava, Ostrava, Karviná a Vsetín, v omezené míře i v severních Čechách (okres Jablonec nad Nisou).

Československými orgány nejprve prosazovaná politika regionální koncentrace řeckých uprchlíků (1949–1950), jež byla motivovaná představou o jejich brzkém návratu domů, se však nenaplnila. Poměrně velký počet řeckých uprchlíků nestačila uživit práce v zemědělství, a tak je bylo nutno svážet do průmyslových podniků ve větších městech, kde se pak často trvale usazovali. Postupně se Řekové sami stěhovali i do dalších měst po celém území nynější České republiky – především do Prahy, Brna, Liberce, Plzně, Kladna a Olomouce. Pouze malá část těchto migrantů byla usídlena také na Slovensku.

Na někdy nelehké počátky integrace řeckých uprchlíků do české většinové společnosti – navzdory oficiálně proklamovanému státnímu internacionalismu – s odstupem mnoha desetiletí zavzpomínala paní Steriana Kritaraki:

Češi nás zprvu moc nebrali. Řekové pro ně byli horší než cikáni. Nejen protože jsme vypadali jinak, ale také jsme mluvili jinak. Nebylo nám rozumět a ani jsme nerozuměli česky. Kulturní střet byl zpočátku hlavně kvůli jídlu. Byli jsme zvyklí na jinou stravu a hlavně hodně zeleniny. Češi se nám smáli, že jíme aj tu trávu, když jsme dělali z pampeliškových listů salát. My Řekové jsme ale pracovití a po chvíli nás Češi mezi sebe přijali a dokázali jsme spolu v klidu a přátelsky žít a vycházet. Moje kamarádka se ale vždy bála. Řekové jsou velmi hluční, budíme dojem, že se hádáme. Tak kamarádka vždycky stála pod barákem a čekala, bála se zazvonit, protože si myslela, že se hádáme...

Integrace

Stěhování do větších měst však nutně neznamenalo národnostní asimilaci Řeků mezi většinovou českou populaci, neboť v rámci větších sídelních celků mohli občané řecké národnosti udržovat se svými krajany intenzivnější občanské a kulturní kontakty.

Například v severomoravském Krnově, v „českých Aténách“, jak toto do roku 1945 převážně německy hovořící město českoslovenští Řekové nazývali, existovala v padesátých a šedesátých letech 20. století silná řecká komunita, neboť tehdy zde vedle dvaceti tisíc místních obyvatel žily také asi tři tisíce Řeků. Podíl této komunity na rozvoji města, kde dosud žije několik set Řeků, připomíná pomník odhalený roku 2005.

Národnostní život této novodobé národnostní menšiny podporovala i vládnoucí komunistická strana, která nevyžadovala etnickou a kulturní asimilaci, nýbrž asimilaci politicko-ideologickou. Z pochopitelných důvodů se proto řečtí přistěhovalci (i jejich potomci) nijak nevymezovali v letech 1948–1989 proti tehdejší moci – ať již z důvodu vlastního politického přesvědčení či z důvodu pochopitelné vděčnosti vůči státu, který jim poskytl pomoc a ochranu. Politickou uvědomělost zdejších Řeků měl rovněž posilovat v řečtině vydávaný časopis Bojovník, který vycházel v letech 1950–1977.

Události Pražského jara 1968 a následná srpnová okupace však mezi místní řeckou komunitou způsobily určité politické pnutí, neboť ne všichni řečtí uprchlíci sovětskou agresi považovali za „internacionální pomoc“.

Návraty

Postavení řecké menšiny v ČSSR bylo specifické rovněž tím, že mnozí její příslušníci měli takřka trvale nakročeno k návratu do původní vlasti – tedy dobovou terminologií řečeno „kapitalistické ciziny“. Tyto návraty, ke kterým sporadicky docházelo již v 60. letech, nabyly ovšem hromadného charakteru až po pádu protikomunistické junty řeckých plukovníků (1967–1974) a především pak po vítězství Panhelenského socialistického hnutí (PASOK) v parlamentních volbách roku 1981, kdy z Československa odešlo asi 2500 Řeků.

O komplikovaném vztahu Řeků žijících v Československu ke své někdejší domovině jazykovědec Marián Sloboda uvedl v časopise Navýchod roku 2002 následující fakta:

Na rozdíl od Makedonců, Řekové si uchovali vysoké etnické vědomí a silný vztah k Řecku, ačkoli to je zbavilo občanství a dlouho jim z politicko-ideologických důvodů nedovolovalo vstup. Plného práva na návrat se emigrantům (ovšem jen těm s řeckou národností) dostalo až v roce 1981. Silný vztah k Řecku, který mezi sebou Řekové tradovali z generace na generaci, byl příčinou reemigrace několika tisíc z nich, včetně těch, kteří se narodili až v exilu. První repatriace a reemigrace začaly probíhat už od roku 1975. Odešly převážně mladší homogenní řecko-řecké rodiny a po převodu důchodů do Řecka ve druhé polovině 80. let i starší emigranti. Přestože mezitím prošla jejich kulturní a jazyková kompetence změnami, a v Řecku byli a jsou proto vnímáni jako cizinci, mnoho se jich dokázalo přizpůsobit novým podmínkám. Někteří se však vrátili zpátky nebo našli domov v jiných zemích.

Současnost a budoucnost

Situace řecké menšiny v naší vlasti – podobně jako celé české společnosti – se výrazně změnila po roce 1989, se všemi pozitivy i negativy polistopadového vývoje. V devadesátých letech řecká etnická skupina získala nebývalé možnosti vlastní sebeprezentace i sebeorganizace, musela se ale zároveň přizpůsobit novému – někdy i nejistému – právnímu a ekonomickému prostředí. Mnozí Řekové se v devadesátých letech uplatnili jako podnikatelé v oblasti cestovního ruchu či jako majitelé restaurací a taveren. Někteří si naopak stále udrželi své komunistické přesvědčení, jako například zpěvák a podnikatel Statis Prusalis, známý svým vystupováním na akcích KSČM.

V roce 1991 žilo podle výsledků sčítání lidu v ČSFR celkem 3379 obyvatel řecké národnosti, o deset let později v ČR bylo evidováno 3219 a v roce 2011 již jen 2611 Řeků, jejich skutečný počet ovšem může být až dvojnásobný. Čeští Řekové jsou dnes rozptýleni po celém území státu, přičemž malé koncentrace lze najít v oblastech původního usídlení (především na Krnovsku a Jesenicku), dále pak v Brně a v Praze.

Přestože čeští Řekové žijí na různých místech, mnozí se stále setkávají – ať už soukromě nebo organizovaně. Mezi jejich největší organizované akce patří Řecké dny v Krnově a Řecký festival v Ostravě. Součástí těchto akcí bývají taneční a hudební vystoupení a zábavy, sportovní utkání a besedy.

V České republice dnes existuje dvanáct tzv. řeckých obcí, a to v Bohumíně, v Brně, v Havířově, v Jeseníku, v Karviné, v Krnově, v Krnově-městě, v Ostravě, v Praze, v Šumperku, v Třinci a ve Vrbně pod Pradědem. Tyto lokální národnostní organizace jsou sdruženy v Asociaci řeckých obcí v ČR, která byla založena roku 1996. Tato celostátně působící asociace je součástí mezinárodní sítě řeckých krajanských organizací a v roce 2002 měla téměř sedm set členů.

Řecká národnostní skupina získala status národnostní menšiny a má také svého zástupce v Radě vlády pro národnostní menšiny.

Již citovaný Marián Sloboda o současné, ale i o možné budoucí situaci řecké menšiny v naší vlasti uvedl:

Budoucí vývoj řecké menšiny v Česku však zřejmě není možné na základě stávajících informací předvídat. Je až s podivem, že ačkoli veřejnost a stát v současnosti věnují ná­rodnostním menšinám poměrně mnoho pozornosti, řecká menšina byla dosud zkoumána jen velmi málo. Výjimkou jsou nepočetné historiografické a etnologické výzkumy a práce, které se zabývají spíš minulostí než přítomností či budoucností českých Řeků. Řecká menšina zprostředkovává české společnosti novořeckou kulturu zejména (ale nejen) organizováním uměleckých a společenských akcí, překladatelskými službami, překládáním umělecké literatury, vydáváním jazykových příruček a výukou novořečtiny. Případný zánik menšiny by tedy byl pro českou společnost jistě velkým ochuzením.

Informační zdroje:

Kolektiv autorů, Dějiny Řecka, Praha 1998

Sloboda, M., Vznik a vývoj řecké a makedonské etnické skupiny v ČR, Navýchod 2002.

Sloboda, M., Až bude v Řecku mír, vrátíme se domů, Řecká národnostní skupina v ČR, 2003.

Králová, K., Tsivos, K., Vyschly nám slzy. Řečtí uprchlíci v Československu, Praha 2012.

http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/recka-mensina-ve-vzpominkach-pametniku/

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.